Rodinné svazky II

Anotace: Rodinu si nikdo z nás vybrat nemůže.Ani přátelé,parnter či práce,plnohodnotnou rodinu prostě nikdy nenahradí.Ti co ji nemají,tvrdí že tomu tak není.Těm šťastným co mají milující rodinu,nemusí nikdo nic namlouvat.Vědí svoje. A i tak jsou vztahy těžké...

U snídaně jsem překvapivě nebyla sama. V tichosti místnosti jsem slyšela jen své chroupání ceralii a sestry pantoflé u plotny v tanci přípravy pokrmů. Něco velmi nevábně páchlo z hrnců jenž bublaly na sporáku. Narkčila jsem nos a vzhlédla od rozečteného TV programu. Pravděpodobně očekává nějaké hoty o kterých se mi milostivě nezmínila. No stejně tady nebudu. Mam volno nebudu ho trávit zrovna s ní.
"Co to zase pálíš?"
"Nic pro tebe."
"Hned se cítím líp." usmála jsem se. Asi to vaří tomu svému amantovi. Pry je na ní hodný což moc chlapů nebylo. Snad konečně našla štěstí ale je s ním chvíli. "TO už se ho chceš tak brzy zbavit?"
"Proč?" nechápavě se na mě podívala a upravila si zbloudilý pramen zlamově fádních vlasů.
"Když mu vaříš." ušklíbla jsem se. Protočila panenky a přimhouřila chladné modré oči.
"Krávo." tomu se nedalo než zasmát. Po nějaké době se usadila ke mě, utírajíc si dlaně do utěrky. "Ty někam jdeš?" pokrčila jsem rameny. Nepříjemě se mi zahoupal žaludek. Nejen z tónu jakým se ptala, naznačující mi, že by mě ráda zaměstnala, ale i kvůli připomínce na Marse. Nervózně jsem pohlédla na mobil na stole se vzpomínkou na noční smsku. Ještě jsem mu neodpověděla. Vzala jsem ho do ruky a už chtěla psát odpověď. "Kdy nám ho konečně představíš?" Sestře jsem sice byla tak nějak ukradená přesto se velmi zajímala o mé časté smskování. Že by žádlivost?
"Koho?" vyhrkla jsem, zadumaná vlastními myšlenkami.
"No ten..emmmm..." protáhla. "Co se jmenuje jako planeta...Pluto?" pozvedla jsem dotčeně jedno obočí.
"Mars..." proč mám pocit, že tohle divadýlko nemělo nic společného s její zapomětlivosti ale s pobavením nad zvláštností onoho jména? Mužu být ráda, že jako černoch se nejmenuje Bubewube nebo nějak jinak, že bych ani nevěděla jak to vyslovit.
"Jo ten."
"A co bys chtěla vědět?"
"Všechno." usmála se, ale já jí to nevěřila, nemajíc ani špetku chuti vyzradit jí cokoliv víc. Její zájem o mého partnera pravděpodobně tkví jen v tom, že se chce ubezpečit, že její je lepší. Je dost soutěživá. Její štíhlá postava ji sice odlišovala ode mne a druhé sestry, které jsme byly odjakživa kulaté ale vlasy si i tak pro jistotu barvila na zrzavo až takový divný odstín blond. "Kdy ho poznáme?"
"Nevím." zamračila jsem se. Vzhledem k tomu co o něm vím i nevím, je lepší seznámení oddálit na co nejdelší dobu. Zahleděla jsem se na poloprazdnou misku s ceraliemi, postrádajíc jakoukoliv vůli k dojedení. "Nemyslíš, že bych ho napřed měla poznat já?"
"Scházíte se už měsíce."
"Tři..." hlesla jsem otráveně. "Hele Kristýno až to bude možný řeknu."
"Helena je taky zvědavá." usmála se spiklenecky. Jojo moje sestry jsou jako FBI když jde o mužský. Kolik měsíců do mě hučely abych si podala inzerát. Ne že by to po roce k něčemu bylo ale, jim jsem řekla, že právě tam jsem se s Marsem poznala. Detaily znát nepotřebují a myslím, že se jim s tím nikdy ani nesvěřím. "Nemůže být tak hrozný, jako ti minulý." natáhla se ke mě a sedla si. Nastalo nic neříkající ticho, zakončené mím tichým smíchem.
"Víš co se říká o zvědavosti?" prohlédla jsem si její zaražený obličej. "A na tobě to už začíná být vidět." sahala si opatrně na tvář a pak se rozčileně zvedla a šla zase vařit. Mobil vibruje. Pořád ho držím v rukou. No jo já ještě neodpověděla a tak se někdo dožadoval mé reakce. Zvedla jsem ho aniž bych koukala na displey. "Ahooj, promiň že jsem neodepsala..." v rychlosti jsem koukla na hodinky. Bylo půl desáté. "..ještě jsem spala."
"Dobré ránko Anno." veselý švitořivý hlásek v reproduktoru, mi prozradil že je to jeho sestra.
"Nebulo." vydechla jsem překvapeně, sledujíc svou sestru jak napíná uši. "Chvíli vydrž mám tu špatný sygnál. Propletla jsem se kolem ní do obývacího pokoje. Zatáhla jsem dveře, díky nimiž jsem měla aspoň prchavý pocit soukromí a uvelebila se na křeslo. Proč mám větší radost z Nebuly než z jejího bratra se kterým chodím?
"Bráška je jako na trní radši mu pak napiš." zasmála se. "Hrozně nesnáší když ho ignoruješ." Její tón mi šifrovaně naznačoval, že mi fandí a je dobře pobavená. Což mě potěšilo.
"Ale já ho neignoruju.." ušklíbla jsem se a zadívala se na igelitový pytlík, který vítr zanesl na náš balkón.
"Já vím, já vím..." uklidňovala mě rychle a zhluboka si oddechla. "...nechtěla by jsi se mnou večer zajít tančit?" občas mluvila tak zvláštně. Oni oba.
"Nebulo, víš že nemetančím..." zamrazilo mě. oba jsou tak dobří taneníci a skvěle se hýbou. Já se umím jen vlnit jako moře. Pohlédla jsem na nahrbenou harmoniku svého břichap řed sebou a narovnala se aby sklouzlo.
"Prosím, chci s tebou někam jít..." najednou v telefonu zašmodrchalo. Poskočilo mi srdce z její upřímnosti a mojí neschopnosti ji vyhovět.
"Anni?" hluboký sladký hlas Marse mi ho málem zastavilo. Zavřela jsem oči a sedla si rezignovaně jako hrudka, bez snahy zamaskovat svou otylost, před neviditelným davem. Marsi...jak ty to děláš? Možná...možná to je důvod proč radši trávám čas s jeho sestrou. U ní se cítim svobodna, že si nemusím na nic hrát ale s ním...pro něj chci být víc. Umět víc...a on to se mnou opravdu umí. "Proč jsi mi neodepsala? Rád bych aby jsi šla večer s námi." zalapala jsem po dechu aby se mé plíce probraly k životu.
"Ty jdeš taky?" znělo to přiškrceně, jako když hlas nepatří mě.
"Určitě." uchechtl se, jako kdybych pochybovala o jeho tanečních dovednostech.
"Ale já...já neumím tančit a ani nechci.." při výdechu na mě padla smutná vlna a málem jsem se rozbrečela. Co to se mnou je. Okamžitě jsem se sebrala ale on..jako kdyby seděl naproti mě.
"Snad...co se děje? Chci tě vidět. Tak půjdeme jen ke mě.." potili se mi ruce a zvedal se mi želudek. Když s ním nebudu nemám ho čím zklamat ale to zase dává možnosti jiným ženám ho ulovit. Je neuvěřitelné jak z spokojené a sebevědomé ženy dokáže udělat trosku muž, o kterého opravdu stojí. Ale já nikam nechci ale zároveň nechci aby byl zklamaný. "Rád tě to naučím, tančit umí každý." nějak zapoměl na jeho předešlí navrh. On prostě rád chodí tančit mezi lidi aby se předvedl? nebo prostě...nevím do hlavy mu nevidím.
"Dej to sem habáne!" pískla Nebula vesele a sebrala mu mobil. "Má pravdu Anno, když u mí tančit i takový hromotluk jako Mars..." v povzdálí bylo slyšet jejich partu jak se řeže smíchy.
"Nebulo..." špitla jsem prosebně přiškrceným hlasem.
"Nemáš se čeho bát." ujistila mě. Ale já se jich přece nebojim já jen nechci vypadat jako vlnící se slimák na pařbě svalnatých medvědů. Kde jsem to přirovnání vzala? Nesmím tolik koukat na dokumenty o přírodě. S povzdechem jsem souhlasila. "Panečku to jsi mi ale udělala radost. Půjde." špitla ostatním.
"Nebulo?"
"Copak?"
"Přijela bys pro mě sama?"
"Já...no..jo jasně to víš že jo." jako bych jí viděla, jak se díva na svého bratra, který jí radí aby to odmítla. Uplně tu scénku vidím. Donutilo mě se usmát. Celý den jsem strávila v posteli a snažila se dospat ten strašný sen. Trhavě jsem se budila, ještě unavenější než předtím. Zlovolný pocit mě neopouštěl ani po několika hodinách. Vlastně ani nevím, v kolik přijede. Napsala jsem jí zprávu. Témeř okamžitě mi přišla zpráva od Marse a i od ní. Vlastně několik, musela jsem luštit kterou číst kdy.

Mars : Přijedeme v pět. Těším se na tebe.
Nebula : Neposlouchej ho, přijedu sama jak jsem slíbila. V kolik mam přijet?
Mars : Vyhovuje ti páta?
Nebula : Omluv mého bratra, je trochu neotesaný. Budeš si ho muset tochu zkrotit(dábelský smajlí)
Mars : Nebula nepřijede, jedu pro tebe hned!
Nebula : Neboj přijedu já, Mars jen zase má jeden ze svích hysteráků.

Po této zprávě dlouho nic nepřišlo a já nevěděla jestli se mám smát nad jejich sms hádkou, nebo se pozastavit nad faktem, že si čtou navzájem zprávy, nebo byt na nervy, protože Mars naznačil že přijede už teď. Je půl třetí. Pro jistotu jsem si šla umít vlasy a oblékat. Oblékla jsem svou otylou postavu do toho v čem se cítím nejlépe. Elastické černé džíny do zvonu, hnědé kožené boty na korkové platformě, černou halenkou s výtřihem tak akorát aby z ní vykukovala hnědá krajková podprsenka a lehký světřík kdyby bylo chladněji. Také černý. Ne jen že to lichotí mé postavě a kdeco zakryje ale cítím se v tom prostě lépe. Vlasy jsem si sepla černým skřipcem a nechala volně vlát pár pramenů. Oční stíny sladila do černé a stříbrné plus oční černé linky a víc nic. Make-up nesnášim a ani ho neumím nanášet. Když jsem se podívala znovu na mobil měla jsem tam asi pět vzkazů od Marse a sedm od Nebuly. Nyní už sest od Marse. Považovala jsem za jednoduší pro své nervy přečíst jen to poslední ale nakoneč jsem se rozhodla oběma napsat ve směs stejnou zprávu.

Anna : Velmi děkuji, že pro mě přijedeš Nebulo, kolem šesté bude super. Chci se s tebou o něčem poradit bez Marse.
Nebula : Není vůbec problém, přijedu. :DD
Mars : Fajn, počkam na místě.


Celkem spokojená sama se sebou jsem skontrolovala hodinky. 15:43 je spoustu času. Natáhla jsem se na postel a zavřela oči. Otevřela jsem je a pocítila náhlou ale vtíravou únavu. Víčka se mi rozklepala, jak jsem se je snažila silou udržet. Tělo těžklo víc než obvykle a neposlechlo jasné povely mozku k pohybu. Ještě pár vteřin jsem bojovala ale nakonec se horní rasy spojili se spodními. Téměř okamžitě jsem usnula. Bylo to jako se propadnout opět do zlého snu...dalšího zlého snu...