Planetoidy

Anotace: Sametově bílý déšť v kasmirovem milodaru. Planetoidy/malý povidkovy cyklus

Existovala jednou jedna vnitřní planeta. A ta měla své malé vnitřní planetoidy a planetoidky. Ty měli zase své orbity a orbituely plné tekuté plazmy a vulkanického skla. Ve stripcich tohoto skla se odrazely řeky a jejich delty, čirá ústí i rozbahnena kroviska. V kroviscich žili malí tvorové, kteří pojidaly maličké výhonky a výrony plazmave energie. Jejich specialitou byla černá liquidni hmota valici se jako tekutina podzemními srazy a údolími. Celé toto území bylo chráněno neviditelnou atmosferickou krustou okolo horizontu.

Tito malí tvorové měli své původní příběhy odkud přišli na tento podivuhodný svět. Nezapominali na své kořeny až do doby než je zahalil stin rajských kloboučku vysvitajicich ve tmě zářivé fosforeskující noci. Tyto kloboučky byly z vesmíru a vzdalenych souhvězdí a priplouvali po obloze a malí tvorové je strezili na sitnicich snicich ve dne v noci. Pokojně pristavali na zem majice tvar velkých houbovitych výběžku olizujicich své okolí.

Byly to něžné jazylky volající na naše malé tvorecky aby je ochutnaly. Toto vesmírné volání nebylo preslechnuto. První odvazlivec vstoupil na území těchto posvátných kloboučku a vnímal jejich majestatnost. Majestatnost objevnosti v mikroskopickem měřítku. Ticho a tekutost vody blízkého alembiku oblohy stacejiciho své barvy k těmto pozemstanum-z nichž měli vzejít nebestane.

První odvazlivec s dlouhé rodové linie lidi pojidajicich kořínky přistoupil k obtloustle houbové nozce. Pohladil její stepilou srst a pozdravil jejího ducha jak to dělal s mistnimi bylinkami. Dostalo se mu sotva slysitelne, selestive odpovědi krehceji nabodavajici jeho vnitřní samotu. Ten hořečnatý neklid mladi a roztouzenost dětství v popelavych snech, které byly pro tyto tvory tak mladé a vzácné zároveň. Tak cenné byly pulzující vteřiny hořící básní šíje pokrevnich spojení s gnozi.

Zpočátku nevěděl jak ji přijmout, přistupoval ke svému nitru jako k chrámu, vnitřně se dusil; vnímal touhu předchozího díla, své malé hliněné tabulky, kterou se rozhodl ukázat svým kmenovým druhům. Ta vyjevovala komunikaci mezi jeho světem tam uvnitř a světem venku mezi širým veslujicim okolím. Vzal si ji sebou na cestu a vyrazil do sirych planin mezi živé vystupující organismy.

Zaplavila jej krajina bezdechych rozkoši připomínající dech rozlomenych peruti. Vlákna, jež byla dříve čirá, napnuta a neposkvrnena se zanesla dvojím viděním jeho bytosti. Už to nebyl malý tvorecek z bezvýznamné maličké planety se svými planetoidy. Stal se z něj tvor, jež tvořil nedílnou součást společenství a hořel pro to vznitit svůj malomocny klan tam dole v jeskyni.

Toužil vyjádřit celou váhou jeho srdce smysl téhož počínání celé druhové vesnice. Nad oblohou viděl stekat slzy a za nimi duhové kruhy a levitujici obrysy rozjasnujici chomacky nad okraje a pobřeží stinopisu jasu oblacnych druhů. Vzpomínal kdy byl oceán bratrem a slunce lunou a luna sestrou. A na ty pisne tam dole v hlubine toho co je sen. Sen o srdci vystavenem zrcadlu jiných oči. Oči, jež nemusí mít pochopeni pro vidění a smysl těchto myšlenek. Věřím, že ten tvor žije dosud na té planetě vznášející se v hlubinách vesmíru.

Přál bych si aby to byla pravda a on se rozpomnel na sluneční paprsky nad hlavou a prošel tímto přítomným švem az do hlubin své nejkrásnější představivosti, kde stvořil něco malickeho, cennejsiho než majetek nejslavnějších mecenasu dějin budoucnosti, něco neokazale vzácného pro něho samého, něco co bude střežit ve svém srdci rovným dílem a ona to bude střežit taktéž, bude to střežit i ona, nebot malý tvorecek je pouze látkou z téhož snu, který namalovala ona, krásná a ryzi duše sepotajici ve tmě na druhé straně.