Rytíř Dalan #2

Anotace: Zbytek toho dne trávila trojice cestující...

Sbírka: Rytíř Dalan

Zbytek toho dne trávila trojice cestujících klábosením o všem možném i nemožném, dokud nepřišel čas na důvod Vóchovi cesty. Dalan se dozvěděl, že krabice a truhlice jsou plné brusných kamenů, měchů, útinků, svěráků, kladiv, kleští, šroubů, nýtů, železných prutů různé kvality a dalších nezbytností pro kovářství. To vše i s tím nejdůležitějším – dvěma kovadlinami, každá jiného druhu, jedna menší vhodná pro děravění a tvarování jemnějších detailů a druhá těžká, zasazená v přesně vytvarovaném špalku přímo pro výšku kováře.

          Objemný náklad se při své váze pomalu veze za Jirvou Zápustkou, který kovářství staví, jak Vócha jasně zdůraznil – i s hamrem – pro svého vnuka, který je mladý nadějný tovaryš. Jirva je údajně starý známý co už roztočil kšeft v ledasčem a jak na něco šáhne, sypou se z toho prachy na všechny strany,“ přesvědčoval Vócha Dalana o schopnostech svého přítele a občasného zaměstnavatele.

          „Je to chytrej obchodník, ale myslí na lidi. Z jeho činnosti vždycky měli ostatní práci,“ chválil ho Vócha.

          Zkušený obchodník Jirva pochází z Omlevy stejně jako Sedmovi. Jelikož Jirva již od útlého mládí věděl, kam investovat a kam ne, přišel rychle k penězům. A jakmile přišel k penězům, začal přicházet ke stále více dětem. A jelikož má mnoho dětí, a ještě více vnoučat a každé je dobré v něčem jiném, starý Jirva neustále staví nové podniky či domky. Z původně malého šenku Zdroj, který Jirva postavil pro svého prvního syna, je dnes nejvyhlášenější podnik města Lunben. Jirva ale nechává svým dětem volnou ruku a každý z nich musí sám prokázat své schopnosti v podnikání. Dalan o Zdroji opravdu už slyšel. Slyšel jenom to nejlepší.
Výčet toho, co Jirva Zápustka nebo jeho potomci započali a úspěšně dotáhli do konce a dál, nebral konce. Od pohostinství přes zemědělství až po administrativní služby koruně, nebylo zdánlivě ničeho, čeho by vlivná rodina nedosáhla. Takovou historii má celá rodina Zápustků bez podezření z korupce. Tomu Dalan nechtěl věřit, ale neříkal nic.
          Bylo tedy naprosto pochopitelné, že zde nevzniká jenom „další kovářství.“ Kdepak, Jirva už roztočil kšeft v ledasčem a jak na něco šáhne, sypou se z toho prachy na všechny strany! Vócha si svého celoživotního spojence zjevně vážil a dopravu pro něj vykonával rád, ať šlo o cokoliv.

          „Předpokládám, pane Vócho, že ten náklad má vysokou cenu…“ začal Dalan.

          „Upřímně? Tu nejvyšší, mladej! Jirva tam chce ty nejkvalitnější nástroje z Kosunu, jojo,“ kýval hlavou Vócha, „I ten hamr tam bude. Kdepak, konkurence kolem Stinný půjde do kolen, pokud se nebude pořádně vohánět…“
„Sám jste zmínil zvláštní zvěsti z okolí deštných hor, že?“
„Strašidla! Všude tam jsou strašidla, Dalane!“ zaburácel Vaidan nadšeně.
„A jaká to jsou strašidla?“ vyzvídal Dalan s přehnaným entuziasmem. Sám nikdy žádné „strašidlo“ neviděl, zato o nich slyšel v každé vísce i městě.

          „To nevím, Dalane, ale až se příště potkáme, popíšu ti je,“ zaradoval se Vaidan.

          „Nebojíš se ani trochu?“

          „Ani trochu!“ potvrdil Vaidan bojovně, ale stále spíše jako dítě nadšené z cesty více než z jejího cíle.

          „A bylo by mu to k ničemu, pane Dalane. Už se mnou jede podruhý. Musí cestovat, něco vidět. Jeho otec se k němu chová jak k holce,“ mávl rukou a prásknul zbytečně otěžemi. Koně nezrychlili. „Ještě že má dědu Vóchu. Co kluku?“ podíval se starý mrzout na Vaidana a daroval mu upřímný úsměv.
Z toho krátkého momentu Dalan vysledoval, jak rád má Vócha svého vnuka. Je na něj přísný, ale ví, proč to dělá.

          „Každopádně,“ pokračoval Vócha v neutrálnějším tónu, „strašidel se nebojim. V Mosle na nás čeká trojice vostrejch chlápků najatých Jirvou. Samozřejmě, že si svoji investici chce chránit.“

          „Pak je vše v pořádku. Jet sami by byla nejspíš hloupost,“ souhlasil Dalan. Proto jenom do Mosli, uvědomil si.

          Rozprava o oblíbeném zaměstnavateli a celém plánu ukrojila ze dne mnoho času, až se začalo pomalu stmívat. Před rozbitím malého tábora se Dalan nemohl zbavit dojmu, že Jirvu Zápustku zná lépe než kdekoho jiného.
K večeři dostal poctivou porci dušeného vepřového masa, což bylo něco, co dlouho neměl. Bylo to lepší, než nakrást si trochu zeleniny či ovoce u statkáře, kterého míjel, pokud vůbec nějakého míjel.

          Ano, rytíř Dalan se někdy musel vrhat ke vskutku nerytířskému chování. Nikdy se ze své situace neradoval, i kdyby vzal jednu ředkvičku. Nouze ho naučila poměrně slušně lovit, využít každou vyrobenou past co nejlépe. Mnohokrát usínal o hladu a mnohokrát se radoval z dobrého úlovku. Dnes tyto starosti neměl. Nakonec s Vóchou zapili večeři trochou medoviny a usnuli jako dřeva kolem uhasínajícího ohniště.

[ * * * ]

Druhý den pomalého putování byl klidný. Dalan strávil spoustu času s Vaidanem, který si k němu vlezl na povoz. Kolem poledne jeli kolem malého zatopeného lomu na pískovec, tak se v něm oba vykoupali. Příliš kupců ani převozníků nepotkali, a když ano, pozdrav mezi nimi byla jediná komunikace. Zvláštnosti se měli začít dít až příštího dne, kdy povoz i se třemi pasažéry konečně dorazil do menšího městečka Mosla.

[ * * * ]

Mosla bývala nevelkou vískou. To se měnilo, jak bylo vidět okamžitě po příjezdu. Kolem hlavní ulice stály velké dřevostavby s šindelovými, červenými střechami v zánovním stavu. Nad veřejemi visely tlusté dřevěné tabule s názvy. Ze začátku se jednalo hlavně o několik pivnic pro chudší pracovníky z okolí Mosly a různé noclehárny, ale i ty byly jako nové. Dalan pozvedl obočí. Někdo Moslu postavil najednou. A myslel při tom na všechny. Divné.

          Koně povoz táhly krokem po široké hlavní ulici, na které již tou hodinou nebylo tak rušno. Dalan měl možnost pozorovat to zvláštní město. V některých ulicích viděl pobíhat mnoho dětí. Pokud rostoucím městem pulzuje tolik mladé krve, nemůže to být zlé.

          Dále k centru se jednalo o ubytovny pro projíždějící přepravce, stáje, krejčovství, obuvnictví, koželužny, kovářství, tesařství a další řemeslné dílny, opravny a obchody nabízející vše, co by návštěvník mohl potřebovat. I jednoho hampejzu si Dalan všiml. Byla to totiž ta největší stavba v Mosle, větší než nedaleká budova zemní správy. S morálními soudy se tu neunáhlují tak jako jinde, pokud to jde dobře zdanit, pomyslel si Dalan.

          „Jojo, dobře to udělali, všiváci,“ přisvědčil Vócha s odplivnutím. „Koukni se na to, jakej krásnej bordel tu vyrostl. Pamatuju, když tu bylo pár dílen, jedna hospoda a dvě stáje. Ale co začal kralovat Efren, město jenom roste. Vidim ten tvůj zvědavej kukuč,“ řekl Vócha, přendal si uzdu a pravicí trefil Dalana do ramene. „A víš proč, Dalane?“

          „Nemám tušení,“ řekl rytíř nerytíř s úsměvem.

          „Jasně že nevíš. Páč si prd viděl,“ ušklíbl se Vócha.

          Dalan na to pokrčil rameny. O tom, co viděl, co ne a zda toho bylo na jeho věk dost, by se dalo diskutovat. Toto město ale skutečně viděl poprvé.

          „Král Efren, mladá krev na trůně, to vzal pěkně do rukou a zabezpečil obchodní stezky a cesty. Po jeho otci tu zůstalo dost… Špíny. Proto nám byl ten tvůj kontrakt o ochraně naprosto k ničemu,“ zasmál se hořce Vócha. Dalan se k němu přidal, jen té hořkosti nebylo tolik. Jeho odměna za kontrakt byla na rozdíl od poskytnutých služeb ochrany dosti reálná, i když to bylo jenom jídlo a medovina.
„Takže obchodníci mířící na západ i na východ využívají nejkratší trasu kolem Slzy a Mosla z toho profituje,“ odtušil Dalan.

          „Přesně tak. Stabilita nepřišla hned a krále to stálo spoustu prostředků, ne jenom těch finančních. Nakonec ale lotry vyhnal a po deseti letech se to vše začíná vyplácet. Všechno to završil rozhodnutím vybudovat najednou celé čtvrtě. Obchod se zrychlil a lidé bohatnou, dá se říct.“

          „Ten král Efren asi nebude populární u dvora, co?“ ptal se Dalan. „Je to pokrokové rozhodnutí, riskantní.“

          „Asi jo, co já vim. Ale je to král, ne?“ odpověděl Vócha.

          Dalan přikývl, také se vlastně nechtěl bavit o politice.

          Byl rád za to, co slyší. Jednotlivá království se mírou nebezpečí na svém území dosti lišila. Pokud člověk odcestoval ze svého bydliště na delší dobu, bylo možné, aby vykročil z klidného koutu a vrátil se do bleskovou válkou zničeného spáleniště. Jednotlivé územní rozepře sice má řešit speciální alberský tribunál, ale na to měla válka až příliš hluboké kořeny v celé kultuře. Spory často vypukly mezi vazaly jednoho krále, který může dlouho přihlížet, než cokoliv udělá. Dalan věděl, že obecně platí jednoduchá pravda: čím více na jih, tím stálejší mír. Čím více na sever a západ, tím je mír více abstraktním pojmem. Tak nějak to bylo vždy.

          „Dědo Vócho, můžu si koupit cukrkandl?“ vyjekl Vaidan a ukázal směrem ke stánku napravo od budovy zemní správy, který byl obléhán snad všemi dětmi z okolí. Byl už otevřený jako jediný. Kníratý prodavač udržoval řád nejspíš s vypětím všech sil.

          „Tu máš, kluku,“ vytáhl Vócha někde z košile měděné mince a dvě mu dal. Poplácal ohromeného Vaidana po rozcuchaných vlasech a dodal; „Od stánku dojdi ke stájím tam jako minule. A kup si třeba dva!“ To už klučina seskakoval z kozlíku na prašnou zem a upaloval ke stánku.

          „Buď opatrný!“ dodal Vócha tak starostlivě, až to Dalana zarazilo.

          „Máte ho rád, co?“ zeptal se Dalan a pružně přeskočil z povozu na kozlík vedle Vóchy.

          „Chceš něco říct, Dalane? Tak poslouchej, protože to často neříkám.“ Vócha udělal pauzu, rozhlížel se chvíli po míjených obchodech a pak mluvil, dívajíc se před sebe s tváří někoho, kdo se přiznává; „Nebyl jsem nejlepší otec. Měl jsem k tomu dvě příležitosti a nikdy jsem se jich… Jak se říká, nechopil. Děti sou, sakra, požehnání, tak to je. Támhle,“ ukázal na konec široké cesty, kde se už domy zmenšovaly, „stáje, kde nechávám povoz, jsou na konci hlavní ulice. Tam se setkám s chlapama od Jirvy.“

          Dalan se rozhlížel s pobavením v tváři po novostavbách a uznale pokyvoval hlavou, když řekl; „Dám ti na ně svůj profesionální názor.“

          Když se ale jejich pohledy střetly, Dalanovi se v očích na krátký okamžik mihla jako stín naprostá vážnost. Vócha by to sám nevysvětlil lépe, ten pohled ho donutil kývnout a zvážnět.

          „Zadarmo,“ ujistil Dalan staříka s mrknutím.

          „Tak dobře, ty profesionále. A vůbec, půjdeme na pivo, jen co předám povoz do stáje. Nocleh tu mám zařízenej a určitě se vejdeš i ty.“

          „Nebudu nic namítat,“ usmál se Dalan na Vóchu krátce mezi zaujatým sledováním všeho kolem nich.

          Koně povoz táhly pomalým krokem podél velkých novostaveb. Cesta byla dost široká, takže nikomu nemohli překážet. Největší centrum minuli a Vaidan ještě určitě čeká ve frontě na cukrkandl.

          „Na tom pivu mi musíš vyklopit, kde ses učil s mečem. Teda, jestli ses s nim učil, víš? Umíš s tim železem mávat, co? A kde si to říkal, že si studoval? Nespletl sis to, mladej?“ ptal se kriticky Vócha a zněl jako někdo ve výhodě.

          Dalan se usmál a protáhl na nepohodlném kozlíku, jak jen mohl. Mnoho lidí se už zajímalo, jak to s ním ve skutečnosti bylo. Vócha byl také zvědavý. Dalan ale nikdy neměl problém svůj příběh vyprávět.

          „Platí. Ale Epol si nepletu. Skutečně jsem tam studoval. Ovládám veškeré nutné znalosti.“

          „Jó, jasně, že v Epolu. Pár Šeřáků ti rozváže jazyk, profesionále,“ zasmál se Vócha. Dalan se k němu místo odpovědi přidal, tak jak to často dělal. Měl důvod se smát, pivo neměl už dlouho. Většina lidí mu ale jeho příběh neuvěří ani po několika korbelech.

          Mezi jejich řečí povoz dostihl Vaidan a v ruce držel tmavý cukrkandl na špejli. Mávnutím pouze naznačil, že už ke stáji dojde a dál se věnoval pochoutce. Vozka stočil povoz doleva a pokračovali v tichosti mezi menšími domky se stodolami a maštalemi.

          Jeli směrem k velké stáji pod širokou, doškovou střechou. Celé horní patro bylo naloženo spoustou sena a vše okolo působilo organizovaně a až nepatřičně udržovaně. Za stájí samotnou se rozkládaly velké oplocené výběhy. Konírny zjevně sloužily bohatším obchodníkům.

          Když se přibližovali k hlavním vratům, už na ně čekali dva stájníci. A spolu s nimi tři velcí chlapi.

          Stáli uvnitř, stranou, ale netrpělivě vyhlíželi pomalu se táhnoucí koňský povoz. Všichni tři byli oděni v šedých plátových vestách z tvrdé kůže. Pod nimi měli kroužkové zbroje. Ty na rukou překrývaly nárameníky a rukavice. Nosili šedé plátěné kalhoty a obuti byli, opět všichni stejně, v těžkých botách, z kterých měli omotané až pod kolena tlusté kožené pásky. Všichni tři byli ozbrojeni dlouhými meči.

          Povoz se na povel vozky zastavil a Dalan seskočil. Tři chlapi šli rovnou k nim. Ten prostřední střílel po okolí podrážděný výraz.

          „Konečně jste tady, ksakru!“ zaklel prostřední a první, kdo mu čelil, byl Dalan. Toho ale chlap ignoroval a hledal pohledem Vóchu.

          Ten se na něj podíval z kozlíku s něčím, co připomínalo překvapení.
„Pane Odolene, působíte… nespokojeně.“

          „Jedete těsně před západem slunce, takže pozdě,“ pronesl s důrazem nespokojený Odolen. „Plán byl probrat s vámi určité… scénáře. A jak koukám, máte s sebou další osobu? Pamatujete si, Vócho, jak zněla dohoda?“

          V ten moment se zpoza vozu vynořil spokojený Vaidan s cukrkandlem a začal si prohlížet trojici mužů. Dva stájníci byli nervózní a vrhali na Odolena tázavé pohledy.

          „To má být?“ upřel Odolen tvrdý pohled na Vóchu.

          „Vaidan, můj vnuk,“ řekl klidně. „Dalane? Mladej tě zavede na místo, kde budeme spát. Počkejte tam na mě. Věci si nech tady, nic se jim nestane.“

          Dalan ale nereagoval a studoval všechny tři muže. Přistoupil k nim o krok blíže

          Odolen, zcela jistě ten s hlavním slovem, byl statný chlap po čtyřicítce, kterého podle vzezření moc život nešetřil. Byl vyšší než Dalan, měl černé vlasy stažené do krátkého culíku, čelo mu brázdily hluboké vrásky a jeho tmavě hnědé oči přímo křičely na svět, jak všechno nenávidí. Rty měl v levém koutku zvláštně ochablé, ale Dalan si nevšiml jakékoliv zhoršené výslovnosti.

          Další dva chlapi dělali, že tam vůbec nejsou. Ten po Odolenově pravici byl nejmenší, zato mladší. Dalan si už všiml, že při každém projevu Odolena působí otráveně. Byl to jeho opak, doposud životem nepoznamenán. Oči i držení těla toho prozrazovaly dost.

          Naopak, ten po Odolenově levici tiše souhlasil s každým slovem, nicméně bez ochoty přidávat se. Téměř plešatý, modrooký a s udržovanou dlouhou bradkou, působil zrale a zkušeně. Musel být o něco mladší než velitel.

          Odolen si Dalana změřil pohledem a jeho obličej ještě více zošklivěl, jako by byl znechucený pohledem na mladíka v jednoduchém, špinavém šatu.

          „Na co tak čumíš? Slyšel si vozku? Vypadni, než toho budeš litovat.“

          „Litovat? Jak to myslíte?“ zeptal se Dalan. Ten nejmenší se uchechtl.
„Asi ti ukážu, jak to myslim,“ zasyčel Odolen.

          „Jsem náhodný cestující a zde má společná pouť s panem Vóchou a jeho vnukem končí bez ohledu na to, jak moc mi hodláte vyhrožovat. Na shledanou.“
Když odcházel, Vócha ztuhle držel uzdy a nehnul ani brvou. Dalan na něj kývl a odebral se za Vaidanem, který čekal opodál. Ti chlapi se mu nelíbili. Ani trochu. Už věděl, co musí udělat.