GRUM

Anotace: Povídka o jednom prazvláštním lesním tvorovi.

Kdesi, pod vysokými horami, které se nebes dotýkaly, se rozprostíral hluboký les. Říkávalo se mu “les věčného stínu”, neboť paprsky světla se málokdy prodraly až k jeho mechově vlhké zemi. Les tak veliký a temný, že zbloudilé duše málokdy našly cestu zpět. Les, ve kterém žilo mnoho podivných bytostí a tvorů, které člověk nemohl nikdy spatřit. Tam, ve věčném šeru, obklopena vysokými stromy, byla skála a v té skále jeskyně. Hned nad vchodem do nitra skály se tyčil prastarý dub, jehož tlusté kořeny se sunuly po kamenné stěně, vytvářející dojem zkamenělých hadů. Koruna stromu byla obrovská a sahala téměř až k nebi. Nebo si to každý alespoň myslel.
A v té jeskyni žil takový zvláštní tvor. Ani člověk, ani zvíře. Přibližně metr a půl vysoký, stále přikrčený a dalo by se říci, že ošklivý. Vlasy měl šedé a velmi husté. Jako by měl na hlavě uschlé ptačí hnízdo, jen obráceně. Oblá a věčně shrbená záda připomínala zemi samotnou. Byla mechem a listím pokrytá, s vyčnívajícími větévkami a vzrostlou travou. To vše budilo dojem, že si tvor na zádech nese jakýsi krunýř. Hruď a břicho měl naopak pokryté pouze tvrdou a popraskanou hroší kůží. Nohy měl mohutné a jeho tlusté ruce byly zakončeny téměř lidskými nehty, avšak velkými a neupravenými. Pohled na jeho obličej by mohl spoustu lidí polekat, v dalších by možná vzbudil spíše nemalou dávku lítosti. Mohly za to veliké a smutné oči, zasazeny do vráskovitého obličeje s tenkými rty. Pod čelem mu bujelo velice husté obočí a panenky mu zářily podivnou, načervenalou energií.
V té tmavé jeskyni žil úplně sám. Na své rodiče pamatoval jen matně. Byla to jen malá špetka vzpomínek, schovaných kdesi v tmavém koutě jeho mysli. Možná je potlačil úmyslně, protože ony vzpomínky nebyly vůbec příjemné. A hlavně, v době, kdy mu lidé zabili oba rodiče, byl ještě malý.
Kdyby si přeci jenom vzpomněl, kdyby opravdu z donucení vytáhl tu strašnou vzpomínku, viděl by sám sebe, jak se krčí a třese v tom nejtmavším koutě jeskyně. Mlčky pozorujíc, jak skupina mužů s pochodněmi a dlouhými zbraněmi vtrhli do jeho domova a bez slitování vzali oběma rodičům život. Nerozuměl tomu. Ale vzpomněl by si a vybavil, jaký měl tenkrát hrozný strach. Jak se musel neuvěřitelně ovládat, aby nevykřikl, aby se jakýmkoliv vzlykem při pokusu zabránit té hrozné události neprozradil. Nedokázal to pochopit a nechápal by to ani dnes… pokud by si vzpomněl. Jen se přikrčeně choulil ke stěně a v těch už tak smutných očích měl výraz největšího zármutku a bolesti.
Ale přežil to a přežil i spoustu dalších let, i když život v takovémto lese nebyl vůbec jednoduchý. V takovém lese totiž za každým stromem číhala podivné stvoření, jako byl on sám a za každé noci se ozývaly neznámé kroky a zvuky, při kterých mrazí v zádech. Stejně tak množství za svitu měsíce světélkujících očí, které ho vždy se zájmem pozorovaly. Ale Grum, jemuž toto jméno bylo dáno až později, tu žil od malička, a tak věděl, že pro něj žádná z těchto věcí nepředstavovala nějaké bezprostřední nebezpečí. A co si budeme nalhávat. Potkat totiž Gruma uprostřed lesa, za hluboké noci, to by byl pro člověka stejně tak hrůzný zážitek, jako kdyby viděl smrt samotnou.
Tak si tady žil až do dospělosti. Za tu dobu si nestihl udělat v lese příliš mnoho přátel. Možná kvůli tomu, jak vypadal, možná také kvůli tomu, že byl většinu času dost mlčenlivý a tak nikdo jeho společnost ani nevyhledával. Svého nejlepšího přítele měl potkat teprve v následujících několika dnech. Ještě před tím se však odehrály podivné události, díky kterým možná ztratil i těch pár, dalo by se říci vzácných, přátel, které doposud měl.
Začalo to právě uprostřed léta. Slunce se odvážně prodíralo skrze korunu starého dubu a vrhalo paprsky do nitra jeskyně. Ptáci již spustili své ranní písně a slabý vítr šustil listím v korunách stromů.
To ráno se Grum probudil s podivnou náladou. Celkově se cítil dobře, ale přesto ho něco hluboko v nitru sužovalo a tlačilo. Pocit, který neznal a nedokázal si ho ani vysvětlit. Jako by se stalo něco špatného, na co zapomněl.
Vylezl z jeskyně a před vchodem se zastavil. Pozoroval chvíli ten krásný den, a pak se s hlasitým zívnutím protáhl, ruce natahuje k nebi. Pak popošel kousek za jeskyni, tam se přikrčil a soustředěně zíral ve zkoprnělé poloze do prázdna. Když vykonal potřebu, jejíž složení bylo přinejmenším stejně zajímavé, jako Grum sám, odešel do lesa. Po chvíli se však vrátil a v ruce držel několik trsů kapradí, z kterých odtrhal kořeny, a ty pak začal pojídat. Přešel před vchod do jeskyně a tam si sedl na oblý balvan. Jak tak snídal, vzpomněl si na své přátele a rozhodl se, že se za nimi půjde večer podívat.
Občas se s nimi scházel na mýtině nedaleko jeskyně. Byla to snad jediná mýtina v lese, kde se dalo vzhlížet k nebi, aniž by očím překážela změť větví korun stromů. Tam, za klidné noci, setkávali se zajíc, jezevec a liška. Grum se k nim připojil až nedávno. Povídali si za svitu měsíce, pozorujíce při tom tmavě modrou oblohu posetou hvězdami. Byl to vždy nádherný pohled, který je nemohl nikdy omrzet. Občas seděli jen mlčky, se zakloněnými hlavami. V Grumových velkých očích se obzvláště takto v noci vše lesklo a třpytilo jako v zrcadle.
Jak se Grum těšil na večer, den utekl poměrně rychle. Když se denní tvorové uložili ke spánku, ptáci přestali švitořit a vítr se utišil, vyšel Grum z jeskyně, přešel travnatý plácek před vchodem a po chvíli se ztratil v šeru lesa. V tu chvíli se už zajíc, jezevec a liška setkali na svém oblíbeném místě a začali si povídat. Vždy bylo lepší se takhle scházet pohromadě, protože věděli, že jsou takto více v bezpečí, k tomu s Grumem po svém boku. A proto jeho přítomnost tolerovali a nebránili se jí, ačkoliv tam vždy jen tak seděl, pozoroval je a mlčel. Dnes tomu však mělo být jinak.
Grum se jako stín přikradl na mýtinu a pozdravil své přátele. Samozřejmě se ho všichni lekli, protože, jak víme, Grum vypadal doslova jako kus země. Tedy zvláště, pokud byl otočen zády. A jeho tmavá kůže ho v noci dělala téměř neviditelným. Nedělal to schválně, ale všichni ho vždy uviděli až na poslední chvíli, když už byl velice blízko.
“Zase jsi nás vylekal, jako vždy!” Promluvil jako první zajíc, který měl ihned svaly napnuté, připraven k útěku. Liška obešla tichým krokem celou skupinku a pak si přisedla k jezevci. Dívala se přitom na Gruma, jak přichází z lesa a jak ho postupně odhaluje kužel bílého světla měsíce, který pronikal na mýtinu.
“Promiňte mi to, přátelé,” odpověděl Grum a kymácivým krokem přešel k zajíci. Ten mu ihned vše prominul. Bylo to tím, jakým způsobem se na něj ten podivný tvor díval. Těm velkým a smutným očím se nedalo odolat. Zajíc se posunul, aby udělal Grumovi místo v kruhu. Kulhavě odskákal blíže k lišce. A Grum si toho všiml.
A tak pronesl další větu, již druhou, což bylo velice nezvyklé. Občas řekl za celý večer jen jediné slovo, kterému navíc i tak občas nerozuměli.
“Co se ti stalo, zajíci?”
“Ále,” zakroutil zajíc hlavou, jako by se zastyděl. “Před několika dny jsem se chytil do pasti. Do lidské. Noha mi uvízla v nastraženém oku a já ji nemohl vyndat. Dva dny jsem se snažil dostat pryč...ale nešlo to.” Zajíc přešel očima po lišce, jezevci a zastavil je až na Grumovi. Najednou se mu naježily fousky u čenichu a s překvapivým výrazem pokračoval: “Slyšel jsem kroky, které se ke mně blížily a já věděl, že si člověk přichází pro svou kořist. Při posledních pokusech o útěk jsem si nohu málem utrhl. Past ale nepovolila. Se strachem v očích jsem se díval na tu příchozí bytost a kupodivu to nebyl člověk. Tedy vlastně...” zajíc rychle zatřepal ve zmatku hlavou.”...byl to člověk, ale ne dospělý. Ne samec…”
“Muž.” promluvila tiše liška.
“Ne muž,” opravil se školácky zajíc. “Byla to samice.”
“Žena.” Přimhouřila liška oči.
“Ano, ano, byla to žena, ale mládě.” Podíval se na lišku a čekal na opravu.
“Dítě,” odfrkla liška, tentokrát s káravým pohledem.
“Ano, ano,” přikyvoval zajíc dychtivě. “Prošla těsně kolem mě. Měl jsem strach, ale nevypadalo to, že mi chce ublížit. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě, a tak jsem se z posledních sil vzepřel a nohu z pasti nakonec vyprostil. Skoro jsem nemohl běžet, ale -záchrana života mi dodala sílu. Stačil jsem se jen jednou v rychlosti ohlédnout. Stála už celkem daleko a pozorovala mě, jak...ehm...beru do zaječích. Viděl jsem už spousty lidí, ale ona byla…”Na chvíli se zamyslel, jak hledal to správné slovo. “...byla prostě jiná.” Zajíc se s plně otevřenýma očima zahleděl na Gruma a dramatickým hlasem dodal: “Znetvořená!” Nastala krátká odmlka. “Pak jsem se už neohlížel a utíkal zpátky domů,” dokončil úplně klidným hlasem svůj příběh.
Na mýtině zavládlo ticho. Kdesi ve stromech výr zamával křídly, jako by viděl kořist, ale pak se opět uklidnil. Jako první promluvil jezevec.
“Jsme rádi, že jsi tu mezi námi, zajíci.” a kývl hlavou. Liška jeho pohyb zopakovala. A Grum? Ten se jen upřeně díval na ušatého tvorečka a v mysli si představoval tu podivnou bytost.
“Ty, můžeš mi říct, kde to bylo?” zamumlal hlubokým hlasem Grum a nespouštěl ze zajíce oči.
“Být tebou, hliňáku, tak bych tam nechodil. Lidi dokážou být velice nebezpeční!”
“Chci to vědět. Chci…” Tvor byl nějakým způsobem uhranutý představou, že by poprvé uviděl lidskou bytost. Kousek zapomenutých vzpomínek mu totiž uniklo do myšlenek a on měl najednou touhu opakovat stále to samé slovo: “Člověk….člověk…” Oči mu v tu chvíli zářily ještě více a nebeské galaxie se chvěly ve vlhnoucí černotě jeho duhovky.
Zajíc už dále nic nenamítal a prozradil mu vše, co věděl. Pak už jen seděli a opět se zakloněnými hlavami pozorovali hvězdy. Nikdo už neměl co říci.
Asi za hodinu se všichni začali rozcházet do svých brlohů. Ještě, než se ztratili v temnotě lesa, otočil se Grum na zajíce a povídá: “Ty, přijď za mnou zítra do jeskyně. Přijď...přijď...”
“Mmmm no dobře. Přijdu tedy,” odpověděl s nechápavým výrazem zajíc.
A pak už se nadobro rozešli. Ušák celou cestu domů přemýšlel, proč ho chce ten tvor s velkýma očima vidět. Cestu k lidem mu už přeci popsal.

Následující den byl téměř stejně tak krásný a teplý, jako ten předchozí. Grum seděl opět u jeskyně, přežvykoval kapradinové kořínky a pozoroval při tom oblohu, na které se tentokrát místo tmavé modři proháněla bílá oblaka, která příležitostně sesílala k jeskyni ochlazující stín. Tu odněkud přiletěl malý pták a sedl si na větývku, která trčela z Grumových zad. Zazpíval milostnou píseň na svou družku, která se ukrývala v koruně dubu, pak roztáhl křídla a ztratil se z dohledu.
Netrvalo dlouho a z lesa kulhavě přihopsal zajíc.
“Zajíc!” pozdravil nadšeně Grum. Ten přišel k němu a s trochou nejistoty se na něj zadíval.
“Pojď..pojď za mnou. Dovnitř.” A pokynul zajíci, aby ho následoval. Ani se neohlížel, zda jde ušák za ním a vstoupil do chladu jeskyně. Zajíc si zvědavě prohlížel poměrně širokou vstupní chodbu, kterou se ubírali. Bylo v ní vlhko a chladno, ale zároveň příjemně. Po několika metrech se chodba stáčela, a pak už se před ním rozprostřela veliká jeskyně. Zajíc se nedůvěřivě zastavil. Na jeho očích bylo znát, že má strach, ale nechtěl bezdůvodně utíkat, dokud nezjistí, co má jeho přítel za lubem. Prohlédl si jeskyni a pak se zaměřil na tvora, který už stál v jejím středu. Tam se otočil a pokynul zajíci, aby šel za ním.
V jeskyni nebyla úplná tma. Uprostřed klidně plápolal oheň a podél stěn rostly zvláštní houby, které magicky osvětlovaly skálu zelenomodrým světlem. Ze stropu se jako chapadla mořského tvora rozpínaly kořeny prastarého dubu.
Opatrně a nevěřícně zajíc přihopsal ke Grumovi. Tvor se vedle zajíce posadil a zaměřil se na jeho zraněnou nohu.
“Ukaž.” Zaznělo hlubokým hlasem jeskyní.
“Co..co se děje hliňáku?” Zakoktal ušák.
“Tvoje noha… noha…” Grum natáhl ruce a dotkl se zajícovy hnisavé tlapky. Ten bojácně uškubl. Oba dva se na sebe zadívali. Napnutý obličej chlupatého tvorečka najednou úplně povolil. Grum se na něj totiž díval s tak podivným zájmem a zároveň tak uklidňujícím výrazem, že se zajíc nezmohl na žádný pohyb. Ty jeho oči totiž….ty jeho smutné oči byly najednou tak uhrančivé a větší, než obvykle. Viděl v nich něco zvláštního a jako by se v nich něco odehrávalo, nebo snad hýbalo. Zajíc od nich nemohl odtrhnout zrak. Viděl lesy, skály, chvějící se trávu ve větru...viděl krásné nebe plné hvězd...viděl i celé galaxie! A pak… pak asi usnul. Ale ještě před tím stačil zpozorovat, jak se Grumova ústa široce rozevírají. Ta zdánlivě malá ústa….byla najednou tak... obrovská…!
Kolem jeskyně zrovna v tu dobu procházela liška. Pod starý dub ji totiž zavedla líbivá vůně nějakého hlodavce. A tak s hlavou sklopenou čenichala a čenichala, až se ocitla těsně před vchodem, aniž by si to zprvu uvědomila. Z pátrání ji náhle přerušily podivné zvuky, které vycházely z tmavé chodby. Nastražila jedno ucho a naslouchala.
“Groum, graom, grom, groum, grum….grum…” Nedokázala si ten zvuk k ničemu přiřadit. “Co tam asi ten tvor dělá?” zapřemýšlela. Jakmile ty podivné zvuky přestaly, liška nezaváhala a utekla do lesa. Když ji obklopily první kmeny a pracky se jí zabořily do mechu, zpomalila. Otočila se, chvíli pozorovala svýma bystrýma očima jeskyni a když se delší dobu nic nedělo, pokračovala dál a po chvíli se ztratila v šeru lesa.

Později odpoledne vyšel Grum z jeskyně. Na malém plácku se na chvíli zastavil, otočil se na obě strany, jako by přemýšlel kudy má jít a pak si jeden ze směrů vybral a šel. Prodral se houštinami, odhrnul větve jehličnanu a když jimi prošel, opět se za ním uavřely, jako lesní branka a Grum, podobně jako liška před tím, se ztratil ve stínech korun stromů.
Kráčel směrem, který mu poradil zajíc. Obešel velkou borovicovou skálu a dostal se až k velikému stromu, který kdysi srazil blesk. Tam teprve poznal, že jde správně.
Ačkoliv byl Grum lesní tvor, zřídkakdy opouštěl svůj brloh. Neměl nikdy touhu toulat se po tom velikém lese. Měl nejraději svůj domov pod starým dubem, mezi kořeny. Tam chce být a taky bude, ne nikde jinde. Jenže ta nově objevená zvědavost nad ním vyhrála a Grum se tak poprvé dostal do míst, kam za celý svůj život nevkročil.
Od zlomeného stromu se vydal na jih s horskými masivy za zády. Tam už les nebyl tak hustý, jako v místech, kde žil. Rozpadal se, řídl a tráva se zde zdála být vyšší a hustší. Stromy se také měnily. Místo smrků, borovic, dubů a buků, dařilo se zde hojně břízám a dalším méně vzrostlým listnáčům. Poprvé uviděl, jak vypadá konec lesa. Poprvé uviděl, jak vypadá pole, poseté zlatavou pšenicí. A když se odvážil vyjít za poslední řadu stromů, úplně ho omámilo to obrovské, modravé nebe. Nikdy nic takového nespatřil. V lese pozoroval s kamarády pouze určitou část, protože mýtina byla obklopena stromy...ale tohle bylo prostě nad jeho chápání. Tak neuvěřitelně velké a rozsáhlé...tak krásné!
Jen tak bezděčně se chytil kmene břízy a překvapila ho hladkost kůry. A těch ptáčků, co se mrštně honilo po obloze. Směrem od pole k němu přiletěla vážka. Chvíli si ho prohlížela, pak ho obletěla a usadila se mu na mechových zádech. Modré nebe se odráželo v Grumových očích jako v zrcadle. Pak si všiml, že kousek za polem stojí podivné obydlí. Dřevěné domky, z některých se kouřilo. Uslyšel vzdálené volání a uslyšel tak poprvé lidský hlas. Plný překvapení, vypadlo z něj pouze jedno slovo: “Lidi.”
To volání se však blížilo a vyrušilo tak Gruma z rozjímání. Zalekl se a vběhl zpátky do lesa. Schoval se za silný kmen břízy a pozoroval pole.
“Za chvíli jsem zpátky!” kdosi zvolal z vysoké pšenice. Ta se po chvíli rozhrnula a lesní tvor uviděl, jak z ní vyběhla malá dívka. Vzpomněl si na zajícovo vyprávění a tak ihned věděl, kam tu bytost zařadit. Byl přikrčený a zpoza stromu koukaly pouze ty jeho velké oči a roztřepené vlasy. Grum znervózněl, když zjistil, že se dívka nezastavila a vběhla do lesa a směrem přímo k němu. Honem rychle se snažil něco vymyslet a v tu chvíli ho napadla jediná věc. Vrhl se na břicho do trávy a zůstal nehybně ležet. Snad ho neobjeví. Měl z lidí strach, jako každý v lese. Asi to měl zakořeněné z mládí, z té události, na kterou si již nemohl vzpomenout.
Ležel nehybně, ruce podél těla. Z trávy tak trčela jen malá mohyla, což byla jeho záda - ten travou, mechem a větývkami zarostlý krunýř. Tvor cítil, jak se dívka blíží. Slyšel, jak se její nožky prodírají travou a jak šlape na malé větvičky, které pod jejími chodidly praskají. Už ji dokonce i cítil. Laskavá a příjemná vůně, která vklouzla Grumovi do nosu. Těsně u něj se zastavila. Jelikož měl hlavu na stranu, mezi stébly vysoké trávy viděl, jak si dívka plete čelenku z květin. Pozoroval ji se zájmem a obdivem, přesto strachy ani nedutal. Malá holčička popošla a tvor zavřel oči, aby se neprozradil. Pak náhle ucítil tlak na svých zádech. Dívka se totiž rozhodla, že si na ten pěkný kopeček sedne. Grum znovu vytřeštil oči a vůbec nevěděl, co by měl v takové situaci udělat. Co by udělal zajíc? Ten by utekl...ano...utekl by. Ale já nejsem tak rychlý jako zajíc.
Dívka si začala prozpěvovat a lesního tvora to neskutečně uhranulo. Nikdy neslyšel něco tak krásného. Žádný pták v lese nic tak nádherného nedokázal. Dostal pocit, jako by mu těžkla víčka. Zpěv ho ukolébával. Najednou se mu chtělo moc spát. Bylo to tak příjemné a uklidňující…
Les se v tu dobu pomalu ukládal ke spánku. Slunce už pomalu zapadalo za vzdálenými travnatými kopci kdesi za zlatavým polem a Grum si poprvé uvědomil, že poprvé vidí západ slunce. Nikdy před tím ho díky hustému lesu nespatřil. Žhavá koule byla najednou tak rudá a tmavá a už mu ani nevadilo, že se na něj díval přímo. A když dříve bílé mráčky zčervenaly, Grum zavřel oči a usnul.

Když se probral, bylo ještě světlo. Obloha byla sice tmavší a slunce hledal marně, ale i tak pozoroval jeho paprsky, jež vysílalo k nebi, jako poslední pozdrav před spánkem. Uvědomil si, že je načase jít domů. Ale co ta dívka? Už odešla? Nic neslyšel, necítil… A tak začal pomalu vstávat. Zapřel se rukama do trávy a jakmile trochu nadzvedl své tělo, uslyšel nad sebou úděsný výkřik. Ta lidská bytost...pořád na něm seděla!!
Grum se odvalil a poplašeně se schoval za nejbližší strom, oči upřené do bílé kůry.
“Co jsi zač?!” uslyšel vyplašená slova dívky.
Ale co bude dělat? Co má teď dělat? Liška by věděla…
Zvědavě naklonil hlavu a odvážil se podívat té bytosti od očí. A byl to opravdu člověk? Nebyla to lesní víla? V trávě uviděl stát malou dívku s ustrašeným výrazem i postojem. V jedné ruce držela čelenku z květů, v druhé svírala klacek, který během té chvilky v trávě nahmatala. Měla nádherně plavé vlasy, zlaté, jako ono pšeničné pole. Obličej bledý, s malým nosíkem a růžovými rty, ale jen na pravé půlce tváře. Na levé straně toho člověka bylo vše jinak. Vlasy jí na hlavě nerostly a kůži na tom místě měla hrubou a tmavou, podobnou té jeho. Jako by jí z té strany něco velkého popálilo. Levá ruka byla kratší než pravá, také popálená a znetvořená. Přesto s ní uměla hýbat a v prstech měla cit.
“Ptám se, kdo jsi!” zavrčela ta malá, křehká bytost, až to Gruma překvapilo.
Nevěděl, co má odpovědět. Takovou přímou otázku mu nikdy nikdo nepoložil. Musí se jí ukázat. A tak se odhodlal a opatrně vystoupil zpoza stromu. Dívka se překvapivě nezalekla, ani neutekla. Tvor se na ni díval a jeho přirozeně smutné oči naznačovaly, že není někdo, kdo by jí chtěl ublížit. A ona něco takového také vycítila. Stáli tam, ve vysoké trávě na kraji lesa a dívali se vzájemně do očí. Jako první se odvážilo lidské mládě, jak říkal zajíc a přistoupilo opatrně ke Grumovi. On stál nehybně a vypadalo to, jako by to byl právě on, kdo se v této chvíli bál nejvíce.
Když se ta křehká bytost přiblížila na krok k lesnímu tvoru, znovu se zeptala:
“Kdo jsi?”
Grum se pořád na nic nezmohl. Ale chtěl něco říct, jen nevěděl co. Zkoušel to, ale jediné, co z něj vylezlo, bylo chroptivé: “Groum, groum…”
“Grum?” tázala se dívka.
Tvor si uvědomil, že právě dostal jméno, což není u lesních bytostí zvykem. Ale líbilo se mu to. Snažil se ze sebe dostat něco víc a znovu se pokusil promluvit.
“Ano, ano. Jsem...Grum.” Dívka se na něj upřeně dívala. A až teď si teprve všiml toho, jak zajímavé má ta dívka oči. Takové bílo šedivé a… nepřítomné. Okamžitě si vzpomněl na ježka, kterého jedou potkal v lese. Jedno oko měl stejně tak bělavé, jako ta dívka. A když se ho ptal, odkud to má, tak ježek říkal, že ho napadlo mládě vlka. A že na to oko od té doby nevidí. Zároveň ho překvapovalo, že se ho dívka nebojí.
“Ty mě...nevidíš?” zeptal se opatrně Grum.
Dívka ihned odpověděla. “Ne, nevidím tě. Nevím, kdo jsi. Ani nevím, proč jsi stále tak zticha. Vylekal jsi mne!”
Tvor pozoroval, jak se dívka zamračila. “Promiň, to já opravdu nerad,” řekl na to sklesle.
“Já jsem Eliška,” pokračovalo to lidské mládě už s úsměvem na tváři.
Grum jen zopakoval: “Eliška.” A ta ihned pokračovala. “Co děláš v mém lese?”
“Já… já tu žiju. Nedaleko odsud.” Grum se ani nepozastavil nad tím, že si holčička z nějakého důvodu les přivlastnila. Po jeho odpovědi se na jejím obličeji objevil překvapený výraz. “Ty tu žiješ? Ty žiješ v lese?!”
“Ano…ano v lese. Žiju v lese.”
“Pojď ke mně blíž,” řekla Eliška a nátahla svou zdravou ruku. Grum váhal. Není zvyklý na lidský dotyk. Není vlastně zvyklý na dotyky kohokoliv. Ale opět zvědavost zvítězila nad rozumem. Popošel tedy o pár krků blíže a nechal dívku, aby se ho dotkla. Když se dotkla polštářky prstů Gruma, oba to vzájemně vyplašilo. Tvor se zalekl zejména toho, jak moc to bylo příjemné. Holčička se zase zalekla toho, jak hrubou kůži na svých prstech ucítila. Odtáhla ruku zpět k sobě, ale po pár vteřinách ji opět natahovala ke Grumovi. Nebojácně teď osahala jeho tvrdou kůži na prsou, na obličeji a jeho rozčepířené a tvrdé vlasy. Jemnými prstíky přejížděla každý hrbolek a jamku na jeho tváři a v mysli si tak sestavovala skutečný obrázek toho, jak lesní tvor vypadal. Z toho tichého aktu poznávání ji vyrušilo vzdálené volání. Otočila se směrem k poli a vyjekla.
“To je otec. Už musím jít!”
Grum stál jako přibitý a sledoval, jak se mu Eliška ztrácí z dohledu. Vůbec netušil, co by měl teď udělat. Nechtěl, aby odešla. Naštěstí se ale dívka otočila a ještě než vyšla z lesa, zavolala na Gruma: “Budeš tu zítra?”
Tvor s radostí ihned odpověděl. “Budu! Budu tady…!” Eliška se pousmála, otočila a zmizela v pšenici. Grum se za ní zasněně díval a stále si potichu opakoval: “Budu tady…. budu tady...budu….”

A opravdu byl. Od té doby nevynechali snad jediný den, který by spolu takhle v podvečer nestrávili. Pořád si jenom povídali. Eliška povídala o tom, jaké to je žít mezi lidmi a Grum zase vyprávěl o tom, jaké to je žít v lese. Zmínil se i o svých přátelích - Zajíci, jezevci a lišce. Jednou se i vyptával na to, co se dívce stalo a ona ochotně prozradila, že když byla hodně malá, že na ni spadl hořící strom a že od té doby nevidí. Tedy trochu ano, ale jen rozmazané a temné stíny a místo postav nejasné siluety. Kdyby v tuhle chvíli jen koutkem oka mohla, viděla by, jak je z toho Grum celý skleslý a smutný. Ale Eliška nemusela vidět, vycítila to. A proto ho pohladila po drsné tváři.
“Moc hezky se mi s tebou povídá,” řekla. A pak dodala větu, kterou si Grum pamatoval až do své blízké smrti: “Jsi můj nejlepší přítel…”

Grum se musel jednoho dne pochlubit ostatním. Když nastal večer, a místo slunce se na nebi vyhoupl bílý měsíc, zamířil k mýtině za svými přáteli. Posledních pár dní byly hvězdy schovány za mraky, až dneska byl konečně krásný večer, jako dělaný na pozorování noční oblohy. A Grum se s nimi na mýtině opravdu setkal. Seděla tam liška a vedle ní ležel jezevec. Když se k nim přikradl, liška se zalekla. Ne proto, že by je opět vyplašil, ale od té poslední procházky kolem jeho jeskyně se v jeho přítomnosti zdála trochu nesvá. Přesto se spolu dali opět do řeči. Tvor vyprávěl, jak se setkal s lidskou bytostí a zdálo se, že i trochu přehání, jak se ji snažil popisovat. Liška ho sice vnímala, ale myšlenky, jako by měla stále někde jinde. Nedalo jí to a přerušila Grumovo vyprávění. “Neviděl jsi v poslední době zajíce? Už dlouho se neukázal. Máme o něj strach.”
Lesní tvor zapřemýšlel, jako by v myšlenkách pátral po tom, kdy naposledy viděl zajíce. Pak se jeho obličej rozzářil. “Zajíc! Zajíc je se mnou…. je to můj přítel.”
Liška se vyděšeně a nevěřícně podívala na Gruma. “S tebou? Celou tu dobu je s tebou?”
“Ano, ano…. se mnou!” opět zvolal Grum.
“No vidíš liško. Nemusíš se dál strachovat,” promluvil znenadání jezevec, který jinak také spíše patřil k těm méně mluvícím. Liška na to něco zamumlala pod fousky a dál již mlčela. Jedním okem i uchem však stále vnímala toho podivného tvora, který se jí najednou zdál od poslední návštěvy nějaký starší a větší. Vyspělejší.
Po nějaké chvíli se dohodli, že jejich přátelské posezení pro dnešní večer ukončí. Liška se rozloučila a odešla tichým krokem do lesa. Jezevec a Grum si to namířili na druhou stranu. Chvíli šli společně a pak se i oni rozdělili. Zbloudilý mrak se nenápadně přikradl po obloze k měsíci, až ho svým tělem celý přikryl. Nastala hluboká noc, bez jediného paprsku měsíčního svitu. V tu chvíli lesního tvora obklopil nepříjemný chlad. Bylo to svrbění na zátylku, které nepomáhalo zahnat poškrábáním. Vnitřní chvění, které ho přimělo se zastavit. Nevšiml si náhodou zlověstně rudých očí ve tmě mezi kmeny temného a spícího lesa? Myslel, že se mu to jenom zdálo…Ale ano...když šli s jezevcem společně, měl takový ten pocit, jako by je někde ze tmy pozoroval. Čeho se však děsil nejvíce, bylo to, že právě ten pocit najednou pominul. Zmizel chvíli poté, co se se svým přítelem rozdělili. Grumovy velké oči se rozevřely strachem. “Ach ne!!” Zvolal a rozběhl se těžkopádně do míst, kde mu jezevec naposledy zmizel z očí. Utíkal, dusal, klopýtal, valil se houštinami a volal přitom svého přítele. Nikdo neodpovídal. Nahněvaná sova na Gruma zlověstně zahoukala a snad i pronesla něco o plašení hlodavců.
Jezevec se už blížil ke svému brlohu. Bohužel, neměl vůbec šanci vnímat tu temnou bestii, která tak opatrně našlapovala na vlhký mech a blížila se tak pomalu a jistě ke své kořisti. Nevšímal si těch žhnoucích očích, které se mihotaly ve stínu lesa a které ho z křoví hladově pozorovaly. Kvůli nevhodnému směru mírného větru necítil ani ten hnilobný pach, kterým ta bestie vždy oznamovala svůj příchod. Jezevec byl tak zamyšlený, že upustil od veškeré ostražitosti. A to byla chyba. Rychlý dusot chlupatých nohou přerušil jeho rozjímání. Jediné, co uviděl v okamžiku, kdy se ohlédl za sebe, byla veliká slinící tlama s velkými špičáky, která se nad nim hrozivě rozevírala. Pak už jen ucítil bolest na svém hřbetu. Černý vlk se zakousl pevně a nepustil. Jezevec kvičel, bránil se, ale nic nepomáhalo. Ta hnusná bestie s ním zmítala, trhala mu kůži i s masem a hrozivě při tom vrčela.
V zápalu toho hrůzného boje si nikdo nevšiml, jak se k nim z lesa řítí jakási temná masa. Na poslední chvíli, ve stejné pozici, jako byl před tím jezevec, otočila se bestie k místu, odkud se blížil dupot těžkých nohou. V zubech jí vyselo bezvládné zvíře, které již ztratilo sílu se bránit. Tváří v tvář se najednou bestii zjevil Grum. Zrovna dokončoval úder rukou, který směřoval do vlkova hrudního koše a ten v tom zlomku vteřiny nedokázal zareagovat a vyhnout se mu. Silný úder na chvíli vyrazil vlkovi dech. Zakňučel a odletěl o pár metrů dál. Stisk čelistí povolil a upustil jezevce na zem. Bestie se však ihned postavila na nohy, i když mírně otřeseně, a vycenila zuby na svoji novou oběť. Sliny, které se nyní mísily s krví jezevce, odkapávaly na zem. V koutku čelistí se mu vytvořila bělavá pěna. Upřeně pozoroval lesního tvora, oči mu plály ohněm a zuřivostí. Udělal několik kroků stranou a hledal na Grumovi zranitelné místo. Oba se tak točili chvíli v kruhu, pohledy upřené jeden k druhému. Tu bestie s vražednou rychlostí zaútočila. Rozevřela tlamu a vycenila své hnilobné tesáky, pěna odlétávala do stran. Odrazila se a chystala se ve skoku skolit stejně vysokého tvora k zemi, kde by mu nakonec prokousla hrdlo. Grum však stál nehybně a pevně zapřený. Zem se pod ním slabě chvěla, až ze země začaly vyskakovat kamínky, které se během okamžiku začaly přesouvat kolem jeho těla jako lesní mravenci.
Grum zareagoval na vlkův skok tím, že mu do jeho otevřené tlamy vložil zpevněné předloktí své pravé ruky. Čelisti se okamžitě silně zakously, jakmile onu překážku vlk ucítil v tlamě. Jeho silný stisk se mu však vymstil. Očekával měkkou kůži, kterou by hravě svými ostrými tesáky probodl a zaryl se do masa, ale místo toho zaúpěl bolestí a za zvuku drolících se zubů odpadl. Stáhl se na okamžik zpátky. Jen pár kroků. Očividně ho překvapila silná kůže lesního tvora. Pohmožděnou čelist si olizoval jazykem, ale stále nepřestával zvedat čenich, vrčet a cenit zuby. Grum se z místa nehnul. Očekával další výpad bestie, který se v mžiku dostavil. Zuřivé čelisti tentokrát nemířily na jeho ruce, ale snažily se udeřit smrtelnou ránu do stehenní části nohy, kde většině živočichům proudila hlavní tepna. Ozval se praskot zubní skloviny a vlk zakňučel. Najednou ucítil, jak ho pevná ruka bere za hřbet a zvedá nad zem. Jak byl vlk vysoký, zvedl se o pouhý centimetr, ale to stačilo k tomu, aby se Grum rozpřáhl a vší silou odhodil vlka k protilehlému stromu, který okamžitě vrženou bestii zastavil. Ozvala se prudká rána, jak chlupaté tělo narazilo na hrubý kmen. Kůra stromu se v silném nárazu rozlétla do stran a vlk bolestně zaúpěl. Kosti se mu v těle zpřelámaly, protnuly mu vnitřnosti a mrtev padl na zem.
Grum neváhal a přistoupil ke svému příteli, co nehybně ležel na mechem pokryté zemi. Život z něj ještě nevyprchal, ale nemělo to trvat dlouho. A lesní tvor to vycítil. Opět mu tělem proběhl podivný pocit, to známé mravenčení, neznámá touha… Pozvedl jezevcovu hlavu a ten se na něj unaveně zadíval. Z pusy se mu na jeho huňatou srst vlekla stužka červené krve. Chtěl asi něco říct, ale neměl už sílu. Jen se díval do Grumových očí, do těch velkých a smutných očí. A cítil se tak slabý a ospalý. Nejdříve v nich viděl sám sebe, ale pak se odraz změnil. Pozoroval teď štíty okolních hor, ale z výšky. Přelétal nad nimi jako velký pták. Viděl les, jak se táhne na jejích úpatích do nedozírné dálky. Pak se výjev změnil a teď pozoroval oblohu. Tmavou oblohu plnou hvězd a galaxií. Plnou hvězd….plnou hvězd… Ještě než jezevec úplně ztratil vědomí, všiml si, jak se Grumova pusa doširoka rozevírá. Raději ty příteli, raději ty, než ta bestie…

Téměř celý následující den Grum ve své jeskyni prospal. Po včerejšku se cítil nějaký těžký. Nastal opět večer. Teplý, bez vánku, bez mráčku, ale on byl doma. Byl příliš unavený na to, aby šel na mýtinu za liškou. Přešel do rohu jeskyně pro zásoby, vyndal z hromady velikou houbu a u ohně ji snědl. Pohled na žluté plameny a červené žhnoucí uhlíky ho přimělo ulehnout. Téměř okamžitě usnul.

Další den bylo ještě tepleji, než předchozího večera. Veliké dusno naznačovalo, že se blíží bouře. Veškerá zvěř to vycítila a les byl najednou podivně tichý. Jen ptáci se na obloze činili, jak se krmili poletujícím hmyzem.
Grum vylezl z jeskyně, opět se protáhl a překvapeně se zahleděl k lesu. Seděla tam liška a podezíravě ho pozorovala. Trochu sebou cukla, když si jí lesní tvor všiml.
“Ahoj liško,” pozdravil zdvořile Grum. “Co tu děláš?”
Liška se postavila na nohy a udělala krátké kolečko, jako by šla za vlastním ocasem. “Hledám jezevce a zajíce. Neviděl jsi je?” Opět si uvědomila, že je Grum o něco větší. Jeho záda, jeho krunýř. Ano… rozhodně je mnohem větší, než když ho viděla poprvé.
Tvor se kolem sebe zvědavě rozhlédl a rukou se podrbal ve svých slámovitých vlasech, jako by byl zmatený. Pak se opět pousmál a odpověděl: “Áááách jezevec! Ano… je se zajícem! Jsou nyní oba spolu. Ano...ano….spolu!”
“Kde spolu?!” Tentokrát už nazlobeně vyštěkla liška.
Grum se zarazil a bylo na něm vidět, jak je mu líto, že na něj liška takhle promluvila. “Jsou se mnou… jsou se mnou… moji přátelé...” Možná ani sám netušil, co má lišce odpovědět.
“Musím už jít… jít… za Eliškou…čeká na mě,” bojácně mluvil na svou chlupatou kamarádku. “Už opravdu musím…”
Když se Grum ztrácel mezi smrkovými větvemi, liška na něj naposledy zvolala: “Kde jsou tedy? Kde jsou mí přátelé? Co jsi udělal… co jsi s nimi udělal?!” On ji ale nevnímal, nebo nechtěl. Těšil se na toho človíčka, který už na něj určitě čeká. Před pár dny se tak domluvili. Bude s ní totiž skoro celý den. A ukáže jí, kde bydlí. Ano, ano… kde bydlí! Nevědomky přidal do kroku.

Eliška už na něj opravdu čekala. Stála opřená o pěkně vzrostlou břízu na okraji lesa a opět pletla čelenku z květin. Když se k ní Grum přiblížil, usmála se.
“Konečně jsi tu! Něco jsem ti vyrobila,” napřáhla ruku a podávala tvorovi právě dodělanou čelenku. Jemu se hrozně líbila a byl úplně vedle z toho, že mu někdo něco daroval. A ještě k tomu ona, ta krásná bytost s plavými vlasy.
Elišce úsměv na rtech povadl. “Dneska musím domů bohužel dřív, než jsme se domluvili. Táta říkal, že odpoledne přijde bouřka. Musíme vyrazit okamžitě!” A pobídla tvora, aby ji chytil za ruce a vedl ji. On si ale uvědomil, že by cesta lesem pro nevidomou dívku byla velice náročná, i kdyby ji vedl.
“Bude lepší, když si na mě vylezeš. Odnesu tě...ano...odnesu,” pravil s nadšením Grum. Při těchto slovech se otočil a nabídl Elišce, aby mu vylezla na oblá záda. A tak se na něj malá dívka vyšplhala, jak po zarostlé skalce. Nahoře se pevně zachytila okraje krunýře a oznámila mu, že se drží. A na dotaz, zda pevně, vykřikla nadšeným hlasem: “Pevně!”
Grum se rozutekl hluboko do lesa. Přeběhli kolem zlomeného stromu, přeskočili lesní potok a dále vysokou travou, která se postupně měnila v mech. Utíkali kolem velké skály, na které rostly nádherné borovice. Běželi kolem lesního jezírka, na jehož hladině plulo několik divokých kachen. “Škoda, že tu krásu nemůže Eliška vidět,” pomyslel si Grum. Dívka ale byla zvědavá a tak se po cestě vyptávala. A lesní tvor jí vše popisoval. Stromy, jezírko, trávu, mech, splašené laně, vznešené jeleny, podivné chlupaté skřítky, ostražité dravce v korunách stromů i prapodivné skuje, což byl zvláštní hlodavec, velký téměř jako zajíc, který skákal ze stromu na strom s neuvěřitelnou hbitostí. Skoro jako by létal.
“Ale na ně pozor Eliško. Mají ostré zuby a dokážou pěkně poranit!” Což nevěděl ze své zkušenosti.
Dívka se na Grumových zádech usmívala a pobízela ho do kroku. Bylo stále dusno, ale jak utíkali a skákali přes popadané větve, dívce se v teplém vánku čepýřily vlasy, že už je měla skoro jako Grum.
Netrvalo to dlouho a přiběhli k jeskyni. Tvor pokynul dívce, aby slezla. Jen tak namátkou se podíval na místo, kde předtím stála liška. Možná doufal, že tam bude pořád sedět a že jí konečně představí svého nového přítele. Ale ona tam nebyla. Ona se totiž v tu chvíli již ustrašeně krčila ve svém doupěti. Úplně až vzadu v noře, kam na ni nikdo nemůže. Klepala se, ale ne zimou. S hrůzou se dívala směrem ke vchodu do nory, jako by u jejího doupěte čekala nějaká bestie, až liška vyleze ven. V hlavě se jí mezitím přehrávala vzpomínka, jak čeká u lesa, až se jí Grum ztratí z očí….

...Když se tak stalo a jeho kroky utichly, rozhodla se, že tu jeho jeskyni prozkoumá. Opatrným našlapováním se přiblížila ke vchodu. Ještě naposledy nastražila uši, zda se ten podivný tvor nevrací, a když se ujistila, že ne, bojácně vstoupila do tmavé chodby.
Jeskyně byla chladná a vlhká. Podlahu tvořila změť kamenné suti a ušlapané hlíny. Místy se z podlahy drásala tráva a na stěnách se nejvíce dařilo mechu a lišejníku. Jak vcházela do nitra jeskyně, uvědomila si, že je tam celkem příjemně. Asi to bylo díky těm kořenům, které si Grum z části přizpůsobil ke svému pohodlí. Udělal si z nich poličku, sedátko i stoleček. Do šera jeskyně pulzovala zelenomodrá záře podivných hub.
Čenichem najednou zavětřila známý pach. Otáčela se za směrem, odkud vycházel. Bylo to z rohu jeskyně. Z místa, které bylo zakryté stínem. Vydala se tedy tím směrem a když se přibližovala, začala rozeznávat cosi bílého, co se tam v koutě skrývalo. Ucítila to ještě více a oči navyklé tmou jí pomohly podivný předmět identifikovat. Vždyť je to lebka! Liška měla zrychlený dech a nevěřila svým očím. Zahleděla se více do tmy a tam uviděla zbytek toho, co náleželo k té bílé zaječí lebce.
“Ne… néééééé!” Liška v úděsu couvala pozpátku ven z jeskyně, oči stále upřené na zaječích kostech. Když je ztratila z dohledu, prudce se otočila a prchala ven z Grumovy sluje jako o život. Vyběhla na plácek a pak rovnou do lesa. Běžela rychle ke svému doupěti. Schovat se tam, ukrýt se. V tom okamžiku si vzpomněla na jezevce. Moji přátelé…. moji přátelé! Bědovala liška za běhu. Pro jistotu své kroky namířila přes jezevcovo doupě, aby se ujistila, zda tam náhodou není, aby ho mohla varovat před tou zrůdou, která se jim celou dobu jevila jako jejich kamarád. Obelstil nás!
Liška zachytila ve svém čenichu další pach. Ale tentokrát mnohem silnější, výraznější - pach mršiny. Zaprskala a přidala do kroku. Díky dobře vyvinutému čichu věděla přesně, kde hledat. Když přiběhla na to místo, odkud pach vycházel, opět se jí zmocnila hrůza. Uviděla veliké chlupaté zvíře, jak leží pod stromem, již v začínajícím rozkladu. A kousek od něj...ach ne!... jezevcovy bělavé kosti. Liška to místo několikrát nevěřícně prošla. Začala se klepat a pak se rozeběhla domů, do své nory.

Když Grum lišku neviděl, vzal Elišku jemně za ruku a pobídl ji, aby s ním vešla do jeskyně. V tu dobu bylo dusno snad největší. Slunce již zakryly první mraky. Ty velké bouřkové byly zatím více na jihu. Seskupovaly se kdesi nad travnatými kopci a hnaly před sebou vítr, který v údolích zesiloval. Ve vesnici u lesa bylo celkem rušno a lidi se tam snažili připevnit vše, co by mohlo při bouři ulétnout. U jednoho domku stál vousatý muž a s viditelnou nervozitou pozoroval les za polem. V dáli se ozval první hrom. Bouře přijde dřív, než očekával.

Grum mezitím zavedl dívku do jeskyně. Jakmile vstoupila dovnitř, ucítila oproti venkovnímu dusnu velmi příjemný chládek. Nechala se zavést do jejího středu a tam jí začal její lesní kamarád popisovat, jak to uvnitř vypadá. Znovu si povídali a jak jim čas ubíhal, ani si neuvědomili, že venku se již zvedl silný vítr a první kapky dopadly na suchou zem. Během okamžiku nebe potemnělo a strhla se prudká průtrž mračen. Dívka to poznala až ve chvíli, kdy se do jeskyně prodral zvuk burácejícího hromu. Ihned ji to vyplašilo. Ne samotný zvuk hromu, ale to, že by měla být doma. V takovém počasí se nebudou moci vůbec vrátit! Popošla ke vchodu a poslouchala, jak se masy vody valí z černých nebes.
“Otec bude mít strach! Jak se teď dostanu domů?” fňukala dívka a přešlapovala při tom nervózně na místě.
“Nedá se nic dělat. Musíme počkat uvnitř...ano… počkat. Budeme si povídat,” usmál se Grum na dívku, která to však nemohla vidět. “Pojď,” pokračoval, když viděl Elišku, jak se utrápeně dívá ven směrem z jeskyně. “Jen pojď… dovnitř.” Chytil ji za ruku a spolu se vrátili k ohni, který plápolal uprostřed jeskyně. Tam se usadili a její hlavu si opřel o své rameno. Díval se na ni a litoval ji. Byl smutný z toho, že nemůže domů. Byl smutný z toho, že má popálené tělo a hlavně z toho, že nemůže vidět. Chtěl by jí tak moc ukázat svůj domov, veliký dub, les, i s těmi všemi podivnými zvířaty a bytostmi. Tak moc chtěl! A opět ho popadl ten divný pocit. Jako by se přestával ovládat. Něco mu ovládalo mysl a tomu něčemu se bez potíží podrobil.
“Slib mi, že mě pak odvedeš zpátky Grume,” prosila Eliška Gruma a on kývnul. “Slibuji...ano… ano… odvedu….” Poddal se vnitřní touze a zadíval se dívce do tváře. Cítila, že se na něj dívá, ale neprotestovala. I když chtěla domů, bylo jí takhle dobře. Poslouchala praskající oheň a venkovní déšť. V očích stále jen temné, rozmazané stíny. Najednou však měla pocit, jako by se ty stíny ztrácely. Celé její tělo se uvolnilo a ruce jí unaveně spadly podél těla.
“Co se to se mnou děje?” tázala se dívka svého přítele, který chvíli nic neříkal. “Co se to…”
“Ničeho se neboj… neboj…” zašeptal Grum dívce do ucha. Pozoroval, jak se jí ospalostí zavíraly víčka. Chtěla ještě něco říct, ale stačila jen něco nesrozumitelně zamumlat. Rozmazané stíny se najednou zaostřily. A ona uviděla neskutečnou krásu. Stála uprostřed pšeničného pole a dívala se směrem k osadě. Tam stál její otec a mával na ni. A tak mu zamávala nazpět. Smála se a dlaněmi hladila konečky zlatavých klasů. A pak viděla sama sebe, jak se pevně drží na zádech toho lesního kamaráda a společně utíkají lesem. Pozorovala ty krásné stromy, zelenou trávu, ptáky, poletující po obloze, viděla dokonce chlupatého skřítka, jak se krčí v mechu. Radostně se smála a jásala. A úsměv jí zůstal i poté, co úplně ztratila vědomí. Snad ještě ucítila, jak se její tělo zvedá směrem k široce rozevřené tlamě Gruma. Ale kdo ví. Možná se jí to už jenom zdálo...

Pozdě večer přestalo pršet. A jelikož byli před bouří všichni schovaní, krajem se rozhostilo mrtvolné ticho, které bylo narušeno jen stékáním dešťových kapek z listů a jejich následným dopadáváním na promáčenou půdu.

Grum celé následující dva dny prospal a když se pak konečně probral, ucítil, že mu spánek vůbec nepomohl. Nemohl pořádně ani vstát, jak ho těžký krunýř tlačil zpátky k zemi. Kdyby ho viděla liška nyní, zjistila by, že se mu hrb na zádech téměř zdvojnásobil.
S potížemi se doplazil ke své spižírně a vytáhl z ní dvě krásné čerstvé šišky. Najednou si však uvědomil, že vlastně nemá vůbec hlad. Při pohledu na jídlo se cítil přecpaný a tak vrátil jinak tak lahodné jídlo zpátky do spíže. Doplazil se zpět k pelechu a pokračoval ve spaní. Musí si pořádně odpočinout. Tušil, že za chvíli něco přijde.

Skupina mužů ve stejnou chvíli pročesávala okolní les. Vedl je vousatý muž, otec Elišky. Už od toho dne, kdy se měla vrátit domů ji hledá po celém okolí. Věděl, že si chodila hrát do lesa, a tak pátral hlavně tam. Ticho krajiny bylo tak často narušováno voláním Eliščina jména. A protože měla celá skupina ponětí o tom, co v lese přebývá za podivná stvoření, byli ozbrojeni farmářskými vidlemi a palicemi. Otec ztracené dívky svíral, jako jediný, v ruce kopí.
Byl už opravdu zoufalý a na konci svých sil. Jak fyzicky, tak duševně. Neztrácel však naději a pořád doufal, že Elišku najde, že se prostě jen ztratila a nenašla cestu domů. Mnohokrát jí říkal, ať nechodí hlouběji do lesa, ať zůstává pouze na okraji. Teď se na ni ale hněvat nemohl. Srdce se mu svíralo steskem a strachem.
Jak se prodíral pichlavými větvičkami, ozvalo se volání odněkud zdaleka. Zastavil se a naslouchal. Volání se ozvalo znovu. Byl to jeden ze skupinky mužů.
“Halóóó! Tady! Pojďte všichni sem!” Otec rozeznal směr, odkud hlas vychází a ihned se tím směrem rozeběhl. Když dorazil k místu, kam muž svolával zbytek skupiny, krčilo se tam už za křovím několik mužů. Zbytek se teprve objevil mezi stromy. Otec se přikrčil, když zahlédl malou mýtinu mezi stromy a na ní vstup do jeskyně. Zbytek pátrací skupiny dorazil a všichni teď mlčky pozorovali tmavý otvor do skály.
“Jdeme,” zavelel vousatý muž a hlouček ozbrojených mužů opustil úkryt. S připravenými zbraněmi se přiblížili ke vchodu. Na jejich tvářích se objevil strach. Všichni to byli obyčejní farmáři a neměli s bojem žádné zkušenosti. Nebojácnost a odhodlání otce Elišky jim však dodávala potřebnou sílu.
Jako první vstoupil vůdce skupiny a za ním postupně ostatní. Po vstupu do skály je obklopilo šero a chlad. S nervozitou postupovali hlouběji do nitra, až se před nimi objevil rozsáhlý prostor. Podle upraveného vnitřku jeskyně poznali, že zde něco žije. Viděli uhasínající oheň a za ním, mezi velkými kořeny, se rýsovala podivná silueta nějakého na zemi ležícího tvora. Našlapovali opatrně, aby ho nevyplašili. Zároveň se nedokázali ubránit obdivu neznámých hub, které osvětlovaly jejich překvapené obličeje. Když se přiblížili k ohni, tvor se pohnul. Ucítil přítomnost neznámých návštěvníků a otevřel oči. Grum a skupinka lidí se nyní se strachem pozorovali. Několik můžu s hlasitým úlekem odskočilo o krok zpět. Nikdo z nich, ani Grum, teď nevěděl, jak naložit s nastalou situací. S otevřenými ústy pozorovali tu podivnou bytost, jež se snažila postavit na nohy. Travou obrostlá záda ho viditelně táhla zpátky dolů. I když byl tvor na pohled ošklivý, výraz jeho obličeje byl spíše lítostivý.
Mlčenlivou chvilku přerušil mladý farmář, který si všiml něčeho podivného v rohu jeskyně.
“Tam...tam! Co je to?!” zašeptal na ostatní. Otec se tedy otočil a pohleděl na místo, kam ukazovala ruka mladíka. Srdce se mu rázem rozbušilo, že mu tepalo až ve spánku. Nevnímaje překvapeného tvora, popošel ke stěně jeskyně, do tmavého rohu, kde vytřeštil oči hrůzou. Na zemi ležela hromádka lidských kostí a vedle nich další, zvířecí.
“Ach ne!” zaúpěl bolestí, až se to rozlehlo po celé jeskyni. Kolem kostry leželo poházené oblečení, které otec jasně rozpoznával.
“Co jsi to udělal?!” Plakal muž a na obličeji se mu objevila zlostná grimasa. “Moje dcerka!” Kolena se mu žalem viditelně podlamovala. Po chvíli však dostal sílu a rozeběhl se s napřaženou zbraní ke Grumovi. Ostatní ho najednou statečně následovali. Tvor vycítil nebezpečí a snažil se bránit.
“Ne…! Eliška..můj nejlepší přítel! Nejlepší přítel. Ano…. ano… přítel!”
Hlouček farmářů se na místě zarazil překvapením, když ten strašidelný tvor promluvil.
“Přítel?! Unesl jsi ji. Unesl a sežral!” hulákal otec na Gruma a po zašpiněné tváři mu přitom stékaly slzy. “Moje malá holčička!”
Grum už neunesl tíhu svých těžkých zad a skácel se na kolena. Vnitřně přitom cítil, že se s ním něco děje. Byl to jen záchvěv neznámého instinktu. Něco se mělo stát, ale nevěděl co. Vnímal pohyby ve svém vlastním těle a tlak něčeho, co se mělo brzy dostat ven.
V jeho velkých očích se začaly mihotat obrazy. Vzpomínky se draly na povrch ve chvíli, kdy jeden z mužů zapálil pochodeň. Když to Grum uviděl, živý sen mu proběhl hlavou.
Seděl ustrašeně v temném koutě jeskyně a díval se, jak podobná skupina mužů zabíjí jeho rodiče. Byl ještě hodně malý. Jak jen mohl zapomenout? Jak mohl zapomenout na výraz jeho matky, když se naposledy pohnula, jak se zadívala přímo do jeho očí, které ho naváděly k tomu, aby zůstal v úkrytu.
Ze snění ho přerušil otec Elišky, který s napřaženým kopím přistoupil blíže, připraven k výpadu.
Najednou se země zachvěla a z hlíny začaly vyskakovat kamínky a počaly lézt po Grumových nohách výše, jako by ho chtěly ochránit. Po malé chvilce však chvění utichlo a kamínky popadaly zpět na zem. Tvor byl příliš vyčerpaný. Tlak v jeho zádech sílil. Překvapení farmáři se rozhlíželi kolem sebe, jako by je měla napadnout nějaká neznámá síla.
“Ne!” zvolal Grum. “Eliška se mnou...ona...ve mně! Eliška...přítel! Ano...ano…,” a chtěl ještě něco dodat, ale ucítil tlak na své hrudi. Otec provedl s žalostným křikem výpad. I když byla Grumova kůže silná, kopí si našlo cestu skrz. Tvor se zapotácel. Přestože rozzuřený muž věděl, že jednal v afektu, uvědomoval si, že ta hrozná bytost, co snědla jeho dceru, nemůže zůstat naživu.
Kopí nechal zabodnuté v jeho hrudi a poodstoupil. Pak se mu zadíval do očí a strnul. Kdyby byly okolnosti jiné, nechal by zvíře být. Zahleděn do jeho velkých očí, přepadl ho pocit nejistoty a viny. Snad mu bylo v té chvíli i líto, co právě provedl. Stál jako zaražený uprostřed jeskyně a sledoval, jak se tvor zapotácel a padl k zemi. Z rány mu vytekla hustě rudá tekutina. V záchvěvu posledních sil se ještě nadzvedl, ale pak se překulil na břicho, kde zůstal nehybně ležet. Krev se rozlila po hliněné zemi a vyplňovala štěrbiny v podlaze. Původně rudá krev se zničeho nic začala zelenat. Vousatý muž na to nevěřícně zíral. Tekutina teď pulzovala zelenomodrým světlem a na jejím místě v mžiku vyrostlo několik podivných hub. Úplně stejných, jako rostly u stěn jeskyně. Několik mužů s obavou uteklo ven. Zbytek se k nim po chvíli přidal. Zůstal jen otec Elišky a jeho blízký přítel. Strnule pozoroval ten podivný výjev a chvěl se po celém těle. Z rozjímání ho vyrušila až ruka přítele, která spočinula na jeho rameni.
“Pojď. Už je konec.” Vousatý muž se otočil a s výrazem utrpení se zahleděl do očí přítele. Pak sklopil hlavu.
“Pomůžeš mi?” otázal se otec a nasměroval pohled do kouta jeskyně, kde ležely ostatky jeho dcery. Druhý muž pochopil a přikývl.

Udělali několik kroků, když je vyrušil podivný šramot za jejich zády. Oba se vyplašeně ohlédli v domnění, že se tvor znovu probouzí. Ten ale ležel stále na zemi, úplně nehybný. Jeho travnatý krunýř se však nepatrně zachvěl. Muži se zastavili a upřeně sledovali, co se bude dít. A opět se ten pahorek pohnul! Několik větývek na jeho vrcholu se ohnulo a tráva rozestoupila. Uslyšeli slabý praskot. Něco z jeho zad se snažilo dostat ven. S otevřenými ústy sledovali, jak se z té bytosti vynořily dlouhé chlupaté uši, čenich s dlouhými fousky a pak celá hlavička malého zvířete. Během okamžiku ze zad vyskočil zajíc. Začenichal kolem sebe a když uviděl ty dva muže, vyběhl ven z jeskyně. Ani jeden z můžu nestačil jakkoliv zareagovat. Ozval se další praskot. Tráva na zádech lesního tvora se znovu rozestoupila. Uviděli velký čumák a po něm se na povrchu objevila černobílá hlava jezevce. S námahou se vyškrábal z krunýře a chvíli tam jen tak zmateně stál. Pootočil se ke vchodu a pak se jeho pohyb zarazil. Civěly na něj jakési neznámé bytosti. Neponechal nic náhodě. Rychle je velkým obloukem obešel a pak, stejně jako zajíc, vyrazil z jeskyně pryč. Bez ohlížení zamířil ihned k lesu.
Otec se zmateně zadíval na svého přítele. Ten jeho výraz opětoval. A další praskot, tentokrát mnohem silnější. Na druhém konci krunýře se znovu odhrnula tráva a z ní vylezla čísi ruka. Chmatala chvíli po travnatém hrbu, načež se objevila další.
Otec lapal po dechu. Bez váhání přiskočil k bezvládnému tělu lesního tvora a nahnul se nad ním. Do očí se mu opět vhrnuly slzy. Napřáhl se a chytil tápající ruce do svých dlaní. Zatáhl. Z krunýře se vynořila hlava s plavými vlásky. Zapřel se ještě víc, až vytáhl celé tělo své dcery. Byla úplně nahá, zašpiněná od hlíny. Sice poměrně zmatená, ale jinak zcela v pořádku. Otec ji chytil do náruče a odnesl několik kroků dále. Pokynul na nevěřícně zírajícího přítele, aby mu hodil svůj plášť. Ten tak okamžitě učinil a otec dívku do látky zabalil. Jeho překvapení však nebylo u konce. Byla to sice jeho dcera, to věděl jistě, ale kam zmizelo její popálení? Vlasy jí bujně rostly po celé hlavě a obě ruce měla úplně zdravé!
Eliška se probrala. Když otevřela oči, zadívala se nevěřícně před sebe a uviděla vousatého pána, jak ji k sobě pevně tiskne a z očí mu tryskají slzy dojetí.
“Tati? Jsi to ty?” zeptala se nejistě.
Otec se zadíval do jejích očí a v úžasu vyjekl. Už nebyly tak šedavě bílé a prázdné. Díval se na něj pár krásných modrých očí, mihotajících se zleva doprava, jak se dívka snažila rozpoznat otcovy rysy.
“Jak… jak je to možné?” Hlas, jinak tak statného muže, se slyšitelně rozklepal. Aby nemusel dál nic říkat, znovu a pevně Elišku objal.
“Tati?!” zašeptala mu při tom do ucha. Zpozorovala totiž přes jeho rameno ležící tělo. “Co se stalo s Grumem? Proč se nehýbe?” zavzlykala. Otec se na ni překvapeně zadíval.
“Já myslel..Myslel jsem, že…” V tu chvíli si uvědomil, co provedl. Nijak dlouze o tom ale nepřemýšlel. Před sebou měl svou dceru, živou a zdravou, a to zaměstnalo celou jeho mysl. Dívka se rozplakala a, i když ji otec zvedl a odnášel pryč z jeskyně, nepřestávala se dívat na svého nehybně ležícího přítele.
Když všichni opustili prostory Grumovy sluje, ozval se z venku pokřik. Radostné uvítání se rozlehlo celým lesem. Hlaholení farmářů se postupně vzdalovalo, až utichlo úplně.

Z koruny stromu přiletěl malý ptáček, usedl na oblý kámen, na který Grum dříve tak rád sedával, a rozhlížel se kolem sebe. Pak roztáhl křídla a zamířil přímo do jeskyně. Tam přistál na udusané zemi a skákavým pohybem pátral po potravě. Opět vzlétl a přistál na jedné z větviček, co lesnímu tvoru rostla ze zad. Nezůstal tam však dlouho. Pohyb v krunýři ho vylekal, a tak zamával křídly a v okamžiku z jeskyně vyletěl. V tom okamžiku se tráva na Grumových zádech naposledy rozestoupila.

Ve vesnici propukly slavnosti. Tak šťastné a podivné shledání nikdo nečekal.
Čas ubíhal a Eliška rostla jako z vody. Často chodila na kraj lesa a v naději vyhlížela Gruma, zda se před ní někde neschovává. Prohlížela kdejaký malý kopeček, zda to není on. Smutná se vždy vracela domů, aby další den opět spěchala zpátky do lesa. Takto se to opakovalo skoro celý první rok. Ten další přestala chodit k lesu, ale na Gruma si přesto občas vzpomněla. Nastal podzim, pak zima, znovu jaro a léto a po dalších pěti letech už Eliška ztratila veškerou naději, že by se s Grumem ještě někdy setkala. V té době už z ní byla dospělá slečna.
Bylo opět krásné jaro a Eliška se jednoho dne rozhodla, že se půjde projít. Vstoupila do pšeničného pole, které v tomto časovém období bylo jasně zelené. Stejně tak, jako před sedmi lety, procházela polem s rukama dole a nechala si lechtat rostoucím klasem dlaně. Ani si to neuvědomila a už stála na okraji lesa. A stejně jako dříve do něj vešla a začala sbírat divoké květiny rostoucí v trávě. Dostala nápad, že si vyrobí čelenku. S písní na rtech procházela mezi břízkami, až se jí do zorného pole dostal malý kopeček, který vykukoval zpoza keříku opodál. Tělem jí projel pocit nadšení a srdce jí několikrát silně zabušilo. Ihned si vzpomněla na lesní bytost a na to, jak ho dříve na stejném místě hledala. Pozorně si ten kopeček prohlížela, až se rozhodla, že ho přeci jenom půjde prozkoumat. Zahnula za křoví, ale jak očekávala, byl to jen kus porostlé zeminy. Sama sobě se zasmála a přitom byla ráda, že si na dávného přítele vzpomněla. Jakoby rázem jí však poklesly koutky. Ne proto, že by se kopeček pohnul, ale tím, že dostala bláznivý nápad. Držíc v rukou nedodělanou čelenku, zahleděla se se zájmem do lesa. Sama sebe tím nápadem překvapila. Pohlédla směrem k osadě a pak zase zpět. Zakousla se do spodního rtu a vykročila.
Jako by se jí vybavila ta bláznivá jízda na zádech Gruma. Poznávala každé místo, které jí tenkrát popisoval. Spadlý strom, borovicová skála, lesní jezírko. Pokračovala dále do hloubi lesa a nejednou ji vystrašil podivný tvor, který skákal ze stromu na strom. Pamatovala si, že jí Grum na tohle zvíře upozorňoval, ale nemohla si vzpomenout, jak se jmenovalo. Pro každý případ se vždy raději přikrčila, nebo schovala za nejbližší keř. Postupovala dále a když přelezla menší kopec, naskytl se jí obdivuhodný pohled na obrovský dub, jehož kořeny obepínaly skálu pod ním. Plná nervozity seběhla kopec a vydala se ke skále. Musela přijít z jiné strany, protože vchod do jeskyně doposud neviděla. Popošla tedy kolem skály, až se jí za dalším rohem začala odkrývat malá mýtina. Přidržovala se kamenné stěny a když už chtěla vkročit na mýtinu, zarazila se. Seděla tam totiž stará liška. Dívala se upřeně na místo, kde by měl být vchod do skály a vydávala jakési podivné zvuky. Někdo by si dokonce mohl pomyslet, že si s někým povídá.
Náhle zavětřila. Rychle se otočila a zadívala přímo na místo, kde se Eliška krčila za hustým porostem. Zvedla se a klidným tempem odkráčela do lesa. Nyní tedy mohla dívka vstoupit na mýtinu. Nostalgicky hleděla na to magické místo a na vchod do jeskyně, který se jí dříve s uplakanýma očima ztrácel z dohledu.
Zaraženě stála před jeskyní a přeci jenom musela vynaložit trochu úsilí, aby se odvážila vstoupit. Když udělala první krok, ostatní následovaly automaticky. I když byl strop chodby vysoký, dívka šla v pokrčené chůzi. Ze začátku nic neviděla, ale postupně, jak šla hlouběji do jeskyně, s její oči tmě přivykly. Vstoupila do prostoru, který si konečně mohla pořádně prohlédnout. Vše bylo skoro tak, jak si pamatovala. Postoupila dále a svůj zrak nyní zaměřila na zarostlý kopeček, který ležel před ní.
“Grum,” zašeptala. Pořád tu ležel. Nikdo by však už nepoznal, že to dříve byla živoucí bytost. Byl to v podstatě jen zarostlý kopeček, z kterého vykukovaly zkamenělé části, které s trochou fantazie připomínaly nohy a ruce. Světélkující houby však stále rostly tam, kde se dříve Grumova krev rozlila po podlaze.
Eliška poklekla a rukou jemně pohladila trávu, která rostla na zkamenělém krunýři. A opět zašeptala do ticha jeskyně: “Děkuji ti, příteli!”

Když věnovala Grumovi dostatek vzpomínek, rozhodla se, že je na čase vrátit se domů. Vstala, otočila se a vyrazila směrem k východu. Po pár krocích se ale zarazila. Jako by se cosi mihlo ve stínu kousek od ní! Eliška chvíli přemýšlela, zdali se jí to nezdálo. Pozorovala to místo s napětím. Když se přesvědčila, že jí zřejmě jenom mysl oklamala, rozešla se opět k otvoru, odkud přicházelo světlo. A znova! Teď už si byla naprosto jistá! Nebylo pochyb, že se tam v rohu za kořenem něco krčí, schovává… I když měla trochu strach, odvážila se k tomu místu přiblížit. Pomalu, opatrně našlapovala a čím víc se blížila, tím víc se jí roh jeskyně rozjasňoval a bytost, která se tam choulila ke stěně, dostávala zřetelnější a jasnější tvar.
Dívka s klidným hlasem promluvila: “Neboj se mě, neublížím ti…” To něco se ale stále tisklo bojácně ke stěně. Když byla Eliška k tvorovi už dost blízko, vyjekla. Ale ne strachem. Tu bytost už totiž kdysi viděla a znala! Jen byla mnohem menší než Grum. Bylo to...mládě…!
Dívka natáhla ruku a snažila se přimět tvorečka, aby se jí nebál. Možná to trochu pomohlo. Mládě se odtáhlo od stěny a vystrčilo svůj ošklivě roztomilý obličej ze stínu. Pak se zahledělo do očí té lidské bytosti, která před ním klečela. A ona se zahleděla do jeho. Trochu se jí zamotala hlava. Jako by se jeho zrak dostal hluboko do ní. Do srdce a pak do mysli. Pátral tam ve vzpomínkách, pátral v její duši... a pak opět vystoupil. Pozorovala, jak se v jeho černých duhovkách ztvárnily hvězdy, co vždy vídá na noční obloze. Viděla v nich les z výšky, prohánějící se zvířata, skřítka, choulícího se v mechu, až nakonec vše zmizelo a ona spatřila už jen svůj vlastní odraz.
“Já jsem Eliška,” jemným hlasem promluvila na malého tvora s rukou stále nataženou. A ten malý tvor, už s mnohem větší jistotou napřáhl svou ruku k její a slabým hlasem zachroptěl: “Groum, groum…” A dívka v tu chvíli na tvora vykouzlila ten nejkrásnější úsměv...