Vůdce Dalan #1: Po šesti letech

Vůdce Dalan #1: Po šesti letech

Anotace: Po šesti letech bezvýsledného pátrání dostává Dalan novou šanci zjistit, co se skutečně dělo a děje s kultem Spárů hialmu. Šanci tak učinit dostává od dlouho ztraceného spojence, který se zjeví z ničeho nic u jeho prahu. Tak začíná další dobrodružství!

Sbírky: Vůdce Dalan


(pokračování povídky Rytíř Dalan, která je plně dostupná k přečtení na tomto serveru)


30. května roku 1 859 po Tichu

Albery, království Zletény, vesnice Lakrov

 

Zem po silném dešti vydechovala páru a slunce nabízelo umírněné paprsky, které se draly přes děravé mraky. Jemný větřík pletl větve buků, bříz a javorů, které vytvářely prořídlé lesíky po zdánlivě nekonečných rovinách okolo vesničky Lakrov. Byl to další klidný den v pohádkově mírumilovném kraji. Stejně tak vládl klid na rytířském sídle Dalana z Lakrova. Ne příliš okázalé panství, které stále působilo svěžím dojmem novostavby, stálo stranou od hlavní, nyní tak rozblácené cesty k Epolu, hlavnímu městu království. Samotná existence šlechtického sídla zajišťovala vesničce stále lepší zvuk a obchod se díky tomu do Lakrova jenom hrnul, stále se ale jednalo o malé, klidné místo.

            Na čtvercovém dvoře se nepracovalo toho pátku nijak usilovně – aby práce vydržela. Mlčenlivý kovář vytloukal jednoduchý kyrys. Nepospíchal. Byl to trpělivý mistr kovář. Pánu rytíři dělal veškerou výzbroj a zbraně. I jeho slavné brnění, o kterém už tolik lidí slyšelo. Měl rád, když na umění dostával čas. Ťuk… ťuk… ťuk, ťuk… Byl to moc dobrý kovář a pan Dalan mu dával veškerý čas, který potřeboval, nidky na něj nespěchal.

            Mimo to se ze stáje ozývaly zvuky řezání a oprav. Mladičká služebná zametala pravidelně vykládanou kamennou podlahu a broukala si známou písničku. Pán po ní nechtěl příliš práce, zato platil více než štědře. Pomáhala v kuchyni, ale tam pracovali rychle, a teď neměla co dělat. Všehovšudy se o chod rytířského sídla staralo čtrnáct lidí. Byli tam do jednoho spokojení.

            Dobrý pan Dalan z Lakrova, řečený čarobijec, ochránce Alber, tak znělo celé jeho jméno. Přišlo mu dlouhé (a to mu ještě stále chybělo rodové přijmení, kterého dle výběru nabude po svatbě!) a po každém chtěl, aby mu říkal pouze Dalan. Při svých jednatřiceti letech působil stále ještě mladě a byl na vrcholu sil. Pro zleténskou šlechtu zprvu nebylo lehké s ním jednat. Ani pro žádnou jinou. Byl odlišný. Dříve byl synem poddaných, ale utekl na epolskou akademii, kde opravdu dokázal setrvat, a poté šel dál za svým nemyslitelným snem. Ten sen se splnil. Měl bohatství, vybudovaný respekt i politickou podporu krále Efrena, strážce Zletén. Od té doby, co použil jisté informace, které odstranili klíčící hrozbu převratu hned v několika královstvích, bylo vše jako z nějaké pohádky.

            Až na to, že nebylo. Dalan měl výčitky. Za šest let od oněch událostí se to nestalo o nic snesitelnějším. Břímě bylo těžké, písky času s ním nehnuly, nevzdalovalo se. Kvůli rytíři  – tenkrát ještě rytíři nerytíři – umírali lidé. Kvůli němu zmizel mladý chlapec, odnesen výstředností magie neznámo kam. Kvůli němu zemřel chlapcův děda. Dával si to za vinu. Byl si sebou tenkrát tak jistý! Byl na to prostě moc mladý? Nezkušený? Nikdy nepřestal pátral po vinících teroru, po Spárech hialmu. Pátral, roky běželi a minulost se mu při tom zjevovala jako noční můra za bílého dne.

            Za šest let o Spárech hialmu příliš nezjistil. Nic, co by mu pomohlo najít Vaidana, ztraceného chlapce, kterého zklamal. Nezjistil ani, kam členové kultu unášeli nevinné vesničany. Zjistil pouze, že hromadné únosy, které nebyly řádně prošetřovány, se děly pravidelně jednou za několik let. Viděl, jak byli vyhnáni veškeří obyvatelé Stinné a pomohl přivést problém k pozornosti Spojenců Meadrotu, instituci potírající Nadané po celém známém světě. Dodal i hlavu Elrose, mága, který za vším v tu dobu stál. Pozornosti ale situace nedostala vůbec tolik, kolik by čekal, natož řádné spravedlnosti. Po letech své vysněné pasování do vyššího stavu vnímal s dávkou hořkosti, jako rychlý krok k jeho umlčení.

            Tenkrát to fungovalo – jako nový šlechtic sloužící koruně začal okamžitě konat své povinnosti. Za šest let byl Dalan v dalších dvou vyostřených soubojích s Nadanými. Pokaždé vyhrál a jeho jméno rostlo. Rytíř, i díky brnění obsahujícímu bájný skron, ke kterému přišel naprostou náhodou u Nialerských jezer ještě jako mladík, skutečně byl čarobijcem. Porážel Nadané, mágy i mágině bez rozdílu, bez milosti. To dělal a měl jizvy, které to dokazovaly. Skronové jádro ho v souboji s Elrosem před šesti lety zle popálilo po celé hrudi. Od té doby měl brnění mnohem lepší, které bylo speciálně upravené k odvádění tepla pomocí dutých, měděných trubiček. Skron představoval nevídanou ochranu, samu o sobě však nebezpečnou.

            Seděl ve své světnici, která odrážela mysl skromného, prostého muže. Po své ranní cvičební rutině v té světnici vždy chvíli seděl a přemítal, připomínal si, proč to dělá. Každý den. Pak se oblékl do pohodlného, sametového, zeleného kabátce na knoflíky a do punčochových kalhot stejné barvy. Po svém sídle chodil bos. Byl odlišný.

            Prohrábl si světlé, nepoddajné vlasy a pohlédl do malého zrcadla na jednoduchém stolečku. Tmavě modré oči dobráka, pihovatý nos a tváře, jizvy po neštovicích v nově narostlém strništi. „Jsem to pořád já. Jsem prostý Dalan, syn vesničanů,“ připomněl si klidným hlasem. „Mým cílem je…“ Povytáhl levý rukáv kabátce a pohladil se po třech hlubokých jizvách táhnoucích se přes zápěstí. Říkaly mu, že to nejspíš bude další den, kdy nezjistí nic o skrytém nepříteli.

            Na kolika místech hledal, kolikrát riskoval, jak často měl pocit, že je nablízku něčemu podstatnému.

            Vyšel na chodbu a zamířil do hlavní síně. Z míjených oken uviděl kováře tvořil dílo. Za rohem málem narazil do Nesvila Dovedného, svého komorného. Byl to muž téměř starý, energický a vzdělaný snad ve všem alespoň dostatečně. Ostré rysy a velký nos ho dělali poněkud naštvaným, ale byl to milý muž, který vždy dokázal poradit, ať šlo o cokoliv. A hlavně byl loajální, pán do něj vkládal veškerou svou důvěru.

            „Pane Dalane, přeji hezký den. Hledal jsem vás,“ řekl a mírně se uklonil.

            „Dobré dopoledne, Nesvile,“ pravil Dalan v přátelském tónu, spíše než v nadřazeném.

            „Pan Dalan má neohlášenou návštěvu. Jedná se o neobvyklého muže. Tvrdí, že vás zná.“

            „Á, to bude zajisté Emil Pranýř z Epolu. Takový malý, že? Šilhavý, docela malý?“

            „Nikoliv, pane. Řekl ale, že ho budete znát z té záležitosti, kde to ‘všechno začalo’,” naznačil Nesvil nevzrušeně uvozovky.

            Rytíř těžce polkl. Mohl by to být…?

            „Nějaký pan Odolen. Divoce působící jedinec.“

            Odolen. Už je to šest let. Tenkrát to bylo spíš divoké zvíře než civilizovaný muž. Muž, který Dalana zprvu nenáviděl s veškerou vášní. Ten Odolen, který s ním ale nakonec krvácel bok po boku. I on tenkrát ztratil své přátele, své jediné opravdové blízké. Sávu a Neryla. Opět těžce polkl, měl pocit, že se potí.

            „Pan Odolen je tu vítán, pusťte ho, prosím,“ oznámil nepřítomně.

„Jak si přejete,“ řekl Nesvil a odešel k bráně.

 

[ * * * ]

 

Sešli se v hlavní síni. Když se rozrazili dvoukřídlé dveře a vešla mohutná postava v šedém, cestovním rouchu, rozbušilo se mu srdce. Poznal ho. Černé vlasy, kratší než tenkrát, prostoupené postupujícími šedinami, hustá černá bradka, naopak delší než minule, husté obočí a divoké oči někoho, kdo má povědomí o všech a všem, co se kolem mihne. Kráčel síní, pohled zamknutý na rytíře. Přistoupil až úplně k němu jako rovný rovnému, prohlédl si rytíře od zdola nahoru.

            „Odolene.“

            „Dalane.“

            Pak si podali ruce a rychle, silně se objali.

            „Aluvan ví, že tě rád vidím, Odolene.“

            „I já tebe, příteli. I já tebe.“

            Dalan pokynul k jednomu ze stolů, na němž byla konvice s vodou. „Musíš mít žízeň, prosím.“

            „Rytíř Dalan,“ řekl po pořádném doušku vody. „Prvně sem tomu ani nevěřil, že bys to s těma lejstrama dotách tak daleko.“

            Dalan mlčel, ale prvně skromný výraz se měnil v pobavený.

            „Když sem k tobě cestoval, všiml sem si, že se o rytíři z Lakrova mluví hodně,“ říkal, když sedal na židli. „Historky o něm překročily hranici Zletén. Že je to prej pěkně tuhej zmetek. Že už sejmul nějaký ty čaroděje. Před svědkama.“ Setkali se pohledy. „Že mu říkaj Čarobijec.“

            „Už mi to asi zůstane,“ zazubil se Dalan, ale hned zvážněl. „Odolene, nezapomněl jsem na tebe. Já ani žádný z kurýrů tě ale nikdy nenašel. Zmizel jsi, nezanechal jsi stopy.“

            „Ne, nezanechal. Změnilo se dost věcí.“

            „Teď jsi ale tady. Já nezapomněl na naši-“

            „V tom to není, nesnaž se si to myslet,“ pravil uštěpačně. „Nejsem tady kvůli žádnejm penězům nebo něčemu podobnýmu, jasný?“ Rytíř přikývl. „Jo, zmizel sem. Další dva roky po tý věci ve Stinný sem ještě dělal žoldáka. Už to ale nebylo ono. Můžu ti říct, čim dál nebezpečnější místa, tam venku,“ ukázal rukou.

            To nebyla pouhá stížnost do větru, byla to pravda. Dalan si toho také stihnul všimnout. Pro převozce byly stezky o něco temnější, noci o kousíček delší, odpočinek přerušovanější, povídačky strašidelnější. Zvlášť při úpatí hor po celém východě Alber.

            „Pravda. Kde sis toho všimnul? Kam vlastně zmizel žoldák Odolen?“ Také se naproti němu.

            „Trochu sem cestoval, hledal. Nakonec sem se usadil ve Sturamoranu, v bezvýznamný vísce Hálcov. A byl ze mně normální člověk. Poslední čtyři roky,“ pokrčil rameny.

            Tomu Dalan těžko věřil. Opravdu by bývalý voják a žoldák dokázal změnit od základu svůj život? A proč?

            „Jo, není lehký tomu uvěřit, já vim.“ Působil vyhýbavě.

            „Dobře,“ připustil rytíř a sám se zhluboka napil, teď nebyl čas šťourat do ran nově příchozího, „z řezníka Odolena se stal…?“

            „Zemědělec Odolen.“

            „Uhm?“

            „Správně! Zemědělství, poctivá práce. Zanechal sem starej život.“

            „Ale…“ zaváhal Dalan. „Jsi tady. I když bych tomu rád věřil, nemyslím, že jsi mne přišel pozdravit?“

            „Jo, přišel. Hrozně mi chyběla ta tvoje spisovná mluva,“ pronesl cynicky. „Promiň,“ mávl rukou, „máš pravdu, je tu ale. Jedno velký ale. A vidim tě fakt rád, žádná špatná krev mezi náma, to se ví.“

            „Pověz, o co tedy jde?“

            „Tam, kde to začalo, Dalane…“ Pečlivě zvažoval slova.  „Našel sem ho. Vim, kde je. Co na to říkáš?“

            Mohl tím myslet jedinou osobu. Rytíři se sevřelo celé tělo. Zhluboka se nadechl a promluvil. „Takže tys našel Vaidana.“

            „Aniž bych ho hledal,“ zvedl dlaně ze stolu.

            „Jak? Viděl jsi ho?“ Třásl se mu hlas v očekávání a bylo mu nevolno od žaludku.

            „Jo, viděl. Podívej se,“ narovnal se na židli a ještě víc zvážněl, „řeknu to jak to je. Nenesu dobrý zprávy.“

            „Prostě mi to řekni.“

            „Každej rok od června do července Hálcovem procházej poutníci, tak jako dalšíma stovkama vísek po celejch Alberách. Uctívači Aluvana, znáš je. Je zvykem dobrejch lidí pomáhat jim. Dát jim napít, něco k snědku. Koneckonců, jedná se o mírumilovný lidi, který jdou do Lunbenu nebo jinejch velkejch měst. Nic zvláštního. Přesně to se stalo minulej rok, tak jako vždycky. Jenže, já si něčeho všimnul,“ zaklepal ukazovákem o dřevo stolu. „Přišli mi nějak moc opatrný, tyhle poutníci. Mam na to čich, tak sem je pozoroval pozornějc. Jeden z poutníků si to neuhlídal a když se sehnul k vědru s vodou, zpod mnišskýho taláru sem něco zahlídnul kolem jeho krku… Řetěz s-“

            „-tesákem,“ dořekl za něj Dalan.

            „Přesně tak. Byl to krátkej mžik, ale já moc dobře poznal, co to je za znak. Byl to znak Spárů hialmu.“

            Přisluhovači kultu Spárů byli nebezpeční. Neváhali zabíjet nepřátele, a když na to přišlo, ani nevinné. Každý člen nosil kolem krku jeden takový spár. Nebyl to ale pouhý symbol; při ohrožení mága na životě mohl být použit jako poslední možnost. Viděli to u Elrose, který si spár před smrtí vrazil do vlastního masa a tím vyvolal vlka, který unesl Vaidana. Dalan se ale už setkal i s jinými efekty. Jeden Nadaný, kterého Dalan porazil před dvěma lety, také před smrtí použil spár. Jeho tělo vybuchlo spolu s celou hospodou a půlkou vesnice k tomu. Oblast tenkrát byla naštěstí už prázdná. Kdyby si tenkrát dělal o přívěšku iluze, nepřežil by.

            „Takže takhle proklouznou mezi královstvími,“ kroutil Dalan hlavou.

            „Je to jeden ze způsobů,“ přisvědčil Odolen.

            „Je konec května. Musíme zjistit, kam jdou dál!“

            „Moment, pane rytíři, moment,“ vrátil ho zpět na židli, „to není konec příběhu. Takže, jako starej dobrodruh, kterej sem, začlo sledování stop. Jelikož sem přežil, nebyl mezi nima nikdo, kdo by uměl to co Elros,“ pokrčil rameny. „Postupně sem se přibližoval a třetí noc dorazil k jejich tábořišti. Dalane…“ zpomalil a zopatrněl. „Dalane, byl tam Vaidan. A ne,“ zastavil ho opět, „nebyl rukojmí.“

            „To ne,“ odmítl to potichu.

            „Ano. Je s nimi.“

            „Ne. Museli ho… museli ho nějak ošálit, ovlivnit!“

            „Ne, Dalane. Byl to on. Jestli ho ovlivnili? To možná. Stál tam ale ze svojí vůle. Slyšel sem ho mluvit. Jede v tom s nima naplno. Je mi to líto.“

            „Vaidane,“ chytl se za hlavu zoufale. Vnuk Vóchy je tedy naživu. Pokud je ale pravda, co říká Odolen, je koho zachraňovat?

            „Viníš se z toho, co se stalo, Dalane,“ přiklonil se přes stůl blíž.

            „Byl jsi tam. Já to způsobil.“

            „Byl to mág, u nekonečna! Zradil by nás!“

            „To nevíš,“ odmítl to rytíř. „Nikdy to nezjistíme.“

            „Dalane, koukni se na mě!“ Setkali se očima. „Teď už chápeš, proč sem přišel. Jdeme po Spárech. Nenapadlo mě ani na sekundu, že bys odmít. Ale jestli chceš jít zachraňovat Vaidana… mám strach, že budeš zklamanej. Není koho zachraňovat.“

            „Jdeme po Spárech,“ přikývl odhodlaně. „Ale naděje umírá poslední.“

            Odolen se smutně zašklebil a opřel se.

            „Řekni mi, jaký je?“

            „Je vysokej, kudrnatý vlasy, nejspíš bude bodovat u ženskejch. Pamatuješ, jaký žhavý kočky u těch mágů sou, no ne?“ Dalan ho změřil chladným pohledem, ale ano, pamatoval. Žhavé obrazně i doslova. „Dobrá, dobrá. Dělá s nima na něčem velkym,“ ukázal rukama, jako by mluvil o chycené rybě. „Z toho, co říkali, de o místo někde poblíž Trakova. Sou moc opatrný, nevyjadřovali se vůbec jasně. Použili jediný konkrétní slovo – ‘Ostrov’.“

            „Ostrov u Trakova?“

            „Jo. To označení se opakovalo dvakrát.“

            „To nedává smysl. Možná se jedná o kód,“ přemýšlel rytíř. „Vaidan, on ale není…“

            „Ne, není Nadanej. Určitě ne.“

            Dalanovi se ulevilo. Kdyby to tak bylo, byl by to další nepřítel. Takhle to byl ale unesený chlapec. Chlapec, který možná sešel z cesty do temného hvozdu, ale mohl ho vůbec někdo vinit? Čím si musel projít? Jak asi vzpomíná na Dalana? Co když to chápe stejně jako Dalan sám? Kdo je vlastně zloduch v chlapcově příběhu?

            „Takže nás čeká cesta do Trakova?“

            „A musíme pohnout. Na cestě sem už tak ztratil víc času než by se mi zamlouvalo. Prohlídku sídla mi uděláš třeba příště. Lepší bejt v Trakově dřív než pozdějc. Doufám, že co se týče cestování, něčim mě ohromíš.“

            „To zajisté ano,“ ušklíbl se.

 

[ * * * ]

 

Stáli na dvoře. Dalan byl oděn v zeleném cestovním plášti, který na sobě nesl jím zvolený znak (došková stříška mezi dvěma buky podtržená mečem) a už měl i boty, svá oblíbená těžká bagančata. Kolem nich byli všichni členové služebnictva. I mlčenlivý kovář zanechal díla a nezaujatě pozoroval přípravy na nečekanou výpravu. Ze stáje vyšli vzrostlí oři vedení stájnými, oba hnědáci, plně připraveni vyrazit. Měli přes sebe tmavě zelené čabraky obtěžkané vaky a těžkými koženými vaky, vše zdobené ve znacích rytíře z Lakrova. Sedla byla bohatá, s pohodlně vyhlížejícími rozsochami i posedlím.

            „Nešetříš na hromádku, co?“

            „Ani ne. Peníze ani drahé kovy mi radost nepřináší,“ řekl ledabyle a pozoroval stájníky, jak připevňovali zbytky vybavení. Konečně je blíž, stalo se to tak náhle, ale už to začínal pociťovat. Šest let nedostal jedinou uspokojivou odpověď. Pomyslel na svůj skron. Bude zapotřebí.

            „Můj pane,“ oslovil ho jinak mlčenlivý kovář. „Vaše nová Odplata.“ Téměř obřadně mu podal dlouhý meč zastrčený v krásně zdobené pochvě lemované rudou stuhou, ke které byl připevněn i dlouhý opasek.

            „Vy jste ji dokončil?“ podivil se, s úklonem ji převzal a málem se lekl, když neucítil téměř žádnou váhu kovu.

            „Každá věc má svůj čas, můj pane. Lepší meč jsem nikdy neukoval, ani zdaleka,“ řekl suše, bez emocí. Někde tam za jeho hlasem ale hrdost byla, dostatečně daleko, pouze pro bystré uši. „Světlá slitina ze Saraxu je pětačtyřicetkrát překládaná dle starého postupu, není křehká jako jiné meče a má pouze minimální zakřivení dosahující ale až k hrotu. Prstencová záštita i hlavice jsou zmenšené pro váš specifický styl boje. Jílec je celkově menší. Rukojeť samotná je z tvrzené kůže jezoroha, doplněná o oplet z kůže zajícence, nevyklouzne za absolutně žádných okolností. Je ještě lehčí než váš poslední meč, ale zvyknete si.“

            Dalan meč vytáhl z pochvy a okamžitě se zamiloval. „Ano, to je má Odplata.“ Byla lehká jako pírko, na okamžik měl chuť to celé zrušit a jít si s ní zacvičit. Několikrát s ní švihl do prázdna. Rychlá jako sám blesk, ani příliš krátká, ani příliš dlouhá. „Jste mistr, Kamile. Opravdový mistr na svém místě.“

            „Je mi ctí sloužit vám, kdo docení můj um, pane Dalane. V zavazadlech je sada pro broušení. S technikou ostření jste obeznámen. Také tam jsou další zbraně, pro které najde využití jistě i váš přítel. Sadu jsem doplnit o lehké terčové dýky, dobré k vrhání. Zde, prosím,“ řekl a sáhl do kožené brašny.

            Když vytáhl kus nenápadně vyhlížejícího plátu s výrazně vystupujícím motivem Dalanova znaku, všichni přítomní vydechli v němém úžasu a Odolen, už tak ohromený, si uvědomil, oč se jedná. Kovář Kamil mu podal legendární plát ze skronu. Vypadal jako zmenšenina trojhranného štítu, mnohem menší než před šesti lety, kdy to ještě bylo celé, narezlé brnění. Postrach i těch nejsilnějších mágů, o nic menšího se nejednalo. „Zbytek brnění je na obvyklém místě i s novou, odlehčenou kroužkovou košilí. Přeji vám úspěšný lov, pane,“ řekl a stáhnul se mezi ostatní. Vystřídal ho Nesvil.

            „Pane, zatímco budete na cestách, o vaše panství bude postaráno, beze zbytku. Při šlechetné povaze a naléhavosti vašeho úkolu najde případné pochopení zajisté i sám král Efren.“

            „O něho bych se nebál,“ zašklebil se Dalan, když si uvazoval opasek s novou Odplatou pod plášť. „Máš mou bezmeznou důvěru, Nesvile. Budu pryč několik měsíců.“ Vylezl na svého oře do sedla. Odolen ho při tom pozoroval a rovněž začal šplhat. „Myslete na mne, drazí přátelé. Já budu myslet na vás. Když Aluvan dá, opět se shledáme. A když Aluvan dá, zemře spousta šílenců ze Spárů hialmu!“ zařval až zbrunátněl.

            „Čest všem králům, ctěný pane,“ zazněli sborově všichni na dvoře.

            Dalan vytáhl novou Odplatu a na obřím oři ji dramaticky vyslal k obloze: „Není nad jednoho krále! Není nad jedny Albery!“

            Pak se pomalu rozjel. Jeho poddaní, pro něj spíše přátelé, mu celou dobu mávali a přáli štěstí celého Meadrotu. Odolen ho na svém novém oři dohnal až u hlavní cesty.

            „Dalane, to všechno bylo působivý. Koukám, že rytířství si opravdu užíváš.“

            „Teď jsme, můj příteli, oba rytíři. Ano, i ty, dá se říci! Oba bojujeme za zájmy koruny nejen Efrena, ale za zájmy Krále králů.“

            „U nekonečna…“ řekl Odolen, když mu došlo, do jak velkého dění směřuje. Ale Dalan byl ve svém jádru pořád ten stejný, zvláštní chlapík jako před lety. „Takže, směr Trakov.“

            „Trakov! A Spáry hialmu, ať se třesou!“

Autor Lajtwing, 24.01.2018
Přečteno 326x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA, Tichá meluzína
ikonka Komentáře (7)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Ještě když znova čtu ten začátek...jsou to detaily, ale sleduj: umírněné paprsky se sotva mouhou drát...to, co je umírněné, se prostě nedere, protože to vyžaduje dravost nikoli umírněnost... jemný větřík nesplétá větve...ten maximálně čechrá listy...navíc si nedokážu předsstavit spletené větve v prořídlém lesíku, tam jsou totiž stromy daleko od sebe... a tak by se dalo pokračovat...ale taková paní meluzína jistě nemá se žádným detailem nejmenší problém, protože vůbec nepřemýšlí... a ty tam adjektiva asi taky saziš bez rozmyslu, hlavně aby tam nějaká byla.

25.01.2018 07:43:39 | Jezeroreagovat

Jezero: Určitě to bereš moc vážně! :D

25.01.2018 09:45:59 | Lajtwingreagovat

Moc se mi to líbí. Krásně se mi vplulo do příběhu. Číst to jako holka a mít celou knihu, jen tak nevylezu ze zašívárny. Myslím, že by se to líbilo i mým klukům. Máš dobrou fantazii a smysl pro rozvíjení dějové linky. Pokračuj, přeji ať tě to nepřestane bavit, mě jsi svým příběhem udělal radost. :O)

24.01.2018 22:26:57 | Tichá meluzínareagovat

Tichá meluzína: Jsem rád, že se líbilo! :) Je to třetí povídka, kterou začínám a mám radost, když někdo ocení způsob, jakým na to jdu. Dalana a Odolena čeká zajímavá cesta! Díky za tvůj čas a psaní

24.01.2018 23:20:22 | Lajtwingreagovat

Tahle paní to přelouskala a pochválila jen proto, že jsem to kritizoval. Hlavně jí to nevěř. Tý by se ohromně líbilo, i kdybys tu naklepal random písmenka...aspoň by měla jako dívenka co zobat.:D

25.01.2018 07:14:19 | Jezeroreagovat

Ufff...píšu to už poněkolikátý: začínat něco popisem je smrtící! (navíc ještě popisem, co říká, že je tam nuda:D) Pak tam máš moc adjektiv a celkově je to děsně užvaněný.
Přeskočil jsem na dialogy a hned narazil na neobvyklého muže...to je prostě divný. Možná, že kdybys toho půlku škrtnul a postavy měly trochu charisma, tak by se to dalo číst.

24.01.2018 20:56:13 | Jezeroreagovat

Jezero: Díky za kritiku, musim s ní souhlasit. Ten úvod byla vědomá volba, rozhodoval jsem se mezi další možností, ale šel nakonec s touhle. Začáteční popis, co se vleče je taková moje "specialita", ale může být odrazující, to je prostě fakt. Nadbytek adjektiv, na to se při dalším psaní zaměřím.

Díky za přečtení!

24.01.2018 23:15:27 | Lajtwingreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter