Výprava bez naděje na úspěch

Anotace: Krátká, ani ne tak docela povídka, která se mi zrodila v hlavě při mém pobytu na dětské psychiatrii. Jedná se o fanfikci ke hře Darkest Dungeon.

Hleděl do jasně plápolajícího ohně. Něco ho v něm upoutalo, že nemohl odtrhnout oči.

Jeden z jeho společníků, tušil, že jeho jméno je Semjon, si v teple, v bezprostřední blízkosti ohně, užíval pečeného křepelčího stehna. Důkladně ho oždiboval, aby nepřišel ani kousíček masa nazmar.

Přitočila se k němu poměrně pohledná žena, jediná osoba něžného pohlaví v jeho společnosti; „Ještě kapku, na kuráž?“

Až když mu doplnila jeho malý dřevěný pohár, pochopil, na co se ptala. Už teď na sobě pociťoval lehké účinky alkoholu, ale bylo moc pozdě odmítnout.

Stála před ním, dokud se z číše nenapil. Sladké víno, nepříliš dobré, ale snad i splašky chutnají lépe, než ten opojný nápoj, kterým se doposud nalévala dvojice mužů, sedících na mechem obrostlém pilíři, jednom z mnoha pozůstatků po staré strážní věži, a který donedávna stékal do břicha i jemu.

Když si všiml jejích bedlivých očí, pokusil se o úsměv. Asi se mu to moc nepovedlo, poněvadž se otočila a odkráčela na své původní místo vedle posledního člena družiny.

Přemýšlel, co přimělo jejich zaměstnavatele najmout si tak směšně vyhlížející bandu, ve větším případě lidských, trosek. Možná naprostá zoufalost.

Nyní seděl na strašidelném místě s takovou skupinkou existencí, že to snad musel být vtip. Škoda, že si zúčastnění “osvobozující mise“ nenechal projít hlavou o trochu déle. Odradit ho mohla i dost nízká výše přislíbeného žoldu, či zálohy, kterou dostal. Ale ne! On musel vyslyšet naříkání a žadonění staříka, samozvaného správce nedalekého panství, pokud se tak dalo říkat věži, dost podobné té, u které právě tábořili, co se stavu týče, a několika chátrajícím domům, obydlených leda tak rodinkou krys. Že on se nerozhodl jinak. Že on musel nechat hlavu a rozum až na druhém místě. A, že když už se do toho namočil, musel skončit s takovou bandou lidí, a ne skupinkou čarodějů a rytířů v blýskající se zbroji. Že on je takový hlupák…

V troskách staré strážní věže se teď v podvečer kolem ohně choulila, podle něho snad úplně zbytečná, šestice lidí, včetně jeho maličkosti, která se upsala k témuž úkolu; Hustým strništěm zarostlý, cholerický a kritický psovod, podobající se vzezřením svému mazlíčkovi, míšeneckému podvraťákovi. Smrtelně nemocný, malomocný, rytíř, neustále vykašlávají krev do svého, kdysi možná drahocenného kapesníčku, sotva schopný pozvednout svůj narezlý meč. Jediný, kdo byl možná kdy zosobněním lidských cností. Nejspíše ve svém posledním tažení. Vyšinutý střelec z flinty, arkebusíř, připomínající spíš myslivce než cokoli jiného, natož vojenského veterána. Dalším byl, jak už to tak na světě bývá, sobecký a egoistický žoldnéř, prachsprostý lapka, neustále vyzdvihující činy, které za svůj život dokázal vykonat. A nakonec tu byla paranoická, a zjevně i masochistická, léčitelka, zkoušející své felčarské triky na krvavých šrámech, které si sama před okamžikem způsobila. S ním to byla nepřekonatelná parta…

K tomu všemu začalo pršet. Půda po posledním dešti ještě ani nestačila vyschnout. Déšť pomalu, ale jistě, tlumil oheň. Ten brzy vyhasnul úplně a oni zůstali “na suchu“, promrzlí až na kost, rytíř s leprou k tomu měl blíže než ostatní. Před deštěm a chladem je tak chránili jen jejich omšelé kazajky a kápě, pokud nějakou měli.

Zrovna jemu scházela.

Zdálo se, že cokoliv, co se mohlo pokazit, se pokazilo.

Snad ho zahřeje alespoň ten zbyteček vína, ale musí se krotit. Minule to přehnal, nachomýtnul se k hazardním hrám, a aby dluh, který si svou neopatrností udělal, zaplatil, musel se zadlužit lichváři na nepříliš výhodný úrok. No, a nyní byl tady a sháněl peníze pro lichváře, kde se dalo. Inu, alkohol nebyl jeho nejlepší přítel.

Někdo z účastníků výpravy, pokud se tomu tak dalo říkat, musel trpět plynatostí. V jeho bezprostředním okolí se linul nelidský, žádná narážka na malomocného, ačkoliv podezříval právě jeho, puch. Pozoroval gesta a reakce ostatních, které by mu mohly napovědět, kdo je opravdu na vině.

Víno mu pomůže myslet. Dolil si číši z již poloprázdného koženého měchu.

Prohrábl si mokré, asi patnáct čísel dlouhé, kadeře. Tmavě hnědý porost na temeni a bradě hlavy by už potřeboval trochu péče. Vlasy mu začínaly padat do očí čím dál tím víc.

Rytířův ubrousek se celý zbarvil do ruda.

Přišlo mu, že chrchlá čím dál tím intenzivněji. Kašel byl jedinou výplní ticha, protože ani jeden z čtyř, bezprostředně sedících u ohně, se neměl k jakémukoli pokusu o komunikaci a dvojice podnapilých se již také ztišila.

Kašel byl deprimující a byla stále větší zima. Přihnul si vína, ale byla to pro něj jen malá útěcha.

Rytíř nyní dostal takový záchvat, že si snad už všichni mysleli, že vypustí duši. Jak mu ten jeho kašel drásal už tak dost pocuchané nervy.

A znovu!

Už to nehodlal trpět, nebo to snad nevydržel, a prudce vstal. Vstal tak neobratně, že mu voda natekla do kožených holin.

„Nebudeme tady přece stepovat na dešti!“ Apeloval na ostatní, aby se vydali vstříc tomu, proč přišli. Půjdou do té chýše, připomínající medvědí doupě, kterou vyčmuchal Semjonův podvraťák. Co horšího je může čekat, než věčnost trvající ticho nad vyhaslým ohništěm, občas přerušované kašlem?

Popravdě, nikdo z nich to nevěděl. Starý kastelán jim neřekl, od koho, či čeho, mají osvobodit zdejší kraj. Ne, že by to kohokoli z nich příliš zajímalo. Ať už to bude banda takových, jako je ten egoistický zbojník, nebo velká černá medvědice, dostanou zaplaceno a to je to jediné, na čem záleží.

Nikdo neprotestoval, ale ani nepřitakal. Pětice se na sebe jen podívala s nepřítomnými výrazy, jestli to ten ubožák myslí vážně.

Že on se zahazoval s takovou bandou srabů…

Taktně se rozešel vstříc velkému otvoru, vedoucímu do temného neprobádaného podzemí.

„Tak si tu klidně umrzněte, já jdu dovnitř! Ale až odvedu všechnu práci sám, nehodlám se o nic dělit!“ Doufal, že je tím vyhecuje.

Jim by to nepřiznal, ale nebyl dost odvážný na to okusit zatuchlou díru jako první. Možná, že se unáhlil, když se tak hrnul do nebezpečí. Teď už ale bylo pozdě, protože všichni povstávali, spěšně sbalili své saky paky a, po jeho vzoru, vyšli směrem ke, v doupěti sídlícím, zlu.

K čemu ho zase ten sladký nápoj přiměl, ale co už. Jednou v tom je, tak práci dokončí a potom se rychle vrátí do nejbližší taverny, pryč z toho, na kost prodírajícího se, deště.

Býval by si neoddechl, kdyby věděl, že umrznutí na dešti v bahně je v porovnání s tím, co je čeká, příjemná smrt…

„Mohou být poraženi, ale nemohou být vymýceni.“