Zpátky na Fokštejn!

Anotace: Pokračování povídky Noc na Fokštejně. První pokus překonat první díl dílem druhým. Nechť tedy souboj započne.

https://www.youtube.com/watch?v=XCKQgJ0Eqlg

 

Sedím za vsí na kopci a koukám na hrad Fokštej. Z dálky a ve dne vypadá úplně nevinně. Dneska jsou to přesně dva roky od té doby, co jsem na něm během jedné děsivé noci strachem málem vypustila duši. A taky něco tekutého k tomu. Blbej nápad blbější kámošky Lenky, která si chtěla pomocí EVP ověřit, jestli na něm straší a já dostatečně pitomá na to, abych do toho šla s ní. Na mou obranu musím říct, že mě celkem sprostě vydírala. Spoiler – na Fokštejně straší dvě slečny, který se zabily pádem z lešení před sedmadvaceti lety. Zanechaly nám docela děsivý vzkaz na diktafonu. Ta nahrávka mi zní v uších, kdykoli se na tu ruinu podívám. Slyšela jsem ji jen já, Lenka, starý kastelán a jeho synovec, náš kamarád Filip. Všichni jsme přísahali, že to nikomu nepovíme a kdykoli se u nás ve vsi sejdeme, tak zajdem na hřbitov holkám zapálit svíčku. A dneska je další víkend, kdy tu máme sraz. Ti dva mají tradičně zpoždění. Takže sedím a kochám se vyhlídkou. Můžu si to dovolit, jsou prázdniny.

„Zdarec, zase jsi tu první.“ Dorazil Filip. Sedl si na lavečku hned vedle mě a oba zíráme před sebe na hrad. „Dochvilnost je výsada králů.“ Periferně vidím, jak se usmívá. „Pravda. Ovšem to znamená, že z naší Lenky nikdy nic kloudnýho nebude.“  Na tom něco je. Lenka došlape na kole se zpožděním půl hodiny a už od pohledu vypadá jako člověk s náběhem na infarkt. Seskočí, kolo shodí do trávy a překvapivě nevyplivne v předklonu plíce i s bránicí, ale hned si z batohu vytahuje pití. „Co tu vy dva sedíte jako spráskaní psi? Stalo se něco? No, i kdyby, mám pro vás fakt pecku. To vám vlije trochu života do žil.“

Sundává si helmu a rozpouští svoje dokonalé platinově blond vlasy mořským sluncem řádně vyšisované. K tomu je krásně opálená. Já, Sněhurka v nejlepších letech, trávím prázdniny tady a mám brigádu ve zdejším smíšeným zboží u tety. A Filip, ten má jiný starosti. Po střední jsme se dostali všichni na vysokou. Filip studuje na programátora v Praze a k tomu se snaží rozjíždět vlastní nápady a jakože „podnikat“. Lenka studuje v Brně práva a k tomu má jako „vedlejšák“ blog, kde se rozepisuje o kosmetice a módě a natáčí videorecenze. Ze mě bude učitelka. Tadá.

„Poslouchejte, o té naší storce na hradě jsem nedávno napsala krátkej článeček k sobě na blog no a...“ Nenchávám ji domluvit. „Co? O tomhle se nikdo neměl dozvědět, pamatuješ? Co tě to napadlo?“ Lenka se tváří poněkud zaraženě. Pravděpodobně očekávala famfáry. „Hele nenechalas mě domluvit a nikdo neřekl, jakou ta přísaha má trvanlivost. Zkrátka jsem o tom napsala a mělo to mega ohlas a dokonce se mi ozvala i jedna moje fanynka, co je v týmu lidí, kteří jezdí po různých místech v republice i za hranice a snaží se takový paranormální jevy zachytávat a odhalovat a tak. Berou to fakt hodně vážně. A víte co? Přijedou sem. S celým týmem a s médiem, chtějí natáčet a uspořádat seanci přímo na hradě. Všechno paranormální je teď ohromně in.“ Nadšením přímo nadskakuje.

No jo, co by pro zvednutí popularity neudělala. Typické. A Filip si evidentně myslí to samý, co já. „A jsi ty už paradebil? Strejda se pěkně nasere, že se mu po hradě bude v noci courat banda pitomců s kamerama. Tolik let měl od nich pokoj. Že by ses jako třeba zeptala, jestli něco takovýho vůbec povolí?“ Lenka očividně ani nečekala takovou vlnu negativismu a skepse, ale nějak zásadně ji to neodrazuje. „To už mě taky napadlo, dnešek se mi ohromně hodí. Prý mu za to i zaplatí. Klid lidi, bude to akce jak Brno. Dokonce nás tři chtějí taky do party, protože my jsme ty přízraky i viděli.“

Nevím proč, ale začínám se cítit jako žížala napíchnutá na háček těsně před hozením do vody. Nějak si tu seanci nedokážu představit, zato tuším, jak barvitě si Lenka představuje přímé setkání se svojí nadšenou fanynkou. Určitě pak budou následovat hodiny meditace na tím, která značka vyrábí nejlepší makeup a který kondicionér nezatěžuje vlasy nebo snad které baleríny se hodí ke kterým legínám. „Nerada ti skáču do nadšení, ale viděly jsme je jen my dvě a nikde není psáno, že je uvidíme zase, ani že tam já půjdu.“

Filip pořád vypadá jako někdo, komu brzo vzteky poteče krev z nosu. „Doufám, že zaplatí dost, když už hodlají na hradě dělat cirkus. A fakt není žádná záruka toho, že se Pavla s Lídou zase ukážou a zrovna jim nebo vám dvěma.  Co když nebudou spolupracovat? “ Lenka si dala ruce v bok a tváří se, jako kdyby něco takovýho snad ani nemělo být řečeno nahlas. „No to by teda sakra měly, celý dva roky jim chodíme připalovat.“ Mě napadá praktičtější otázka, protože se mi v hlavě i proti mojí vůli začal líhnout plán. „Kdy ten humbuk dorazí?“ Lenka si znova stahuje provětrané vlasy do culíku a Filip se ještě pořád neuklidnil.  „Pozítří.“ To už je na našeho kamaráda moc. Prudce vstal a kdyby pohled zabíjel, tak je z Lenky cedník na halušky. „Fajn, ale strejdovi to řekneš sama.“

***

„Chtěla bych být vločkou sněhovou…“

„Jedno kafe s vodou sodovou…“

„K tobě letět modrou oblohou…“

„Vždyť se sotva držíš na nohou..“

„Jako myška vstoupit do tvých snů…“

„Chci mít kočku a pak budíka…“

„Tobě budu růží stolistou…“

„Zahradnické nůžky mám tak rád…“

„Chtěla bych být bílým obláčkem…“

„Já bych se chtěl taky vypařit…“

Víte, z čeho to je? Z filmu Drahé tety a já. Duet. Před chvílí jsme se s Pavlou vrátily z jedné chaloupky, takříkajíc v podhradí, kde bydlí jedna paní, co  se ráda kouká na české filmy už údajně „staršího“ data a od té doby mě Pavla Bůhvíproč pořád ukecávala, že si to zazpíváme. Netuším, co do ní zase vjelo. Člověk by si myslel, že ta starší dáma ujíždí na marjánce, soudě podle toho, jak se Pavla chovala, ale kéž by na nás měl aspoň ten kouř nějaký účinek.  Představa zkouřenýho ducha není úplně marná. Vlastní prachnudná a ubohá existence by pro nás byla hned veselejší. Ale takhle? Vznášet se prostorem a zpívat. Trapárna. Ještě že nás nikdo nemůže slyšet, momentálně je to jenom dobře. Pavla je hrozně falešná a rozlíhá se to všude. Už mě to přestává bavit. A to prosím pěkně provozujeme Zpívánky už celý týden, jen měníme den ze dne repertoár. „Hele nechceš už toho nechat? Začíná mi z toho kapat na karbit.“

Moje mrtvá kolegyně se líně vznáší u stropu a zírá skrz něj. „Máš snad návrh na lepší program?“ Napadá mě, co bych jí na to odpálila. Jo, na tebe nemám. Tvůj poslední geniální program zněl – pojď, vylezem na lešení a podíváme se, kam až bude z té výšky vidět. Ne, neboj, nespadne to, je to bytelný, koukej, bude sranda. Ale neudělám to. Když jste po smrti a věčnost netrávíte zrovna na samotce, tak se musíte naučit být trochu diplomat. Koho by bavilo celý měsíce poslouchat její kvílení nebo snášet jiný podobný naschvály. Zkouřený duch je jedna věc, ale když duchovi definitivně přeskočí, je to horší. Na hradě nezemřel žádný psycholog, aby mě pak z toho vysekal. Bohužel.

„Co takhle zajít ještě do vesnice?“ Nedojímá ji to. „Odtud jsme se teď vrátily.“ Nevadí. „A co převyprávět si nějaký další film?“

„Už jsme si převyprávěly všechny filmy, co jsme znaly i ty, co jsme se naučily, včetně všech přezpívaných písniček. Přehrály jsme si všechny vtipy a odvyprávěly příběhy ze všech knížek, které jsme celé stihly přečíst.“ Do háje. Má pravdu. „A co takhle spekulovat nad tím, jak dopadnou ty, co jsme nedočetly?“

Začala znova viset hlavou dolů a to vím, že je definitivní konec. „Těch není dost a nakonec se dohádáme jako posledně, když jsme řešily Hru o trůny.“  I to je pravda. Hlavně kvůli téhle sérii šla diplomacie stranou a nebavily jsme se spolu asi měsíc, protože nejen že každá z nás fandí někomu jinýmu, ale Pavla je napřed. Kouká s jedním puberťákem na seriál, zatímco já se držím knížek, který čte jedna slečna o tři ulice dál. A čte hrozně pomalu. Teprve je u třetího dílu, no chápete to? Zkouším poslední trumf. „Za chvilku začne další prohlídka.“

„Lidi mě už nudí.“ Skončila jsem. „Tak si tu vis, já jdu prozkoumávat hrad.“ Ani se na mě nedívá a pomalu se s hlavou dolů točí podél velkého a kulatého lustru z tepaného železa s elektrickými svíčkami místo původních voskových. Já vím, že na hradě nic zábavnýho nenajdu, ale aspoň se pokouším o dramatické odplutí jinam.

***

Říct, že starý kastelán nebyl zrovna nadšený, že se mu na hrad zase přijede courat banda bláznů a hledat na něm bůhví co, je pořád dost jemným eufemismem. Stroze a neodvolatelně oznámil, že bezpečnostní kamery nechá zapojené a při náznaku jakéhokoli sebemenšího podrazu okamžitě burcuje policii. Naprosto jej chápu. Lenka se jej snažila uklidnit sumou, kterou mu skupinka zaplatí, ale nad tím jenom mávl rukou. „Klid je k nezaplacení. Ještě tu něco objeví a tady z toho bude Vegas. Jen bych rád upozornil, že hrad není zvěřinec.“

O hodinu později ve Filipově pokoji naše stále ještě kamarádka nechápavě krčila bezchybně opálený nosík. „Nechápu, o co mu jde. Když tu objeví nějakou senzaci, tak se sem turisti jenom pohrnou a on bude mít na starý kolena luxusní důchod. Navíc z toho může prosperovat celá vesnice.“ Já mlčím. Očima pátrám po pokoji a hledám něco hodně důležitého, co mi pomůže spáchat šílený plán. „Poslyš, že se tobě ten perixod zažral už i do šedý kůry mozkový? Napadlo tě třeba, že strejda není už nejmladší a že by třeba mohlo vyjít najevo, že je to nad jeho síly, a tak jej vyhodí? Kdo jej pak zaměstná, na ty starý kolena? A kde se zaparkují všechna ta auta? A došlo ti třeba, že nikdo strašit nebude a turisti místo senzace uvidí jenom chátrající hrádek? Jenom starosti kvůli tomu budou a to jenom proto, že sis prostě musela pustit prsty na špacír.“

Naše okouzlující Lenka, která je jinak opravdu milá a laskavá osoba, se tentokrát nechce nechat vyhodit ze sedla a ani připravit o iluze. „A víš, co si myslím já? Že mi za to jednou možná ještě poděkuješ. Jen co přestaneš vidět všechno tak depresivně a pesimisticky.“ Jejich debatu už moc nevnímám a konečně mi v kapse mizí to, co jsem celou dobu nenápadně hledala. Filipův diktafon.

***

Jsem ve sklepních prostorách. Ne v těch, kam mají přístup turisti, ale v těch, o kterých nikdo na hradě neví. Překvápko, co? Jsou tu. On hrad jde trochu víc do hloubky, než si kdo myslí, ale nikdy neměl nějakou zvláštní historickou významnost, takže se archeologové jaksi neobtěžovali kutat hlouběji. Ale to nevadí. Stejně je tu prd. Zazdili to tady dávno. Všude okolo mě je jenom tma, vlhko a pro živáčka docela i zima. Dobrá trucovna, jen není vidět na krok. Kdysi tu bývala spižírna, víno, sklad všeho možnýho a chvilku i vězení. Ale myslím, že tu nikdy nikdo nebyl přikovanej ke zdi. O tom bysme věděly. Utrpení nechává totiž něco jako otisk.

Řídím se citem a prostě jen proplouvám podél zdí. Nebo si aspoň myslím, že podél. Nedá se to nijak rozlišit. Že jsem mimo poznám, až se objevím někde venku pod hradem. Už jsme to tu s Pavlou prozkoumaly asi tak milionšestkrát a nikdy jsme nic pořádnýho nenašly. Teda krom pár podzemních prostorů, jako je tento a pár tajných zazděných komnat, ale jinak nic. Žádný poklad. Žádná hitparáda. Pomalu, po kouskách se pohybuju směrem vpřed a najednou...

„Pavlo! Dělej, pojď sem, něco tady je!“

A o pár minut později jsme i věděly co. Našly jsme portál. Když zemřete, tak buď jdete „dál“, pokud chcete. Nebo tady zůstanete, pokud chcete. Nebo tady musíte zůstat určitou dobu, i když nechcete. Nebo uvíznete v časové smyčce, ve které se opakuje pořád dokola jedna událost. Třeba vaše smrt. Občas bývá problém najít z té smyčky cestu ven, to si musí každý poradit sám a nejčastěji tak, že se pustí té situace, ve které uvíznul. Pak najde portál. A ten jsme našly my. Portál do něčí smyčky. Není to žádná brána nebo dveře. Vlastně je to jen takové slaboučké mihotání, jako když se v průvanu třepe pavučina. Je to jako závoj, kudy je třeba projít dovnitř a nezapomenout cestu zpátky. Pobraly jsme všechnu naši mentální sílu a do toho závoje zatlačily. Prošly jsme skrz.

***

„No, zní to jako hodně dobrý nápad. Nechám tě tu po zavíračce, ale máš jenom půl hodiny, jasný? Budu tady na tebe čekat. Hlavně jim to pořádně vysvětli. Ne, že by byly hloupý, ale potřebujeme jistotu, že se neukážou.“ Starému kastelánovi jsem vyložila svůj plán. Znovu se sama spojím s Lídou a Pavlou a požádám je, aby se hlavně neukazovaly, až tady bude probíhat seance těch „lovců duchů“. Když nic neuloví, tak bude klid. Když nic neuvidí, tak to tady prohlásí za nudu a Fokštejn bude vesele a v pohodě dál existovat bez mediálního poprasku, o který tady nikdo nestojí. Snad mě holky zase nevyděsí tak, jak to udělaly posledně.

***

Tak to je zklamání. V té smyčce jsme našly leda tak jednoho starýho, řádně ožralýho mnicha v kutně prožraný od molů a s hlavou holou jako koleno. Postavou připomíná soudek a blábolí jakousi starou verzí češtiny s opileckým dialektem. A k tomu příšerně smrdí zatuchlinou. Opakuje se tam jeho smrt. Bylo to takhle: v noci se vydal (zase) do sklepa pořádně si loknout vína ze sudů, protože to evidentně dělal skoro celej život, jenže té noci to jaksi nezvládl. Jak byl ožralý jako dělo, tlustý a k tomu byly schody příkrý a kluzký vlhkem, tak se neudržel, sletěl po hlavě dolů. Upadl do bezvědomí, zlomil si nějakou tu kost a dle všeho zemřel na tukovou embolii, jinak si to nedovedu vysvětlit. Hlavu měl dobrou, jen se mu mozek koupal v promilích. Chlast prostě zabíjí. Doslova. A to je celý. Vzrušující, což? To se děje v té smyčce. Sedí tam, chlastá, zpívá, pak jde nahoru, nahoře na schodišti mu podjede noha, letí dolů a už se nehýbe a nemluví a umře. Zábava jako pojďte na mě z boku. Podle jeho opileckých keců a oblečení jej tipujeme tak na období baroka. Měl nás za čarodějnice. Celá tahle noc se tím pádem odehrála asi tak před 400 lety. A pořád se odehrává.

Ještě teď jsme z toho s Pavlou otrávený. Sedíme na cimbuří jižní věže a snažíme se nějak vstřebat tu obrovskou frustraci. „No není tohle blbej fór? Po tolika letech zjistíme, že je tu s námi někdo další a on je prakticky posledních čtyři sta let v lihu a nedá se s ním bavit.“Jo, jo, já vím. Taky mi to přijde jako hodně, hodně špatnej vtip. „No co naděláme. Jeho posmrtný život se s tím naším rozhodně nedá srovnávat. Ten východ ze smyčky nenajde, na to podle mě nebyl poslední stovky let dost střízlivej. Hádám, že mu ani nikdo neřekl, že už to má za sebou a proto tam pořád je.  O čem by ses s ním chtěla bavit?“

Pavla protáčí oči, jako kdybych položila tu nejpitomější otázku v dějinách. „No o čem asi. O jeho době, ne? Třeba zažil bitvu na Bílé hoře. Možná se potkal s Komenským. Víš, co věcí by mohl vědět?“ Kdybych mohla, tak ji praštím. „Jo, nebo taky možná celej svůj život  prochlastal a promodlil a nepamatuje si nic. Dobře, že je ve smyčce. Tenhle hrad je akorát pro nás dvě, ale pro tři tady už fakt místo není. Beztak bysme mu ani nerozuměly. A on by nerozuměl nám. Vždyť by to pro něj byl mega šok.“

„Haló? Lído? Pavlo? Jste tady?“ Něco se děje.„Není na návštěvu už trochu pozdě?“  Zase se to ozývá z loveckýho salonku, tak se jdeme podívat.  Je to Hanka. Vedle ní je na stole zase položený šumící mobil a diktafon. Oči má jako dva tenisáky a rozhlíží se okolo. Stojíme ve dveřích a sledujeme ji. Na rozdíl od minula nás nevidí a my ji nehodláme nijak děsit. Od té doby, co o naší existenci ví, si s náma občas povídá, když je zavřená u sebe v pokoji a nevěří, že ji doopravdy slyšíme. Ne vždycky, ale občas tam s ní jsme. Taky nám s Lenkou a Filipem chodí zapalovat svíčky na hroby. Je to od nich moc fajn. Vědět že o vás někdo i po smrti ví a myslí na vás je fakt super pocit.„Co chce?“

„Nevím, ale mlč, jinak se to nedozvíme.“

Je vyděšená, ale přesto si sedá a snaží se předstírat, že sedíme u stolu naproti ní. Asi pro vlastní lepší pocit. Ono mluvit do vzduchu jen tak a nevidět s kým není zrovna příjemný. Tak tam opravdu jdeme, asi ze zvyku, abychom se taky cítily tak nějak víc lidsky. „Víte, já vás nechci rušit, jenom jsem vás přišla varovat, že pozítří se sem nacpou nějací lovci duchů. Lenka o vás začala mluvit a oni chtějí důkaz, že tu opravdu jste.“

Zřetelně cítím, jak je Pavla nadšená. „No ale to je skvělý ! Zase se tady něco bude dít. Řeknou o nás všem a možná se to dozví i rodiče, že tu pořád jsme a přijedou!“  Já tak nadšená nejsem. Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Navíc – vždyť my ani nevíme, jak se zjevit, minule to byla jenom náhoda. „Pavlo, brzdi, vždyť ani nevíme, jak je na sebe upozorníme.“ Pavla se nechává unášet euforií. „Na něco přijdeme, to půjde, nějak to vymyslíme, třeba dovezou někoho, kdo nás tentokrát opravdu bude cítit.“ Její radost eskaluje. A Hanka pokračuje.

„Mohla bych vás poprosti, abyste nic nedělaly? Víte, nezjevovaly se a tak. Nechceme, aby na vás přišly. Nebyl by to dobrý nápad, jestli chápete, jak to myslím.“ Pavla strnula a začala kvílet. „Lído, to nééé. Řekni jí, že je to naopak famózní nápad a že se budeme snažit jako o život, aby si nás všimli!“ Tak a teď tu stojím jako pako. Chápu Pavlu, chápu i Hanku, ale opravdu netuším, jak z toho ven. Na čí stranu se přidat? Komu pomoct? Teoreticky nám o nic nejde. Jsme mrtvý. Oni ještě musí žít a když pomůžu nám, bude to sobecký a jim to může způsobit problémy. Na druhou stranu oni žijí, my ne, když pomůžu jim, oni můžou svůj život ještě změnit, my už ne, to by mohli chápat. A taky to, že bysme rády daly vzkaz rodičům a našim sourozencům. Sakra, co teď?

Ale pořád je tu ten problém s tím naším zjevováním. Nevíme, jak to bylo minule možný a ani nevíme, jak se nám podařilo je vyděsit málem k smrti. Nevíme. Prostě se to povedlo a byla to Pavla, kdo to udělal. Jenže od té doby to nezopakovala.  „Pavli já fakt nevím, jak na nás upozornit. Co jí řekneme?“ Ale ona už odplouvá přemýšlet zpátky na věž. Tak je to na mě.  „Slyšíte mě? Jestli tu jste, tak prosím zase mluvte do toho diktafonu, já si to pak přehraju a budu vědět, že jste mi odpověděly.“

Já to chápu, jenže nevím, co odpovědět.

***

Konečně jsem doma a zkouším si pustit tu nahrávku. Pořád se lehce třesu. Nemám tucha, jak jsem to mohla  zvládnout a jak zvládnu tu seanci. Po pár minutách pozorně poslouchám a slyším jedinou odpověď.

„šššššššššššššššššššš...nevíme.......ššššššššš......jak se...šššššššššš.....zjevit....ššššššššš“

Tomu nerozumím, minule jim to celkem šlo. I když samy vypadaly docela zmateně, dokud na nás nepustily hrůzu. Teď najednou neví, jak se zjevit? Přijde mi to jako blbost. Znamenalo by to totiž, že to nemají pod kontrolou a proto se nám minule omlouvaly. Třeba nepočítaly s tím, že na nás spustí takovej děs. Pokud je to tak, tak potěš koště, co se na hradě ještě bude dít.

***

A je tu den D. Kastelán dělal, co mohl, aby utajil přítomnost skupinky pitomců, jak je stále nazýval, a dodržel i čas poslední prohlídky na hradě. Mezitím Lenka pustila svým hostům v kastelánově kanceláři naši první nahrávku. O té druhé, kterou jsem pořídila osobně, jsem pomlčela a její záznam z diktafonu hned smazala. Upřímně doufám, že ty dvě nepřijdou na to, jak se zjevit a že bude klidná noc. Stará nahrávka byla vyslechnuta, nezpůsobila žádné nadšení a s notnou dávkou skepse byla prohlášena za možný fake. Jak jinak.

V té partě lovců je jich celkem pět a všichni se berou strašně vážně. Dva kameramani, pak ta fanynka Lenky, která se v podstatě stará o psaní článků a podobných věcí okolo jejich vlastního webu, pak jeden kluk, co má na starosti techniku – instaluje mikrofony, zapíná další kamery a podobně a pak to celé spojuje a propojuje do tří notebooků, u kterých sedí se sluchátky a kouká na monitory.

No a pak to jejich médium, které okamžitě v duchu přezdívám Madam Mééé, protože vypadá jako koza. A to prosím pěkně nechci urážet skopový dobytek. Jediné, co jí chybí k dokonalosti, jsou zelené výhonky petržele, které by jí trčely z pusy a bílá bradka. Je hubená jako tyčka a na sobě pestrobarevný konopný pončo, řídký světlý vlasy stočené do dvou ostrých a tuhých drdůlků, příliš vysoko posazený na hlavě, takže vážně vypadají jako rohy. Dále stojí za zmínku příšerně odstáté uši a malá očka, která vypadají, jako by je schválně přezíravě přivírala. Ale jen tak vypadají. Má nezdravě vybledlou barvu kůže, okousaný nehty a na krku i na zápěstích se jí pohubují výrobky z nejrůznějších přírodních materiálů. Celá je taková jako bio a když člověk přijde dost blízko, tak to i cítí. Vypadá tak na čtyřicet, ale dost možná je stará jako my.

Všichni mi přijdou strašně nafoukaní. Poslední hodinu pobíhají po hradě a s téměř zbožnou úctou instalují svoji techniku, jako kdyby na to nikdo jiný neměl právo a nikdo tomu nerozuměl tak, jako oni. V loveckém salonku mezitím Lenka s fanynkou chystají stůl na seanci. Filip je všechny poslal do prdele a odkráčel hned poté, co po něm Madam Mééé chtěla, aby chodil po hradě a vyvolával jména těch dvou „ztracených, nebohých duší“ a ještě přitom mával jakýmsi zapáleným pometlem, co voní po levanduli. Zrádce. Než odešel, tak mi stihl pošeptat: „Doufám, že se tu ty dvě ukážou a vyděsí je tak, až se z toho všichni poserou, třeba si to zapamatují a dají pokoj.“ Navzdor hlasu rozumu bych si to taky přála.

Lenka dribluje zleva doprava jako kybernetická myška a snaží se uhádnout, čím by ještě pomohla a co má ještě udělat, aby byla Madam Mééé spokojená. Ta je spokojená asi až za hodinu, kdy je všechno připravené a všichni členové týmu, kromě Lenky, ta je nezasvěcená, odchází mimo hrad na večeři. Taky prý musí probrat taktiku. Pod jejich dohledem je hrady zbaven veškeré lidské přítomnosti a zamknutý. Klíče má nerudný kastelán a to jim stačí ke spokojenosti.  Já jdu za Filipem, abych se s ním taky dohodla na strategii.

„Myslel jsi to vážně? Že by bylo třeba je důkladně vyděsit, aby dostali lekci a vypadli?“ Filip zpozorněl. „Jo. Mám těch kreténů plný zuby. Dělají, jako kdyby jim hrad patřil. A tamta koza, co si hraje na médium, ta mě sere nejvíc. Hlavně ty její kydy o tom, jak mám negativně nabitou auru.“ Neodolám a povím mu, co jsem provedla s jeho diktafonem. „Cože? Takže oni ani neví, jak se zjevit? No to mě poser, to je průser.“

Copak on vůbec nepřemýšlí? „Nemusí být. Stačí, když strejda zavolá do hospody, aby je tam trochu zdrželi, a my můžeme na hradě zajistit vlastní strašení, ne? Techniku ještě nezapnuli a strejda je ke svým záznamům přece nepustí. A kdyby o hradě začali šířit zvěsti, tak je veřejně prohlásíme za podvodníky, že celý strašní je zinscenovaný, ne? Budeme mít i důkaz.“

***

Já teda ještě netuším, co Filip s Hankou chystají, byla jsem se podívat zase do smyčky, ale líbí se mi to. Pobíhají po hradě, sledují nově namontované kamery, měří, natahují silonová vlákna, schovávají mobily se zesíleným zvukem co nejblíž k velkým mikrofonům a plíží se podél stěn, jako kdyby nacvičovali přesuny mezi místnostmi. Zajímavé.

„Ty Lído, oni budou strašit sami.“ Zjevně. „Hanka asi pochopila ten můj vzkaz, že naše strašení není zrovna exaktní věda a neovládáme to cíleně. Ale proč teda nechtěla, aby se něco dělo?“ Pavla se dlouze zamyslela. „No, já na rozdíl od tebe jsem celý večer pozorovala tu bandu, co sem přitáhla a nelíbí se mi. K tomu jejich jakože médiu jsem se přiblížila nadosah ruky asi pětkrát a ani jednou o mě nevěděla. Dokonce jsem jí i dala facku. Je to zase podfuk. Takže chápu, že jim chtějí dát kouř. Taky bych to udělala. Myslím, že dneska večer se budeme výborně bavit.“

No bavit se budeme v každým případě. Podle tónu jejího hlasu i hádám, že se smířila s faktem, že vzkaz rodičům opět nepošleme. „Médium? To je ta, co vypadá jako koza bez petržele?“ Pavla jen odkývne. Tak ta by už od pohledu nezachytila Bílou paní, ani kdyby o ni zakopla, to souhlasím. Budem se dívat a uvidíme.

***

Všichni jsou na svých místech. Okolo nás hoří spousta svíček. To kastelán taky neviděl rád a pro jistotu zkontroloval, jestli jsou požární hlásiče dobře zapojené. Já, Lenka, fanynka, ti dva kluci (Lukáš s Ondrou) a Madam Mééé sedíme u kulatého zrekonstruovaného stolu, který sem přitáhly z ložnice hradního pána a držíme se za ruce. Madam Mééé pořád něco žvatlá o soustředění a pořád mluví o záhrobí, jako kdyby byl jejím největším životním snem výlet zrovna tam a mně se rosí zadek.

Filip tu není, má úkoly jinde, jen čeká. Ten třetí kluk sedí v místnosti na opačným konci hradu a s klukama komunikuje přes vysílačky. Sleduje monitory. V celým hradě je až na pár detailů hrobový ticho. Já vím, že tu o nic nejde a že o holkách vím, a ony ví o nás a nic se nestane, ale i tak mi není dvakrát do zpěvu. Lenka se tváří smrtelně vážně. Možná se toho levandulovýho dýmu nadýchala až moc.

Na stole jsou nějaké drobnosti, kterými duchové mohou hýbat. Madam Mééé je právě vyzvala, aby něčím pohnuli, jsou-li přítomni a je to v jejich moci.  Jo, jsou tady a podle mě se krčí v koutě a můžou se smíchy potrhat.  „Duše tragicky zesnulých, žádám vás, jste-li tu s námi, dejte nám znamení, ohlašte svoji přítomnost.“ Proneseno hlubokým, pomalým hlasem.  Pak následuje ticho a všichni zírají na stůl na těch pár cetek jak zhypnotizovaní. Až na mě. Moji pozornost upoutala kapka potu, co mi sjela zpod culíku na krk. Několikavteřinové ticho přeruší statický šum ve vysílačce, z čehož leknutím málem nadskakuju. A nejsem sama. „Hej lidi, v jedný místnosti se začaly hýbat dýky na stěně.“ Madam Mééé s jistou dávkou potěšení zhluboka vydechuje všechen vzduch plic nosem. Asi na tohle čekala. Já taky, Filip si dal na čas. „Výborně. Toto je demonstrace přítomnosti duší. Teď se můžeme ptát, samy si najdou způsob, jak nám, odpovědět, jak se více projevit.“  Zhluboka se nadechuje, aby znovu naplnila plíce, a záhrobním hlasem se ptá: „Duše našich drahých, tragicky zesnulých, děkujeme vám, za znamení, které chápeme jako projev vaší přítomnosti. Sdělte nám nyní, kolik vás tu je.“

***

„Ježiš, to je ale mizerná herečka. O co se jako snaží? My a jejich drahé zesnulé? Já se s ní kamarádit nehodlám“

Opět s mojí věčnou kolegyní musím souhlasit, je to podprůměrný. A přesně, jak říkala, celou dobu jí stojíme za zadkem, sledujeme, jak se Hanka potí a Lenka napětím krabatí čelo a ona o nás neví. Bude mít vrásky a zbytečně. Kvůli takové šaškárně.

„Že? A navíc se bere strašně vážně. Popravdě čekám, kdy začne mečet.“

Pavla se rozesměje.  „Jo. Ale ty pohyblivý dýky udělali dobře. Silon skoro není vidět, kontrolovala jsem to. Nevšimnou si toho.“ Sama jsem zvědavá, co přijde na řadu jako další.

***

Třesk. Hučení ve vysílačce. „Hej, to je pecka, v chodbě kousek od vás se sesypal jakejsi kovovej lavor a konvice. Jde to dobře.“ Ono to vážně znělo, jako když se sype železářství. Takovej rachot, že být tu sama, pustím si do textilu. Lenka sebou docela dost cukla a oči má jak dva talíře. Madam Mééé opět vypadá potěšeně. Ale nevím, jak z toho bude dedukovat ten počet přítomných duchů.

Tenhle trik byl můj nápad. „Lukáši, vezmi kameru a jdi se podívat, že ty věci nespadly cizím zaviněním.“ Klidně může. Filip o kus dál už stihl všechen silon namotat a zmizet.  Filuta přišel na to, jak se pohybovat po hradě, aby jej žádná kamera neviděla. Každá totiž má své slepé místo a on zná celý hrad jako svoje boty. Včetně pár tajných průchodů. Navíc se celý navlíknul do černého. Lukáš statečně vyráží, mně by tam nedostali ani za milion dolarů.

PRÁSK! PRÁSK! Ještě ani neopustil místnost, když se v patře nad námi začaly ozývat velmi hlasité rány. Lenka konečně našla vlastní hlasivky a vzpomněla si, jak je použít. „Slyšeli jste to? To bylo jako kdyby někdo práskal dveřma.“  No taky že jo. Další trik. Madam Mééé se viditelně tetelí nadšením.  „Ondro, vezmi druhou kameru a jdi se tam podívat. Přesvědč se, že to nemohl způsobit nikdo z tohoto světa.“  Teoreticky mohl a říká se tomu průvan. Prakticky to byl Filip. Zůstaly jsme jen tři holky u stolu. Teď je řada na mě a moje magnety schované pod stolem.

***

„Ty kráso, já se normálně fakt lekla.“ Pavla je nadšená a já popravdě taky. Hanka s Filipem to mají dobře vymyšlené. „Hele skoro se jako duch cítím zahanbená.“ Obě už zase hýkáme smíchy. „To je fakt, tohle je celkem solidní konkurence. Vzkážeme jim, že na strašení kašlem, ať to berou na plnej úvazek za nás.“ A zase se smějeme. Kluci slídí po chodbách, předávají si zprávy vysílačkami a my nevíme, za kterým skočit dřív. Po chvilce se vracíme, abychom zase slyšely tu kozu, jak se nás snaží ukecat ke spolupráci. Teď má v ruce tužku, před sebou papír a máme prý nechat vzkaz.

To určitě. Jediný, co bysme jí tak vzkázaly, by bylo – dej si petržel a vysmahni odtud, kozo. „Lído, sleduj, ty mince se po stole pohybují. Jak to dělají?“  Kouknu se pod a vidím. Už se nedrží za ruce, takže Hanka je má volné a velkým magnetem z kastelánovy lednice opatrně přejíždí po desce stolu zespoda. Není moc silná na tloušťku (po rekonstrukci a masiv došel), takže se daří. Navíc je místnost plná šumu z vysílačky a občas je slyšet kluky, jak loví zjevení a přesvědčují se, že na hradě není kromě nás živáčka a tedy tu straší. Všechny předměty na stole jsou navíc z kovu. Mince, špendlíky, kanclsvorky a podobně. To asi kdybychom neměly dost sil hnout něčím větším. By se divila, kdyby jí na hlavě přistál třeba ten čtyřramenný železný hořící svícen, co je uprostřed stolu. „To vyrabovaly kastelánovy šuplíky v kanclu?“ Asi. Ale je prča pozorovat Madam Mééé, jak lehce nadskakuje při každým letmým zachvěním jehly a jak Lenka čím dál tím víc bledne. Ta další slečna je na tom podobně. Jsou tak v transu, že je ještě nenapadnou sehnout hlavy a podívat se.

O pár vteřin později prořízne noční vzduch v hradě příšerný jekot. Je to něco mezi sténáním a vytím. Přiznávám, že tentokrát jsem nadskočila tak moc, že jsem prolítla tři podlaží hradu a musela se vracet zpátky. Pavla prožívá druhé Vánoce. „Teda, takhle nějak zněl tehdy Vojta, když ho na lyžáku na svahu chytl břichobol a zbytek dne trávil na záchodě.“

***

S tou hlasitostí to Filip možná trochu přehnal, ten zvuk je příšernej. Nečekala jsem to a trhla sebou tak, že mi málem vypadl z ruky magnet. Ten křik přichází a odchází a zní fakt nadpřirozeně. Skučené, sténání, chrapot a pak je to pryč. Lenka se klepe jako ratlík, až mám chuť se nad ní slitovat a říct jí o tom mobilu schovaným do vázy a fakt drsným vyzvánění, ale neudělám to. Jen ať si to vyžere do poslední vteřiny. „Musím konstatovat, že paranormální aktivita na zdejším hradě je vskutku neobyčejná. Patrně jsme slyšely posmrtný křik duší těch dvou zesnulých. Stále čekám na vzkaz ze záhrobí, ale cítím velmi, velmi silné vibrace. Možná se dnes dočkáme dokonce materializace ducha.“

Madam Mééé prožívá patrně paranormální orgasmus, ale Lenka asi brzo omdlí nebo se přinejmenším posere. „Ano, cítím to velmi, velmi zřetelně. Jsou tady s námi, proplouvají kolem a chtějí se projevit, chtějí komunikovat. Vibrace jsou stále silnější, nepochybuji o tom, že…“

ŠKRCH ! ŠKRCH!

„Proboha, oni snad škrábou na okno!“ Fanynka má taky asi jen jedny nervy. A tohle byl můj nápad. Ořezali jsme pár větviček. On totiž tenhle salonek není bůhví jak vysoko a nikdo nedal kamery ven. Filip má žebřík. „Lenko, jdi to okno otevřít, buď naším nezávislým svědkem, že žádná pozemská síla nepůsobí to škrábání na sklo.“ Lenka navzdor svému opálení zbledla do odstínu porcelánu a podívala se na Madam Mééé, jako kdyby po ní chtěla skočit z mrakodrapu. Pak nějakým zázrakem našla hlas i vzdor. „To teda nejdu.“ Tak strašně moc se mi chce ji provokovat, ale neudělám to. Musím se držet role, takže vstávám. „Já jdu.“ Madam Mééé je mi vděčná a Lenka se na mě dívá jako na hrdinu Trojské války. Já jsem ráda, že protáhnu nohy, vyvětrám zadek a vyhodím z okna ten magnet, co jej schovávám. Dojdu k oknu, otevřu a vidím Filipa na žebříku, jak se na mě kření. Máme čas jen na výměnu pár šklebů, než musím okno demonstrativně otevřít, zavřít, prohlédnou a přitom prohlásit, že nikde nikdo a nic. Vracím se na místo a dochází mi, že Madam Mééé ani ty tři kluky jen tak něco nevyděsí. Chce to silnější kalibr. Jenže nám už dochází pára.

***

„Pěkné, jednoduché a efektivní.“ Pavla komentuje dění v loveckém salonku, jako kdyby sledovala další díl. Když hvězdy tančí. Já ale byla u toho kluka, co sedí u notebooků a ten se netvářil moc ohromeně. Navíc jestli byl jejich účel je vyděsit, tak to zatím nepomáhá. „Pavlo, mají problém. Ten Ondra došel do toho jejich řídícího centra za tím třetím a řekl mu, že je to nuda a tohle že viděli skoro všude. Prý o ničem a nejraději by to zabalil.“ Pavla začala uvažovat nahlas. „No, to je špatný, co budeme dělat?“ To kdybych věděla. „Netuším, ale musíme to vymyslet rychle. Tys minule udělala ten poprask s krbem a tak, zopakuj to.“ Moje kolegyně najednou vypadá jako hromádka neštěstí a začíná kvílet. „Když já už nevím, jak jsem to udělala.“ A tak bezmocně poletujeme a sledujeme, jak se na silonu třepou meče v loveckém salonku, jak se zatřáslo brnění a pak se notnou chvilku nic neděje. Je to jasný, došly jim triky a nevypadá to, že by ta sebranka měla zdrhat z hradu s křikem. Chce to nápad.

„Už to mám!“ Pavla mizí a já o pár chvilek později lituju, že jsem nepřišla dřív s něčím inteligentnějším. V loveckém salonku se začal potácet mnich ze smyčky. Na jednu stranu Pavlu obdivuju, musela vydat velkou sílu, aby jej vytáhla, ale na druhou stranu se bojím, co se stane. Dostal se ven z vlastního světa, do jiného děje, jiného století. Bude v šoku. Vystrašený nebo vzteklý, oboje jsou silné emoce a já netuším, co dokáže takhle vykolejený, čtyři sta let  starý ožrala, napáchat. Jestli jsme právě nevypustily Krakena.

„Zbláznila ses nebo ti definitivně cvaklo v ektoplazmě? Jak ho dostaneme zpátky? Vždyť ani nevíme, co se bude dít!“ Dotyčný zatím jen sedí zhroucený na bobku na prahu salonku. Zatím. Pavla je náramně spokojená sama se sebou. „Klid. Je zase pod parou, přišla jsem v té nejlepší fázi. Necháme ho proběhnout a pak jej zase strčíme zpátky, než vystřízliví.“

No jo, ale kolik na to máme času? Pavla se snaží děj vyhrotit do maxima. Připlula k mnichovi a začíná do něj strkat. „Hej, Frantíku, vstávej ožralo, je čas strašit!“ To myslela vážně? „Hele, jak víš, že se jmenuje Frantík?“ Pavla jen krčí rameny a dál provokuje zpitého mnicha. „Co já vím, má to být Františkán, ne? Tak dělej násosko, VÍTEJ V JEDNADVACÁTÝM STOLETÍ!!!“ Ano, to poslední mu zakřičela do ucha tak moc, že to museli slyšet všichni. Nikdo však na to nereaguje, včetně toho údajného média.

***

Neděje se nic. Vůbec nic. Jenom mě pro změnu mrazí po páteři, jako tenkrát, když se nám holky zjevily. Že by už na to přišly a fakt se objeví? Potřebuju se sejít s Filipem. Oficiálně je s kastelánem v kanceláři u kamer, tak snad mě uvidí. „Omlouvám se, musím na záchod.“ A mizím. Naštěstí je můj kamarád dostatečně inteligentní, takže se setkáváme na záchodech. „Je to v pytli, jsou otrlejší, než jsem si myslel. Nikoho jsme nevyděsili.“ Jo, to vím taky, i když moje roztřepaný kolena svědčí o opaku. „Co budeme dělat?“ To bych taky ráda věděla.  „Netuším. Jestli nám ty dvě nepomůžou, tak je tu máme další dvě hodiny a mně už se to přestává líbit. Vždyť je skoro půlnoc…“ Naši debatu ukončuje mrazivý výkřik z útrob hradu. „To přece nejsme my.“ Dobře, z kolen už mám želatinu. Filip mě bere za ruku a táhne mě s sebou, jako by to tušil. „Jdem.“

V loveckém salonku se toho najednou děje až moc. Všechny zbraně na stěnách se třepetají a vibrují a každou chvíli snad začnou poletovat místností. Polovina svíček už nehoří. Okna se zavírají a otevírají. Z krbu se znovu valí přízračná, nazelenalá mlha. Zvířecí kůže začaly vrčet. Krev stéká po stěnách. Stůl vypadá, jako kdyby tančil. Lenka stojí přimáčknutá ke zdi hned vedle dveří a drží svícen. Je paralyzovaná strachy. Celý salonek plní nasládlý, hnilobný pach zatuchliny a rozkladu. Její fanynka utekla.

Madam Mééé vyděšeně poulí oči a zjevně samým strachem nenachází slov. Mělce dýchá a neví, kam s očima. Myslím, že je jen kousek od zhroucení. Filip taky zírá a já mu mačkám ruku tak moc, až mě z toho bolí moje vlastní. Vysílačky přestaly šumět. „Zdrhejte, dělejte, vyplo to všechnu techniku, nevím co to je, ale PRYČ!“ To se kolem nás prohnal ten třetí kluk, co seděl u monitorů. Brzy jej následují Lukáš s Ondrou. Madam Mééé stále stojí a zírá. Třepu se, je mi na zvracení a vlastně na mě celý tělo křičí, abych taky vzala nohy na ramena a zdrhala, ale kousek mrchy ve mně si nechce nechat ujít to potěšení, vidět prchat tohle slavné médium, které možná poprvé v životě něco cítí. Možná jsou to plný spoďáry.

***

„Sakra, ta má výdrž. Všichni ostatní už zdrhnuli. Myslím, že ten Lukáš si trošku cvrknul do gatí.“ No, jestli jenom to, tak to ještě jde. Ale ta koza pořád stojí na nohách a čumí. Mnich se kutálí po místnosti jako špatně vržená bowlingová koule a dělá přitom příšerný kravál. Jak jsem říkala, uvolněné emoce dělají své. Občas něco vykřikuje, ale není mu moc rozumět. S Pavlou hlídáme oba vchody a když se dokutálí k nám, tak jej pinkneme zase zpátky. „Nahraj, nahraj!“ Je fakt nadšená. Ale mnicha je mi trošku líto. Na druhou stranu, sledovat ty pitomce, jak utíkají, zakopávají o vlastní nohy i technický hračky a křičí jak na lesy, to byl zlatý hřeb večera. Na třešničku si ještě chvilku musíme počkat.

Najednou se mnich dokutálel ke slečně „údajnému médiu“ a asi prožíval světlou chvilku, protože na ni zůstal zírat s pusou dokořán. „Co to je za ženštinu, tváře kozí, to člověk nebo sám arciďábel?“ A hele, tak nejsme jediný, kdo ji tak vidí. „Co na sídle pána mého mať co pohledávat? Neň tu přes zákaz pána velebného? Co za úbor a tretek?“ Najednou se začal až moc živě rozhlížet a všímat si detailů. „Kdeť jsem se to ocitl? Snad v čarodějnic doupěti nebo v pekle samotném? To víno mi mysl kterak temní, neb to čáry duchů nečistých? Odstupte, sic hněvu Božího na vás svolám! Coť to za neřesti ošemetné se tu konají!“ Jo, to kdyby věděl...

„Pavlo, máme problém, on začíná střízlivět.“ A tak jsme jej popadla každá z jedné strany a za dalšího proudu divokých nadávek jsme jej rychle dopravily zpátky do jeho smyčky a dohlídly na to, aby se znova napil vína. Kdybych se jako duch potila, tak bych byla po té dřině zralá do ždímačky. Ještě než jsme jej definitivně odtáhly, tak v záchvatu svolávání Božího hněvu se zmohl ještě na jeden pěkný kousek. Ze zdi se utrhl jeden meč a čepelí se zapíchl do parket přesně vedle té kozy. To už na ni bylo moc. S šíleným křikem vyběhla z hradu a cestou třikrát zakopla o to svoje vlající pončo.

***

Meč se ještě teď třepe, ale Madam Mééé konečně a definitivně zdrhla. Super. S Filipem pořád ještě stojíme na místě a zíráme a na Fokštejně mezitím zavládl znovu klid. Lenka u zdi fňuká.  Když se vzpamatujeme, tak jdeme pro mobil a diktafon a ptáme se holek, jak ten paranormální masakr zvládly. Počkáme si na odpověď a odcházíme. Lenka je tak strnulá, že sama nedokáže chodit, takže ji ke kastelánovy musel Filip dopravit v náruči. Dostala hrnek horkého čaje s rumem, je schovaná pod dekou a třepe se. Já s Filipem proháníme nahraný šum redukcí a kastelán nám přitom pouští záznam z dnešní noci. Lenka vše sleduje nepřítomnýma, skelnýma očima. Najednou prudce ožívá, když vidí, jak s Filipem rejdíme po hradě a chystáme vše na strašení. „Vy zmetci, tak to jste byli vy?!“ Stručně jí vysvětlujeme proč. „A cos čekala? Sama sis to zpískala, nemělas to nikam psát a oni se neměli chovat jako idioti.“ Na to nám už raději nic neřekla. Zůstávám s ní v kastelánově kanceláři a její majitel i s Filipem jdou odmontovat a uklidit všechen ten binec, co na hradě zůstal. O hodinu později se vrací a konečně si pouštíme záznam odpovědi.

„šššššššššš…to...byl...ššššššš…kámoš...mnich...šššššššššš….ožralý…..ššššš….ze sklepení…..ššššššš…..dobrý…..šššššš…..ne?....šššššššš“

Kastelán se chytil za srdce. „No to snad ne, ono jich je tu víc?“ Toť otázka. Naštěstí za chvilku slyšíme i odpověď.

„šššš…jen...ššššššššš…pro...dnešek…šššššššš….schováme...ho….ššššššš….bude…šššššš….klid…šššššš….byla sranda…šššš.“

To teda byla. Všem se nám dost ulevilo, nejvíc kastelánovy. Nic dalšího na nahrávce už není. Musíme holkám poděkovat. „No, já jen doufám, že se ta banda vrátí pro svoje věci, nebo jim dneškem počínaje, budu účtovat skladný. Ale byl to zážitek ovšem, to se musí nechat.“ Já a Filip souhlasíme. Lenka má ale asi jiný názor, i když pro teď jen mlčí a pořád se trošku chvěje. Snad ji to poučilo dostatečně a tu bandu zvědavců taky. Jsou prostě věci, do kterých se takhle strkat nos nemá. Myslím, že se na žádný hrad dlouho nepodívají a dobře si rozmyslí, jestli o našem Fokštejně kdy napíšou. Jen by mě zajímal ten mnich. Možná se někdy dozvíme, co je zač a proč tu je. A možná taky ne. Bude to tak lepší.