VZKAZ ZE ZÁHROBÍ

VZKAZ ZE ZÁHROBÍ

Anotace: @&@




VZKAZ ZE ZÁHROBÍ

 

 

 

 

Mám rád všelijaké nevysvětlitelné záhady, ale protože jsem založením zároveň skeptik, hledám si pro sebe vždy jejich možné racionální vysvětlení. Nikdo ale nemůže znát všechno, pochopitelně ani já ne, proto se občas scházím s některými svými přáteli, kteří také rádi přicházejí tajuplným věcem na kloub, a diskutujeme pak hlavně o takových jevech či úkazech, na které naše znalosti zkrátka nestačí. Někdy si navzájem pomůžeme a záhadu rozluštíme nebo alespoň nalezneme řešení, které vypadá více či méně pravděpodobně. Jindy si zkrátka musíme přiznat, že naše vědomosti na vysvětlení toho či onoho nestačí a nezřídka zjistíme, že si s nimi zatím nedokážou poradit ani ti nejerudovanější vědci. Už v mládí mě také zaujalo, že o mnohých uznávaných vědeckých kapacitách bylo známo, že věří v Boha, i když se to samozřejmě v tehdejším přísně ateistickém režimu nesmělo veřejně uvádět, ale ani tehdy se takové pikantnosti nedaly úplně utajit. To mi tenkrát vůbec nešlo na rozum, jak může třeba takový věhlasný odborník, který se specializuje na kosmonautiku, být zároveň věřícím člověkem. Pro mne už tenkrát další nevysvětlitelná záhada.

 

Nedávno se mi však do rukou opět dostaly strojopisné stránky, které se kdysi šířily v poměrně úzkém okruhu lidí samizdatem a které mi jeden z těchto „zasvěcených“ podaroval nedlouho před svou smrtí, prý že až budu mít někdy chuť, ať se do nich zkusím začíst. Že má u mne aspoň jistotu, že tyto zažloutlé listy neskončí někde v kontejneru. Nevím, jak na to přišel, ale nemám ve zvyku se nikoho ptát na to, co mi sám od sebe nesdělí, vzal jsem to prostě jako fakt a slíbil mu, že si určitě na čtení tohoto spisku čas někdy udělám. A už v tu chvíli se mne zmocnila zvědavost, co že se tam asi tak může psát, když si toho můj kamarád, kterého jsem si z mnoha důvodů velice vážil, tak cení. Doma jsem si listiny samozřejmě okamžitě prolistoval, ale pak jsem je uschoval do knihovny, že se k nim vrátím, až budu mít víc času a klidu, abych vstřebal pro mne zcela novou, respektive tehdy dost odtažitou problematiku, která mi zaváněla okultismem, jemuž jsem se v duchu vždy spíš vysmíval.  Přiznám se, že v návalu práce a povinností jsem se pak dlouhá léta k těmto listinám nevrátil, až jsem na ně před časem při úklidu v knihovně opět narazil, a protože jsem měl zrovna něco jako okurkovou sezónu, vzal jsem si je s sebou na chalupu. Jejich čtení mě tam pak úplně pohltilo a když jsem narazil na kapitolu o magické evokaci, která nabízela i návod, jak vyvolat různé síly z jiného než nám důvěrně známého světa, ze zvědavosti jsem se jednoho večera do takového pokusu i pustil.  

 

Nejdříve jsem ale musel svatosvatě slíbit, že nic z toho, co se v rámci tohoto pokusu dozvím, nikdy proti nikomu a ničemu nezneužiji, jinak že na to i já šeredně doplatím. Takový slib mi naštěstí nečinil žádný problém, a tak jsem se mohl soustředit na další postup, spočívající zejména v tom, abych svou mysl krok za krokem odpoutal od svého těla. Vlastně jsem na své tělo a vše kolem časem úplně zapomněl, až jsem se v jakémsi transu ocitl ve spojení s něčím, co nedokážu definovat, ale s čím jsem mohl mimosmyslově komunikovat. Bylo to něco jako mé druhé Já, ovšem nebyl jsem to já sám, bylo mi to jen nesmírně blízké, k čemu jsem bez zjevného důvodu pocítil ohromnou důvěru a zároveň se mě při tom zmocnil pocit naprostého bezpečí a uvolnění, ohromného duševního klidu. Vůbec se mi nechtělo tento stav opouštět, ale byl jsem důrazně, i když zároveň laskavě ubezpečen, že zatím nenastal čas, abych v něm zůstal příliš dlouho. Nechtěl jsem se nijak vzpírat, alespoň jsem ale poprosil o nějaký důkaz, že jsem se na chvíli ocitl v jiném světě, který bych mohl předložit svým kamarádům k diskuzi v našem kroužku. Bylo mi tedy sděleno, že dostanu vzkaz od svého již dávno zemřelého dědy, který se ve mně za svého života doslova viděl a kterého jsem i já měl moc rád.

 

Když jsem opět nabyl normálního vědomí, dozníval ve mně ještě dlouho pocit jakési dosud nepoznané vyrovnanosti, zároveň jsem byl ale strašně zvědavý, jaký že vzkaz to mám vlastně dostat. Uběhly však týdny a měsíce, stále se nic nedělo, takže jsem na tuto epizodu ve svém každodenním shonu téměř zapomněl. Až mi jednou do jedné z mých poštovních schránek v počítači přistál e-mail nadepsaný slovem VZKAZ, který neměl uvedeného odesílatele ani příjemce, přesto nespadl do spamu ani do hromadné pošty. Užuž jsem ho chtěl zahodit do koše, když mi v hlavě bleskla vzpomínka na onu zvláštní seanci a začal jsem váhat, zda ho přeci jen neotevřít. Nakonec mě přemohla zvědavost, zariskoval jsem, že si můžu zavirovat počítač, a e-mail otevřel. Nebudu zde uvádět, co stálo v jeho těle, to byl obsah určený jen ryze pro mě a musel jsem opět odpřisáhnout, že si ho do smrti nechám jen pro sebe, pak teprve prý můžu přílohu, která je určena primárně pro kroužek mých přátel, otevřít a uložit. Jakmile jsem to učinil, e-mail z mé schránky nadobro zmizel a nezůstala po něm už ani stopa. Zbyla jen ta příloha, kterou jsem poté vytiskl a rozdal všem na příštím sezení našeho kroužku skeptiků. No, co vám budu povídat, všichni ho označili za můj podvrh a bylo úplně zbytečné je přesvědčovat o pravém stavu věcí, protože jsem neměl po ruce žádný důkaz, že se vše stalo tak, jak to líčím. Aspoň že to vzali s humorem, a nakonec se rozpředla i docela zajímavá diskuse o věcech mezi nebem a zemí. Víc jsem asi čekat ani nemohl.  

 

Stejně by mi ale bylo líto, kdyby to vše nakonec vyšumělo jen tak ve vzduchoprázdnu, proto jsem se rozhodl VZKAZ zveřejnit i touto cestou. Třeba u někoho najdu i větší pochopení a třeba se najde i někdo, kdo má podobnou zkušenost, kdo ví? Je tedy jen na vás, zda si jej budete chtít přečíst a jak se k němu postavíte. Klidně se mi třeba i vysmějte – jsem totiž od svého setkání s tímto tajemným světem už tak báječně vyrovnaný, že mě jen tak něco rozházet nemůže.

 

                                              

                                           VZKAZ

 

 

Jakmile jsem zemřel, opustil jsem své tělo a zmocnil se mě jakýsi tajemný vír, který mě vysál tam, čemu se na Zemi říká Onen svět. On to ale není žádný svět, jak si to vy stále ještě představujete, alespoň tedy ti z vás, kteří věříte v život po smrti. Takový svět je podle vás jen jakýmsi zrcadlově pokřiveným obrazem světa pozemského, plným všelijakých bytostí a nevím čeho všeho ještě, záleží na vašem vyznání, tedy na tom, jakým bludům právě věříte. No tak to vás asi zklamu – tyhle představy jsou úplně nesmyslné a nemá to s tím, co mnohé z vás také jednou čeká, vůbec nic společného. To si vymýšlí jen lidé, protože jejich duše má fantazii a nespokojí se s tím, co je – chce stále něco jiného a jinak, než je to, uprostřed čeho se právě nachází. A taky je zvídavá – když někam zrovna nemůže, tak si aspoň vymyslí, jak to tam asi vypadá, aby mohla pokračovat ve svém fantazírování.  A když už si to vymyslela, tak tomu začne taky věřit, to dá přece rozum. Co by to bylo za člověka, který by sám nevěřil tomu, co si vybájí.

 

Ale vy se mě asi chcete zeptat, jak tedy vypadá Onen svět, když nevypadá tak, jak si ho představujete nebo jak se vám to někdo snaží vsugerovat. Ale to vás bohužel zase musím zklamat – nevypadá totiž nijak. Ono už samo slovo „vypadat“ má čistě pozemský význam – vypadat může jen něco, co vidíte, na co si můžete sáhnout, co se někde nachází, má to nějaký tvar nebo aspoň vůni, zvuk, můžete to nakreslit nebo popsat slovy, zkrátka jste to schopni nějak vnímat nebo si to aspoň představit. Umíte si ale představit tvar a vůni duše?  A pokud snad někdo z vás odpoví kladně, tak ho můžu ujistit, že je zase vedle jak ta jedle, protože duše žádný tvar ani vůni nemá, nemůžete si na ni sáhnout, nedá se nakreslit ani vyfotit a nemůžete ji dokonce ani zrentgenovat. Duše se sice může zračit, třeba ve tváři nebo v očích, sama o sobě je ale neviditelná. A proč mluvím zrovna o duši? No přece proto, že to je přesně to, co z většiny z vás nikdy neumře a je to po tom krátkém okamžiku, co přebýváte v lidském těle, přesně to ono, co si zase zpátky k sobě „vcucne“ Onen svět.  Onen svět je totiž jedna velká všezahrnující Duše, která nezná prostor ani čas a není ani nekonečná, protože pojmy začátek a konec v ní nemají žádný význam, nic nepředstavují, nejsou tedy ničím. A tam, kde nic nezačíná ani nekončí, tudíž nemůže být ani nekonečno. To je naprosto zavádějící pojem, ze kterého, když si ho pokusíte představit, tedy v tom vašem pozemském světě, tak vás z toho leda rozbolí hlava, protože když je něco nepředstavitelné, tak je přece hloupost si to chtít představit.  

 

Pokud vás tedy zajímá, kde jsem se to ocitnul, a kde se nejspíš jednou ocitnete i vy, tedy vaše duše, rozhodně si nesnažte něco představovat, to bychom se nikam nedostali a vůbec bychom si nerozuměli, to bych se namáhal úplně zbytečně. Zkrátka, jakmile jsem umřel a Duše (neříkejme jí nyní Onen svět, Duše se totiž snadněji nepředstavuje) se zmocnila mé duše, okamžitě jsem se v ní rozplynul, lépe řečeno splynul jsem s ní a stal se její součástí. Tím, že jsem s ní splynul, jsem se v ní ale kupodivu nerozpustil, stále jsem zůstal sám sebou, ale zároveň jsem byl vším, získal jsem rozmanitost v té úžasné harmonické jednotě Duše. Není to tedy tak, že zůstanete jakousi autonomní duševní jednotkou a spěcháte se hned pozdravit se všemi ostatními, co jste je v pozemském životě měli rádi a co se vám po nich třeba stále stýskalo. V Duši se vám už totiž nestýská – jste sami sebou i vším ostatním zároveň, vše, co jste měli rádi, v Duši není s vámi, ale je to přímo vámi. No to byste byli přece blázni, abyste se zdravili sami se sebou, když je všechno zároveň vámi. Zkrátka všechno Je a vy taky Jste, neexistuje žádná hierarchie, žádná souslednost či souvztažnost, jenom Jste sami sebou a vším zároveň. Jste součástí jakési jedné všezahrnující symfonie, prostupují vámi současně všechny pocity, z nichž ten nejharmoničtější je Láska, ale jste zároveň i Steskem, Bolestí, Radostí, Utrpením, Touhou, Vášní – zkrátka vším, co dělá duši duší. Jste ale zároveň oproštěni od všeho, co je pouze pozemské – od závisti, zloby, nepřejícnosti, zrady, podlézavosti, hamižnosti, falše, přetvářky atd. atd. To v Duši nemá žádný smysl, to jsou odpadové produkty, které vznikají pouze ve styku duší s hmotou. V Duši ale nic hmotného není, protože hmota nemůže existovat mimo prostor a čas – zatímco existence duší je na prostoru a čase zcela nezávislá.

 

Co vás ale možná udiví, je to, že jakmile se stanete po rozplynutí v Duši vším, nestanete se jen duší všech lidí, co kdy žili, ale i duší zvířat, stromů, květin, ba i hmyzu, virů, bakterií, dokonce i vody, ohně, pohoří, vzduchu, světla, hvězd, vesmírných strun a všeho dalšího, co má svou duši, respektive na co se ve hmotném světě Duše dokáže navázat. Nepředstavujte si ale, že snad začnete bzučet jako včelky nebo se kymácet ve větru jako stromy či vibrovat jako obrovská železná lana – s hmotou to nemá fakt nic společného. Jen zkrátka máte v sobě tu rozmanitou sílu a jemnost duševní „energie“, která je všude a ve všem přítomna a vy jste náhle přítomni v ní, a tudíž také všude zároveň. Protože jste ale mimo jakýkoliv prostor a mimo jakýkoliv čas, nemůžete zároveň prostor ani čas vnímat ani rozlišovat, to jsou pouze hmotné dimenze, nikoliv duševní.  Nesnažte se to ale pochopit – i chápání je pouze funkcí vysoce vyvinuté hmoty, nikoliv duše. Chápání je funkce rozumu, kdežto funkcí duše jsou emoce. Například láska a rozum sice mohou existovat ve vzájemné harmonii, ale jenom jako výsledek nesmírně složitého, jemného a vratkého kompromisu ve hmotném světě – jakmile se ale vychýlí z rovnováhy, dojde k nesmiřitelnému střetu, který může končit katastrofou jak pro duši, tak pro hmotu jejich vzájemným a často bolestným svárem. Naštěstí, pokud je tento střet na Zemi fatální a jeho důsledky nevratné, po splynutí duše s Duší nic z této neblahé zkušenosti nezůstane, dokonce ani vzpomínka na ni, protože ani vzpomínky nemají v ryze nehmotném světě žádné místo. Každá pozemská zkušenost se ale na duši samozřejmě nějak podepíše, ať už bolestně nebo naopak radostně, to znamená citově, a tuto citovou kvalitu si každá duše odnáší s sebou a obohacuje jí i onu velkou Duši, jíž se stává opět součástí a z níž kdysi také vyšla.  

 


Pokud jste dočetli až sem, chci vám poděkovat za vaši trpělivost a případné vlastní zamyšlení. Nic víc mi netřeba. Vše ostatní je už ryze jen vaše věc.

 

 

 

 

 

 

 

 

Praha, 11.7.2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=IT_vMQBWf4s&t=34s

 





Autor Amonasr, 11.07.2018
Přečteno 181x
Tipy 17 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Semisek 48, maryshka008, Básník Karel, Jort, zdenka, Frr, Milena, Dreamy, Iva Husárková
ikonka Komentáře (40)

Komentáře

jeeeeeeeej:) hádali sa kvôli jedinej pravde a básnikom sa medzitým pomedzi prsty premieľal život :) pekne :)

16.07.2018 11:55:33 | maryshka008reagovat

:-D Díky za bezva reakci... :-))

16.07.2018 17:35:15 | Amonasrreagovat

Též se zajímám o různé nevysvětlitelné a někdy vážně neuvěřitelné věci.

14.07.2018 08:27:44 | Básník Karelreagovat

To je fajn :-)

14.07.2018 14:13:33 | Amonasrreagovat

Tak já to tu trochu shodím... Houbičky ani tráva mi k tobě moc nesedí, tak nevím, kde jsi nalezl k tomu textu inspiraci. :-))
Mimochodem Jiří Grygar, jak jistě víš, stál u zrodu Český klubu skeptiků Sisyfos.

12.07.2018 14:37:49 | A42reagovat

Až následně jsem si všimla, že to máš zařazeno jako fantasy povídku, takže duchařská fantasy klidně.

12.07.2018 15:33:42 | A42reagovat

Každému jak libo - ani to neberu jako nějaké "shazování", koneckonců i Kniha knih Bible by se svým způsobem dala zařadit do fantasy žánru, který sám o sobě jistě neznamená nic pokleslého... A tušil jsem, že někomu možná může naskočit v té jedné pasáži jméno Jiřího Grygara, ovšem já měl v tu chvíli na mysli Milana Codra, kterého si dnes už vybaví asi jen ti největší pamětníci, ke kterým už bohužel patřím... :-)) Ale to je naprosto nepodstatný detail... ;-)

12.07.2018 17:08:05 | Amonasrreagovat

Jo vidíš, ten Codr vlastně taky... Ono se to s tou vědou snese, to není protiklad. Bible jako fantasy, to je vlastně hezký příměr. :-) Jinak já to beru tak, že ti naši předkové v našich myslích svým způsobem "žijí", protože naše myšlení nějak ovlivňovali. Jde to popsat jako "vzkazy" nebo i všelijak jinak. A mail bez identifikace by poslal každý hacker-amatér, ale to je právě ta fantasy v tom příběhu.

12.07.2018 18:07:56 | A42reagovat

Že se věda a víra mohou snést bylo pro mě nepochopitelné v mládí. Ale právě to, že mnozí vynikající vědci byli a jsou zároveň hluboce věřící mě přimělo k tomu, abych hledal vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu. A postupně jsem pochopil, že věda má své nepřekročitelné limity, za které už se prostě nemůže racionálně přenést, což si právě špičkoví vědci musí dříve či později uvědomit. Takže je vcelku logické, že nic jiného než víra v cosi, co nás a možnosti vědeckého poznání přesahuje, jim pak ani nezbývá, pokud se nechtějí úplně zbláznit... :-))

13.07.2018 10:33:03 | Amonasrreagovat

Tak např: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Rozhovor-s-astrofyzikem-Jirim-Grygarem.html

13.07.2018 12:41:18 | A42reagovat

Ano, tak nějak vnímám vztah mezi vědou a vírou taky - uvažování Jiřího Grygara je mi blízké :-)

13.07.2018 22:55:21 | Amonasrreagovat

Pro jistotu se ještě zkusím sám zkorigovat. Dokonce to nebyl asi ani Milan Codr, když teď tak lovím v paměti, ale jeden z jeho občasných vědeckých hostů v tehdejší televizi, jehož jméno si už bohužel nedokážu vybavit, i když tvář ještě ano, protože vypadal dost výrazně... ;-) Na paměť holt není spoleh, na tu mou pak obzvlášť :-))

12.07.2018 17:23:40 | Amonasrreagovat

Ami...jsem hrůzou bez sebe a klepu se...já..jsem to nedočetla. prostě nemohu. protože to, co je ve vzkazu znám! ach bože můj...já to znám!!!

12.07.2018 06:48:44 | Andělreagovat

Anděli, rozhodně nebylo mým cílem Tě rozklepat, ani kohokoli jiného... Za to se omlouvám. S některými věcmi asi není radno si příliš zahrávat - třeba budu příště o něco obezřetnější, díky za shovívavost... :-)

12.07.2018 17:11:53 | Amonasrreagovat

Ami. Omluvit bych se měla já. Nezvládla jsem to. Prostě to tak je. Připomnělo mi to tu noc. A byla přesně taková jakou jsi popsal. Nejhorší bylo - ještě to npíšu a už toho nechám - nejhorší bylo to definitivum smrti. Prostě jakmile se jednou rozhdneš zemřít- je to konec všeho. A to uvědomění je něco tak šíleně konečného, že to prostě člověka rozláme na miliony kusů. Tak...omlouvám se- vím, že stejně jako já píšeš i Ty a ostatní svoje pocity. A jakou reakci vyvolají samozřejmě nemůžeme tušit. Víš ale, že ...bez Tvých básní, recenzí, miniatur - prostě všeho co napíšeš nemohu být stejně jako ostatní zde....milujeme Tě. Tolik.

13.07.2018 16:12:39 | Andělreagovat

Myslím, Anděli, že Ti rozumím, pokud jde o ono definitivum smrti... V životě jsem zatím zažil dvakrát, že na mě dýchla smrt hodně zblízka, aspoň jsem to tak cítil - jednou mě to strašně vyděsilo a šíleně jsem se té možnosti snažil vzepřít, podruhé jsem byl naopak s danou situací smířený jako s něčím téměř neodvratným a rozhostil se ve mně jakýsi nevysvětlitelný klid a mír... Hodně asi záleží na momentálních okolnostech a rozpoložení. Každopádně bych ale jednou chtěl odcházet spíš tím klidným a vyrovnaným způsobem, až nastane můj čas (a nemuset se k tomu rozhodovat sám) - beze strachu a smířeně se sebou a okolním světem... Alespoň už tedy tuším, že to asi může jít... :-))

13.07.2018 23:08:26 | Amonasrreagovat

dočetla jsem až do konce přečetla jsem spoustu různých knih a i na základě svých vlastních pocitů si myslím to samé... zdávají se mi sny kdy opouštím tělo cítím lehkost a radost úžasnou svobodu vyrovnanost nepopsatelný stav ve který věřím se každý znás vrátí... a jestli občas cítíš cukání v levém očičku pak věz že jako Ty jsi mojí součástí jsem i já Tvojí Ami jsi to nejhezčí místo na téhle planetě OOO***)))

12.07.2018 06:47:59 | Iva Husárkováreagovat

Zřejmě jen tak silně empatické bytosti, jako jsi Ivo Ty, mohou občas nahlížet tam, kam nám ostatním zatím není vstup tak úplně dovolen - v dobrém Ti to i závidím :-) Moc děkuju za takovéto empatické přijetí a to cukání v levém oku je mi víc než příjemné - i v tom Tvém si právě docela lebedím jako na nádherně příjemném místečku :-))

12.07.2018 16:53:56 | Amonasrreagovat

děkuji Ami cítím k Tobě velkou náklonnost a úctu jsi mi tak milý a blízký... :-)) pocity opuštění těla prý produkuje umírající mozek... troufám si tvrdit že jsem ještě tady a přesto odmala vím jaké to je nechat tělo dole na zemi dívat se na ně shora letět... osvobozující jedinečný neopakovatelný zážitek... dovolím si podotknout že jsem nikdy nepožila halucinogenní houbičky ani tyto stavy nevyvolal alkohol... nejintenzivnější to bylo když jsem jako dítě bydlela ve starém domě pod kterým se táhly dlouhé kilometry chodeb (Znojemské podzemí je největší systém podzemních chodeb a sklepů v ČR) a pravidelně v noci po schodech toho domu stoupaly tři ženy v bílých řízách které ve mně vyvolávaly děs... možná proto jsem se rozhodla uletět podle hesla kdo uteče vyhraje... :-))

13.07.2018 11:56:09 | Iva Husárkováreagovat

Krásně to Ivo popisuješ a hned bych letěl s Tebou, kdybych to svedl :-)) Měl jsem kdysi kamaráda, kterému se na základě usilovného cvičení podle jisté knihy také podařilo odpoutat se od těla a díval se na své tělo seshora. Jenže pak se nemohl dostat zpátky a když se mu to po velkém úsilí nakonec nějak podařilo, ta zkušenost ho vyděsila natolik, že tu knížku navěky odložil a rozhodl se si s tím už nikdy nezahrávat. Nejspíš je to tedy jako všechno ostatní případ od případu - ne každý si v tom asi tak krásně dokáže lebedit, jako Ty - ale stejně bych to někdy rád zažil, nejen až tehdy, kdy to bude poprvé a jednou provždy :-))

13.07.2018 22:53:37 | Amonasrreagovat

jednou se mi stalo co píšeš... takhle – u mě postup: lehací stav ticho klid hluboké pomalé dýchání soustředit se postupně na jednotlivé části těla např malíček levé ruky při nádechu si představovat příliv energie při výdechu uvolnění (postupně celého těla) představa padání dolů pocit intenzivního tepla tělo ztěžkne potom bylo možné se odpoutat... ale jednou se mi povedlo tělo bylo mimořádně těžké nedařilo se vrátit (vážně jsem panikařila) takže má to svá úskalí (jen bych chtěla podotknout že od té doby co mám kočky lítám velmi sporadicky... bo sotva chvíli ležím - hups mazlík: hlaď mě - hups je pryč - hups další... jestli se nudíte nekupujte si medvídka mývala ale kočku /raději tři/!!! vlastně lítám kolem nich což je taky krásný a intenzivní pocit) MŇAU :-))

16.07.2018 12:36:49 | Iva Husárkováreagovat

Popsala jsi to krásně, Ivo, aby si to člověk hned chtěl taky zkusit! :-)) Jen se trochu klepu, až se to některým místním čtenářům třeba povede, aby se pak dokázali úspěšně i vrátit - snad tedy tímto nepřijdeme o některé ze svých oblíbených autorů... :-))) MŇAU! ;-))

16.07.2018 17:34:13 | Amonasrreagovat

jedná se o zavedený postup v józe pro uvolnění běžná relaxační technika (žádný odvar z žabích stehýnek a netopýřích křídel) až na závěrečné vyskočení z kůže pravda... kdyby autoři místo zveřejňování svých podnětných a úžasných děl lítali v luftu to by mě moc mrzelo... to je asi ta apokalypsa co psal Slav Milo - kouknu na liter ani noha (fšichni v luftu) žádný jachachání Andělky (ani srdcebol) žádný Frráčkovo ohňostrojový čarování Svatčiny kouzelný fotky Klaunovo žonglování... Ami za celou dobu (od přečtení Vzkazu ze záhrobí a naší konzervace promiň konverzace) mě poprvé zamrazilo...

NALÉHAVÉ!!!

prosím kdo mě slyšíte - nečiňte ničehož dle žádného návodu Ivuši Divuši... ani kdyby se Vám zdálo že je to sranda a v podstatě o nic nejde (to teprv ne) páč v takovém případě se jedná o zvlášť nebezpečné podvratné život ohrožující techniky!!! moc děkuji!!!

děkuji Ami že jsi mě upozornil :-))

17.07.2018 11:06:49 | Iva Husárkováreagovat

:-D)))

17.07.2018 16:22:50 | Amonasrreagovat

omlouvám se že se k tomu ještě vracím poslední reakce na lítání - část článku Relaxační postupy z netu

http://www.yogapoint.cz/joga/meditace-a-relaxace/relaxace-techniky/

Relaxační postupy, i když bývají svojí formou dosti odlišné, mají většinou společné dvě fáze. Uvolnění tělesné, které bývá charakterizováno pocity tíhy, a uvolnění mentální, doprovázené pocity lehkosti, případně úplnou ztrátou pocitu těla. Obě fáze uvolnění mají svůj význam a většinou po uvolnění v oblasti tělesné dochází k prohloubení relaxace přechodem na uvolnění v oblasti mentální.

V některých případech může při hlubších relaxacích docházet k jevům, pro nezasvěceného člověka až překvapivým, které souvisejí s uvolňováním podvědomé složky. Tyto jevy, které jsou poměrně běžným projevem a které mohou například představovat pocit vznášení, houpání, rozšiřování těla v prostoru nebo jeho zmenšování či změny objemu některých částí těly, by neměly v člověku vyvolávat neklid svojí případnou nezvyklostí. Při praktikování relaxačních cvičení bychom měli být připraveni na to, že mohou být průvodním jevem hlubokého uvolnění, ale také počítat s tím, že se nemusí projevit vůbec. V žádném případě je nelze považovat za známku pokročilosti nebo je chápat jako cíle relaxačních technik.

:-))

17.07.2018 13:10:24 | Iva Husárkováreagovat

Tak teď už se mi úplně ulevilo, Ivo - díky :-))

17.07.2018 16:23:35 | Amonasrreagovat

PS páteční odhlehčení vážných témat (a taky mám hlad)

buďme otevření a nevytvářejme si příliš představ jak věci mají správně být... gdýž chce Husárková lítat ať si lítá (koneckonců pořád v něčem)

borůvkový koláč s tvarohem
narazila jsem na něj za rohem
mřížkový a s drobenkou
nadchla jsem se myšlenkou
že na něj sednu a poletím

zítra v jednu a to je tím
že co se dá zdůvodnit vědecky
je sice koláč linecký
v čem argumenty haprují

proč nebem koláče putují
upatlanými konečky prstů
posházím dolů drobečky

tlustou vrstvu
snad tuhle sladkou tonáž

ochutná nevěřící Tomáš

PS PS
ale nedělejme co je nám proti srsti (a nestrkejme si do pusy špinavé prsty!!!) OOO***)))

13.07.2018 13:36:23 | Iva Husárkováreagovat

To je ale rozkošné odlehčení, Ivo - to by si zasloužilo samostatné zavěšení, aby se tím mohlo pokochat co nejvíc lidí a nezapadlo to jen jako komentář :-)) Moc děkuju za tenhle půvabný příspěvek - jako vždy mě rozveselil a parádně mi zvedl náladu, včetně toho úžasného dovětku :-))

13.07.2018 23:13:01 | Amonasrreagovat

rozkošný jsi TY (a koláč... všímáš si že jsem Tě dala na první místo?) hrom do police!!! gdybych (jako že ne) neměla žádné sebevědomí po každé Tvé reakci lítám jako balonek naplněný heliem... he hahááá - což je k tématu děkuji moc :-))

16.07.2018 12:43:18 | Iva Husárkováreagovat

Ocitnout se někdy v preferenčním žebříčku před koláčem, to byl vždyycky můj tajný sen! Díky! :-)) Poletuješ krásně, Ivo - tak ať Tě nikdo a nic nikdy nesestřelí! ;-))

16.07.2018 17:37:51 | Amonasrreagovat

OOO***)))

17.07.2018 11:04:06 | Iva Husárkováreagovat

prázdno ... naplněné vším a ničím ... naplněné není přesné ... není ohraničení ... láska ... jaké není žádný člověk schopen ... bez milosti ... odevzdání ... tomu ... té ... kdo miluje a chrání ... milý ... milá ... splynutí ... přítomnost, kde ... v níž ... člověk ... mlčí ... úsměv.z.

11.07.2018 22:58:36 | zdenkareagovat

Láska je ten nejvyšší jmenovatel... :-) Děkuji za znělou reakci, Zdeno :-)

12.07.2018 16:48:34 | Amonasrreagovat

:-))

13.07.2018 11:58:21 | Iva Husárkováreagovat

ale Amonku..nehodlám býti žádným horlitelem SPIRITUELL SURESPACE-tedy duchovního nad Prostoru...neminím ani naopak-skepsí posedlý-vyvracet
faktograficky rozvláčná "uchopení Duše-jak zde prtesentována..jen tak
na úrovni víceméně vegetujícího tvora-jenž miluje zvolání básníka Holana v jedné své básni-o zvířatech "STAČÍ JIM BÝTI - A TO JE NEVÝSLOVNÉ" za prvořadé považuji svou !prvoččí! reflexi jakéhosi živoucího prapřebývání-
-hezky to vyjadřuje francouzština elementární sponou: "il y a"-těžko přeložitelné do češtiny......tedy značí to asi něco jako: " ono /se/ tam /někde-konkrétně/ má"..lépe si přečíst na toto téma skvěle přeloženou-ovšem fenomenologickou esej francouzkého duchovního myslitele E. Levinase ČAS A JINÉ.....nebudu se pouštět do rozboru tak koncizního
a úctyhodného díla...jen krátce ocituji vhodnou pasáž:"KRÁSA JE ZÁŘ, JEŽ SE ŠÍŘÍ BEZ VĚDOMÍ ZÁŘÍCI BYTOSTI"....nyní to jako "správnej fragmentální hňup" utnu.....jakožto věřící nepraktikující ovšem žádné formy náboženství...jen můžu říci o svém nevyjádřitelném pocitu, jenž mě drží ve víře.....že bytí samo o sobě je Milostí, jež uchopuje věřícího svou Láskou Radostí.....měj se hezky, Ty můj soukmenovče znejoblíbenějších ST* :-D*

11.07.2018 19:22:32 | Frrreagovat

Díky za tak živou reakci, Jiří, i mnohé náměty k obmyšlení, které z ní tak jiskřivě srší… Dokonce se mi podařilo vyhledat na internetu onu Levinasovu práci Čas a jiné a při jejím zběžném „prolistování“ musím před Tebou (jako už tolikrát) obdivně smeknout – sám bych se tím asi jen stěží prokousával, nemaje patřičné filosofické základy, ale třeba to někdy i ze zvědavosti zkusím… :-)

Nicméně můj děda už vůbec nebyl žádný filosof, jen „obyčejný“ stolař a taky ruský legionář, hlavně ale dobrý člověk, který měl svůj selský rozum podepřený nelehkými životními zkušenostmi. Moc toho nenamluvil, ale když něco řekl, bylo v tom cosi z odvěké a neokázalé lidové moudrosti, lidé si ho vážili také pro jeho samozřejmou laskavost. Takže v tom jeho vzkazu nehledám žádnou složitou filosofii – chtěl asi jen svými slovy vyjádřit to, co považoval za důležité „nám“ sdělit, aby se podělil o svou zkušenost „odtamtud“ a zbavil nás zbytečného strachu z toho, co přijde potom. A taky možná nepřímo ukázat, jak malicherné a nedůležité je začasté to, za čím se někdy za svého života tak křečovitě pinožíme a co je z pohledu „odjinud“ vlastně úplně bezvýznamné… Určitě by souzněl i s Tvou Milostí Lásky a Radosti, jak jsi tak krásně svůj komentář zakončil… :-)) Díky za Tvé vroucí řádky, příteli v tvoření a drahý kamaráde – měj se také moc fajn! :-))

11.07.2018 21:40:07 | Amonasrreagovat

Já tomu věřím.

11.07.2018 15:09:19 | Milenareagovat

Děkuji :-)

11.07.2018 16:58:15 | Amonasrreagovat

To ti je Ami zvláštní...vůbec mě "nemrazí" :)

11.07.2018 14:17:22 | Dreamyreagovat

:-D Vidíš to, Dreamy - vůbec mě nenapadlo, že ten název může vzbuzovat hororová očekávání... :-)) Tak snad Tě to příliš nezklamalo a doufám, že mi odpustí i všichni ostatní, kteří se rádi při četbě chvějí strachy... ;-))

11.07.2018 16:58:01 | Amonasrreagovat

© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.2 | Facebook, Twitter