Křížová výprava

Anotace: První povídka budoucí sbírky. Silně inspirována křížovými válkami, ale asi každý pozná, že detaily odporují historii. Ostatní díly v tomhle směru navazují, ale tuhle publikuji předem hlavně abych slyšel názor o stylu psaní. Kritika vřele vítána.

Sbírka: Boží oko (WIP)

Léta páně tři sta osmdesát sedm. Sto padesátý den výpravy, tři dny od prvního střetu. Dnes jsme přebrodili širokou řeku a každým dnem postupujeme k prokleté věži Babylonské.
Vidíme nepřátele seřazené v šicích na pláni i občasné blýsknutí se zbroje mezi stromy blízkého lesa. Z dálky se už ozývá řev, toho, jak se zvědové někde potkali a začala šarvátka. Již brzy se strhne velká bitva.
Mí bratři ve zbroji mi stojí po boku a já vím, že pokud nepovolím, nepovolí ani oni a pokud přece jen, tak se najde někdo, kdo podrží mne. Jsme křižáci. Jsme muži pána Chrabrého. A co víc, jsme svatí bojovníci a o našich skutcích se budou navěky zpívat písně.
Poplácám po rameni muže přede mnou. Přes jeho těžkou zbroj to ani necítil, ale všiml si pohybu a kývl na mne hlavou. To jenom díky předvoji jsou války vedeny tak, jak jsou. On a ti, co stojí vedle něj padnou jako první, abychom my ostatní mohli vybojovat vítězství.
Nepřítel nás sleduje a já si představuji, jak si za svými ďábelskými maskami rozeklaným jazykem olizují své ostré zuby. Říká se, že jejich oči jsou rudé jako rozpálené železo a krev mají černou jako klidná voda za temné noci a hustou jako smůla stromu. A že jejich řev je jako skučení vichru, který boří domy a vyvrací stromy. Pouze moci pekelné mohou stvořit takovou obludnost.
Za námi se ozývá hlásná trouba a my vykračujeme pomalu kupředu. Vzhlížím vzhůru, jestli někdo použil luku a šípu, ale nikdo se neodvážil. Naše válka bude na meče, nože a kopí. Nástroje tak staré a primitivní, ale v tomhle světě nic jiného než dokonalé. Tradice staré mnoho staletí se dočkaly obrození Jako když první křížová výprava se vydala do Svaté Země osvobodit svaté město ze spárů nepřítele, tak my vykračujeme na další, která má ovšem osvobodit celý svět. A tehdy rozboříme onu prokletou věž, jak se již jednou vykonal sám Bůh a svět opět pozná moc, která dokáže srovnat města se zemí a rozvalit velehory.
Směr kroků našeho skromného šiku se změnil a před námi se objevil les. Kapitán pána Chrabrého nám přikázal. Měli jsme z něj vyhnat ďábly, aby jiným družinám nevpadli do zad. První řada se stále tiskne rameno k rameni, ale ostatní se už roztahují do stran a někteří se přesouvají kupředu. Stromy náš šik brzy rozbijí, ale ďáblové jsou také roztříštěni.
První z nich se objevuje v humnech a už je jeho krk proklán dlouhým kopím. To už ale vyskakuje další a sápe se na mé bratry. Ale já si ho nevšímám, je daleko a kdykoli se může nějaký vyřítit na mě.
Přes obličej si zavěšuji kus podpásané zbroje a uchopím své kopí do obou rukou a skloním ho, aby mířilo do výše hrudi. Není tak dlouhé jako to, které prolilo první krev, ale mezi stromy za to budu ještě vděčný. Ucítil jsem na rameni ruku a taktéž zaklepal na muže před sebou a vlevo od něj. Jsme skupina šesti, kteří se budou držet bok po boku, ať je před námi cokoli. Bratři nejen vírou, ale i krví.
Už musíme vstoupit mezi stromy a celý náš šik se rozbíjí do skupin větších nebo menších, než je ta naše. Sotva jsme vstoupili za první řadu stromů, dva ďáblové se na nás zřítí ze stromů, kde číhali. Jeden z nich mi dopadá na záda a já upadám na zem, zatímco mí druhové řinčí zbraněmi a řev smrti mi plní uši, zatímco rudá krev mi zalévá ruce.
Bratr, co stál přede mnou je mrtev a s ním i další dva. Tolik dokázali pouze dva pekelníci, kteří teď leží vedle nich a řvou jako ranění koně. Když se zvednu najdu své kopí a oběma probodám hrdla. Teď tam leží jako každý jiný člověk a jejich šklebivé masky hledí k obloze jako by v posledním svém okamžiku prosili Boha o milost nad jejich skutky. Proklínám je, aby hořeli v ohních pekelných odkud přišli a pouze na jeden úder srdce se nechávám překonat žalem nad svými bratry.
Jsme nyní tři, a přitom jsme do lesa sotva vstoupili. Žádná z dalších skupin našeho šiku už nebyla vidět, zato byly slyšet jejich výkřiky a řinčení zbraní. Také z dálky se teď ozývá příšerný řev a povyk, to, jak hlavní masy dvou armád se střetly. Jsem zde já s kopím a tesákem u pasu a dva zbrojnoši s meči a jedním starým ocelovým štítem.
Shlížím na krev na svých rukách a poznávám, že je mého bratra, neboť je rudá jako růže v podvečer. Popadá mne vztek a pokud by mou tvář nekryla zbroj, vypadal bych jako jeden z démonů, které jsme přišli vyhubit. Vbíhám hlouběji do lesa, neboť jsem zahlédl dalšího. Potácí se a skučí, nepochybně práce našich druhů ve zbrani.
Nabodávám ho na kopí prudce a dávám do toho veškerou svou váhu. Hrot mu dokonce prochází zády a ven a když padá táhne sebou i mé kopí. Tu mě dobíhají mí dva bratři a objevují se další zrůdy. Nechávám kopí být a uchopím svůj tesák. Ďáblů je hodně a jdou na nás z více stran vykřikujíce svým ohavným jazykem kletby.
Jeden z nich na nás hází kámen, který se zastavil o štít mého druha. Váhají, neboť my již nemáme kam ustoupit a vědí, že své životy nedáme nadarmo a každý vezmeme s sebou mnoho pekelníků. Další kameny se na nás snášejí z mnoha směrů, jako by ďáblové vybízeli Boží hněv, aby je sežehnul, ale oni vědí, že nemůže. Rostou snad stromy tolik hustě, že naše malá válka uniká i oku všemohoucího?
Jeden z ďáblů za ohavného hrdelního chechotu popadá nůž u svého pasu a hází jej. Strefuje mého bratra v obličej a on padá k zemi. Další se míhá vzduchem a já cítím úder proti své hrudi. Ostatní zrůdy zavyly a mnoho jich tasilo další nože.
Opět pohlížím na své zkrvavené ruce a dalšího padlého bratra. Kolik hrdinství se udává mimo tento les. Kolik nepřátel již padlo mečem křižáckým. Kolik ďáblů se již zpovídá svému temnému pánu ze svého neúspěchu zatímco my tady krvácíme. Tolik krve mám na rukou a všechna mých bratrů. Zvedám je ke svému obličeji a upouštím tesák.
Když tu najednou, jakoby posedlé zlým duchem, se zvedají a strhávají mi z hlavy přílbu i zbroj. Hlavu mám mokrou potem a vzduch je pro mě jako ledová řeka po prolomení jarních ledů. Vzhlížím ke korunám stromů a vidím oko Boží, jak na nás shlíží.
Tu třesk, který se tak často ozývá krajinou a přináší smrt a já vidím, že ani jeden z démonů již nestojí na nohou a pouze já a poslední z mých bratří stojíme uprostřed kruhu smrti, který sežehl zrůdy jako podzimní požár sežehne vyprahlé pole.
Poslední z mích bratří padá na kolena a začal odříkávat, hledíce k zemi a ruce sepjaté a odříkává svaté slova. Hledí k zemi a třepou se mu ramena, až jeho zbroj cinká. V jeho očích jsem svatý. Není mu ovšem dopřáno dokončit svou modlitbu.
Z lesa se vynořují naši bratři a zastavují v úžasu, někteří také padají na kolena a pronášejí své vlastní modlitby, zatímco já stojím a shlížím na nůž, který stále vězí v mé hrudi, ale nezastavil se o zbroj. Jeho dlouhá a úzká čepel se zabořila celá až po rukojeť, která ukazovala přesně k mému srdci.
Vytrhávám ho ven jednou rukou a druhou si zakrývám ránu, která pokud ovšem krvácí, tak se vsakuje do prošívanice. Necítím bolest a když pohlédnu na nůž ve své ruce, vidím, že krve je na něm jenom kapička na jeho špici. Ta kapka je jasná a září jako červánky při západu. Shazuji zbroj a hledím na svou obnaženou hruď, na které je jenom malý škrábanec a přívěšek železného kříže, který jsem sám udělal ze zbytků starého světa a který vysvětil opilý kněz pod hvězdami vodou z měchu.
Mnoho se děje v tu chvíli, ale to už se náš šik opět shromáždil a pochodujeme kupředu a ďáblové před námi prchají. Já jsem v první řadě, s kopím potřísněným černou krví v rukou a nožem za pasem. Prošívanici nedbale rozvázanou a přilbicí shozenou na záda, pěji s ostatními staré chorály a není nic, co by nás zastavilo.
Když konečně se probíjíme lesem a vycházíme na pole, vidíme že jsme obešli nepřátelskou masu a stojíme za zády jejich hlavní linie. Není meče, který by nás ťal. Není kopí, které by nás proklálo. Není pěsti, která by nás srazila. Není nepřítele, kterého bychom neskolili.