Lov pavího péra II. Rituál

Anotace: pokracovani v nástinu příběhu

Riat stál jak opařený. Koukal do tváře magické bytosti, celý prostor světélkoval bílou barvou měsíce.

„Co de stalo?!“ – zeptal se s naléhavostí v hlase Riat.

„Požádal si vílu měsíčních květin o ochranu a ta souhlasila, tvá vroucnost  kterou jsi vkladal do kontaktu s vílí energii, ji dojala, a provede tě rituálem snivce“ – odpověděl Elvar

“Víla, duchové ……. rituál!?  …….. jaký rituál snivce?“ – zeptal se Riat skoro omáčen tou zprávou.

„Podnikl jsi výpravu stát se snivcem, prokázal trpělivost, sílu, obratnost a ochotu stát vstříc něčemu silnějšímu než jsi ty a nedat se na útěk.“ – odpověděl Elvar

„No ale já ………. “ – zadrhl se Riat   „ ……já nevěděl, …… myslel jsem, že to byla jen báje“ – myslel jsem, že to je obyčejný páv, a že to je jen hra.“ – trousil ze sebe ustaraně Riat

Elvar se usmál. „Jsi upřímný, nezkoumáme tvoji motivaci nebo tvoji víru, ale to jak jsi k tomu přistoupil a jak jsi pokračoval“ – poplácal Elvar Riata po rameni

Hiat by tě pravděpodobně zabil, s tím bych já nic nenadělal, ale tvůj klid a vůle mě ve mně probudila zvědavost, a po dlouhé době je tu někdo z lidí kdo skutečně může být snivcem, proto jsem zkusil malý trik z květinou zda se najde někdo kdo, ti propůjčí svoje vedení v rituálu, a víla květin ti dává svoji podporu a souhlasí, že ti pomůže v rituálu, zda se nejde učitel, co tě bude učit, to nevíme.“ – pokračoval Elvar

Mezi tím páv zvaný  Hiat přešlapoval na místě a vztekle cukal hlavou a křídly. „Jsem si mohl myslet, že v tom máš prsty ty Elvare“ – prskal. Uvědomoval si, že nastala doba, která se mu občas objevovala v nočních můrách a to, že se naplní proroctví a on bude muset sloužit a splatit svůj dluch.

„Doprdele, kurva……ahhhhhhh………můžete mi aspoň navrátit podobu, stejně na ritual musím být sám sebou“ – mírnil svůj vztek Hiat

 „Proč ne přece by jsi si nenechal ujít rituál“ – podpořil Elvar Hiata

Elvar něco pronesl a místo páva stál elf. Riat vyskočil do vzduchu a vykulil oči. „Elf, to je elf …. elf“ – ukazoval na něj a nedokázal pochopit co se dějě

„Abys se neposral“ – pronesl Hiat a sednul si stranou

Elvar se rozesmál, „koukám ani 10.000 let čekání na vykonání závazku tě nezměnilo, měl by jsi se radovat, konečně splatíš svůj dluh společnosti, konečně můžeš použít svoji sílu na otevření portálu mezi námi a elfy“

„Nebo se snad bojíš možného návratu mezi elfy?, Ty mocný pěvec“ – zakončil Elvar

„Rituál, radost, pche..už jsem si zvykl na samotu, nevím, jak mě ostatní přijmou po těch letech“ – řekl odevzdaně Hiat.

K mýtině se scházeli další bytosti lesa, vod, hor, zvířata, které to zajímalo. Jeleni, laně, vlci, dokonce i medvěd. Skupina ježků, zajíců, pár lasiček.

Riat stále zíral na Hiata.

„Ahoj Riate“ - ozvalo se za ním z vesela. Otočil se, před ním stála víla, modro-zeleně zářila a byla oděna do barevných krátkých šatů.

„Ahoj, já jsem Aria“ – pronesla tiše, jakoby kapka rosy pomalu padala po listech javoru a cinkala s každým odrazem.

Riat zvedl oči a zrudl, tuze se mu líbila, byla kouzelná, křehká a zároveň z ní čišila sila a ohleduplnost.

„Ahoj, já…. já jsem Riat“ – pronesl rychle.

Aria se zachichotala. Usmála se na něj , to mu dodalo odvahu a ruměnec zmizel.

„Budu tě provázet rituálem, už si ani nepamatuji, kdy se dělal naposledy“ – odvětila s ladností v hlase.

Elvar se postavil doprostřed, rozhlédl se, zda už jsou všichni přítomni. 

Byli.

„Začněme“ – pronesl pevně a soustředěně

Hiat se zvedl, vytáhl flétnu a připravil se.

Aria pobídla Riata, ať si k ní sedne. Hiat se posadil naproti nim na severní stranu. Elvar si sedl na východ a jedna bytost hor v zemitých barvách na západ. Vytáhl buben a začal udávat rytmus. Zprvu to bylo monotónní, zněl jako dusot tisíců noh, kteří tančí horští duchové, měnil pomlky, rychlost, postupně gradoval až do zklidnění.

„Propoj se se svým srdcem a nech se vést mojí vůlí, až ti stisknu ruku zpívej se mnou ze srdce“ – pronesla Aria tiše.

Spustila nápěv, tichý jak ševelení větru v listech stromů. Bylo to o dálkách, o smutku, rozdělení národa, o tom jak elfové žili kdysi spokojeně na zemi. Její hlas sílil a nesl se do dálek.

Hiat foukl do flétny, byl to drsný syrový tón. Oba dva zvuky tančili kolem sebe jak dva dravci. Jemnost, lehkost, tichost větru a plynutí a přizpůsobivost vody, v podání Arii.

Na druhou stranu Hiat hrál ostře a divoce jako bouře, se zuřivostí divoké šelmy. Tyto dvě síly kolem sebe kroužily, otáčeli se, vzájemně se proplétali a vytvářeli zrcadlo, portál, který propojoval svět elfů a svět lidí.

Riat naslouchal tonům a zvukům, Aria ho obklopila svoji vůli a něžně ho vedla.

Zrcadlo se rozvlnilo a začalo se plnit bílou mléčnou barvou měsíce. Aria a Hiat zvolnily, oba začali tiše zpívat nový něžný námět a znovu sjednocení národa o novém začátku, o shledání s rodinou a přáteli, o tom že se obě místa mohou po tisíciletí opět propojit.

Muž z bubínkem vedl rytmus, ten byl stabilní a pevný jak běh lovce. Elvar začal hrubým hlasem přidávat duetu nový rozměr, nový záměr, o podání ruky a nabídce, že se našel lidský snivec, který může naplnit proroctví a pro oba světy může nastat doba, kdy se portál může znovu stát součástí lesa a udržet otevřené dveře pro oba světy. V hlase bylo odevzdání a důvěra, že to může nastat. Zpíval vroucně, barvou hlasu a tónem popisoval Riatovu cestu za pavím pérem, s jakou odhodlanosti, důvěrou a silnou vůlí se o získání péra pokoušel.

Ze zrcadla se začala šířit záře, fialovo-oranžový opar zabalený zelenou září se rozprostíral kolem zrcadla.

Aria stiskla Riatovi ruku a začala zpívat, napojila se v srdci a mysli na záři a začala s ní písní komunikovat, zpívala o svém pocitu, který získala, když se Riat k ní modlil skrze květinu a starodávnou modlitbou na ochranu a vedení.

Riat naslouchal a otevřel své srdce, zavalil ho stud, vnímal píseň, zahalila ho záře ze světla a on cítil hudbu a slova, Aria se ho dotkla myslí “Uvolni se neboj,  jen zpívej pocity, které cítíš nech ať slova přicházejí sama od sebe, jen vyjadřuj opravdovost, kterou cítíš.“ – pronesla v mysli

Riat se cítil klidný, seznamoval se s pocity, které cítil a vnímal, ta záře mu pomáhala cítit a vnímat ostřeji to co má na srdci, bylo to pro něj staro-nové, jako by se nemusel stydět a mohl být sám sebou. Dovolil si dotknout svého srdce a veden něžností a láskou Ariel, hledal slova pro to jak vyjádřit své pocity, nabízela se slova, která neznal a mýtinou se nesl hrubý lidsky hlas, bylo v něm cítit jak se snaží vyslovit neuchopitelná elfská slova, nedříve to znělo ploše, a bojácně, ale Riat našel odvahu v klidu který ho naplňoval a celé své srdce protkl se svoji myslí a hrdlem. Čím dál jasněji vnímal magii ve slovech, která ho naplňovala, cítil lehkost a radost. Aria ho pobídla písní, měnila rytmus a barvu hlasu, a šla hlouběji do svého srdce.

Riatovi vyhrkly slzy, jak ho spojení s Ariu, vedlo do nitra jeho srdce, k jeho stromu života, cítil strach z hloubky, které vnímal, z neznámého prostoru a šíře, to rezonovalo v jeho hlasu po lásce, odvaze a důvěře, po tom se poznat a být sám sebou, být autentický ve své činnosti a opravdový. Slzy mu tekly po tvářích, okolní bytosti se přidali, svými hlasy a někteří začali povzbuzovat svými chodidly a dlaněmi.

Záře kolem zrcadla se začala měnit v modro bílou se záblesky žluté záře.

Riat cítil, že se ho dotýká bytost silná a vlídná. V jeho slovech se začala objevovat bázeň a posvátnost okamžiku. Jeho srdce začalo měknout a být novým rytmem, pod dotykem této bytosti, cítil souznění a společný pohled na život. Byl na rozpacích, jeho srdce zažívalo prostor a vřelou něhu.

Záře kolem portálu dostávala tvar a mezi nimi stál snový obraz elfa, smál se na všechny a začal zpívat a tancovat se všemi do rytmu. V jeho pohybech byla přesnost dravce, švih a pružnost kočky a klid lovce, lehkost laně. Tančil tanec, který se zrodí jen v rituálu, tanec který odráží povahu učitele. 

Aria začala tančit s ním, Hiat hrál na flétnu něžnou píseň o lásce, společenství, návratu a odpuštění.

Elf se zastavil u Riata a podal mu ruku. Riat ho chtěl obejmout, vyskočil na nohy a srdečně ruku sevřel.

„Já jsem Lór, tvůj učitel, pokud souhlasíš“ – šibalsky na něj mrkl.

„Já jsem Riat“ – pronesl radostně a dával svým nohám pokyn, aby staly na místě klidně a pevně.