Ochránce Dalan #1: Do Ardatyru

Ochránce Dalan #1: Do Ardatyru

Anotace: Jsem zpět, abych dopověděl příběh Dalana. Začíná jeho poslední a nejtěžší dobrodružství, kde se setkávají motivy předchozích povídek, staré, ale i nové postavy. Znalost předchozích děl silně doporučuji, především Nialerské železo! Díky za přečtení.

Sbírky: Ochránce Dalan

 

(pokračování povídek Nialerské železo, Rytíř Dalan a Vůdce Dalan, které jsou plně dostupné k přečtení na tomto serveru)

 

19. června roku 1 860 po Tichu

Albery, poblíž hranice mezi královstvími Zletény a Fonza

 

V kočáře byl těžký vzduch. Tři postavy uvnitř se mlčky dívali z malých okének. Mohutné pružiny na ose chránili cestující od nejhoršího kodrcání přes novou cestu z rozdrceného kamení. Prostorný kočár tažený čtyřspřežím byl obklopen mnoha pážaty a desítkami vojáků, z nichž mnozí nesli korouhlata se znakem země: jabloň vprostřed dvou bílých věží na pozadí oranžovo-žlutých pruhů. Byl to královský kočár. Efren Daelar, syn Irvela Daelara, král Zletén, řečený Blahovolný, seděl klidně s rukama v klíně vedle své vždy nádherné chotě.

            Vznešeně působil i bez koruny. Nebyl příliš starý, ne na krále prosperující a stabilní země. Jeho modré oči, od spánků šedivějící husté vlasy, vážná tvář s vysokým čelem, ostrým nosem a dokonale udržovanou bradkou dávali mezi jinými klidu, jisté vznešené trpělivosti a ostražitosti. Zahloubaně pohladil šat, na kterém dominovala oranžová a žlutá mozaika barev jeho království. Černé lemování od kotníků po tmavý, úzký hermelínový límec mu dodávalo jednoduchý, ale přeci důstojný vzhled.

            Obrátil pohled na muže, který si před chvílí přisedl a poněkud zachmuřele pravil: „Uvažuji o vydání královského příkazu, rytíři“.

            „Není příkazu, kterého bych neuposlechl,“ odpověděl naproti sedící muž, „můj králi.“

            „Ale drahý, prostě to panu Čarobijci oznam upřímně a celé,“ vložila se do rozhovoru choť krále a zadívala se na něj s žensky nenásilnou přemluvačností.

            Byla to tmavovláska s modrýma očima a dlouhými řasy. Měla kulatý, krátký nosík a plné, červené rty. Piha, jediná nedokonalost na jinak hebké a světlé pokožce, se nacházela nad rty směrem k levé líci. Nádherné ohledně drobné královny Zletén bylo vše až po složité a vzdušné šaty oranžovo-žluté barvy. O Marně Daelar, přezdívané Víla z Bresky, se po celých Alberách proslýchalo, že je to zdaleka nejkrásnější z panovnic. A to už králi porodila syna a dceru.

            Král přikývl a oba se s novým odhodláním obrátili na cestujícího před nimi. Na měkké lavici byl poněkud předkloněn, přecejen byl ve zbroji. Už chtěl být v cíli a protáhnout se. Každému z nich věnoval zmatený pohled, prvně Marně a poté Efrenovi.

            Rozcucháné světlé vlasy, tmavě modré oči dobráka, kulatý, pihovatý nos a přes oholenou tvář jizvy po neštovicích hlubší než by si přál. Poslední rok rytířování mu do obličeje vehnal první viditelné vrásky. Dalan z Lakrova, řečený Čarobijec, měl opravdu spoustu práce. Nebylo divu; je pravou rukou krále Zletén, jeho prvním rytířem, jeho tajnou zbraní. A ne bezdůvodně.

            Před sedmi lety porazil mága snažícího se vedle posluhování kultu bláznů také zničit svého utajeného otce díky dokumentům pašovaným v truhle. Dalan si dokumenty ponechal a pomohl rozbít širokou síť jistých osob z okrádání královských pokladnic. Co hůř, z příprav něčeho jako převratu. Navíc se ukázalo, že Dalanovo ošoupané brnění má zázračnou schopnost pohlcovat magii. Dokonalá bouře okolností vedla právě krále Efrena, aby udělal neslýchanou věc a po stovkách let povýšil vesničana rovnou do stavu Alberského rytíře, tedy do vyššího šlechtického stavu, bez čekací lhůty tří generací, jak bylo zvykem. A z Dalan se stal ochránce Alberských králů. Chodící ztělesnění práva, soudce i popravčí.

            „Dobře, tak tedy,“ napřímil se Efren, „na Sněmu se sejde ta nejvrcholnější smetánka z celých Alber. Přítomny budou ty nejvybranější z vybraných, muži… i ženy,“ nadzvedl král vesele obočí a Dalan se na něj začal šklebit, protože právě zjistil, nač si ho král vyžádal do kočáru.

            „Myslel jsem, že probereme stále nedobroušený plán vaší ochrany v otevřených prostranstvích, můj králi,“ oponoval pobaveně.

            „Nemohla bych se cítit bezpečněji,“ zazvonil hlas Marny kočárem, „když se o nás stará ten, koho se ničevné živly – objevující se tolik poslední dobou – nejvíce bojí. Uvolněte se, můj rytíři,“ řekla konejšivým tónem. „Hleďte na Sněm také jako na…“ – „…určitou šanci!“ doplnil ji Efren.

            Kodrcající kočár utichl, Dalan se jenom nerozhodně poškrábal po kratičkém strništi.

            „U Aluvana, potřebuješ si už najít choť, Dalane,“ řekl mu netrpělivě král. „Vím, že děláš vše jak pro ochranu naši tak Zletén, že máš plnou hlavu Spárů Hialmu-“

            „-a že jsi přísahal chránit obyčejné lidi,“ dodala Marna.

            „Ano, ano. Ale potřebuješ si upevnit svou pozici,“ pokračoval král. „Zítra tě vůbec poprvé uvidí většina vládců a jejich rodin. Jsi pro ně živoucí legenda! Budeš na sobě mít pozornost všech. (Dalanem při tom pomyšlení zatřásla zimnice) Musíš si sňatkem konečně nezvratně upevnit svou pozici! Jedná se zde i o můj zájem, chápej. Až tehdy tě někteří začnou brát vážně,“ pokrčil rameny a opřel se.

            „Někteří tě nebudou brát vážně nikdy,“ podotkla Marna, „ale s druhým rodovým jménem už jejich výtky nebudou mít sebemenší váhu.“

            Po sedmi letech mezi vládnoucí třídou si stále nepřišel jako jeden z nich. Pokud něco cítil, bylo to ještě větší odcizení než kdy jindy. Odcizený od šlechty a urozených rodů, odcizený od obyčejných lidí. Ale lásku, tu stále chápal jako vesničan. Nechtěl, aby to byl mocenský pakt, obchod. Chtěl ženu, kterou by miloval. A léta utíkala…

            „Prostě měj otevřené oči, Dalane,“ usmála se na něj Marna povzbudivě. „Můžeš tu pravou najít během Sněmu, nebo jindy. Ale věz, že i žena urozeného původu může zaplnit samotu v tvém srdci.“

            „Věř mi, že může!“ zachechtal se král Efren, naklonil se k Marně a dal ji rychlou pusu na tvář. Ta se falešně zazlobila a bez snažení ho odstrčila.

            Dalan se také tiše uchechtl. To dělal pokaždé, když se před ním jeden z vůbec nejmocnějších párů Alber choval jako běžní lidé. Přišlo mu to vtipné, byla to vzácná podívaná. A zdálo se mu, že snad nikomu jinému na celém Meadrotu ti dva nevěří. Byl skutečně jediný vesničan s titulem Alberského rytíře. Byl jediný svého druhu.

            Marna se nadšeně nadechla a spustila: „Bude tam vévodkyně Vahila z Hrasu, ta sebou vždy vozí několik kočárů vnuček z celého Sturamoranu!“

            Zatímco král Zletén a jeho choť probírali s rytířem téma během let častokrát zametené pod koberec, kočár obklopený šnůrou jezdců se nezadržitelně blížil k hraničnímu přejezdu do Fonzy. Dalan se s dávkou lehké jízlivosti snažil zapomínat jména princezen, baronek a zajisté krásných, ale také nechutně zbohatlých dcerek nezčetného počtu rodů, krerým se bude na Sněmu naprosto nemožné vyhnout.

            „…a Edna Sterezaar tam bude také, ach Efrene!“ rozzářila se Marna. „Jak dlouho jsme je neviděli?“

            „Aluvan ví, že příliš dlouho, má drahá,“ souhlasil král.

            „Bude tam její dcera Amiza! Dalane, až ji uvidíš…“ mávla rukou, „jistě z ní již bude okouzlující dívka…“

            Rytíř rezignovaně zakoulel očima a odvrátil pohled k okénku. Přes prach rozvířený kopyty uviděl, jak se celý konvoj stáčí k blížícímu se hraničnímu přejezdu. U vysoké, otevřené brány obklopené palisádou bylo poněkud živo. Pak se ale stalo něco zvláštního; brána se začala zavírat! Jeho oči se rozšířili a královský pár okamžitě také zpozorněl. Zastavit jasně označený královský konvoj při této příležitosti bylo nepřijatelné. Kočáry i jezdci okolo začali zpomalovat.

            „Omluvte mne, můj králi,“ řekl s nechtěnou úlevou v hlase a otevřel dvířka. „Má paní,“ naznačil úklonek a vyskočil z ještě jedoucího kočáru na prašnou cestu, až zařinčelo železo a zavlál dlouhý, zelený plášť se znakem Lakrova.

            Jeho plátové brnění protkané ohebnou a silnou kroužkovou sítí bylo rověž jediné svého druhu. Bylo složité, puntičkářsky vytvořené pro vysokou pohyblivost, navíc na sobě měl jeho nejposlednější verzi - jen se lesklo stříbřitou novotou. Z nákrčníku vytvarovaného do obráceného V vystupoval nápadný hrudní plát, který ho tak proslavil. Plát nesl tak jako plášť znak světlé doškové stříšky mezi dvěma buky podtržené mečem, vše v zelené barvě. Nasadil si přilbu, která měla připomínat doškovou stříšku. Přes kratší suknici měl upevněný opasek, u kterého byla na levé straně přivázaná tmavě zelená pochva s nejobávanějším mečem Alber – Odplatou.

            Jako na zavolanou k němu přispěchalo mladé páže jedoucí na jeho oři v zelené čabrace se znakem Lakrova. S díky naskočil a okamžitě uhánel k bráně, kde již velitelé a několik vojáků živě diskutovalo s pohraničníky. Když se blížil, celá scéna okolo uzavřené hraniční brány se zabarvila do jemného odstínu kovově šedé. Ale to viděl pouze a jedině on.

            „Něco je špatně.“

            „Ano, nemůžou nás zastavovat,“ odpověděl Dalan do prázdna a popohnal koně.

            Hlas, který k němu právě promluvil a odstín šedé byly další věcí, které ho činily zvláštním. Jak se totiž ukázalo během posledního roku, schopnosti Dalanova plátu, ke kterému přišel jako slepý k houslím (ani si vlastně nepamatoval, jak to bylo, pouze cítil, že mu vzpomínky byly vymazány) nekončily pohlcováním magie. Sám to stále ještě celé nechápal. Ale ten hlas nebyl zlý, o tom byl bytostně přesvědčen.

            Seskočil a vydal se k malému hloučku, v jehož čele stál podivuhodně zanedbaný zrzatý muž v důstojnické uniformě Fonzy a koženém čepci. O něčem se hádal s dvěma velícími z řad zleténské výpravy; kníratým Frechem Jarovalem, velkovévodou a armádním generálem zleténských vojsk a Alberským rytířem Mravem ze Ságu. Postarší Frech byl sice vzrůstem malý chlapík, ale mluvil s rozhodnou autoritou po králi nejmocnějšího velitele zleténských vojsk. Mrav, řečený Rozumný, i když byl o pouhý rok starší než Dalan, byl vedle Alberského rytíře z titulu ještě vévodou, kdežto Dalan byl formálně pouze hrabětem. Postavil se vedle nich, Mrav polevil vážnou tvář a srandovně na něj mrknul, než se opět věnoval napjatému rozhovoru.

            Atmosféra po příchodu druhého Alberského rytíře téměř hmatatelně zhoustla.

            Frech vzápětí nasupeně pokračoval: „Tak znovu: máte ponětí, koho zastavujete a u jaké příležitosti? Pokud nám neposkytnete zatraceně dobrý důvod uzavření přechodu, budete mít velký problém. Vlastně ne! Budete mít problém VY osobně tak jako tak, sakra!“

            Kovově šedá mlha se pro Dalana stala ještě výraznější. Velitel přechodu naprázdno polkl, když mu Dalan pohlédl do očí. „Jste poněkud nervózní, nemyslíte? Na čí rozkaz byla brána uzavřena?“ zeptal se potichu.

            „Pane… pane rytíři, brána… brána je uzavřena, neboť dál na cestě byli zaznamenány nepokoje okolo cesty. Jakési protesty, nepokoje. Naše složky se s problémem vypořádají během chvil a vy… budete vpuštěni dále.“ Proč se velitel přechodu není schopen ani oholit? řekl si pro sebe.

            „Jaké nepokoje? Lidé v pohraniční vesnici se snad bouří? Proti čemu? Nebo se jedná o nějaké… vážnější potíže?“ ptal se a ještě o krok přistoupil. Nemohl si nevšimnout reakcí ostatních celníků za jejich velitelem. Všichni byli velice nesví, zatímco za Dalanem se rovnali zleténští vojáci, nyní stejně zvědaví jako nejvyšší velení výpravy.

            „A-ano, nedaleko od přejezdu cestu zab-zablokoval jakýsi průvod protestujících a… a já-jsem rozkázal je nejdříve rozprášit, aby…“

            „Aby byl průjezd bezpečný, že ano?“ usmál se Frech laskavě.

            „Ano,“ přikývl muž úlevně.

            „Vypadáme jako někdo, kdo by se nevypořádal s lidmi házejícími ovoce?“ zeptal se Mrav.

            „Měli sudlice! A další zbraně!“ reagoval muž.

            „Vy velíte přechodu? Nemáte za sebou špatné období? Odešla od vás žena? Zapíjel jste to tak dva týdny, ne?“ zeptal se ho rytíř pomalu a hleděl mu neústupně do očí.

            Nastalo ticho, jako kdyby i koně čekali, co bude dál. Než velitel přechodu odpověděl, ujal se slova opět Dalan: „Frechu, stáhni se ke kočáru a ochraň ho,“ Pak sáhl po jílci Odplaty. Šedá mlha totiž sílila. „Tohle nejsou naši kolegové z Fonzy“ a od spodu vedeným pohybem v otočce sekl po veliteli přechodu. Meč se i skrz kožené brnění  a hrudní koš zakousl do mužova torza, hluboko do pravé plíce. Vytáhl meč k sobě a vedl silný kop do falešného velitele, čímž srazil dalšího nepřítele opodál. Okamžitě skočil k dalšímu za padajícím velitelem a usekl mu pravou ruku.

            Všichni přítomní teprve začínali vstřebávat, co se děje. Skutečně, samotná rychlost a šermířské umění z Dalana činili děsivého nepřítele.

            Ale ti muži před ním nebyli běžní nepřátelé. Byli to nadaní Spárů Hialmu. Všude se vzedmula šedivá záře, jak mágové začali připravovat své podlé útoky.

            „Obranná pozice Semknutá zeď!“ zavelel Frech a začal se stahovat. Zleténští vojáci jednali, zadní voje se počali šikovat kolem krále, zatímco vysoko na bráně nad průjezdem se ukázali další nadaní.

            „Lučištníci, připravit!“ rozkázal Dalan, zatímco bodl do břicha mládence, který svou šanci promarnil příliš dlouhou přípravou kouzla, ať mělo být jakékoliv. „Uchrf!“ stačil dodat, než se Dalan kráčel věnovat další trojici mužů u levé věže.

            „Jsou to hlupáci. Zapři se v kolenou,“ varoval ho hlas uvnitř.

            Trojice nadaných na zemi a dalších pět na bráně vypálili všichni najednou do rytíře. Změť koulí a čar různých barev, tvarů a velikostí ho zasáhla přímo do hrudního plátu se zeleným znakem Lakrova, kam sice ani jeden z nich nemířil, ale kam kouzla cestovala tak jako tak.

            Normálního člověka by každý z útoků téměř jistě zabil a nebo kriticky poranil. Ne však Dalana. Jeho hrudní plát hladově nasál magii jako žíznivá květina a on se přikrčil v kolenou, aby ztlumil sílu nárazů. S roztaženýma rukama zahrabal do kamenné cesty a zvedl hlavu. Mezi nepřáteli problesklo uvědomění, že právě promarnili svou největší šanci, které se jim dostalo.

            Soustředěním se na Čarobijce, který byl proti jejich při nejlepším průměrným kouzlům naprosto imunní, udělali chybu, za kterou začali okamžitě platit. Do mužů na bráně vletěl houf šípů a dlouhých oštěpů. Dva z pěti byli zřejmě zkušenější, neboť se stačili bránit jakýmsi kouzlem a šípy odrazili. Tři z nich tím dobojovali, jeden spadl přes nízké zábradlí vedle rytíře za nepříjemného žuchnutí. Dalan mu ještě úsporným švihem pomohl od posledních bolestí.

            Otočil se zpět ke kočáru a zaznamenal novou šedou mlhu přicházející ze severu. Mezitím o jeho záda plesklo další jedovatě zelené kouzlo kroutící se jako živá hmota, ale prostě se ztratilo. Vůbec si toho nevšímal, už dokázal přijímat i magii, kterou nenasál plát přímo.

            „Byla to léčka! Mrave! Jeď! Ostatní se postarejte o zbytek, zabavte jim řetízky se spáry a zpět! Zpět!“ křičel a sám běžel ke svému koni, který panikařil z nastalého zmatku. Naskočil a pospíchal ke královskému páru. Podle mlhy viděl, že nadaní postupovali polem v široké rojnici. Frech ho vyhledal pohledem a on mu Odplatou ukázal směr. Rozkazy byli vydány, zleténští vojáci se pohotově přešikovali do obranných linií a jezdci v čele s Mravem na koních již vyrazili na nepřátele.

            „Jeden z nich je vzácný, umí ovládat kámen, Dalane,“ prozradil mu hlas.

            „Jako ta sebevědomá mrcha na Záboře!“ zaklel. „Zvýšit rozestupy! Ihned zvýšit rozestupyyy!“ Ale bylo pozdě. Údernou středně těžkou jízdu zasáhly kameny, které vyrazili ze země se silou, které se nedalo bránit. Mezi zasaženými byl i Mrav. Vyletěl do vzduchu stejně jako jeho kůň. Vystřelené menší kameny způsobili další škody a zmatek. I Dalanův kůň bolestně zařechtal a změnil směr.

            Vzniklou prachovitou mlhovinou prolétlo několik rudých kouzel a ozvali se bolestné výkřiky. Jedno z kouzel bylo přitaženo do plátu a ten zasvítil, jak se vstřebanou magií postupně zahříval.

            Dalan zaklel a popohnal koně dopředu ke kamennému sloupu. Projel prachem, vstřebal další rudé kouzlo a už viděl nepřátele. K vojákům sebevědomě skrz rostoucí pšenici postupoval hlouček nadaných v dramatických kápích a pláštích. Rychle rozeznal kamenného nadaného podle hustoty mlhy a ucítil energii, kterou jeho směrem kamenný vyslal. Vycítil také možnost provést něco naprosto radikálního a nebezpečného. Bez dalšího rozmýšlení pustil opratě, vyhoupl se nohama na sedlo a odrazil se.

            Přesně v tu chvíli jeho koně vymrštil do vzduchu kámen a tím umocnil jeho sebevražedný skok. Letěl dopředu, zatímco oř odsouzený ke smrti stoupal nahoru.

            Kolem mága vládnoucímu kameni bylo několik dalších a všichni až na jednoho stačili zareagovat. Vypálili. Ale Dalan letěl vzduchem, jeho rudnoucí plát příjimal magickou energii, dokud nezasadil celou délku čepele až po jílec do hrudi kamenného. Přistál na jeho těle, musel se pustit své Odplaty a pokračoval v bolestném kotrmelci, který měl zpomalit pád.

            Měl. To se mu moc nepovedlo a po dvou kotrmelcích zůstal ležet s vyraženým dechem na zádech.

            Kdyby se mohl koukat, viděl by, jak zbytek nadaných ztratit zájem o dění před nimi a jak se jejich nenávistné pohledy zapíchli do něj. Hořela v nich msta. Na nic nečekali a začali čerpat svá nejmocnější kouzla.

            Nebylo divu. Dalan jim spolu s několika dalšími muži před rokem zabili vůdce Horana. Tedy, události se odehráli úplně jinak, ale sám Dalan nikdy zavraždění Horana nepopřel. Pro teď na špinavou hru konspirátotů přistupoval.

            „Za Čarobijce! ÚTOOOK!“ zařval Mrav ze Ságu. Měl zle zlomenou levou ruku a prasklou lícní kost na levé tváři, která byla nezdravě zamáčklá dovnitř. Přesto stál na nohou. Pravačkou sebral zlomený oštěp a rozeběhl se spolu s dalšími vojáky.

            „Za Horana!“ zasyčeli společně nadaní. Vypálit stihli dva z nich, než je počaly protkávat šípy z dlouhých luků.

            Dalanova hruď, která byla již z minulosti celá zjizvená, opět pálila. Těžce se otočil na záda. Plát měl své limity a po jejich překročení se nositeli stával životu nebezpečným. Pro tentokrát to mělo stačit, i díky dalšímu vynálezu jeho věrného kováře Kamila - systému dutých trubiček pod plátem ze slitin kovů, které dobře odvádějí teplo.

            Zleténští vojáci se beze strachu vrhli na hlouček Spárů a bez milosti je začali kosit. Několik jich zaplatilo životem, ale chabě zkoordinovaný přepad byl přemožen. K překvapení velících rytířů a velkovévody Frecha nedošlo ani k jedinému sebevražednému útoku. Vojáci byli dobře vyškoleni a věděli, že nadané musí zbavit co nejrychleji jejich řetízků.

            Jakýsi nadšený mladík pomohl Dalanovi na nohy a poskytl mu krátkou oporu. Oblak šedi mizel, jak mizel život z posledních nadaných, kteří si snažili zarazit magické spáry na řetízcích do těla. Nikdo z nich neuspěl, byli co nejrychleji likvidování.

            Mrav doběhl k Dalanovi a vyčerpaně, leč vítězoslavně se rozhlédl. Za nimi vystoupil i Frech a již hodnotil ztráty.

            „Jak jsi na tom, Mrave?!“ dožadoval se Čarobijec.

            „Zlomenina ruky a lícní kosti, ale budu v pořádku,“ odpověděl.

            „Páni rytíři!“ zakřičel lukostřelec dál od nich. Mířil zblízka na nadanou ženu v kápi klečící na kolenou, kterou drželi další dva vojáci z jízdy. I když byla drobná, měli co dělat, aby ji udrželi ruce od řetízku.

            „Spáry Hialmu nebudou stát stranou, teď si můžeme být jistí,“ řekl mu hlas, který nikdo jiný nemohl slyšet. Ignoroval ho. Už mnohokrát vypadal jako blázen, když reagoval na neslyšená slova. Šli k zajatkyni. Ale v duchu nesouhlasil. To, co naznačoval jeho pomocník, bylo jednoduše nemyslitelné. Nebylo by to možné.

            „Vy si nedáte pokoj?“ utrousil Dalan a shrnul ženě kápi z hlavy. Byla to ušpiněná bruneta s nevýraznýma očima. Byla velice rozzuřená, vydávala hrdelní zvuky jako lapené zvíře. „Na řetízek zapomeň, radši spolupracuj a odpověz mi, čeho měl tento útok dosáhnout.“

            „Zabít vás, všechny. Zabít tebe, Čarobijče. Čeká tě nepříjemná, dlouhá smrt! Už se jí blížíš, blížíš se k ní…“

            „Snad nevěří tomu, že by banda takových bláznů narušila Sněm?“ optal se Mrav.

            „Ne, ona tomu věří…“ udivil se Dalan a musel přemýšlet.

            Pak žena zaječela a dokázala překvapit své věznitele. Jednou rukou se vyklouzla a natáhla se po řetízku. Dalan na ni jen smutně koukal, zatímco Mrav ji okamžitě proťal čepel dlouhého meče krkem. Její ruka ochřadla a vojáci ji opět pevně uchopili.

            „Dalane z Lakrova,“ procedila bublavě přes krev řinoucí se z krku, „myslel sis, že můžeš zabít Horana a uniknout trestu? Jdeme si pro tebe. Já byla věrná svému…“ Odevzdaně sklonila hlavu a dál neřekla nic.

            „Nesouhlasíš, myslíš si, že Sněm v Ardatyru nemůže být narušen,“ pokračoval hlas. „Ale zde máš další doznání jejich úmyslů.“ Dalan jen pobouřeně zamručel, otočil se a belhal se ke kočáru, zatímco ho dohnal Frech Jarovalský.

            „Musíš uvažovat nad možností, že mám pravdu. Budou chtít zasáhnout, Sněm představuje dokonalou příležitost jak pomstít…“

            „Teď mlč, prosím! Jen mlč!“

            Již před měsíci si armádní generál a velkovévoda všimnul rytířovi zvláštní samomluvy, ale nehodlal na skutečnost jakkoliv upozorňovat, nebo dokonce podporovat pomluvy. Pouze pokynul rukou ke kočáru a spolu s Čarobijcem se vydal za králem, zatímco začal upřesňovat škody:

            „Při útoku zemřelo pět našich mužů a dalších asi osm bylo raněno. Z toho dva na tom jsou vážněji – popáleniny, ale ne tak rozsáhlé. Až na jizvy a počáteční bolesti budou v pořádku, máme s sebou nejlepší felčary. Zatím mám spočítáno, že padlo čtrnáct členů Spárů Hialmu,“ dodal s důrazným pobavením. „První oddíl epolských šípů na takové příležitosti trénoval dlouho,“ pronesl hrdě. „Všechny jejich řetízky jsme získali a budou připraveny tak, jak chceš.“

            „Dobře. Nepřijde ti, Frechu, tento útok zvláštní?“

            „O nic zvláštnější, než jejich předchozí,“ pokrčil rameny.

            „A to co říkala ta žena? Že ‚si jdou pro mě‘? Myslela tím Sněm, Frechu.“

            „Ano, to říkala. Zabil jsi jim vůdce, no ne? O to jim jde, pochop. Chtějí zasadit strach do našich srdcí, ale to se jim nepovede! Nedočkají se ústupků! Na Sněmu se nemají šanci ukázat, pokud to opravdu není jen snůška sebevrahů bez cíle.“

            Dalan všem velícím vysvětlil veškerá svá zjištění o magii. Možné následky sebevražedných spárů na řetízku kultistů již několikrát pocítil na vlastní kůži. Spáry mohli vedle explozí či  tvorbě smrtícího plynu mít další, mnohé a zajímavé efekty, jako byli zhmotnělé iluze a další. Přesný systém, který rozhodoval o výsledku neznal, i když by za to dal cokoliv. Většinou se však jednalo o magický spouštěč sloužící k jedinému; uškodit ještě naposledy a zabít co nejvíce lidí.

            Celé Albery se v tomto novém konfliktu o magii opět učili téměř od nuly. Ale díky Dalanovu skronovému jádru a hlasu uvnitř, který začal promlouvat během posledního roku, se Albeřané učili velmi rychle – k nelibosti ambiciózních a krutých Spárů Hialmu.

            Uličkou vojáků dorazili ke kočáru. Každý z mužů k Čarobijci choval hluboký respekt, což dávali najevo. Dalan otevřel dvířka a vstoupil přes jeden schůdek do kočáru za králem a královnou, kteří byli bledí, ale očividně vděční za průběh odvratné operace. S hraným povzdechem si pod sebe narovnal zelený plášť a usadil se.

            „U Aluvana, opět ti děkuji, rytíři,“ úlevně vydechl král Efren.

            „Přísahal jsem vám ochranu, oběma.“ Využil nastalého ticha a pokračoval v mudrcovském tónu: „Můj králi, má paní, vývoj událostí není přívětivý. Silně doporučuji znovu probrat téma vaší ochrany během Ardatyrského sněmu. Začal bych otevřenými úvahami o dalším navýšení bezpečnostních opatření.“

            „Konečně s nimi budeš probírat něco smysluplného, Dalane,“ ozval se mu hlas v hlavě.

            Marna posmutněla a chytla chotě za ruku. A král Efren s napůl pokrčeným pohledem poraženecky přikývl.

            Otázkou zůstávalo, jak hodlá tato zločinná organizace nadaných zasáhnout na bezesporu nejhlídanější událost Opadrotu za posledních několik set let. I podle samotného Dalana, který se s magií potýkal posledních sedm let, to nebylo možné. Prostě si nedokázal představit, jak by to provedli. Ale v hlavě mu jakýsi hlas stále opakoval, aby se měl na pozoru před tím, co ho čeká…

Autor Lajtwing, 23.07.2019
Přečteno 163x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter