Návštěvnost
Skřítci
Skřítci
Nikdo o nich nevěděl, jenom on. To jeho v noci budili ze sna svým cupitáním, to on po nich nesčetněkrát uklízel nazelenalé slizovité cestičky na koberci, to on vážil každý krok, aby náhodou některého z nich nezašlápl. Ale přesto by neměnil. Miloval ty chvíle, kdy jen tak ležel na břiše a pozoroval, jak se dnes mají, kdo má koho rád a koho ne, kdo komu zase co řekl a jak se to vyvine dál. Bylo to zábavnější než televize, zajímavější než jakákoli knížka a lepší, než trávit čas s kamarády.
Však jich také mnoho neměl. Pravda, byl jiný než jeho vrstevníci, zamlklejší a uzavřenější, ale za to mohli skřítci. Skřítci a hlavně jeho fascinace jejich životem, touha, aby mu neunikla ani sebemenší a sebeobyčejnější událost, která se jim stane. Neúčastnil se žádných her se svými spolužáky a po škole pokaždé pospíchal rovnou domů, za svými skřítky, kteří pro něj byli vším.
Takhle to bývalo vždycky, co si pamatoval. Měl krásné vzpomínky na to, jak coby tříleté mrně fascinovaně hleděl na to hemžení v pokoji a nikdo ho nebyl schopný odtrhnout. O něco později, když se na ně zeptal matky a ona jen nechápavě hleděla, pochopil, že je jediný, kdo je vidí. Bral to jako výsadu, kterou ho skřítci poctili, a cítil se hrdý.
Navenek však byl jen obyčejným desetiletým chlapcem.
***
Roky běžely, on se měnil, ale skřítci zůstávali. Z desetiletého chlapce se stal patnáctiletý výrostek, z patnáctiletého výrostka dvacetiletý mladý muž, ale skřítky byl posedlý pořád stejně. Byli středobodem jeho vesmíru, nikdy se jich nemohl dosyta nabažit. Bylo to něco, jako sledovat telenovelu s milióny pokračování, jenže mnohem lepší už jen tím, že to bylo skutečné. Někdy kolem svých sedmnácti let přestal být jen pasivním pozorovatelem. Tehdy poprvé zkusil vzít jednoho skřítka do dlaní a on - světe, div se - neutekl, ba naopak mu ještě po těle vyšplhal až na temeno hlavy, kde se usadil a vrněl blahem. Od té doby se pro něj stalo zvykem nosit na hlavě dva tři skřítky nejprve po domě, později se s nimi odvážil i na procházku. Pranic mu nevadilo, že ten jejich zelenkavý sliz ze sebe vždycky smýval nejméně čtvrt hodiny. Byli to přece jeho přátelé, a pro přátelství se musí něco obětovat, ne?
***
Když mu táhlo na jednadvacátý rok, seznámil se s NÍ. Poprvé ji potkal v parku, když se procházel se třemi skřítky na hlavě a po jednom na každém rameni. Seděla na lavičce, četla si tlustou knihu a jeho zaujala hned na první pohled. Vypadala jako víla, měla v sobě cosi tak křehkého a jemného, až se člověk bál, že ji zraní jediným dotykem, že foukne a ona odletí jako pápěří ve větru.
Když vzhlédla od knížky a na cosi se ho zeptala, nejdřív nevěděl, co má říct. Tolik by si s ní chtěl povídat, jenže kromě skřítků znal žalostně málo konverzačních témat. Nakonec něco vykoktal a tiše si k ní přisedl.
Strávil s ní celé odpoledne. Naprosto nechápal, co na něm může vidět, ale zdálo se mu, že se jí líbí stejně tak, jako ona jemu. To odpoledne bylo jedno z nejnádhernějších v jeho životě. Býval by si s ní povídal mnohem déle, celý večer, celou noc, jak jen dlouho by chtěla, ale po čtyřech hodinách mu skřítci dali nespokojeným kníkáním najevo, že by chtěli domů. Tak se rozloučil, navrhl jí zítřejší společnou večeři a byl v sedmém nebi, když souhlasila.
Ten večer to bylo poprvé, co se místo pozorování skřítčího života povaloval na posteli a zasněně zíral do stropu.
***
U jedné večeře nezůstalo. Přišly nové a nové společně strávené chvíle, každá další krásnější než ta předchozí, a on ji začínal mít opravdu rád. Pomaličku se v jeho životě dostala na první místo a skřítky odsunula do pozadí. Čím více se s ní sbližoval, tím méně času trávil se skřítky, ani na procházky už je nebral a časem jejich život přestal sledovat úplně. Nechyběli mu, měl přece ji.
Nakonec mu navrhla, že by mohli bydlet spolu. Byl štěstím bez sebe a okamžitě začal plánovat, jak si pořídí malý domeček někde u lesa, jak tam spolu budou žít a jak budou šťastní. Jejich sny ale vzaly za své v konfrontaci s tvrdou realitou realitní kanceláře, kde jako by všechny vhodné domy byly buď prodány, nebo se jejich cena pohybovala v tak vysokých číslech, že mohli jen smutně pokrčit rameny a odejít.
Po několika měsících hledání, když už je začala přemáhat zoufalost, konečně narazili na domek svých snů. Stál blízko lesa, jak si vždycky přáli, a co bylo hlavní, mohli si ho dovolit. Když si přijeli s realitním agentem dům prohlédnout, zdál se jim naprosto dokonalý. Oběma. Jemu až do chvíle, kdy spatřil mokré, nazelenalé slizové cestičky na podlaze obývacího pokoje. Chvíli na ně jen tak zíral, načež se otočil a vzal svou snoubenku kolem pasu.
"Budeme ten dům muset nechat vyčistit," řekl. "Je tu spousta šneků."
Však jich také mnoho neměl. Pravda, byl jiný než jeho vrstevníci, zamlklejší a uzavřenější, ale za to mohli skřítci. Skřítci a hlavně jeho fascinace jejich životem, touha, aby mu neunikla ani sebemenší a sebeobyčejnější událost, která se jim stane. Neúčastnil se žádných her se svými spolužáky a po škole pokaždé pospíchal rovnou domů, za svými skřítky, kteří pro něj byli vším.
Takhle to bývalo vždycky, co si pamatoval. Měl krásné vzpomínky na to, jak coby tříleté mrně fascinovaně hleděl na to hemžení v pokoji a nikdo ho nebyl schopný odtrhnout. O něco později, když se na ně zeptal matky a ona jen nechápavě hleděla, pochopil, že je jediný, kdo je vidí. Bral to jako výsadu, kterou ho skřítci poctili, a cítil se hrdý.
Navenek však byl jen obyčejným desetiletým chlapcem.
***
Roky běžely, on se měnil, ale skřítci zůstávali. Z desetiletého chlapce se stal patnáctiletý výrostek, z patnáctiletého výrostka dvacetiletý mladý muž, ale skřítky byl posedlý pořád stejně. Byli středobodem jeho vesmíru, nikdy se jich nemohl dosyta nabažit. Bylo to něco, jako sledovat telenovelu s milióny pokračování, jenže mnohem lepší už jen tím, že to bylo skutečné. Někdy kolem svých sedmnácti let přestal být jen pasivním pozorovatelem. Tehdy poprvé zkusil vzít jednoho skřítka do dlaní a on - světe, div se - neutekl, ba naopak mu ještě po těle vyšplhal až na temeno hlavy, kde se usadil a vrněl blahem. Od té doby se pro něj stalo zvykem nosit na hlavě dva tři skřítky nejprve po domě, později se s nimi odvážil i na procházku. Pranic mu nevadilo, že ten jejich zelenkavý sliz ze sebe vždycky smýval nejméně čtvrt hodiny. Byli to přece jeho přátelé, a pro přátelství se musí něco obětovat, ne?
***
Když mu táhlo na jednadvacátý rok, seznámil se s NÍ. Poprvé ji potkal v parku, když se procházel se třemi skřítky na hlavě a po jednom na každém rameni. Seděla na lavičce, četla si tlustou knihu a jeho zaujala hned na první pohled. Vypadala jako víla, měla v sobě cosi tak křehkého a jemného, až se člověk bál, že ji zraní jediným dotykem, že foukne a ona odletí jako pápěří ve větru.
Když vzhlédla od knížky a na cosi se ho zeptala, nejdřív nevěděl, co má říct. Tolik by si s ní chtěl povídat, jenže kromě skřítků znal žalostně málo konverzačních témat. Nakonec něco vykoktal a tiše si k ní přisedl.
Strávil s ní celé odpoledne. Naprosto nechápal, co na něm může vidět, ale zdálo se mu, že se jí líbí stejně tak, jako ona jemu. To odpoledne bylo jedno z nejnádhernějších v jeho životě. Býval by si s ní povídal mnohem déle, celý večer, celou noc, jak jen dlouho by chtěla, ale po čtyřech hodinách mu skřítci dali nespokojeným kníkáním najevo, že by chtěli domů. Tak se rozloučil, navrhl jí zítřejší společnou večeři a byl v sedmém nebi, když souhlasila.
Ten večer to bylo poprvé, co se místo pozorování skřítčího života povaloval na posteli a zasněně zíral do stropu.
***
U jedné večeře nezůstalo. Přišly nové a nové společně strávené chvíle, každá další krásnější než ta předchozí, a on ji začínal mít opravdu rád. Pomaličku se v jeho životě dostala na první místo a skřítky odsunula do pozadí. Čím více se s ní sbližoval, tím méně času trávil se skřítky, ani na procházky už je nebral a časem jejich život přestal sledovat úplně. Nechyběli mu, měl přece ji.
Nakonec mu navrhla, že by mohli bydlet spolu. Byl štěstím bez sebe a okamžitě začal plánovat, jak si pořídí malý domeček někde u lesa, jak tam spolu budou žít a jak budou šťastní. Jejich sny ale vzaly za své v konfrontaci s tvrdou realitou realitní kanceláře, kde jako by všechny vhodné domy byly buď prodány, nebo se jejich cena pohybovala v tak vysokých číslech, že mohli jen smutně pokrčit rameny a odejít.
Po několika měsících hledání, když už je začala přemáhat zoufalost, konečně narazili na domek svých snů. Stál blízko lesa, jak si vždycky přáli, a co bylo hlavní, mohli si ho dovolit. Když si přijeli s realitním agentem dům prohlédnout, zdál se jim naprosto dokonalý. Oběma. Jemu až do chvíle, kdy spatřil mokré, nazelenalé slizové cestičky na podlaze obývacího pokoje. Chvíli na ně jen tak zíral, načež se otočil a vzal svou snoubenku kolem pasu.
"Budeme ten dům muset nechat vyčistit," řekl. "Je tu spousta šneků."
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Raye Bradburyho znám. A neznám ho špatně, jeho povídky bych zařadil k tomu lepšímu co jsem kdy četl. A četl jsem hodně. Mohu tudíž směle prohlásit, že onen zvláštní pocit prázdnoty, který ve mě po jeho povídkách zůstal, prázdnoty z toho polootevřeného konce, z toho, co povídka vyjadřuje o lidech, a jejich psychice, nátuře, vlastnostech a neduzích, pocit prázdnoty který mám strašně rád, protože, ač je to absurdní, mě čímsi naplňuje, tak tento pocit jsem získal i při čtení této povídky, a proto Ti musím vzdát hold. Je to dílo, které by se jistě líbilo i všem příznivcům Tebou jmenovaného autora. Já sám byl nadšen, tento styl mám velmi rád.
04.03.2007 21:07:00 | Jimmy Ručka