Mors principium est 10

Mors principium est 10

Anotace: Rozhovor a překvapení od Harryho. Zkoušky O.V.C.E. se blíží.

Několik dalších dnů strávených v posteli, k čemuž ji donutil Mistr lektvarů, jí nakonec ani tak nevadilo. Teď už se však potřebovala dostat do formy, protože zkoušky O.V.C.E. se konají za 14 dní. Konečně se dostala k tomu, aby se pohodlně zabalená v dece usadila ve velké knihovně, otevřela si před sebou učebnice a sešity a začala se učit. Vedle ní na menším stolku se tyčila věž vytvořená z knih, které si vypůjčila z profesorovy sbírky, aby z nich mohla načerpat potřebné vědomosti. Měla před sebou rozložené bylinkářství a lektvary a vedle nachystanou obranu proti černé magii. Vše už si jednou prošla a teď už si to jen opakovala.

Neměla představu o čase, byla soustředěně zabraná do učení. Neslyšela ani otevření dveří ani blížící se kroky. „Vy chodíte!“ vzhlédla k němu s pohledem ještě napůl zamyšleným, v hlavě jí probíhaly způsoby sušení vzácných bylin. Skutečnost, že vyšel schody do patra, ji velmi potěšila.

„Pokouším se,“ odpověděl jí Severus neutrálně, když opíraje se o hůl přešel až k ní. Jeho bavlněné kalhoty a tmavě modrá košile byly další z ležérního domácího oděvu, které mohla Hermiona poznat.

„Je fajn vás vidět zase na nohou,“ usmála se a odložila psací brk.

„Shledávám potěšujícím, že už je vám lépe,“ pronesl s nečitelným výrazem ve tváři, když došel k její židli. „Koukám, že teď studujete předměty.“ Nahnul se nad ni, aby se podíval do rozložených knih na konkrétní učivo. Hermiona ucítila z jeho rovných umytých havraních vlasů bylinkovou vůni. Severus se zamračil, vzal její brk, namočil ho do kalamáře a začal její poznámky přepisovat.

„Při vší úctě, pane, musíte mi v tom škrtat?“ pronesla lehce rozzlobeně nad jeho dílem, kterým jí pokazil úhledné výpisky.

„Musím, slečno Grangerová,“ řekl úsečně. „Jsem váš profesor.“

Hermiona potlačila tendenci obrátit oči vzhůru. „Myslela jsem, že tohle je zdravotní dovolená.“ Zvedla k němu hlavu a setkala se s neústupný výrazem jeho očí.

„To mě ale jako stálého zaměstnance školy neopravňuje k tomu, abych přestal učit. Navíc zde a taky zde to máte špatně. A tady je též chyba.“ U všech pochybení udělal hrotem brku malou černou tečku.

„Ale tak to bylo v učebnici. Tady se to píše.“ Hermiona posunovala prst po textu a ukazovala mu, že ona není ta, která se mýlí.

„U Merlinovy všeobjímající moudrosti, slečno Grangerová! Kdybych se v mládí učil podle toho, co se píše v učebnicích, nikam bych se nedostal. Počkejte,“ narovnal se a přešel k policím, odkud pohybem zkušené ruky vytáhl několik knih, pak přešel k přihrádkám na druhém konci místnosti a přilevitoval z horních míst další knihy. Vypadal přesně jako systematický člověk, který bez sebemenší pochybnosti ví, kde se jeho věci nachází. Profesorův dokonalý systém uložení knih mu umožňoval bez problému najít titul, který právě potřebuje.

„Navíc jsem si jist, že vaše vědomosti a schopnosti nepochází čistě jen z učebnic,“ krátce si ji změřil pohledem, o němž Hermiona netušila, co znamená, a dál pokračoval v hledání.

„Ke své smůle Ministerstvo dlouhodobě ignoruje mé návrhy na aktualizaci studentských učebnic. To však není problém můj, ale školského odboru. Každopádně v mém domě se budete vzdělávat podle moderních způsobů přípravy lektvarů. Doufám, že to kolegové hodnotící závěrečné zkoušky ocení.“ Došel zpátky, znechuceně zavřel její učebnice a rozložil po stole čtyři knihy, které otevřel na příslušné stránce.

„A není to tak trochu protekce? Asi nemusím zmiňovat, že nikdo z mých spolužáků tyhle texty ke studiu nemá k dispozici. A mimochodem, učebnice Prince dvojí krve je jen jedna.“

Severus neskrýval ironický úšklebek, ignorujíc její poslední poznámku. „To je vskutku to poslední, co by mě zajímalo. A teď,“ pronesl vážně, „ten baldrián musíte rozdrtit, ne nakrájet. V tekutém lektvaru se pak lépe rozpustí, než kdybyste do něj pouze nasypala kousky. I jeho šťáva se tak mnohem lépe uvolní.“ Nakláněl se nad ni a ukazováčkem kreslil po jednotlivých slovech v knize. Hermiona ucítila jeho parfém, i když to nebylo to správné slovo. Cítila zemitou vůni smíchanou s dřevitými podtóny. Musela přiznat, že to pro ni bylo natolik přitažlivé, až se jí tělem začala rozbíhat horkost. Aby to na sobě nedala znát, rychle uchopila psací brk do ruky a vypisovala si informace z nového profesorem poskytnutého materiálu. Co to s ní u všech puškvorců je?!

Snape si přitáhl židli k jejímu stolu. A pozoroval ji. Potom si mlčky přivolal nějakou knihu a také se ponořil do čtení. Po očku ho sledovala a byla ráda, že se mu vrátila chuť k jeho oblíbené zálibě. To značilo, že už se začíná dostávat do pořádku i psychicky.

„Potter mi říkal o řešeních, s jakými jste přicházela v průběhu studia. A také, jakou pomocí jste pro Trio byla, když se ocitli Potter nebo Weasley v úzkých. A že to bylo s jejich hloupostí bolestně často,“ pronesl zničehonic, jakoby se nechumelilo, až Hermiona leknutím nadskočila.

„Povídali jste si o mě?“ podívala se na něj překvapeně. „Raději mi řekněte, o čem všem jste vedli rozhovor, protože Harry mi to nechtěl říct. Prý jste mu to zakázal.“

„Pokud je to něco, co jsem zakázal, pochopitelně vám to nemohu říct. Odmítám námitky a odmítám o tom s vámi diskutovat,“ odpověděl neústupně. „A ano, povídali jsme si i o vás.“

Usoudila, že nemá náladu to z něj mámit, a že se pro teď spokojí s Harryho vysvětlením o další obraně domu, kterou chtěl Snape provést. „A co jste tedy říkali o mně?“

„Potter mi vyprávěl o vašich společných... dobrodružstvích, jestli je tak mohu nazvat, které byly tedy často velmi neopatrné. Merlin ví, že jste to všichni přežili jen díky vaší přemýšlivosti.“

„A díky tomu, co jsem si přečetla v učebnicích,“ rýpla si Hermiona. „A jiných knihách.“

Severus pobaveně zvedl obočí, ale pak se jeho výraz zatemnil. „Takže kůži hřímala jste mi v druhém ročníku z mých soukromých zásob ukradla vy. Samozřejmě, že něčeho takového jako prolomení mých magických ochran a uvaření mnoholičného lektvaru by Potter ani Weasley nebyli schopni.“

„Staré křivdy bych nechala minulosti,“ pronesla rychle, protože doufala, že za něco takového už ji nebude postihovat. „Nebo mi za to chcete zpětně udělit školní trest?“

„Věděl jsem, že máte odpověď na cokoliv, ale kdy jste se stala tak drzou?!“ mračil se na ni, ale vzadu v jeho očích rozeznala drobné plamínky, které se musely rozhořet někdy nedávno, protože když ho zachraňovala z toho páchnoucího místa, byly jeho oči mrtvolné.

„Ve vaší přítomnosti, pane profesore,“ zašklebila se na něj uvolněně. Co se to s ní dělo, opravdu? Před pár lety by utekla z místnosti, jen kdyby se na ni zle podíval.

„A můžu pokračovat, protože to není zdaleka všechno,“ přerušil ji a slovní výměna neustávala. „Nápad s ďáblovým osidlem byl velmi duchaplný. Záchrana toho uřvaného děcka Blacka z Azkabanu – málokterý student třetího ročníku by to dokázal. O vašem nadání uplatněném v Brumbálově armádě ani nemluvě.“

„Už dost,“ zvedla Hermiona ruce s úsměvem, aby ho zastavila. „Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna vy mě budete chválit,“ upřela na něj pohled.

Jeho výraz byl i nyní neutrální a hravé plamínky z jeho očí zmizely. „To, co jste jako studenti dokázali v téhle zpropadené válce a v bitvě o Bradavice, musí být oceněno nejen učiteli školy, ale i kouzelnickou veřejností.“

„Nikdy bychom to nezvládli, kdybychom neměli takové profesory,“ usmála se na něj uznale.

„To asi ne,“ prohodil ledabyle a Hermiona ho zatoužila v tu chvíli udeřit, „ale každý z vás má svůj vlastní potenciál, který stačí rozvíjet. Dobrý pedagog tomu musí umět vyjít vstříc.“

„Tak děkuji,“ sklonila pohled pokorně. „A opravdu si to myslíte o všech? O Nevillovi nebo Ronovi?“

„Longbottom má jisté nadání pro bylinkářství, to se mu musí nechat. Možná by z něj mohlo jednou něco být. Ostatně i on si zažil v životě velice těžké okamžiky. A Weasley? Ten má skutečně talent jen na to dostat se do problémů.“ To byla možná ta nejlaskavější slova, kterých byl vůči těmto dvěma schopen. Celé studium dělal Nevillovi ze života peklo a ten měl kvůli němu noční můry. Všimla si však, že Nevillovo zaujetí pro bylinkářství je Severusovi sympatické. Možná, že v něm profesor tušil nadání zděděné po rodičích, a proto z něho chtěl vymáčknout to nejlepší. Způsob, kterým to však dělal, nebyl, co se týkal Nevilla opravdu šťastný. Snapeovy pedagogické schopnosti nebyly zrovna příjemné, a i to Hermiona pokládala za těžký eufemismus.

„Myslíte Nevillovy rodiče?“ zvážněla okamžitě, ignorujíc jeho poznámku o Ronovi.

„Frank a Alice Longbottomovy jsou hrdiny, na které může být jejich syn do konce života pyšný.“ Jeho sametový hlas získal určitý smutný podtón a Hermiona pokývala na souhlas hlavou. Viděla, jak mu vzadu v očích přebíhají myšlenky na zlé časy. „Byli mučeni odporným způsobem a jejich konečný mentální stav nešel zvrátit. Zemřeli na následky Crucia hroznou smrtí, kterou nepřeji ani nejhoršímu nepříteli. Viděl jsem, jak se Smrtijedi vyřádili na svých obětech a nikdy jsem...“ V tom dole v domě uslyšeli ránu a nepřirozené zvuky. Hermioně bylo Nevilla a jeho rodičů velice líto, ale v tuhle chvíli jí projel tělem šok a leknutí. Vždyť magické ochrany vztyčili velmi důkladně!

„Co to bylo?“ zeptala se a její hlas přešel nevědomky do šepotu.

„Počkejte tady,“ řekl úsečně a zvedl se.

„Tak to ne. Jste ještě moc zesláblý.“ Postavila se vedle něj a vzala si do ruky svou hůlku.

„Vy mě nikdy neposlechnete?“ povzdechl si unaveně. „Opravdu se chcete hádat o tom, kdo z nás dvou je zkušenější kouzelník?“

„Sejdete schody až do přízemí?“ odpověděla mu otázkou a věděla, že na ni nemá odpověď. Pomohla mu až na chodbu a dolů do prvního patra, kde se nacházely jejich ložnice a koupelna. Severus zatím vyslal několik pátracích kouzel. Když stanuli před kuchyní, slyšeli zvuky cinkajícího nádobí. Profesor Hermionu nestačil zadržet a ta s napřaženou hůlkou vešla svižným krokem do místnosti. Mezi talíři se rychle pohybovalo malé svraštělé tělíčko, které si něco nakřáplým hlasem mumlalo.

„No, to snad není pravda!“ Shrbená postavička nadskočila a od dřezu seskočila na zem. „Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš, Kráturo?“ Hermiona sklopila hůlku, ale chytila skřítka za košilku a dostrkala ho až před Severuse, které se tyčil ve dveřích.

„Pán Harry Potter přikázal Kráturovi, že má pomoct pánovi profesorovi Snapeovi a slečně Grangerové,“ zaskřehotal skřítek a ukláněl se na všechny strany.

„Nelžeš nám?!“ zamračil se na něj Severus způsobem, jímž děsil prváky při svých hodinách.

„To by si Krátura nedovolil, pane.“ Měl na krajíčku, ale jeho bojovný postoj zůstával. Nejspíš si vzpomněl na Hermionino vlídné zacházení a otočil se k ní. „Slečna Grangerová byla ke Kráturovi vždycky laskavá. Věří, že by Krátura nelhal?“

Chvíli si ho měřila pohledem, ale pak se její srdce ustrnulo. „Věřím ti. Harry říkal, že mi pošle překvapení,“ zvedla oči k Severusovi.

Profesor Kráturu uchopil volnou rukou, v níž nedržel hůl, za šedivou košilku a přitáhl si ho výš. Postavička ve vzduchu kopala nožičkama. „Jedno pochybení, skřítku, jeden podraz, a zažiješ něco daleko horšího, než se stalo tvému kamarádíčkovi Dobbymu!“ vyhrožoval mu a malá špičatá brada se začala třást.

„Už dost, nechte ho, Severusi!“ zastávala se toho malého chuděry a zjistila, že ve vyhrocených chvílích jí nedělá problém oslovit profesora jménem. Především tehdy, když potřebovala, aby udělal, co chtěla. Asi to fungovalo, protože domácího pomocníka pustil na zem. „Krátura bojoval po boku skřítků proti Voldemortovi, můžeme mu důvěřovat. Pokud chcete, napíšu Harrymu a zeptám se ho.“

Snape nad tím mávl rukou. „Myslím, že představa všeho toho, co by se mu mohlo stát, pokud nás zradí, je dostatečnou motivací pro to, aby ho takové myšlenky ani nenapadly.“ Přešel místnost a usadil se k jídelnímu stolu. Nechal brblajícího Kráturu, aby se vrátil k umývání nádobí.

Než se Hermiona posadila naproti němu, obrátila se ještě ke skřítkovi. „Děkujeme, Kráturo. Byli bychom ti moc vděční, kdybys nám tak za hodinu přichystal odpolední čaj a sušenky.“ Ironií osudu bylo, že Krátura, který vždy sloužil pouze kouzelníkům čisté krve, nyní pomáhá v domácnosti Snapeovi, který má smíšený původ a jí, která se narodila mudlovským rodičům. Tenhle způsob přemýšlení už však do této poválečné doby nepatřil. Byl to pohled minulosti a Hermiona za to byla vděčná. Bude se i nadále snažit, aby Krátura pochopil, že skřítkové si zaslouží úctu, a že ho nikdo nebude bít. Je svobodný skřítek, i když si to možná nemyslí. Stejně jako dobrosrdečný Dobby. Další z těch mnoha, který Hermioně chyběl, až ji z toho bodalo u srdce.

„Takže,“ podívala se po chvíli pozorování skřítka na Severuse, „Krátura se sem přemístit mohl, protože je skřítek.“

„Očividně. Budeme muset posílit obrany domy i proti jiným kouzelným tvorům, protože ten zpropadený skřítek se dokázal přemístit rovnou do naší kuchyně,“ řekl zamyšleně. Hermiona si samozřejmě všimla toho přivlastňovacího zájmena. „To jediné vám mohu sdělit. Vy, Pastorek i ostatní jste provedli dobrou práci, ale postarám se o to, aby byl tento dům opravdu bezpečné místo.“ Hermiona přikývla a opřela se do židle.

Nic neříkala a pozorovala své ruce. Uvažovala o tom, co bude, až se profesor úplně uzdraví, ona udělá zkoušky a bude muset odejít. Vrátí se do školy a nabídne svou pomoc a síly ředitelce? Nebo si bude hledat práci jinde? Případně zkusí odpovědět na nabídku z Ministerstva kouzel? Anebo se zapojí do činnosti Fénixova řádu, který se v současné chvíli jevil spíše rozprášený a pobitý než jakékoliv činnosti schopný. Nic z toho netušila. A vlastně to bylo ještě daleko. Dokud nebyl kouzelnický svět zcela bezpečný, bude muset být opatrná ve svém jednání.

„Ještě k těm lektvarům,“ ozval se po chvíli Severus, když si všiml jejího nepřítomného výrazu. „Skutečně nejlepší je, když si daný lektvar zkusíte uvařit. Teorie je jedna věc, ale teprve praxí získáváte skutečné povědomí o samotném procesu vaření. Jedině praxí se učíte.“

„Ale kde? Nemůžu přece vařit lektvary v kuchyni, kde připravujeme jídlo. Odmítám strouhat krunýř Skvorejše a vedle vařit polévku.“

Severus se zadíval za její rameno oknem na zahradu. „To jsem si myslel. Pojďte za mnou.“ Oba se zvedli a profesor otevřel prosklené dveře, kterými vyšli z jídelny ven. „Přestože nevěřím tomu, že byste vyhodila výbuchem zpackaného lektvaru dům do vzduchu, můj nápad nám umožní alespoň zdánlivé bezpečí.“ Došli až k zahradnímu altánu. Ukázal na něj hůlkou a ten se začal přetvářet v malou chaloupku. Když byl se svým dílem spokojen, pozval Hermionu dovnitř. Malá laboratoř, ve které se nacházelo vše, co k vaření lektvarů potřebovali. Stojany s kotlíky, pinzety, nože, hmoždíře, stovky lahviček a u stropu plno natažených provázků na zavěšení bylin. Poličky a přihrádky na přísady do lektvarů. Hermiona si vzpomněla na půdní místnosti plnou sušených rostlin. O zásoby pro přípravu lektvarů nebude nouze.

„Úžasné,“ vydechla a rozhlížela se okolo.

„Některé přísady budu muset nakoupit, neobnovoval jsem zásoby žalostně dlouho, ale pro začátek by to mělo stačit.“

„Děkuji,“ usmála se na něj vděčně.

„Nemáte zač. A nemyslete si, že vás budu šetřit. První lektvar, který pod mým dohledem uvaříte, bude Veritaserum. Tak nestůjte a běžte si vše nachystat.“ Začal hned udávat příkazy, aby řeč nestála. Jeho obočí bylo sice spojené do jedné linky, ale i on si musel přiznat, že takovou malou venkovní laboratoř pro vaření lektvarů si vždycky přál.

Autor Kate3, 20.07.2021
Přečteno 29x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter