Mors principium est 15

Anotace: Konečně romantika. Tanec. Ale vše není s profesorem lektvarů jenom růžové.

„Cože? Ty a tančit?“ Rozrušení z jejího pohledu jen tryskalo.

„Co je na tom tak překvapivého?“ zeptal se způsobem, jakoby mu vůbec nedocházelo, jak je daná situace pro někoho, kdo ho nikdy v takových chvílích nezažil, zvláštní.

„Obávaný profesor, který si v zatemnělé laboratoři vaří své lektvary a kolem něho se rozplývá dým z bublajících kotlíků...“ pronášela s patřičnou hereckou zaníceností Hermiona a její oči ztrácely svůj smutek. Mnoho lidí vlastně nemělo zkušenost s tím, jaký on skutečně je. Nemělo absolutně žádné tušení, že i Severus Snape dělá běžné činnosti jako vaření či uklízení, že i on obědvá, odpočívá, cestuje nebo spí.

„A obávaný profesor teď zve k tanci jednu mladou dámu,“ řekl, aby nebylo pochyb, že jde o ni.

Hermina vstala a podala mu svou ruku. „Ale já nemám boty.“

Severus se podíval dolů na její bosé nohy. „Nebudeš je potřebovat.“ Dovedl ji doprostřed jídelny. Nepřestával se usmívat a ona se nepřestávala dívat do jeho očí, když ji uchopil za pas a poponesl ji blíže k sobě. Její chodidla si položil na své koženkové boty, takže stála na jeho nártech. Začal se s ní pomalu do hudby pohybovat. Hermiona cítila, jak jí z dlaně položené na jejích zádech, proudí do těla jemné vibrace, které dokázala zvládnout jen díky své sebedisciplině. Stejné vlastnosti, díky níž byla schopná během svých školních let tak tvrdě studovat.

Příjemné tóny Debussyho klavírní Clair de Lune se nesly jídelnou a dva tančící lidé, jejichž blízkost a nyní i ta tělesná byla natolik přirozená, že nikdo nemohl pochybovat o tom, že jsou přinejmenším přátelé. Hermionina malá ručka schovaná v té Severusově. Vysoká, rovná a stabilní postava a drobná ženská postava trošku se zaklánějící, aby mu viděla do očí. Malé kroky a pár otoček, při nichž ji nadzvedl, a ona se několik okamžiků vznášela nad zemí, jako kdyby byla lesní víla. Severusovy oči byly tmavé, velmi tmavé a soustředěné, ale neděsily jí. Někde vzadu tušila v jeho pohledu teplo, které se rozlévalo i kolem nich a taktéž v jejím nitru. Nehořelo jen dřevo v krbu, ale i Hermionino srdce se pomalu roztékalo v láskyplném žáru.

„Myslela jsem, že nesnášíš Francouze,“ pronesla a upozornila tak na autora skladby.

„Umění by mělo být povzneseno nad národní rozpory,“ řekl a znovu ji chytil za pas, aby usnadnil jejich otočku. Když hudba utichla, položil ji na zem. Jejich oči nepřestávaly být propojené jako dva břehy spojené mostem. Hermiona zvedla svou dlaň z jeho ramene a dotkla se ostře řezané tváře. Pohladila ho po čelisti a pak ruku spustila podél těla. Severus jí upravil do drdolu zbloudilý pramen vlasů a naklonil se k ní. Cítil její lehký květinový parfém. Stoupla si na špičky a jejich rty se najednou ocitly jen pár centimetrů od sebe. Jen udělat první krok, jen se ještě o kousek přiblížit...

První krok udělal on. Narovnal se a přerušil tak jejich spojení, ale jeho pohled nepozbýval na své horkosti. „Cítíš se lépe?“

„Ano, děkuji,“ vydechla tiše. Cítila, jak divoce jí tluče srdce. V ten okamžik jí neovládal rozum. Položila své ruce na jeho hrudník a zvedla k němu hlavu. „Severusi, já bych... já...“ Zarazila se uprostřed věty. Co mu vlastně chtěla říct? A bylo to vůbec vhodné?

Dotkl se dlaněmi jejích paží a svýma rukama po nich putoval až k drobným prstům. Poté jemně chytil Hermioniny dlaně a do každé vtiskl polibek. „Měla by sis jít lehnout. Je pozdě,“ pronesl klidným hlasem a jeho oči ji moudře pozorovaly.

„Nejsem unavená,“ zaprotestovala, ale přemohlo ji zívnutí. Zrada.

Severus se tiše zasmál, viděl její zavírající se víčka. Vzal ji za ruku a u gauče sebral ze země její lodičky. Sklonil se a obě boty jí jako mudlovské pohádkové Popelce nazul. Pak ji pomalu vedl do jejího pokoje, kde ji uložil do postele. „Nemůžu spát v šatech,“ bránila se znovu.

„Pro dnešek to nikomu vadit nebude.“

„Tak dobře. Ale jenom pro to, že se mi chce spát.“ Nakonec se rozhodla, že se projednou nestane vůbec nic. Usínala, když ji přikrýval peřinou a lodičky položil vedle postele. Pak slyšela jen tiché zaklapnutí dveří a údery kroků na schodech. Usnula sladce jako jiná pohádková princezna, o které jí četli v dětství, a zdály se jí růžové sny.

* * *

Ráno bylo líné a deštivé. Léto se přehouplo do své poloviny. Červencové anglické měnící se počasí. V každé roční době jste mohli počítat se zataženou oblohou a šedivými mraky. Čas pomalu ubíhal. Hermiona se pořádně prospala a poté zamířila do koupelny. Napustila si vanu a užívala si blažený pocit na pokožce. Umyla si vlasy a zabalila si je do ručníku. Na sebe si hodila svůj měkký župan a zakručení v žaludku ji donutilo zajít si do kuchyně na snídani. Zamyšlená procházela jídelnou. Dům byl tichý. Jen někde nahoře slyšela, jak na střechu bubnuje déšť. Nádobí od večeře bylo uklizené.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ze sedačky.

Hermiona sebou cukla a jen mávnutí jeho hůlky zamezilo rozbití hrníčku o zem. „Ahoj!“ vypravila ze sebe polekaně. „Nevšimla jsem si, že jsi tady.“

„Promiň,“ odpověděl Severus a pobaveně ji pozoroval. „Příště bych měl hlasitěji obracet stránky. Ten porcelán je rodinné dědictví.“ Odložil noviny vedle sebe.

Pokývala hlavou a omluvně se na něj podívala. V hlavě si přehrávala včerejší večer a jeho tvář blízko té její. Rychle zakroutila hlavou. „Bavíš se?“ zvedla rozzlobeně obočí, když zahlédla drzý úšklebek profesora lektvarů. „Radši mi řekni, jestli si dáš čaj?“

„Rád,“ pronesl krátce a zase se vrátil k novinám. „Měl jsem zatím jen kávu. Jak ses vyspala?“

„Dobře, konečně. Po tolika probdělých nocích u učení. A ty? Jak dlouho jsi vlastně vzhůru?“

„Už pár hodin. Dokoupil jsem nějaké přísady do lektvarů a odpoledne půjdu na chvíli k mým známým. Něco vyřídit,“ odpověděl neutrálně svým obvyklým hlasem.

„Budeš chodit pryč často?“ Automatickými pohyby si připravila snídani a z konvičky na sporáku si nalila čaj.

„Někdy ano,“ ozvalo se nezaujatě nazpátek.

„Pořád nesmím vědět, co se děje a kam chodíš?“ Podívala se na něj z kuchyně přes jídelnu až na gauč, kde seděl.

„Ne. Je to pro tvoje dobro,“ vysvětlil a stále se věnoval článkům, které informovaly o znovu se obnovujících týmech famfrpálových hráčů. Někteří zemřeli ve válce, někteří byli natolik zranění, že do konce života nemohou sednout na koště.

Hermiona si povzdechla a konečně se s čajem posadila vedle něj. „Dobře. Poznám, když mi něco nechceš říct.“ Severus se na ni zpoza novin krátce usmál a zase zmizel za nimi.

„Doufám, že se tu zatím nebudeš nudit. Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala včera. Co takhle funkce nebelvírské primusky?“

„Smůla. To už nabídla ředitelka Ginny.“ Pokrčila rameny a napila se ze svého šálku.

„Tak prefektka? Zkusím si o tom s Minervou promluvit,“ řekl zamyšleně.

„To rozhodně ne. Já nechci mít žádnou protekci. Nesnáším to, Severusi, vážně,“ pronesla přísně a věnovala mu vážný pohled.

„To není protekce. Jen se jí zeptám, jestli je to místo obsazené. Neboj se.“

„Jak myslíš,“ pokrčila znovu rameny odevzdaně. „Stejně vždycky nakonec uděláš to, co chceš ty.“

Přešel její poznámku a pokračoval: „Zatím tady můžeš dělat, co uznáš za vhodné. Nakoupil jsem i nějaké sazenice a semena bylin a léčivek, jak jsi mi včera navrhovala. Neměl jsem na tu zahradu čas.“ Mávl rukou směrem ven, kde Hermiona tušila dosti zanedbané záhony za domem.

„Díky,“ zvedla trochu koutky a opřela si zátylek o sedačku. Zaklonila hlavu a sledovala dřevem obložený strop. Čekala, až její ranní nápoj trochu zchladne. Vymotala si vlasy z ručníku a lehce jimi zatřásla. Vlnité kadeře visely dolů přes opěradlo. Ručník odložila vedle. Ucítila jeho pohled na svém obličeji. Periferním viděním zahlédla, jak tmavé oči klouzají z její tváře na krk a pak na hnědé lokny. Poté dolů až k jejím holým lýtkům, které nezakrýval župan. Pomalu k němu otočila hlavu, ale on už byl opět zabraný do kouzelnických novin.

„Vystydne ti čaj,“ poukázal na hrneček po chvilce. Pak se zvedl a odložil listy na stolek. Přešel místnost, ale u dveří se ještě zastavil. „Budu v knihovně. Přišly mi nějaké nové knihy, tak je zkusím uložit.“ Hermiona se divila jeho zvláštnímu chování, ale než stihla něco namítnout, byl pryč. Nasnídala se a odebrala se nahoru, kde se převlékla do čistého oblečení. Pak si vybalila věci z tašky, kterou měla na zkouškách a trochu si uklidila v pokoji. Poté vyšla ze dveří a zamířila si to za ním. Slyšela, jak se dole s lupnutím objevil Krátura, který si něco brumlal a začal uklízet v kuchyni. Harry ho už poslal nazpátek.

Zaklepala na dveře knihovny a vstoupila. Severus k ní stál zády a do horních polic levitoval nějaké tlusté bichle. „Chtěla bych si promluvit o tom včerejšku,“ řekla pomalu a zastavila se pár kroků od něj.

„Byl to příjemný večer,“ pronesl klidně, ale bez jakéhokoliv zájmu ke konverzaci.

„Pro mě taky, ale o tom nemluvím,“ odpověděla nervózně.

„Omlouvám se ještě jednou za tu hádku, ale vysvětlit jsem ti to,“ řekl po několika okamžicích ticha.

„Ani o tom nemluvím,“ zakroutila hlavou a přistoupila k němu. Dotkla se jeho paže a Severus se k ní po chvíli otočil s otázkou v očích. „Chtěla jsem ti říct, že...“

Ale on ji nenechal domluvit: „Nemusíš mi nic vysvětlovat, Hermiono. To je v pořádku.“ Poodešel od ní a odložil knihy na stolek u okna. Pak jednu otevřel a začal v ní listovat.

„Ne, počkej,“ došla až k němu. „Chtěla bych, abys pochopil, že...“

„Ale to vážně není nutné. Opravdu. Nedělej si starosti.“ Usmál se na ni a zase zabořil oči do vytištěných řádků. Všimla si, jak pevně svírá vazbu příručky pro lékouzelníky.

Neklidně si promnula dlaně: „Poslouchej mě, prosím.“ Znovu se nadechoval, ale ona už toho měla dost. „Do háje, Severusi, je to důležité!“ Konečně odložil tu rozměrnou bichli a věnoval jí plnou pozornost. Jeho výraz byl dokonale neprostupný a ani jediný sval v jeho obličeji se nepohnul, aby dal najevo, co právě cítí, nebo co si myslí. Hermiona tedy pokračovala: „Chtěla jsem ti říct, že jsem se včera cítila krásně. A že v tu chvíli, kdy jsme dotančili, tak jsem... chtěla jsem...“ Sklonila hlavu, protože nevěděla, jak zareaguje na její vyznání pravdy. „Tě políbit,“ vydechla nakonec a prudce k němu zvedla oči, aby jí neunikla jeho reakce. Ať už bude jakákoliv.

Severus ji pozoroval a ani teď to nevypadalo, že by dal najevo špetku citů. „Já vím,“ řekl nakonec s povzdechem po dlouhé chvíli, při které si ona málem rozkousala nervozitou dolní ret. „Byl to pro mě velice hezký večer. Už dlouho jsem nic takového nezažil.“ Usmál se na ni povzbudivě, a když už to vypadalo, že nic nebrání tomu, aby překonala vzdálenost mezi nimi a objala ho, pokračoval: „Ale tohle není možné.“

„Zase řekneš, že vztah studentky a profesora je mimo všechna pravidla školy? Ale já už nejsem studentka.“ Pokusila se o bojovný tón, ale z jejího hlasu mu muselo být zřejmé, že tak jistá v kramflecích si není.

„Ne,“ zakroutil hlavou pomalu. „To už by vůči tobě nebylo nyní fér.“

„Tak co to je?“ zamračila se, ale víc než zloba v ní narůstalo zklamání. Nechce ji. Necítí k ní to stejné, co ona k němu. Co si taky myslela?! Hloupá!

„Jsem pro tebe moc starý, Hermiono.“ Upřeně se na ni podíval a konečně se jeho neutrální obličejová maska proměnila ve smutek.

„Takže tohle je ono?“ zeptala se nevěřícně a udělala několik kroků k němu.

Profesor však ustoupil a natáhl proti ní svou dlaň. „Ne, nechoď blíž. Není to jen tohle. Je toho mnohem víc, co o mě ještě nevíš. A co by ti mohlo zkazit život, rozumíš mi? A to já odmítám. Nezprzním život nikomu dalšímu. Už znovu ne.“ Hermiona pochopila, že myslí Harryho matku, kterou miloval, ale nedokázal ji ochránit. Z naléhavosti jeho slov ji bodlo u srdce.

„Já se nebojím, Severusi. Nebojím se tě,“ bojovně se mu podívala do očí a jeho úšklebek ji zranil. Rozhodla se ale, že mu teď nebude věnovat pozornost.

„Nevíš, o čem mluvíš. Nemáš ani ponětí, s kým tu několik měsíců bydlíš.“ V jeho pohledu se zablýskl sarkastický Snape spolu s nenávistí k sobě samému i ke světu okolo.

„Dovol mi to poznat. Prosím. Nemám strach a nebudu tě soudit.“ Odpověděla rozhodně.

„Nechtěj to,“ zakroutil hlavou a přistoupil k ní. Bolest v jeho očích ji málem rozplakala. „A nechtěj mě. Jsi pro mě až příliš dobrá, Hermiono.“ Políbil ji na čelo a pak zmizel. Několika rychlými kroky přešel místnost a byl pryč. Jeho dlouhý plášť, který si dnes po dlouhé době zase vzal, za ním zlověstně plál. Po tváři jí steklo několik zbloudilých slz.

Ten den už se neobjevil a ona po několika vzlycích do polštáře usnula. Další den se potkali opět v kuchyni a ani jeden nepromluvil. Severus vypadal unaveně a mlčky jí položil horký hrnek s čajem na stůl v jídelně. Sám se usadil do křesla s knihou.

„Děkuji,“ odhodlala se nakonec. „Kdy jsi přišel? Vypadáš vyčerpaně.“

„Pozdě v noci,“ odpověděl bez jakýchkoliv emocí promítajících se v jeho hlase. Ona jen pokývala tiše hlavou.