Mors principium est 16

Anotace: Nové postavy na scéně a nečekaná návštěva, která nedopadla příliš dobře.

Podobně uběhlo několik dalších dnů. Severus někam mizel a zase se po nekonečných hodinách objevoval. Někdy se vrátil až druhý den a vypadal příšerně vyřízený, jako kdyby dělal dozorce v Azkabanu těm nejhorším živlům. Dokonce si všimla jeho temných kruhů pod očima. Nevěděla, kam chodí a snad jí to začínalo být i jedno. Poté, co ucítila osten žárlivosti nad tím, když ji napadlo, že chodí za jinou ženou, rozčílila se na sebe. I kdyby chodil, tak co. Ji stejně nechce a nemiluje. Po události v knihovně, kdy ji tak rozhodně odmítl, se zatvrdila. Ne, nebude ze sebe dělat chudinku, která po něm touží a on si jí ani nevšimne.

Ten den pracovala na zahradě. Začal srpen a proměnlivé počasí se trošku umoudřilo.

„Dnes nikam neodcházíš?“ zakřičela na něj, aby ji slyšel, a odhrnula si z čela hřbetem ruky pramen vlasů, který se jí uvolnil z copu. Upravila si rukavice a pak přihrnula další část hlíny k sazeničkám. Lehce je udusala dlaněmi a kochala se pečlivě zrytou zahrádkou okolo sebe.

„Dnes ne,“ odpověděl, když vyšel ze zahradní laboratorní chatičky a vedle dveří položil bedýnku se starým harampádím, které chtěl vyhodit. „Nechceš, abych ti pomohl?“ Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a jeho oči se na okamžik zastavily u útlého pasu. Toho si ale Hermiona nevšimla.

„Ne, díky, to zvládnu sama,“ odpověděla rozhodně a postavila se. Ohnula se pro kyblík a šla vyhodit vytrhaný plevel.

Najednou ale otočila prudce hlavu, protože uslyšela ženský křik na vedlejší zahradě. „Nech mě být, Johne! A opovaž se na ni sáhnout, jinak od tebe odcházíme!“ ozýval se vyděšený tón.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ odpověděl hrubý mužský hlas a hystericky se zasmál. „Jasně, ty a odejít!“ Pak uslyšela ránu. Trhla sebou, odhodila kyblík a rozběhla se k zídce, která dělila Severusův dům a zahradu s vedlejší parcelou.

„Hermiono, ne!“ volal na ni profesor lektvarů, ale už byla u zdi. Přisunula si nějakou polorozpadlou cihlu ležící pod stromem, aby byla výš a postavila se na ni. Než vykoukla nad zeď, uslyšela ještě Severusovo varovné: „Nech to být! Taky jsem to zkoušel, ale nemá to cenu!“

Před očima se jí objevila scenérie zahrady. Uprostřed ní se výhružně tyčil asi čtyřicetiletý muž nad o něco mladší ženou. Za zády mužovy manželky, jak Hermiona usoudila, se krčila malá holčička. Mohlo jí být tak šest.

Odjakživa měla Hermiona ochranitelské sklony. Její srdce jí vždy velelo, aby se zastávala slabších, starala se o potřebné a zachraňovala bezmocné. Nikdy to nemohlo být jinak. I teď se vybičovala ke křiku: „Nechte je být, nebo na vás zavolám policii!!!“

Rozzuřený muž trhl hlavou směrem k ní a zatvářil se rozčileně. Jeho výraz byl až pološílený. „Co si to dovoluješ, ty couro! Copak ti ten úchylnej profesor nevysvětlil, že se mi má klidit z očí?!“

„Co si to dovolujete?“ opáčila Hermiona klidně, ale žaludek se jí třásl nervozitou. „Buď svou ženu a dceru necháte, nebo...“

„Nebo co?“ zašklebil se chlap a nechal roztřesenou matku s dívenkou být a rozešel se směrem ke zdi. „Tak co mi uděláš? Hm?! Jsem na vlastním pozemku, tak si trhni nohou. Můžu si tady s tou krávou a tím spratkem dělat, co chci!“ zařval nakonec a z druhé strany zahrady se na ni díval zlověstnýma očima.

„Když se uklidníte, můžeme si o všem V KLIDU promluvit,“ odpověděla mírně a ani jí nenapadlo uhnout pohledem. Ale bylo to zbytečné, chlap se po ní ohnal, ale ona v mžiku vytáhla ze zadní kapsy kalhot hůlku a namířila ji proti jeho čelu. „Zapomeňte,“ řekla rychle a pootočila hrotem hůlky. Malinko mu upravila mysl. Výraz rozzuřeného muže se najednou ztratil. Nahradil ho trochu přihlouplý pohled. Chlap od zdi poodstoupil a pak se rozešel jako beránek zpět do jeho domu. Žena a její dcera netušily, co se stalo, jen na Hermionu vděčně a trošku vyděšeně zíraly. Ta rychle sklonila hůlku a schovala ji do rukávu.

„Už je to v pořádku! Neublíží vám! Dnes bude spát jak mimino!“ zakřičela na dvě zkoprnělé postavy, které se nezmohly na slovo a pomalu odešly do domu. Hermiona seskočila z cihly, na které stála, a odebrala se zase k profesorově domu. Posbírala vysypaný kbelík, odnesla ho na kompost a šla vyplet další záhon.

Severus na ni koukal a nebyl vůbec rád. „Nevycházím z údivu nad tím, co jsi právě udělala. Myslel jsem, že víš, jaké jsou zákony. Žádná kouzla před mudly. A už vůbec je nepoužívat na ně samotné.“

„Vím,“ odpověděla klidně a dál vytrhávala ten otravný plevel.

„Ale tohle je vážné, Hermiono. Vymazala si mu kus paměti. Do dvou dnů tu máme dopis z Ministerstva.“

„Byla to výjimečná situace,“ řekla znovu krátce na vysvětlenou a dávala mu tak najevo, že nemá zájem o tenhle typ konverzace, které se on ale nechtěl vzdát. „Možná jsem zachránila dva lidské životy. Ministr to určitě pochopí.“

„Kdy se z tebe stal odmítač kouzelnického práva a takový ignorant?“ Kroutil nad ní hlavou a přišel blíž k její klečící postavě.

„A kdy se z tebe stal můj soudce? Na rozdíl od tebe aspoň neignoruji, když se někomu děje bezpráví!“ vrhla po něm naštvaný pohled a zvedla se, aby si oprášila kolena od hlíny.

„Samozřejmě, protože já jsem nikdy za nikoho nebojoval. To od tebe není spravedlivé, Hermiono,“ poukázal klidně, ale jeho oči ho prozrazovaly. Jiskřilo v nich rozzlobeně natolik, že musela přiznat, že si toho dřív nevšimla. Uvědomila si však, že poslední dobou v její přítomnosti nedokázal skrývat a potlačovat své emoce. Respektive, to se mu vlastně dařilo, uměl dokonale kontrolovat své tělo a pohyby, ale jeho oči se staly alespoň pro ni studnou do jeho duše, ze které se naučila číst.

„Víš co? Vlez mi na záda,“ pronesla příkře a oddupala zpátky do domu. V koupelně se umyla a převlékla do čistého. Pak si zalezla do svého pokoje a nevycházela z něj. Nakonec rozrušením usnula.

* * *

Srpnové dny ubíhaly pomalu a oni kolem sebe kroužil jak dva supi, kteří netuší, jestli jsou to námluvy, nebo bojovné vyzývání k zápasu o kořist. Tušila, že jeho odmítavý postoj vůči ní, který se snažil občas mírnit, souvisí s jeho temnou minulostí. Ano, skutečně nevěděla, čím vším si prošel, ale i přes to všechno, co si možná ani nedokázala představit, věřila, že je dobrý člověk a nenechá démony minulosti, aby ho pohltily. Bylo pro ni však složité vedle něj žít, protože dokázal být chladný, i když ne zlým způsobem. Cítila, že zkrátka nechtěl, aby k němu jakkoliv přilnula. Na to už bylo ale pozdě. Rozhodla se však, že chudinku ze sebe dělat nebude.

Málem se srazili na chodbě. „Hermiono,“ pronesl a pokýval hlavou na pozdrav, když kolem sebe procházeli. „K tomu incidentu na zahradě...“

„Nech to být, Severusi. Vyjádřil ses tehdy jasně.“ Zamračila se na něj a položila nohu na první schod, aby sešla do kuchyně.

„Poslouchej mě.“ Zadržel ji. „Souhlasím s tebou a nevadí mi, že jsi té ženě pomohla. Už několikrát jsem to řešil.“

„A evidentně nevyřešil,“ odsekla Hermiona a opřela se zády o zábradlí. Profesor stál nad ní.

„Prvně jsem to zkusil sousedskou domluvou, ale marně. Ten chlap je odporný bastard a násilník. Ale vždycky z toho nějak vyklouzl. Volal jsem na něj mudlovskou policii, ale nevím, jestli má nějaké známé na vyšších místech, anebo ty policisty podplatil, ale nikdy mu nic nedokázali. Nedostal žádný trest.“ Hermiona beze slova poslouchala, když pokračoval: „Proto jsem říkal, že je to zbytečné. Ne kvůli tomu, že bys neměla nic dělat. Jediné, s čímž zásadně nesouhlasím, je užití kouzel proti mudlům,“ podíval se na ni přísně a pomalým gestem si založil ruce na hrudi.

„Jen jsem mu vymazala vzpomínku na to, že chtěl své rodině ublížit a trochu jsem se mu pošťourala v mysli, aby si myslel, že chtěl jít spát, a aby se uklidnil. Ten den už jim neublížil,“ vysvětlila.

„Příliš si zahráváš, Hermiono. Jak to vysvětlíš, až ti přijde dopis z Ministerstva?“

„Přesně takhle.“ Pokrčila rameny. „A ať mi dají pokoj. Udělala jsem pro ně za svůj život víc než dost.“ Otočila se a rozešla se po schodech dolů. Severus tam stál a nemohl věřit vlastním uším. Nepoznával ji. Jakoby ztvrdla.

* * *

Seděl na sedačce před chladným krbem a na stolku vedle měl čaj a sušenky. Jeho pohled byl zabořený do další knihy z bohaté knihovny. Nohy poraněné od hada se zdály být už zcela v pořádku a i Severus se už cítil téměř jako před bitvou o Bradavice. Ani před ní už mu jeho síly nesloužily tak dobře jako během první kouzelnické války, ale čemu se mohl divit. Nejen věk, ale i léta strávená bojem, ať už skrytým nebo otevřeným, se na něm podepsaly. Fyzicky i psychicky.

Hermiona utírala jídelní stůl a chystala se servírovat oběd. Činorodě pobíhala po kuchyni a pár rychlými příkazy poslala Kráturu, aby šel uklidit do půdní místnosti se zavěšenými bylinkami. Severus ji koutkem oka pozoroval a bodalo ho uvnitř hrudníku. Je tak mladá! U Merlinovy hole, do čeho se to zatraceně namočil? Svíravý pocit neznamenal lítost ani stesk, ale spíše starost a strach a nepotlačitelnou sebekázeň, ke které se ve vztahu k ní snažil vybičovat. Ne, nesmí si dovolit zapomenout, kým byl, kým je a kým bude. To se nikdy nezmění. Zapomnění by totiž vedlo k tomu, že by mohl udělat něco velice neuváženého, co se Hermiony týkalo, a co by si do konce života neodpustil. Všechny své emoce chtěl udusit ve svém nitru, kolem něhož byla postavena neprostupná zeď. Uprostřed této vysoké a pevné zdi se však v posledních měsících začala objevovat zlatá brána. A tou branou dokázala projít jen Hermiona. Objevila se tam kvůli ní. A navzdory jemu samému.

Zničehonic někdo zazvonil. Všeho nechala a s krátkým: „Jdu tam.“ došla ke dveřím a otevřela je. Člověka, který za nimi stál, by zde absolutně nečekala.

„Co tady chceš, Malfoyi?“ Její oči se stáhly do úzké linky. V kuchyni se profesor lektvarů zvedl z pohovky a rozešel se za známými hlasem.

„Takže je to pravda, co se šušká,“ pronesl blonďatý mladý muž prozíravě a ušklíbl se. Viděla v tom jeho otce. „Smrtijed a mudlovská šm.....“

„Jestli jsi přišel, abys mě urážel, tak můžeš zase vypadnout,“ odsekla, ale rozhodla se mu dveře zatím nezabouchnout před nosem. Ostatně její dům to nebyl.

„Draco.“ Ozvalo se chladným hlasem pár metrů za ní. Severus okamžitě přerušil tok Malfoyových nadávek a svižným krokem přešel k nim. Postavil se za rameno mladé čarodějky. „Co tě sem přivádí?“

„Před ní mluvit nechci a nebudu.“ Mávl nejmladší ze starobylého rodu rukou směrem k mračící se Hermioně.

„Tak to je mi líto, Draco, ale potom můžeš jít. Přesně, jak řekla.“ Profesor nasadil svůj obvyklý neústupný výraz a přísně si chlapce ze své koleje měřil pohledem.

Jmenovaný kmital očima z jednoho na druhého a nedocházelo mu, co znamenala ta změna v chování jeho bývalého učitele, který stál vždycky na straně Zmijozelů, byl přítelem jeho rodičů a následovníkem Pána zla. Samozřejmě, že četl články ve všech možných novinách a pochopil, že s loajalitou Severuse Snapea k Lordu Voldemortovi to nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo.

Zrádce. Aspoň tak to viděl jeho otec. Draco však vnímal ještě jednu linii, která byla pro něj speciální a důležitá. Určitým způsobem byl pro něj jeho profesor otcovským vzorem, který ho chránil a podporoval. Něco, co od svého otce nikdy nezažil. Lucius Malfoy chtěl mít ze svého syna dalšího následovníka čistokrevné rodiny nadřazených kouzelníků. V podstatě loutku. Zpočátku v rukou svého otce, poté v rukou Pána zla.

A právě kvůli té nejednoznačné linii nejasného vztahu k Snapeovi, upustil Draco ze svého arogantního výrazu a klidně pokýval hlavou.

„Jsem rád, že neděláš své koleji ostudu,“ pronesl bývalý ředitel nevýrazně a ustoupil ze dveří. Hermiona zahlédla v jeho očích letmý záblesk radosti. Severus měl Draca svým způsobem rád. Nejmladší z Malfoyů prošel kolem své bývalé spolužačky a pokračoval za svým bývalým profesorem do kuchyně. Na tváři se mu usadil drzý výraz, ale možná to byla jen obrana. I on cítil, že mnoho z jeho chování, myšlenek, pocitů a rozhodnutí, mohl bez výčitek posunout do přihrádky s názvem bývalé, minulé, neaktuální. Už to nebyl ten Draco Malfoy, kterého znaly Bradavice.

„Posaď se. Naobědváš se s námi? Hermiona ti připraví místo.“

„Rád,“ odpověděl krátce, protože ho vznesená otázka překvapila. Rozhlížel se kolem, a i přes studený krb ho zaplavilo zvláštní rodinné hřejivé teplo. Takové, jaké on doma v jejich sídle nikdy nezažil. Nedokázal popsat tu emoci, ale možná by ji vystihovalo znepokojení. Pozorujíc Hermionu a Severuse nedokázal skrýt svou nervozitu, které ho zaplavovala, když sledoval, jak přirozeně vedle sebe ti dva fungují a připravují stůl.

Draco svou bývalou spolužačku pozoroval se zvláštním výrazem, kterého si Severus všiml okamžitě. „Ne, Hermiona mi tu nedělá služku, jestli si myslíš tohle. Je rovnocenným obyvatelem tohoto domu, tak se na ni tak přestaň dívat.“ Uhodil na mladého muže profesor přísně.

„Já jsem se na ni nijak nedíval,“ ohradil se.

„Jsem zvyklá. Nemusíš se obtěžovat, Draco,“ střelila po něm pohledem a nandala mu na talíř oběd.

Poté začali všichni jíst a Severus nechal svého bývalého žáka vydusit. Hrobové ticho přerušovalo jen cinkání příborů.

„Tak a teď bys mi mohl říct, proč jsi přišel,“ promluvil profesor, když odložil poslední nádobí do dřezu. „Posadíme se?“ Mávl rukou a všem přistála na stolku sklenka zlatavé tekutiny.

Draco zaměřil svůj pohled na Hermionu. „Před ní mluvit nebudu,“ řekl neústupně.

„Obávám se, že nemáš jinou možnost,“ odpověděl mu Severus. Bylo jasné, kdo z nich dvou je mistr v neústupnosti.

„Já můžu jít nahoru,“ ozvala se, aby nepřekážela důležité konverzaci, ale profesor lektvarů ji zadržel. Vážila si faktu, že ji neodehnal, a že ji při této konverzaci chce mít vedle sebe.

„Tak fajn,“ povzdychl si nakonec mladý muž neochotně a začal pomalým hlasem mluvit. Zdálo se, že mu tato debata není vůbec příjemná. „Rád bych věděl, proč jste mě chránil, proč jste zabil Brumbála místo mě a přitom to celou dobu hrál na dvě strany.“

„Tady tě musím zastavit, Draco,“ přerušil ho Severus. „V době, o které mluvíš, jsem to na dvě strany nehrál. Byl jsem na straně Brumbála a byl loajální jedině jemu. Od určitého okamžiku nebyl Voldemort můj Pán zla.“ Hermiona tušila, o jakém okamžiku mluví, byla to smrt Lily Potterové.

„Jediným důvodem, proč jsem se tě snažil chránit, byl slib, který jsem dal tvé matce. Uzavřela se mnou neporušitelný slib, protože věřila, že tě můžu ochránit. Dělala to z lásky k tobě. Tento slib obsahoval i část, která mě zavazovala k vraždě Albuse Brumbála. Pokud bys selhal, sám jsem měl ředitele zabít. A tak se i stalo.“

„A to vám mám věřit, profesore?“ ušklíbl se Draco arogantně.

„Nebuď idiot, Malfoyi, víš, jak funguje závazek uzavřený v rámci neporušitelného slibu. Pokud by ho Severus porušil, zemřel by.“ Hermiona se na něj nepřestávala mračit.

„Jasně, takže jste to dělal jen kvůli tomu, abyste si zachránil krk,“ odpověděl jí posměšně muž, ale jeho oči stále sledovaly profesora. Ignoroval ji a potlačil i pozvednutí obočí nad familiárním oslovením bývalého ředitele.

„Mysli si, co chceš, ale když ti řeknu, že Albus předpokládal, že selžeš a tak mě požádal, abych ho zabil a Voldemort by mi tak bez pochyby důvěřoval, budeš mě mít za blázna. Vy čistokrevní nesnášíte legendu o nejlepším kouzelníkovi všech dob, který moudře intrikuje na všechny strany a celé to divadlo řídí,“ dodal ještě Severus a pohodlně bez sebemenší emoce v obličeji se opřel do křesla.

Draco seděl naproti a v hlavě mu přebíhaly splašené myšlenky. Hermiona z pohovky pozorovala profesorův výraz a tušila, že by svému bývalému studentovi nikdy nepřiznal, že ho má v podstatě svým způsobem rád a nevidí v něm jen to špatné. Severus doopravdy věřil, že z toho chlapce může něco být. Doufal, že se z něj nestane zlý člověk. I proto souhlasil s Albusovým plánem. Mladý Draco nemusel touhle odpornou vraždou spadnout na dno. Ještě se mohl změnit, mohl z toho všeho vyjít lépe, daleko lépe než Severus. Možná v něm viděl sebe samého v jeho věku a svá špatná rozhodnutí, která udělal, a kterých pak těžce litoval.

„Samozřejmě. Protože já vždycky selžu. Nikdo mi nikdy nevěřil natolik, aby mi uložil důležitý úkol. Jako třeba tomu zlatému Potterovi,“ prskl Draco znechuceně.

„Neříkej hlouposti, Draco, nikdo nejsme dokonalý. Tvůj čas, kdy se budeš moct prosadit, ještě přijde.  Jsi mladý a perspektivní muž.“ Ano, Severus opravdu věřil, že z Draca Malfoye může být dobrý slušný člověk.

A Draco nebyl tak hloupý, aby si této linie vztahu profesora k sobě samému nevšiml. „Takže vy to děláte z nějakého zatraceného pocitu satisfakce, že se dějiny narovnávají, zatímco vy jste to v mládí všechno pokazil a já se mám teď poučit ze svých a vašich chyb a být lepším člověkem, než jste vy?“ odsekl a propaloval Snapea nenávistně očima.

Hermiona nadskočila na svém místě a otevřela pusu, aby Severuse bránila. Ten ji ale zastavil. „Takhle spolu mluvit nebudeme, Draco. Já jsem ti své karty vyložil. Nalož s těmi informacemi, jak uznáš za vhodné. Své odpovědi jsi dostal. Byl bych rád, kdyby sis na tenhle okamžik jednou v životě vzpomněl a uvědomil si, že existovali lidé, kterým na tvé budoucnosti záleželo.“

„A víte, že je mi to docela u prdele?“ vyjel najednou vulgárně. „Nestarejte se o mě pořád! Dejte mi už konečně všichni pokoj! Otec říká, že jste zrádce a zbabělec! Jak vám teda můžu věřit, že vám jde jen o moje dobro?!“

Severus si povzdechl a klidně ukázal směrem z místnosti. „Támhle jsou dveře. Tato konverzace je u konce. Ještě mi řekni, když jsi to zmínil, jak se mají rodiče?“

„Jak byste myslel?“ ušklíbl se posměšně a zamířil ke dveřím. „Otec je týdny zavřený u sebe v pracovně, a když vyjde, není s ním k vydržení. Je z něj troska. Viní všechny a nejvíce vás,“ řekl ponuře. „Matka se psychicky složila. Náš život se změnil a rozpadl. Divím se, že si pro otce ještě nepřišli bystrozorové.“

„Tvůj otec je zbabělec!“ sekla po něm.

„Utekl včas,“ odpověděl krátce Severus. „Věděl, kdy opustit scénu. Podařilo se mu to v nejvhodnější chvíli.“ Profesor ho doprovodil na vstupní chodbu. „Naschle, Draco. Pozdravuj matku. Je mi jí líto. A tebe taky.“ Zavřel za mladým mužem dveře a vrátil se zpátky do kuchyně.

Seděla na sedačce jako opařená a vzteky zatínala pěsti. „Co to jako mělo být? Nakráčí si sem a začne tě obviňovat a urážet? Proč jsi k němu byl tak shovívavý?“

„Plácá se v tom. Neví kudy kam a hledá odpovědi. To je přirozené, Hermiono. Je to nešťastný chlapec, který se ještě nestal zcela mužem,“ vysvětlit Severus klidně.

„Mluvíš jak Brumbál,“ opáčila. Profesor se jen hraně pohoršil a pak jí věnoval úsměv. Odešel se posadit na zahradu, kde si začal číst noviny. Jakoby se nic nestalo.

Hodila do sebe zbytek whisky a zavolala na Severuse, že půjde nakoupit. Když si psala seznam a hledala tašky, uvažovala nad mnoha polohami profesorovy osobnosti. Bylo jí líto, že ho Draco poslal v podstatě do háje. Snad někdy Severusovy rady a skrytou starost ocení.

Vyšla před dům a pokračovala okolo domu sousedů po chodníku. Za oknem se mihla tmavá postava a někdo v okamžiku, kdy procházela, záclonu zatáhl. Hermiona si přitáhla svetr blíže ke krku a přidala do kroku. Začalo se mračit na bouřku. Snad stihne nakoupit, než začne pršet, protože si zapomněla vzít deštník.