Kryšpín

Kryšpín

Anotace: Taková vzdálená fantazie o věcech budoucích. A nebo, třeba taky ne?

 

 

Nad maloměstem panuje podmračené a tiché podzimní odpoledne. Šedryl se loučí s kamarádkou. Vydává se pěšinou podél řeky, směrem k parkovišti koultů. Do jednoho usedla a pozvolna se kruhové vznášedlo dalo do pohybu směrem k domovu. Necelým metrem nad povrchem země proplouvala mladou, vyšlechtěnou alejí šedolistých stromů. Jejich zapojený podrost černých i tmavě fialových růží intenzivně voněl channelem X(B. Vůně zde plnila svoji ideologicko-společenskou funkci. Usměrňovala místní občany k vnitřnímu klidu a spokojenosti. Šedryl kreativně stočila svůj koult směrem k hvězdárně. Plachtila nad chodníčkem, na kterém se objevila žlutá, křídou nakreslená kostrbatá čára. Zastavila se a zahleděla jejím směrem do dálky, kde se postupně vytrácela.

„Hm, podivné. Žlutá patří k potlačovaným barvám. To taková černá, šedá… Pastel a pestrost je globálním nevkusem a bráno za out - až trapnost. Jako popřením vítězné cesty civilizace k serioznímu pesimizmu reálného pohledu na život. Rozhlédla se, aby se ubezpečila, zda není v záběru všudy přítomných kamer. Zvídavě se vydala po čáře vpřed. Vlastně netrvalo dlouho a záhy odbočila z chodníčku na cestu pod úpatím kopce Doubravka. „Stopařce“ se do lesa příliš nechtělo. Váhala, ale na konec v cestě pokračovala.

Čára se tentokrát klikatila po stromech podél cesty. Šedryl, postupovala vpřed jen zvolna. Les se pojednou rozestoupil a na malé mýtince se objevila tůň. Žluté značení zmizelo. Teď rukama v bok, rozhlížela se po okolí.

„Snad nějaká recese, nebo past na zvědavce?“ blesklo jí hlavou.

Sesula se do podřepu a pohlédla na hladinu. Prsty zavadila o černou šišku. Zvedla jí a obloukem vhodila do vody.

Poblíž se ozval v trávě šelest. Zpozorněla a zprudka vstala. Ticho. Vrátila se zpět do své polohy, vyčkávala. Šelest se ozval opět s tichým zacinkáním. Šedryl pocítila úzkost! Okamžik sbírala odvahu. V podřepu se sunula k místu, odkud zvuk pocházel. Opatrně rozhrnula vysokou trávu. Vyjekla a vyskočila! Před ní se krčil skřítek. Vlastně, spíše jakýsi kašpárek, kterého kdysi zahlédla na historických stránkách internetu. Byl ilustrací ve věci, které se snad tenkrát říkalo kníha? Měl na hlavě čapku s rozeklanými několika „rohy“ ukončenými rolničkou. Upnutou halenu s nabíranými rukávy. Pumpkami, ze kterých mu čouhaly dlouhé nohy. Na nich, nazuté zablácené špičaté kamaše.

Konečně mu také pohledla do nehybné tváře. Celá v posmutnělé grimase, očima temně modrýma, dlouhým špičatým nosem a vyčnělou bradou. Chvilku na sebe civěli. Šedryl konečně promluvila.

„Ahoj kašpárku. Co tady pohledáváš?“ ale on nic. Jen se před sebe upřeně díval do ztracena.

„Dovedla mě k tobě žlutá čára. Tu si křídou načáral ty?“ on, nehnul ani brvou. Hledala odvahu. Poté přistoupila blíž. Podřepla a prohlížela si jej z blízka.

„Ty ale vypadáš, šmudlo. Jen se na sebe podívej… a ty botky zablácené. A jak se vlastně jmenuješ? Já Šedryl, a ty?“ kašpárek mlčel. Jen závan větru mu na čapce sotva slyšitelně zaklinkal rolničkou. Opatrně k němu vztáhla paži a přibližovala jí k jeho dlani. Konečně jí stiskla ve své.

„Ty máš ale studené ruce, chudinko. Pojď ke mně, neboj se! Zahřeju tě.“ pomalu, skoro padesáti centimetrového panáčka zvedla a přitiskla ho k hrudi.  

„Jen pojď, ty můj malí. Ještě tě tady v lese něco sežere. Půjdeme spolu ke mně domu, do teplíčka.“

Zasunula si jej pod svetr a nasedla na koult. Uháněli směrem k blízkému domovu.

 

Byt je hřejivě uvítal. Vyčistila mu šatičky. Když mu otírala chodidla žínkou, tak – alespoň se jí tak zdálo, že zacinkala rolnička i dokonce tlumené chíí. Ale významu toho netušila. Už dávno tomu, co z lidského genomu zcela vymizel gen „humoru i úsměvu.“ Moderní pragmatické éře, je tento archaický přežitek novorozencům pod genetickým dohledem asistentů zavčas odstraněn.

Šedryl kašpárkovi stále neúnavně vyprávěla příběhy o úžasných super robotech. Pohádky o pekelných počítačích. Brala si jej na lůžko a v noci pokradmu naslouchala, zdali nevyloudí ze spánku zvuk, či slůvko. Ale nestalo se tak. Jednoho rána jí došla trpělivost.

„Víš ty co? Když mě nechceš alespoň prozradit tvé jméno, tak ti budu říkat Kryšpínek, ano? Hm, tobě, jak tak koukám, je to jedno. Ale mně ne. Přece se nějak jmenovat musíš… a hotovo!“

Napadlo ji, že si na internetu zjistí, jakže to kdysi s kašpárky bylo? Zadala údaje. Na monitoru naskočilo upozornění, že tato individua jsou pro společnost nepotřebná a nežádoucí. Ale na monitoru se pojednou objevil souhrn informaci. Nejvíce jí zaujalo, že žili a prospívali v prostředí humoru, úsměvu a zejména dětské radosti. Poslední nepatrné stopy, kde kašpárky ještě vítají jako společensky prospěšné, jsou chudí obyvatelé na území Zanzibaru a Havaje. Šedryl četla, při tom usilovně přemýšlela. On není živ - ani mrtev. Snad jen mezi lidmi s obdobnou letorou pookřeje. Poté pohlédla na Kryšpína usazeného na polici. Pokývala hlavou a řekla.

„A mám to panáčku. Jedeme spolu na Zanzibar!“

 

A tak se na druhý týden stalo. Vše šlo ráz na ráz! Jednoho odpoledne oba přistáli dopravním kosmodiskem na Zanzibar Kisauni Aiport. Když procházeli k odbavení terminálem byla překvapena, jak byla středem zájmu? Podivně v úsměvu se pitvořící lidé, si Šedryl v náručí Kryšpínem zvědavě prohlíželi. V půjčovně pronajala koult. Bez otálení se vydali směrem svého pobytu, pensionu vesničky Michianvi, ostrova s plážemi Penba. Všude vládla bujná vegetace pro ni popiratelné zeleně. Dokonce okolo prolétl nějaký strakatý pták. Konečně dorazili do cíle. Pension byl vystavený v místním krajovém stylu. Interiér byl strohý, ale pokoj čistý, pohodlný. Po cestě unavená Šedryl povečeřela a šla brzy spát.

 

Brzy ráno vstala. Posnídala v jídelně penzionu, poté vyzvedla z pokoje Kryšpína. Přehodila přes oblečené plavky dlouhé triko. Vydali se spolu na pláž. Když míjela recepci zaslechla, jak na ni někdo volá. Vzápětí se u ní objevili žena s mužem místního personálu. S úsměvem projevovali nadšení nad jejím „panáčkem.“ Pozvedávali mu paže, šimrali jej po tváři. Během několika vteřin se kolem nich seskupil hlouček lidí, který nadšeně přizvukoval. Šedryl byla celá nesvá. To podivné veselí v ní vyvolávalo paniku! S omluvným posunkem se vymanila hloučku. Vyběhla před budovu. Nasedla na koult a oslovila Kryšpína.

„Vidíš, ti divní lidé by nás snad umačkali.“ zběžně k němu pohlédla a zkoprněla. Kould zmateně zaplaval vzduchem. Kryšpínek měl na tváři úsměv od ucha k uchu!

„Zlatíčko, ty se pitvoříš? Konečně vidím na tvé tváři nějakou proměnu.“ řekla s uspokojením a zaparkovala na bílém písku dlouhé pláže.

Odložila plážovou kabelu vedle lehátka se slunečníkem. Se zájmem pozorovala pobřeží. Zde několik turistů i několik domorodců, zejména dětí, které dováděly v neposedných azurových vlnkách.

„Půjdu do vody, Kryšpínku.“ prohodila natěšena. Neboj, budu brzy nazpět. Ano?“  Zadívala se mu do stále usměvavé tváře a posadila ho pod slunečník na lehátko. Aby nebudil pozornost, do pasu jej přikryla ručníkem. Rukou ještě pokynula na pozdrav.  Rozeběhla se do moře.

Voda byla úžasná! Naskakovala na vlny a nechala se jimi houpat. Cítila uvolnění i spokojenost. Ponořena do vody pohlédla k břehu. Znepokojeně sledovala, jak se u jejího lehátka srocují dětí. Udělala několik plaveckých temp. Když pocítila pod nohami pevný břeh chvátala k hloučku. Děti nadšeně pobíhaly a výskaly. Když přišla na dohled spatřila, jak Kryšpín poskakuje po písku. Rolničky mu na čepce zvoní… a ouha, následně se svalil na zem! Převalil se na břicho. Rukama kolem sebe rozhrnoval písek. Naznačoval, že plave. Vše doprovázel pištivým hlaholím a smíchem. Děti byly u vytržení!

Šedryl to tak ohromilo, že nedokázala vůbec reagovat. Několik dětí se z kroužku oddělilo a povzbuzovali kašpárka, aby je následoval. On však váhal. Rozhlížel se kolem. Poté se postavil a  komickým poskakováním se rozeběhl za nimi.

Šedryl se konečně odhodlala k akci.

„Kryšpínku, kam jdeš? Vrať se zpátky!“ on se zastavil.  Smíchem jí dával najevo, ať jde s nimi. Ona jen zaraženě vrtěla hlavou, že nepůjde. On povyskočil a pokračoval v běhu. Jeden chlapec se shýbl, aby vyzvedl nezbedu do náruče. On se vysoukal po jeho hrudi. Přes jeho rameno výskal a k Šedryl mával rukou na rozloučenou. Ona jen rozpačitě stála. Hleděla, jak se děti s jejich novým kamarádem pomalu od ní vzdalují dál a dál, až jako rozplizlé tečky zmizeli u pobřežního ostrohu.

 

Zůstala osamocena a v hlavě jí vířily úvahy.

„Můj Kryšpínek je pryč. A jak probuzeným ze zakletí, teď mezi svými? Ano! Ta jeho proměna je až neuvěřitelná. Jí samotné, tolik jeho emoce neříkají. Ale hovoří, hýbe se… a žije! To je nejdůležitější, to si přece přála! Kvůli jeho nešťastnému a bezvládnému stavu sem přece přicestovali. On se ve zdejší zemi lidského pitvoření, smíchu, záplavě barev, cítí dobře.

Zahleděla se ještě naposledy do dálky k ostrohu. V oku se jí objevila slza? Z lítosti? Ale nikoli! To asi ten slaný zatracený vítr, pomyslela si. Byla si jistá, že se s Kryšpínem rozhodla správně. Věděla, že ona, do tohoto zbytku zapomenutého světa nepatří.         

       

        

 

    

      

Autor šerý, 28.07.2022
Přečteno 302x
Tipy 18
Poslední tipující: cappuccinogirl, jitoush, Iva Husárková, Sonador, Fialový metal, Vivien, Frr, mkinka
ikonkaKomentáře (19)
ikonkaKomentujících (10)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tož tedaaaa... doufám, že budoucnost, ve které by nějak geneticky upravovali lidskej smích a veselí nás nečeká. Napsaný je to zas parádně...a kašpárek s rolničkama mně vyloženě potěšil, i když už nejsem dítě...já doufám, že tuhle postavičku b udou děti ještě dlouho znát... stejně jako Hurvínka a Spejbla:-)
Krásná pohlazenka na večer, měla jsem ji dnes asi za odměnu místo večerníčka :-)*díky.

05.12.2023 21:57:10 | cappuccinogirl

No někdy si o sobě myslím, že mám talent zavařovat sladko-kyselé okurky. :-) Ty mé příběhy tomu nasvědčují. Ale jsem rád, že sis pobrala z příběhu zejména ten kyselý lák. Děkuji, že se díváš na mojí tvorbu i zpětným zrcátkem*

05.12.2023 22:25:10 | šerý

Já si ji načítala už dřív, zvenku. Na Zanzibaru nebyla, ale byl teď Orel, dneska doletěl...kamarád. Každý máme někde to své bytostné těžiště, že. Tak jako stromy...někdy přesadíme člověka a...bývá to tak u hodně starých lidí, co mají domek, králíky, psa nebo kočku. Dají ho do domova a on umře. Protože mu vzali to poslední, co měl. Ráda jsem četla, opravdu.

14.09.2022 16:59:03 | Philogyny

Kdysi jsem měl na Zanzibar v úmyslu cestovat. Z sobních důvodů bylo nakonec jinak... Ostrov jsem měl tenkrát předem "nastudovaný" a něco jsem zde v psaní použil. Je to chudá, ale přesto usměvavá země s bezelstnými lidmi.
V povídce sdílím obavu o duchovní chlad budoucnosti a bezbřehých elektro-technických technologií. Nechtěl bych žít v mašinerii bezdotykového světa, bez lidské hřejivosti a nepotřebného úsměvu.
K vykořenění: Jeden pamětník mi vyprávěl o vystěhovaných lidech z Hrdlovky, která byla obětována (jako mnoho obdobných) těžbě uhlí. Bydleli tam po mnohé generace a byli z toho nešťastný, odpor marný. Mocipáni nastěhovali celou vesnici do čtyř vystavěných mnohapatrových věžáků. Někteří ten stesk odchodu z rodné vesnice, baráčků, zahradek nezvládli a vyskočili oknem.
Ano, Philogyny. Mladý strom ještě přesazení přežije. Starému hluboké kořeny utneš a míza vykrvácí. Už tak je vidět v Seniorských Domovech.
Musím moc poděkovat. Těší mě Vaše empatie a pozornost*

14.09.2022 23:29:15 | šerý

Orientace na autora, stáří díla, počet čtení k počtu typů, komentáře Od toť můj lakmus k čtení. U Tvého díla bych to mohl vynechat, ale to neudělám. Nebudu se šidit. Kdysi jsem četl hodně na přezkáčku a dílo selektoval na nosné a nadbytečné. Proč to placám? Ani nevím. Tomáš

03.08.2022 22:27:36 | umělec2

Nuže Tome. Na Literu příliš próza nefrčí. Nemluvě o tom, že nemají na ni čtenáři vůbec čas. A tak jsme povděčni, že si někdo dá tu práci a přečte si - má vůbec tu trpělivost. Ale vždy v tom málu si selektuji a mám radost z čtenáře, který mně svým dílem sám přesvědčí, když nepíše plytkosti. To je pro pro mě významou indicií k posouzení, jestli mé psaní má nějaký vůbec smysl. Ty zde patříš mezi ně, i když spíše píšeš úvahy a glosy, nežli povídky.
Tak si vážím tvého postřehu a jsem rád, že sis opět přečetl. Díky*

04.08.2022 01:32:15 | šerý

.....Cituji:"Šušky,šušky u hrušky,šuškají si berušky,o čem si to šuškají,co taková muška jí,o čem ještě,kolik soust na svačinu slupne chroust".................tož Šeráčku,myslím,že té dětiny je ve mně tam někde docela dost,proto občas tak nějak nepobírám,co to ti "velcí lidé" někdy vymýšlí a konají,jak ty ručičky a nožičky světa dokáží vymknout z kloubů.......Tvé poselství o neztrácení hravosti a nebrání se příliš vážně jsem si připoměla a jak jsem tuhle na čtení zahlédla Tvé oči,tak tam to tak hravě blýskalo se,že mi bylo jasné,že si "hraješ"a hraješ rád..../úsměv/.
Teď nedávno jsem jela vlakem a už se chystala vystoupit a za sklem stojící malej klučík tak do dvou let se na mě podíval a roztáhl pusu do úsměvu od ucha k uchu,zubil se na mě,až mu očíčka svítila a tak jsem se přidala,nešlo odolat a ani jsem se nebránila,jeho malej kámoš se přidal a matky jejich byly nějak zaražený....a tak jsme se smáli a svět byl hnedle o něco laskavější.....není nad bezelstný bezprostřední úsměv dítěte.....Kdo si hraje,nezlobí......Ji./úsměv/...Děkuji za připomenutí,hezky jsi to napsal...

31.07.2022 19:06:48 | jitoush

Těď, při zpětné rekapitulaci jsem úlekem zjistil, že jsem ti Jituško nezareagoval na tvůj prima (!) koment. Velká omluva, prosím!
Ách ric pic, však mě ze skušenosti už znáš a víš. Jsem roztržitý slepýš. Ale fakt - no fakt, opravdu. Zamýšlím se nad sebou. Léčím se!

Zdravím do Olomouce a měj se jen prima*

30.10.2022 20:03:44 | šerý

musím ti vyseknout hlubokou poklonu šerý, až se mi jistě rozcinkají rolničky:) ...našla jsem v tom ještě jednu rovinu... mám ráda moudré příběhy s "poučením" a tobě se to moc povedlo!;) ST*

28.07.2022 21:39:20 | Sonador

Děkuji Sonador, za osobní názor na mé dílko. Těší mě, že se líbí a že sis našla i nuance. Rád Tě tu vidím a vážím si*

28.07.2022 22:42:47 | šerý

Děkuji za milou povídku, přečetla jsem jedním dechem o polední pauze v práci :)

28.07.2022 12:46:11 | Marry31

Bezva zpráva Marry. Potěšilas.*
Děkuji.

28.07.2022 14:05:10 | šerý

A je to tady** Jsem v úžasu, co inspirace a představivosti probudils. Rázem ve mně dětská duše, ta stará dětská duše, která stále ví, jak umí smích kouzlit. Vděčím jí za mnohé a hýčkám si ji, tam uvnitř. A moc jí děkuju, že mně v dětství neutekla. Já ji za to často beru na „dětský ostrov“, a jsem v tom čase v ústraní, ať si svobodně nabírá ve svém světě. V té době mi i bývá smutno, chybí mi, a tak občas tajně nakouknu. Když vidím, jak je šťastná, pomyslím si, že pokud by jednou odešla, nebudu smutnit, protože mě naučila držet si prima dětskou přirozenost, ke které patří radost.

Teda Kájo, tvá povídečka fantazie, je jak jemným tylem zastřený dětský svět, a když závěs maličko poodtáhnu, vykukuje na mě zpoza rohu Kryšpín a v mžiku mě má svýma zářivýma očkama a zazubeným smíchem místních domorodců. Ba dokonce se mi zazdálo, že z poličky u postele slyším jemný cinkot rolniček …

28.07.2022 10:27:31 | Vivien

Myslím, že jsi podstatu příběhu vyhmátla přesně. Je prima, Tvé silo úsměvů na ostruvku dětství, kam si chodíš nasypat na rty. To si střež! Člověk ve společnosti má býti důstojným a uvážlivým. Při otevření dveří k dětskému světu i milostných hrátek :) umět popustit hravost a fantazii. Pokud síla dá, vylezt s mňoučatama na strom, umět si s nimi hrát. I s miláčkem na lůžku... no, tady to radši střihnu.
Děcký život je v nás stále ukotven. Jen té kotvě někomu užírá rez! Tak vydrž být důstojná a hlídej si své silo smíchu před šklebícími se predátory.
Děkuji, za otevřeně důvěrná slova Vivien*
(Však víme, co nám v hlavě šušká.)

28.07.2022 13:59:47 | šerý

ŠEŘÍKU Šerýku-to je vono! Povídečka se Ti moc povedla - Hle - Tvá něžně rozjívená imaginace přináší vzácné plody útěchy a zamyšlení nad nezbytnou potřebností radosti ze znovunalezení radosti nad opomíjeným a nespravedlivě
zasutým světem pohádkové idyly spontánního dětského údivu.....UDĚLAL JSI MI RADOST, PŘÍTELI ROZVERNÝ***ST*

28.07.2022 08:42:44 | Frr

Tak z Tvé radosti mám radost zase já! Je "okurková sezóna" tak takovej příběh k letnímu počtení, možná, i k úvaze. Nic akčního a dramatického. Dětská, a potažmo i dospělá imanginace, je úžasná záležitost. Měli bychom si jí hýčkat, aby nás nesežrala všednost a splín. Velké díky Frrčíku, za přečtení a komentář*

28.07.2022 13:43:18 | šerý

Děkuji za čtení na ráno.

28.07.2022 06:14:13 | mkinka

To je prima, že sis mně početla k budíčku. Děkuji, Mkinko.*

28.07.2022 13:29:10 | šerý

Rádo se stalo.

04.08.2022 04:37:50 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí