Černá orchidej - Klid před bouří

Anotace: Pomalu se začínáme dostávat do děje, ale opravdu jen pomalu :-))

Sbírka: Černá Orchidej

Klid před bouří
Nedaleko jednoho zdejšího obávaného nočního klubu, který svojí špatnou pověst měl proto, že už mnohokrát se stalo, že před ním a nebo přímo v něm někdo zemřel, se tiše plížily dvě postavy. K překvapené všech tento klub ale nikdy zavřít nemohli, majitelovi se totiž dařilo bravurně z těchto nepříjemností vybruslit.
Ty dvě postavy zahalené v dlouhém plášti mířily směrem k tomuto klubu, i když člověk by je podle vzhledu nezařadil do nebezpečné sebranky. Oba byli mladí a něco na nich bylo vznešené, nikoliv však luxusní oblečení, to oni na sobě ani neměly. Vznešenými je dělalo „něco“ uvnitř, nějaké to neznámé „ono“.
První postava z dvojici se náhle zastavila, otočila se na svého partnera, měla na puse přiložený prst a pomalu si sundala plášť. Kdyby v této uličce byl ještě někdo jiný, krom nich, asi by se divil proč si sundává plášť když je noc chladná a asi největší záhadou by bylo, proč to dělá žena, která vypadá tak křehce jako ona.
Druhá postava si též po vzoru dívky sundala plášť, byl to mladý muž, vypadal stejně jako dívka tak křehce, ale zároveň i tak silně.
Mladá žena mu dala svůj plášť, sehnula se pro něco k zemi, bylo to zabalené ve špinavé mnohokrát použité krabici. Z výrazu ženy však bylo patrné, že obsah nejspíše nebude tak chudý jako jeho obal.
„Pláště budou za chvíli potřeba Same, svit musíme schovat, pozor, otevírám to.“ Otočí se od krabice dívka.
„Já vím Martino, už jsi mi to nejednou říkala, jen nechápu, proč ji musíš vyndávat zrovna teď, já bych byl už ráda v klubu.“ Odpoví nevrle Sam.
„Do Klanu půjdeme za chvíli. Proč ji musím mít?“ odfrkne Martina, „Ty nevíš, co pro mě znamená? A navíc zapomínáš na její moc a jestli je Alexandro blízko, bude potřeba její ochrana.“
„Ochrana? Snad tomu stále nevěříš. Řekni mi kdy tě naposledy ochránila? Hm… Vždy jsi musela použít své vlastní síly. Nebuď naivní Martino, jinak brzy skončíš jako další poražený slabý upír.“ Zpraží Sam Martinu podrážděně.
Martina mu jeho pohled oplatí, zamračí se. „Schovej mě do plášťů.“ Pronese suše a opět se otočí ke krabici.
Sam raději už mlčí, myslí si své a opatrně Martinu skryje do plášťů.
Martina, jakmile na sobě ucítí plášť, pomalu začne otevírat víko krabice. Vychutnává si tento okamžik, jako ovšem všechny chvíle, kdy ji opět spatřila.
Když sundá víko, nedočkavostí a napětím ani nedýchá. Na dně leží nějaký předmět zahalený ve starém hadru. Hlavou ji bleskne jedna vzpomínka: Seděla s maminkou na louce, povídaly si o nastávající oslavě jara. Její maminka se však zarazila, usmála se a řekla jí, ať zavře oči a nastaví ruku. Martina se na ní nedočkavě podívala a učinila tak. Ona vložila do její malé natažené ručky nějakou květinu. Martina otevřela oči, upřela pohled na černou orchidej, která vypadala jako čerstvě utržené, pak se podívala zvědavě na matku.
„Uschovej ji Martino, opatruj ji a nikdy ji neztrať! Její síla daleko sahá za naše znalosti, její moc umí být silnější než naše. Je jen potřeba ji uschovat, nikdy o ní nepřijít a hlavně ji chovej v tajnosti!“
„Ale maminko, jak ji mám použít a kde jsi ji vzala?“ Martina se začala ihned vyptávat.
„Když jsi se narodila,“ zarazila se a po tváři ji stekla jedna malá slza, ale hned dál pokračovala, „když jsi se narodila, přiletěla do domu holubice a na klín mi položila tuto černou orchidej. Měla jsem ji položit k tobě, když jsem tak udělal, prolétla mnou ohromná síla a v hlavou mi projel jakoby krátký film, viděla jsem tebe, jak před sebou držíš tuto orchidej, září kolem tebe ochranné bílé světlo a odrážíš nepřítele.“… Tehdy jí bylo šest let, tehdy poprvé dostala tuto cennou ochranu. Vždy ji pečlivě schovávala a používala ji jen v nejnutnějších případech, jede den ji však nepoužila a ten den se stal osudným… Svoje myšlenky rychle zahnala a začala se opět se soustředit na černou orchidej ve svém obalu.

* * *

Nedaleko od nich seděl v temné uličce mladý muž. Mohlo mu být kolem dvaceti let. Jeho tvář zahalovaly prameny dlouhých hnědých vlasů. Seděl shrbeně na zemi, jeho záda se dotýkala zdi staré budovy, nejspíše bývalého skladiště. Tiše dýchal, na něco se soustředil. Nepřítomně se díval před sebe, nejspíše na nějaký kamínek nebo něco jiného na zemi, ale to nebylo hlavním středem jeho zájmu, on napjatě poslouchal, jako by čekal, až se někdo ozve a on bude moc vyrazit dál, vpřed.
Jak tu tak sedí, v hlavě si pohrává s jednou vzpomínkou, se vzpomínkou na jeden okamžik, který za tohle všechno může. Ta chvíle může za to, že on tady sedí a čeká na ně, aby mohl zaútočit, pomstít se, za to, co z něj udělali. Opět ho zaplaví vlna vzteku, začne mu tepat ve spáncích, jak se mu do nich nahrne krev. Pevně zatne pěst, až se mu jeho vlastní nehty zaryjí do dlaně. Bolesti si však nevšímá, nevšímá si ničeho kolem sebe, jen tiše vnímá každý zvuk v okolí. Začne se pomalu houpat tam a zpět, jeho napětí a nervozita stoupá. Cítí, jak jsou blízko, adrenalin v jeho krvi stoupá, cítí je. Rád by vyrazil už teď, ale ví, že musí počkat. Kdyby zaútočil v nesprávnou chvíli, hořce by toho litoval.
V duchu se tiše zasmál. Jak dlouho je sleduje? Už nějakých čtyři sta let. Nesmrtelní dlouho žijí, ale on by rád svůj život ukončil hned na začátku, co se v něj proměnil. Jenže něco mu to nedovolilo. To něco byla pomsta. Chce se pomstít a teprve potom může s klidným duchem odejít. Nemělo by to být těžké. Lovců upírů je v této době sice pramálo, protože tihle paranoidní lidí v Nesmrtelné nevěří, ale i tak se najde několik jedinců. Snad na některého narazí a pokud ne… Pokud na nikoho nenarazí, budu se muset stát svým vlastním lovcem…
Něco ho vyruší, vzhlédne. Náhlá změna větru, to se v těchto končinách často nestává. Znejistí. Rychle vstane a zbystří svoje vnímání. Dívá se kolem sebe, pravou rukou pevně svírá rukojeť meče. Nejistě se točí kolem dokola, rozhlíží se. Neví přesně proč by se měl takhle cítit, ale něco mu říká, že by měl být na pozoru. Vítr sílí, začíná mu cuchat vlasy.
Pohlédne směrem, kde si myslí, že se ti dva, Sam a Martina, nachází. Právě včas. Odněkud, kde by měli být vystřelí tlumený paprsek bílého světla.
„Orchidej“ vydechne.
Nervózně sebou škubne. Rozmýšlí se, jestli má vyrazit, nebo ne. Už je tak blízko, nechce si to zkazit, ale má strach. O orchideji mu Martina vyprávěla.
Ale jeho chuť na pomstu je silnější než obavy, rozeběhne se směrem k nim.