Princezna a čarovný sen: 1. část

Anotace: 1. část krátké fantasy povídky

„Bylo nebylo, před dávnými časy…“
„Ale mami, na to už jsme přeci velcí,“ řekl Pepíček a naznačil mamince, že už tento styl pohádek a vyprávění přerostl.
„Ale já to chci slyšet,“ namítla malá Bětulinka a zatvářila se na svého brášku tak kysele, že se neodvážil něco dalšího říct. A to měl palčivou poznámku na jazyku.
„Tak, co vám mám tedy dnes vyprávět?“
„Zase o princeznách. Ty pohádky mám nejradši,“ zasnila se Bětulinka. Svůj pohled ale opět věnovala Pepíčkovi. Ten sice zaujal vážný postoj, ale ani nešpitl.
„Dobře tedy, lehnout a nastražit uši. Přečtu vám pohádku o zakleté princezně a jednom mladíkovi, který byl tak obyčejně neobyčejný. To, jakou náhodou se oni dva dali dohromady, bude záhadou. A navíc budou muset zachránit dvě velká království.“
„A dokázala bys někdy pohádku vyprávět a nečíst?“ zeptal se zvědavý Pepíček.
„Možná ano, možná ne. Nějaký pohádkář by to jistě zvládnul z patra, ale já vám dnes večer pohádku radši přečtu. Teď se zaposlouchejte a zavřete u toho oči, abyste si mohli představit ve svých snech krásné princezny a prince, hrozivé draky a možná se tam objeví i jednorožec, kterého máš tak moc ráda, Bětulinko. Pohádka se jmenuje o ztracené Princezně a čarovném snu.
„A mami?“ zeptala se malá dcerka své mámy a při tom ve svém náručí svírala malého plyšového jednorožce, svou nejoblíbenější hračku, kterou vždy musela mít u sebe, když usínala.
„Ano Bětuško?“
„A jak moc ta princezna bude ztracená?“
„To ti přeci nemohu teď prozrazovat, ale co ti mohu říci, že bude ztracená i ztracená. Už jsi někdy rozbila zrcadlo?“
„Ještě ne, mami.“
„A přesně tato princezna jedno takové rozbila. Nebylo to však obyčejné zrcadlo, ale to ona nevěděla. Od té doby se v jejím životě něco změnilo, a jak se říká, tak rozbité zrcadlo přináší smůlu. Tahle princezna tu smůlu opravdu měla nebo si to alespoň myslela.“
„To je mi ji líto, snad bude mít i trochu štěstí. A ty nám budeš číst o tom, jak ho rozbila?“ ozval se ze své postele Pepíček.
„Ne, to je trochu jiný příběh. Ale je možné, že nám o tom něco ta princezna řekne v té pohádce sama. Teď zavřete očka a poslouchejte:“

*

Za devatero horami a devatero řekami se nacházelo jedno velké království. V těchto krajích se žilo velice šťastně, neboť tam vládl moudrý král se svou ženou, krásnou královnou. Je pravda, že sice vládl přísně a zásadově, ale přitom to byl velice moudrý a rozumný muž. Pro svůj lid chtěl vždy jen to nejlepší. Měli ho za to rádi. Království vzkvétalo.
Jen jedna věc se mu v životě nepovedla tak, jak si představoval a to mít mužského dědice. Narodily se mu jen dvě dcery. Starší se jmenovala Lucinka a té mladší dali jméno Alžbětka. Byl mezi nimi věkový rozdíl asi tří let. To jim ale vůbec nevadilo.
Král se nakonec smířil s tím, že se mu už syn nenarodí. Občas se mu ta myšlenka ale nenápadně vkradla do mysli. Nyní, když mu jeho dvě dcerky rostly před očima, byl ale šťastný.
Čím víc byli větší, tím krásněly. Oběma se na hlavě třpytily zlatavé vlásky, takové, které v království nikdo neměl. Ta mladší ale v sobě ještě měla jakousi jiskru, o které sama nevěděla. Skoro každý den si hráli venku a ani ošklivé počasí je neodradilo. Když jedna stonala, druhá vždy u ní byla, aby nebyla sama. Vždy byly spolu. Až do dne, kdy se z Lucinky stala princezna na vdávání.
„To jakože, když tě princ políbí, tak budeš ještě krásnější, než jsi?“ ptala se Bětka své starší sestry, kterou považovala za tu rozumnější. Přeci byla starší.
„Já myslím, že ano. Ale já už přeci krásná jsem,“ odpověděla ji Lucka.
„A to si zítra opravdu někoho vybereš na tvém plesu?“
„To nevím, možná se to ode mě i čeká.“
„Ale táta tě přeci do toho nenutí.“
„Já vím. Představ si ale, že by se tu objevil krásný mladý a opět krásný princ a já bych jeho krásou omdlela.“
„Ale prosím tě. Nikdo z krásy přeci neomdlévá.“ Lucka se podívala upřímně na Bětku a pravila: „No to nevím, kdo tady omdlévá pro svou krásu před zrcadlem. Je dobře, že se jich už nedotýkáš a držíš si odstup. Pamatuješ, jak jsi kdysi rozbila to své zrcátko?“
„Já za to nemohu. Nějak mi tehdy bylo slabo, podlomili se mi kolena, a jak jsem upadla, zrcadlo se rozbilo a ruku mi pořezalo.“
„Budeš mít smůlu celý svůj život a ta jizva na ruce už ti zůstane,“ šklebila se Lucka na Bětku.
„Hm, už mlčím.“
„Z toho si nic nedělej. Smůla nebo štěstí. Na to se přeci nedá věřit.“
„Já na to věřím,“ oponovala ji Bětka, „já totiž dokážu zakopnout i na rovince. Třeba včera jsem si spálila prst v kuchyni. Mám na něm teď velký a bolavý puchýř.“
„Víš, že táta nám zakázal chodit do kuchyně.“
„Já vím, ale já se občas ráda ztrácím, kam nemám.“ Povídali si takhle spolu dlouho do noci, až přišla chvíle se rozloučit a Bětka odešla do své komnaty. Od otce dostala polibek na čelo na dobrou noc a od své matky pohlazení.
V noci se zdál Bětce zvláštní sen. Dříve se objevoval ale jen tu noc, kdy se necítila nejšťastněji nebo měla nějaké obavy. Teď poslední dobou to bylo i při klidném spánku.
V tom snu si sama sebe představovala jako mladou vesnickou holku na jarmarku. Dnes se něco ale změnilo, sen byl trochu jiný. Skoro jako živý.
„To je ona, chyťte ji,“ volali lidé a ukazovali na Bětku. Ta těžce oddechovala. Vystrašená a vylekaná. Schovala se za roh a myslela si, že je v bezpečí.
Bohužel slyšela: „Hej, strážný, strážný, tam za ten roh běžela ta proklatá čarodějnice. Musíte ji chytit a zabít.“
Bětka pranic nečekala a běžela, co jí nohy stačily. Nechápala, proč ji považují za čarodějku, vždyť nic neprovedla. Utírala si za běhu slzu z očí a klestila si cestu malými uličkami se strážnými v patách. Jak to však u ní bývá zvykem, zakopla na rovince. Sedla si a složila hlavu v dlaních připravena na své dopadení.
Někdo ji však z otevřených dveřích postranně chytl za ruku a vtáhl dovnitř. Rychle za sebou zabouchl.
„Pst, buď teď potichu. Bude jim divné, že jsi se z cesty vytratila pryč. Pokud však věří, že jsi čarodějnice, tak to možná vezmou jako fakt,“ řekl klučičí hlas.
„Kdo jsi?“ zeptala se zvědavě Bětka.
„Potichu, musíš šeptem. Já jsem Martin a ty?“
„Já jsem Bětka.“
„A odkud pocházíš?“
„To já sama ani nevím, najednou jsem se tady objevila. Myslím, že jsem princezna.“
„Ty a princezna? To těžko. Náš král má jen tři syny. Kdyby měl dceru, určitě bych to věděl.“
„A kde to tedy jsem?“
„V zemi Mojmíra Vznešeného neboli v Jižním království.“
„Aha, to neznám. A nevíš, jak jsem se tady ocitla?“
„Já tě jen zachránil. Prostě si se najednou objevila na jarmarku přesně uprostřed. Bílá záře a z ní jsi vyšla ty.“
„To si nepamatuji.“
„Kolik ti je? Vypadáš, že jsi ještě moc toho na světě nenašlapala.“
Bětka se zakřenila: „Osmnáct, abys věděl. A jestli si myslíš, že jsem malé kuře, tak jsi na omylu. To ty spíš vypadáš, že jsi ještě nic nezažil.“
Martin se usmál: „Jsem sice o malinko starší než ty, ale myslím si, že se mýlíš. Zažil jsem již toho dost.“
Ještě dlouho si spolu povídali a našli společnou řeč. Dokonce se i hodně nasmáli. Bětka zjistila, že se najednou ničeho nebojí. V jeho blízkosti ji strach opustil. Najednou ji ten sen nepřišel tak děsivý jako vždy byl. Cítila se příjemně a šťastně. Jediné, o čem se spolu nebavili, byl jejich původ. Více se již nezmiňovala o tom, že je princezna a přijmula i ten fakt, že by mohla být v tomto snu čarodějnicí. Však to byl jen sen a ona si to uvědomovala.
V pozdních hodinách si položila svou hlavu do jeho klína a zavřela oči. Jakmile je zavřela, probudila se...

Pokračování příště...