Příběh Huga Landensbergera

V jedné židovské rodině se narodilo dítě. Rodiče mu dali jméno Hugo – Hugo Landensberger. Jeho otec, Julius Landensberger, byl váženým obchodníkem, zatímco matka, Leticie Landensbergerová, se starala o domácnost. V domě s nimi žila ještě otcova teta Herberta Frankmannová, která se po smrti svého manžela, Natanaela Frankmanna, nikdy zcela nevzpamatovala.
Leticie často říkávala, že by jí srdce utrhlo, kdyby teta musela zůstat v ústavu. Vyhradili jí tedy malý pokoj, kde trávila dny za zataženými závěsy a pod světlem lampy pletla ponožky, šály a svetry. Herberta mluvila zřídkakdy, a když už, bývala to slova podivná, bez zřejmého smyslu.
Když se Hugo narodil, přistoupila k jeho postýlce, uchopila její rám svými kostnatými prsty, obrátila se na rodiče a pronesla:
„Leticie, moje drahá Leticie…“ hlasem, který zněl jako z jiného světa. „Tohle dítě je výjimečné. Změní život mnoha lidem.“
„Už dlouho jsem ji takhle neslyšela mluvit,“ podivila se Leticie.
„Vytrpěla si dost,“ odpověděl Julius a pohlédl na dítě, které se právě usmálo.
Herberta se pak vrátila ke svému pletení a polohlasem si mumlala:
„Ano, Herberto, víš to dobře. To dítě je zvláštní. Máš pravdu, Herberto...“
Její slova však nikdo nebral příliš vážně. Leticie i Julius byli rádi, že jejich syn vyrůstá v čistotě a lásce a že se jednou bude vzdělávat na dobré škole.

Psal se rok 1940 a Hugo oslavil desáté narozeniny. Byl to pilný chlapec, chodil do čtvrté třídy a až na občasné vylomeniny si vedl velmi dobře. Jednoho odpoledne se Herbertě udělalo nevolno. Bez ohledu na svůj stav požádala Juliuse, zda by si mohla s Hugem promluvit o samotě.
„Neboj se, jen co se vrátí ze školy, pošlu ho za tebou,“ slíbil Julius.
„Už tu dlouho nebudu,“ rozkašlala se Herberta. „Nemohu dál, ale jsem ráda. Odcházím v pravý čas – hrůzy, které přijdou, mě už nezasáhnou.“
„Herberto, však nás ještě všechny přežiješ,“ odpověděla Leticie, která právě vstoupila do pokoje.
„Drahá Leticie, to záleží i na tobě. Nech ho, ať vykoná, co je mu dáno – můj malý Hugo.“
„Pamatuješ, Juliusi, na starého strýce, co chodíval jednou za rok do kostela a ke sklonku života blábolil nesmysly?“ zeptala se Herberta, aniž by spustila oči z pletení.
„Samozřejmě,“ přikývl Julius. „Jak bych mohl zapomenout na strýce Natanaela? Lékaři mu dávali rok života...“
„A on se dožil úctyhodných sto pěti let,“ přerušila ho Leticie.
„Tenkrát byla jiná doba. Život nebyl jednoduchý,“ zašeptala Herberta. „Vy dnes máte kočáry a koně, obchody s jídlem, uhlí, dřevo... všechno to máte.“
Chvíli bylo ticho, než Herberta znovu promluvila: „Vzpomínám si, jak jednou šel do lesa pro dříví, a když se vrátil, jako by omládl…“
Leticie s Juliusem se na sebe podívali a už se chtěli zasmát, když vtom Herberta dodala:
„Ta vůně, co s sebou přinesl... dodnes ji cítím. Nepřinesl žádné dřevo, ale to nevadilo. Vzpomínáš na tu dózičku s voňavým dřevem, co jsme měli na okně, než se rozbila? Přesně tak voněl. Divoce, čistě, svěže. Tehdy jsem cítila, že je příroda mnohem blíž.“
V místnosti zavládlo zvláštní ticho. Leticii přejel po zádech mráz, ale nebylo to nepříjemné – naopak. Cítila zvláštní napětí, jakési tušení.
„Juliusi,“ zvolala, „podej mi tu odřenou knihu támhle, u klubíček.“
Herberta knihu otevřela a ukázala na obrázek krásné dívky s dlouhými vlasy až po paty, věncem z listí a květů na hlavě a šaty, které se vlnily v hebkém vánku.
„Tohle viděl strýc Natanael – dryádu,“ zašeptala.
Leticie si obrázek prohlížela se zatajeným dechem. V očích jí zajiskřilo nadšení. Vtom se zvenku ozval dětský hlas:
„Co je to? Chci to taky vidět!“ Hugo vběhl dovnitř, sedl si k mamince a nakukoval jí přes rameno do knihy.
„Ty už jsi doma?“ podivil se tatínek a odnesl svazek knih do vedlejšího pokoje.
„Leticie, Leticie,“ volal po chvíli. Maminka tedy odešla, zatímco Hugo zůstal s tetou.
„Hugo, můj milý Hugo,“ oslovila ho Herberta.
„Tetičko?“
„Pojď blíž a posaď se. Je načase, abych ti něco pověděla.“ Vytáhla dózu a jako vždy mu nabídla mátový bonbon.
„Víš, drahoušku, už tu dlouho nebudu. Tu knihu nakreslil strýc Natanael. Říkal, že dřív, než by zapomněl na tu krásu, musí se ji pokusit zachytit. Otoč stránku a přečti tetičce, co je tam psáno.“
Hugo se nadechl a začal číst:
„Až věk dojde tam, kde v rodu tvém pouze syn. Na vědomí si vem, on nebude sám.“
„Co to znamená?“ zeptal se hned.
„Týká se to tebe, Hugo,“ odpověděla teta.
„Mě?“ podivil se.
„Ano. A myslím, že brzy to pochopíme.“
„Co je to za vůni?“ zeptal se ještě, ale Herberta neodpověděla. Jen se pro sebe usmála a dál pletla, jako by se nic nestalo.

Možná byste čekali, že se Hugo od té chvíle nějak změnil. Ve skutečnosti se však tvářil, jako by nic neslyšel. Věděl, že teta Herberta – jak ji s úctou nazýval – je nemocná, a že se její slova často neberou vážně. Netušil ale, že všechno, co zaznělo, v sobě nese pravdu, která promění celý jeho život.
Od té chvíle uplynuly dva týdny. Za okny ležel sníh, který se blyštěl, kam až oko dohlédlo. Mrazy byly tak kruté, že se do školy vůbec nechodilo a z topení visely rampouchy. Herberta s úsměvem říkávala, že musí přidat v pletení, protože teď se každé teplo hodí.
Rodina Landensbergerových trávila většinu času u tetičky, protože v jejím pokoji stála malá kamínka. Byla sice nenápadná, ale dávala místnosti příjemné světlo a zvláštní útulnost.
Jednoho chladného rána přišel Julius zvenku, otevřel dveře Herbertina pokoje a oznámil:
„Začíná to! Kamkoli se podíváš, visí nové vyhlášky. Konstantin – náš starý přítel – už nesmí prodávat. A paní Liptschultzové vyrvali telefon ze zdi!“
„To je strašné!“ zalamentovala Leticie.
„Co se děje?“ chtěl vědět Hugo, ale odpovědi se nedočkal.
O pár dnů později přišly nové vyhlášky: zákaz opouštět město, zákaz cestovat autobusem, do obchodu jen v pět ráno nebo večer. Tlak se stupňoval den ode dne a doléhal i na Huga. Neustále se ptal, co se děje, ale brzy se jeho pozornost upnula jen na jedinou osobu – na tetičku Herbertu.
Den předtím si stěžovala, že ji tíží na hrudi. Večer ji postihly horečky. Kamna hřála, jak mohla, ale chlad byl stejně všudypřítomný. Druhého dne už teta nevstala.
Nebudu vám líčit, jak těžce to Hugo nesl – nikomu z nás není příjemné mluvit o smrti. Ale je důležité vědět, že u jejího lůžka zůstal dopis, ve kterém Herberta žádala, aby knihu a dózu s bonbony předali Hugovi.
Tetičku už nikdy neviděl. Tímto skončila jedna kapitola jeho života.
Na podzim následujícího roku se stalo něco, co změnilo vše. Leticie i Julius věděli, že přišel čas Hugovi vysvětlit, jak se věci mají.
„Já to ale nechci, mami!“ bránil se Hugo, když mu matka sundala kabát, aby mu na něj přišila žlutou hvězdu.
„Vůbec se mi to nelíbí!“ protestoval dál.
„Tak či tak, Hugo,“ řekla Leticie klidně, „musíš ji nosit. Mám ji já, tatínek i Konstantin. Všichni, které znáš.“
Hugo se nakonec uklidnil, ale pak položil otázku, která matce vehnala slzy do očí:
„Co jsme udělali, že se na nás ti druzí zlobí?“
Leticie se snažila odpovědět, ale slova jí uvízla v hrdle. Jen sklopila hlavu a bylo jasné, že na tuhle otázku odpovědět nechce – nebo nemůže.
Byl to čas plný chaosu, který Hugo výstižně pojmenoval jako „divoký čas“. Výlohy se třásly pod koly těžkých vozidel a tanků, sklo se tříštilo, vzduch byl plný kouře a křiku. Hugo dostával neustále zákaz dívat se z okna, ale jeho zvědavost mu nedala.
Jednoho dne přinesl tatínek domů trochu radosti – krátký okamžik lehkosti v temném čase.
„Ten Jákob, to je paličatý pekař! Ale dobře jsme to vymysleli,“ usmíval se.
„Co se stalo?“ zeptal se Hugo.
Tatínek začal vyprávět, jak do pečiva určeného pro „vyšší místo“ přimíchali šváby a jinou havěť – ne že by to byla pravda, ale říkal to s takovou barvitostí, že Leticie i Hugo propukli ve smích. Prý to byly ty „nejchutnější rohlíky“, jaké kdy „vyšší místo“ ochutnalo.
Ten večer se zdálo, jako by se svět na chvíli zastavil. Byli si blíž než kdy dřív. Nikdo z nich netušil, že je to naposledy.
Druhého rána našli pod dveřmi malou obálku s úředním razítkem. Julius ji otevřel a četl dlouhý list. Jakmile dočetl, zůstal sedět jako přimražený. Teprve až Leticie, která přišla do kuchyně, si všimla jeho bledé tváře.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Leticie… budeme se stěhovat.“
V dopise stálo, že se mají v přesně stanovený den a hodinu dostavit na určené místo. Byla v něm vyjádřena „lítost nad stávajícími podmínkami“ a oznámeno, že rodina bude přestěhována „mezi sobě rovné“, kde bude mít každý práci a lepší životní podmínky.
Začalo balení. Každý směl mít jen jeden kufr s nejnutnějšími věcmi. Zbytek majetku propadal úřadům. Hugo věděl, že knížka, bonbony a pastelky musejí do kufru. Leticie přibalila prádlo a souhlasila, aby si vzal i pastelky od Konstantina.
Ulice se to odpoledne naplnily lidmi. Pomalu se sunuli směrem k malému náměstí, kde seděl úředník za stolkem, obklopený vojáky s kulomety. Každého zapsal, zkontroloval doklady a zatáhl za žlutou hvězdu, jestli drží.
Hugo měl pocit, že čekají celou věčnost. Když se konečně dostali na řadu, upoutal jeho pozornost muž za stolem. Měl monokl na zlatém řetízku, prsa ověšená odznaky a na uniformě miniatury vlaječek, které se blyštily na slunci.
„Na co koukáš?!“ vyštěkl úředník. Hugo se lekl a neodpověděl.
„Hugo!“ zašeptal Julius a podal mu ruku.
„Zlatý oči, nemyslí si, herr Sturmbannführer?“ řekl muž a kývl na vojáka. „Überprüfen Sterne!“
Voják přistoupil, zacloumal Hugovou hvězdou, pak i Leticiinou a Juliusovou. Nakonec přikývl:
„Gut, Herr Kopf.“
Úředník si prohlížel doklady, pak se zadíval na Leticii a šibalsky zamumlal:
„Le-ti-ci-e Landensberger – schön, sehr schön.“
Pak mávl rukou: „Mehr!“ a rodina odešla za vojákem, který je vedl do středu náměstí.
„Co to říkal?“ zeptal se Hugo.
„Ani se neptej,“ odpověděl tatínek tiše.
„Hier ist Ihr Platz!“ zavelel voják a odešel.
„Zůstaneme tady?“ otočil se Hugo.
„Asi ano, chlapče.“
Davy proudily dál. Když se už zdálo, že je vše odbaveno, přihrnuly se další skupiny. Děti plakaly, držely se maminek, a ty, které už neměly síly plakat, měly tváře umazané zaschlými slzami.
O půlnoci byla odbavena poslední rodina. Všichni se museli seřadit do širokého pásu, čtyři lidé v jedné řadě. Vojáci přidělovali osamělé k cizím, protože rodiny rozdělovali bez milosti.
Ozval se křik. Z davu se vynořil voják a zařval povel k pochodu. Zástup se pohnul. Hugo byl tak unavený, že několikrát zakopl. Nakonec ho tatínek musel nést.
Probral se, až když mu slunce svítilo do tváře. Slyšel pláč. Maminka mu dala kufřík do ruky, chytila ho za druhou a pomáhala mu překonávat terén. Když za sebou zaslechl křik, zastavil se.
Lidé se rozestoupili. Na zemi ležela babička, vyčerpaná k smrti. Někteří se ji snažili zvednout, ale vojáci křičeli, aby se pokračovalo. Hugo zahlédl, jak se z jejích zad trhají cáry látky – nebyl si jistý, co to znamená, ale nikdy na ten zvuk nezapomněl. Připomínal mu bouchací kuličky dopadající na podlahu.
Za kopcem stoupala bílá pára. Lokomotiva, jakou dosud viděl jen v knížkách, stála připravená. Vagóny byly pro dobytek, plné lidí. Jen poslední byl zatím prázdný – ten byl pro ně.
„Juliusi, hej!“ ozvalo se. Byl to Konstantin, ve vagónu vepředu.
„Neohlížej se!“ okřikl ho voják a odstrčil.
Když přišla řada na Landensbergerovy, zbývalo jen málo místa. „Už tu není místo!“ křikl někdo zevnitř. Ale vojáci je natlačili dovnitř a zavřeli dveře.
Hugo byl přitlačen ke stěně a železné vrata mu poškrábaly tvář. Cítil, jak mu po líci stéká teplá krev.
Vlak se pohnul. Někteří lidé spadli, ale brzy se zase zvedli. Vzduch byl nesnesitelný. Leticie zvýšila hlas:
„Sedněme si, takto se nevejdeme!“ A opravdu – když se usadili podél obvodu a kufry složili k okrajům, bylo víc místa.
Někdo rozsvítil lucernu. Hugo se rozhlédl – samé cizí tváře. Ale všichni byli ze stejné ulice. Napětí opadlo. Unavený kluk se opřel o mámu a podřimoval.
Za chvíli všichni ve vagónu usnuli. Hugo spal těžce a neklidně, ale pak ho probudilo cosi zvláštního. Ve tmě zahlédl stříbrné světlo a ucítil neobyčejnou vůni – divokou, čistou, jako z jiného světa. Vzpomněl si na tetičku Herbertu a její vyprávění. Zvedl se na loktech.
„Hugo... Hugo...“ ozval se hlas. Nebyl hlasitý, ale zněl jasně a zřetelně. Jemný, zpěvný, nesoucí se prostorem.
„Kdo jsi?“ zeptal se chlapec. V ten okamžik zjistil dvě věci – mluvil, aniž by pohnul rty, a světlo v rohu vagónu se začalo měnit.
Z tmy vystoupila postava ženy v dlouhých šatech. Na hlavě měla věnec z květin, mechu a listí, ve vlasech jí zářily drobné květy. Světlo, které ji obklopovalo, bylo měkké a teplé. Vůně zesílila.
„Jsem dryáda,“ odpověděla, aniž by pohnula ústy.
„Jak to, že tě slyším?“
„Všechno je možné,“ odpověděla prostě. „Jsem tady, protože kdysi jsem pronesla proroctví tvé krvi. To, co se má stát, se stát musí. Ale chci, abys věděl, Hugo, že budeš jeho součástí.“
„Jak mám vědět, že mluvíš pravdu?“ zapochyboval.
Dryáda se usmála. „Říkala mi, že budeš mít vždy spoustu otázek.“
„Kdo?“
„Vzpomínáš na strom před domem?“
„Ten... mluví?“
„Nejen on. I já. A mnozí další.“
Hugo si uvědomil, že se nikdy nezeptal, co přesně dryáda je. A snad právě teď to pochopil.
„Zanedlouho tě vlak doveze na místo, které se lidem vryje do srdce tak hluboko, že ani Otec Čas je nedokáže vyléčit. Až budeš na řadě ty – přijdu znovu.“
Pak ho pohladila po tváři. Teplo její dlaně bylo tak jemné, že na ten dotek Hugo nikdy nezapomněl.
Dryáda zmizela. Vagón zůstal tmavý, ale v Hugově srdci se rozhořelo světlo.
Vlak jel ještě tři dny. Bez pořádného jídla, bez vody, bez světla, jen při zažloutlém svitu lucerny. Za tu dobu si Hugo našel nové přátele – malou Lilith Taussigovou, která snila o krásných šatech a tanci v trávě, a chlapce Arama Horowitze.
Hugo si konečně všiml, že rána na jeho tváři zmizela. Dotkl se místa a vzpomněl si na dryádu. Na její hlas. Na její dotek. Cítil, jak se mu záda ztuhlá sezením postupně uvolňují, a i přes únavu v sobě našel klid.
Lokomotiva náhle zabrzdila. Kov zaskřípal. Dveře se rozletěly a dovnitř proniklo oslnivé světlo. Všichni si museli zakrýt oči. Pak přišel první zápach. Ostrý, dusivý, nepopsatelný.
„Maminko, co to je?“
Leticie mu přitiskla šátek k ústům. „Drž se u mě, Hugo.“
Venku stáli vojáci. Za plotem z ostnatého drátu byly cihlové budovy, žádná tráva, žádné stromy. Jen udusaná hlína, špína a komín, z něhož se valil těžký dým, který spíš padal dolů, než stoupal vzhůru.
Lidé byli vyvedeni z vagonu. Kufry jim byly odebrány bez vysvětlení. Jeden starší muž se rozčiloval:
„Já jsem vážený obchodník! Kde je moje zavazadlo? Je tam celý můj život!“
„Riecht nicht so? Dieses Gas, ja!“ ušklíbl se voják. Muž zbledl a omdlel.
„Mám tam knížku, bonbony a pastelky,“ zašeptal Hugo.
„Neboj se,“ konejšila ho maminka, ale v očích se jí leskly slzy. „Dostaneš je zpátky.“
Objal ji. „Nechci, abys byla smutná.“
„To nic, můj malý Hugo.“
Dovedli je pod cihlový oblouk jedné z budov. A tam se stalo něco, co Hugo nechápal – lidé byli rozdělováni. Muži na jednu stranu, ženy a děti na druhou.
„Tati, nenechám tě!“ zvolal Hugo a chytil otce za ruku. Vojáci je násilně odtrhli. Jeden se napřáhl, že Huga udeří, ale Julius mu chytil ruku. Vzápětí byl sražen pažbou zbraně.
„Tatínku, ne! Prosím!“ křičel Hugo. Julius se ještě zvedl, objal syna, políbil Leticii a zašeptal:
„Sbohem... na druhé straně.“
Leticie plakala. Hugo nikdy neviděl maminku plakat takhle. Smutek, vztek i bezmoc v něm vířily. A poprvé poznal slovo „beznaděj“.
Vedli je dál. Podél zdi, kde stály velké železné boxy. Ozýval se z nich rachot a pára. Hugo zahlédl plameny. Viděl, jak vojáci házejí do ohně kufry. A mezi nimi – krabičku, knížku, pastelky.
„To je moje!“ vykřikl.
„Hugo, prosím,“ zastavila ho maminka, „slib mi, že ať se stane cokoli, nikdy neprojevíš zlobu.“
Chlapec nemohl odpovědět. Z očí mu tekly slzy.
Z plamenů vylétávaly listy, ale byly prázdné. Poslední kousek knihy shořel – a v tom okamžiku se země zatřásla. Kdesi v hloubi se ozvalo praskání. Vojáci znejistěli.
„Teď se půjdete osprchovat. Verstehen?“ přikázal důstojník.
„Kolik jich je?“ ptal se jiného vojáka.
„Třista, pane.“
„Dobrá práce. Čas očisty.“
Zavedli je do sklepa. Vše vypadalo jako umývárna – zelené obklady, sprchové hlavice. Ale něco tu bylo špatně.
„Hadry dolů!“ křikl voják.
„To není vhodné před dětmi!“ ohradila se žena v brýlích.
„Já se nesvléknu!“
Voják ji bez varování zastřelil.
Děti křičely. Matky se snažily utěšovat. Slzy, modlitby, nářek.
Leticie zašeptala:
„Hugo, odpusť nám, že jsme tě přivedli na svět v tak kruté době.“
„Znamená to, že... umřeme?“
„Ano, chlapče můj.“
„Ale já nechci! Já tě mám rád, mami!“
„Já tebe taky...“
Dveře se zavřely. Zámek zaskřípal. Rozběhl se stroj. Z hlavic začal proudit namodralý plyn. Lidé se dusili, kašlali. Leticie s Hugem si lehli na zem. Cítili poslední čistý vzduch.
A právě tehdy – se to stalo.
Země se opět zachvěla. Ozvalo se trhání kamene. Stěnou prorazily větve, výhonky, kořeny. Síla přírody. Stromy, které vyrašily z podlahy, prorazily zdi. Vzduch se pročistil.
Lidé se zvedali, lapali po dechu. Slunce proniklo otvorem ve stropě.
A pak... stromy začaly kráčet. Hugo to uviděl – duby, břízy, vrby. Stromové. Ničili budovy, drtili zbraně. Vojáci pálili, ale kulky nestačily.
Hugo s Leticií stáli uprostřed zázraku. A v dálce se k nim blížila známá postava. Dryáda.
„To jste vy!“ zvolal Hugo. „Vidíš, maminko? Tetička měla pravdu!“
Dryáda se usmála. Její přítomnost naplňovala okolí světlem a vůní lesa po dešti.
„Mé proroctví se naplnilo, dítě,“ řekla tiše. „Bylo určeno tobě, ale věřím, že může být varováním i ostatním. Tento příběh se zapomene, ale v tobě zůstane navždy. Až dospěješ, možná zapomeneš i ty – tak to bývá. Ale záleží na tobě.“
„Já nechci zapomenout!“ zvolal Hugo.
„To záleží jen na tvém srdci,“ odpověděla dryáda. „Jen málo dospělých věří, že my, bytosti přírody, existujeme. Svět si žádá jejich pozornost – musí jít dál.“
„Moc tomu nerozumím,“ přiznal Hugo.
„Až přijde čas, pochopíš. Maminka ti pomůže.“
Kolem dryády a stromových bytostí stáli lidé, kteří přežili. Plakali, objímali se. Některé matky držely své děti a hladily je po vlasech. Jiní jen stáli a dívali se, neschopní slov.
„A co ostatní?“ zeptal se Hugo.
„Zásah takového rozsahu by ohrozil nejen vás, ale i nás. I my máme své ztráty. Ale co jsi dnes zažil, nezapomeň. S tímto vědomím můžeš změnit budoucnost – nejen svou, ale i jiných. Ctnostná myšlenka v ušlechtilém srdci dokáže měnit svět. Jsi zvláštní chlapec, Hugo.“
S těmi slovy dryáda zmizela. Zůstala po ní jen vůně a vítr, který voněl po zeleni a naději.
A pak se objevil Julius. Tatínek.
„Tati!“ vykřikl Hugo a běžel mu vstříc.
Objali se. Celá rodina – Leticie, Julius i Hugo – stáli spolu. Objímali se, drželi se. Byl to tichý slib, že nikdy nezapomenou.

Ačkoli se na Hugův příběh zapomnělo (v žádné knížce o historii o něm zmínku nenajdete), chlapec nikdy nezapomněl. Věděl, že si tuto vzpomínku musí uchovat, co bude živ. Někdy se mu sice zdálo, že si na něco moc důležitého nemůže vzpomenout, ale když prošel kolem rozkvetlého stromu, vůně v něm zase všechno probudila. Později, když Hugo dospěl, zasloužil se o tolik užitečných věcí, jež zachránily tisíce životů, že kdybych vám o nich měl vyprávět, popsal bych nejméně tisíce stran.