Začátek konce stínů

Počátek konce

Svit ranního světla a zpěv ptáků, jakoby... no, jakoby oznamoval den, který měl být stejně klidný jako ty předešlé. Prostě obyčejný. Pohodový. A hlavně bez překvapení. Jenže tenhle den... ten byl připraven jinak. Byl určen stínu, ne světlu.

Bitevní pole leželo mezi dvěma světy jako tichý svědek. Prach už znal krev i kroky, které něco znamenaly. Na severu se zvedala země Morvakthar, která byla černá, pustá, jaksi... ztichlá. Její šedé písky se táhly až někam k horizontu, kde se ztrácely v mlze. Jih naproti tomu patřil Aramthilu řečenému bílá země, čistá skoro až nepřirozeně. Louky tam byly poseté květy Orunveilu. Legendy praví, že tyto květy se objevily na místech, kde ulpěla krev Gendra padlého boha a že nikdy neodrážejí světlo, protože v sobě drží duši mrtvého boha.

Zemi Morvakthar vládl král Targun Mokar. Říká se, že se narodil ještě před prvními stíny světa. Vysoký, s očima černýma jak dehet, a jeho tělo… no, bylo zjizvené víc než kámen, co zažil století deště a větru. Když vstoupil na pole, jako by se sám čas zpomalil. Pěšáci se před ním třásli. Ale nebyl to on, koho se všichni báli nejvíc.

To byla jeho královna. Morvena řečená Krvavá růže. Krásná, ale ne tak docela lidsky. Když bojovala, byl to spíš tanec než souboj. Každý její pohyb byl ladný, přesný... a krvavě smrtící. Targun občas v předchozích bitvách ani nevytáhl meč. Jen stál a sledoval, jak jeho žena rozsévá smrt.

Na jihu, v Aramthilu, se o válce dlouho jen šeptalo. Lidé tam žili v klidu a nějak... prostě jinak. Král Caeldric nebyl válečník v pravém slova smyslu, ale měl sílu v očích. Po jeho boku stála Aurelia. Tu našel kdysi na hranici Morvaktharu, skoro bez života. Ale přežila. A nejen to. Stala se královnou a silou, jakou světlo potřebovalo. A teď tu stáli. Bok po boku, obklopeni svými lidmi. Unavení, ano, ale odhodlaní. Ne pro korunu. Ne pro slávu. Ale kvůli tomu, co postavili. Kvůli tomu, co milovali.

Vzduch byl težký a napětí k roztržení. Kdo započně bitvu a první vkročí na bitevní pole. Když v tom na levém křídle armády Aramthilu zabušily bubny. První kroky otřásly zeminou. Pak vše ztichlo. Jen vítr v trávě a tlukot srdcí. Taérion, obyčejný voják, stál v přední linii. Brnění měl ošoupané, štít popraskaný, ale stál pevně jako jeho odhodlání. Štít první nápor ustál. Praskl jak sklo pod tlakem kamene, ale nepukl. Byl jen pouhá návnada. A fungovalo to.

„První krev…“ zašeptala Morvena. Ani neotevřela ústa, ale ti poblíž cítili její hlas ve své hlavě. Mrazivý a konečný.

Aurelia se usmála. Jen malinko. Pokynula a z pravého křídla vyrazil rytíř Aramthilu. Sir Aldemar. Dusot kopyt byl ohlušující. Meč v ruce zářil na dálku chtivostí bitvu vyhrát.
Vojsko Morvaktharu se rychle seskupilo v těžkou hradbu, stíny jak splašené vlny se řinuly vpřed. Jejich štíty byly černé jako bezměsíčná noc, meče hladké a ostré, připravené protnout světlo jak nůž máslem.

Na druhé straně stáli rytíři Aramthilu, bílé zbroje jak ledová kůra, štíty se symboly svatých květů. Stiskli rukojeti mečů a nadechli se. To byl jejich okamžik.

Když konečně došlo ke střetu, země se otřásla. První údery duněly jak hromy na nebi. Morveniny čepele tančily jako stíny mezi bílými pláštěmi, její pohyby byly přesné a elegantní, ale kruté. Sekala a prorážela, jakoby se snažila bitvu sama ukončit. Pěšáci padali v hrůze, jejich výkřiky se mísily s řevem boje.

Na pravém křídle se Aldemar střetl s prvním řadovým válečníkem, který se odvážil postavit jeho síle. Jeho meč zářil sluncem a každé jeho seknutí bylo jako jiskra z hvězdné oblohy. Ale protivník byl neústupný, každý Aldemarův útok byl jako blesk. Rychlý, smrtící, ale na padající stín, který se plížil k jeho krku to prozatím nestačilo, ikdyž se bojovník musel stáhnout.

Pak přišel on. Muž ze stínů, vysoký, v plášti, s lebkou na hrudi, oči planoucí uhlíky nenávisti. Jeho krok byl tichý, ale smrtící. Když se střetl s Aldemarem, jejich meče se setkaly a zazněl ostrý kovový zvuk. Byla to souhra síly a temnoty, světla a stínu.
Aldemar útočil s veškerou silou, ale protivník ho zachytil do sevření, pohyb byl plynulý a bez slitování. Jeden jediný úder a Aldemar padl bez jediného výkřiku. Kůň uvolnil řemeny a rozběhl se sám, zatímco rytíř ležel tichý jako smrt sama.

V tom okamžiku mezi válečníky prošla Sereniel. Kněžka bez zbraně a strachu, plášť z popela kolem ní vlál jako závoj smrti. Její oči byly prázdné jako nebe bez měsíce, zrak, co viděl skrz život a smrt. Nikdo si jí nevšímal, nebo nechtěl vidět.

Krčila se pod ní krvelačná píseň bitvy, ale ona kráčela dál. Přes mrtvé, přes krev. Její kroky byly nevyhnutelné, jako kdyby ji vedla síla, která nesouvisela s lidskými obavami.
Dorazila k trůnu stínu, kde stál On. Král temnoty, jehož tvář byla skrytá v závoji stínu a jeho přítomnost dusila jako horký dým. Jeho prsty se natáhly k nebi a země ztichla.
Sereniel zvedla svou hůl, zdobenou starými, zapomenutými runami, co ani hvězdy nepamatují. V tu chvíli, kdy se její oči setkaly s temnotou krále, svět jako by na chvíli zadržel dech.

Pak stínemem proniklo světlo. Ne výbuch, ne hrom. Jen tichý záblesk, jak vločka padá na horký kámen. Čirá, průzračná energie, letící pomalu a jistě, jako rozsudek sama.
Všichni kolem cítili, jak se vzduch svírá, jak se prostor stahuje. A když hůl dopadla, nebyl křik. Nebyl pád. Jen prach a ticho.

Bitevní pole zmizelo. Vojsko se rozplynulo ve stíny. Zůstala jen šachovnice. Dřevěný stůl s deskou ze čtverců, černé a bílé. Ruce pomalu stahovaly poslední figury.

„Dobře zahráno´´, pronesl muž v černém chladným hlasem.

„Překvapila tě obyčejná figurka?´´ usmála se žena v bílém a ťukla na malou dřevěnou kněžku.

„To světlo je někdy příliš prosté, než aby ho temnota včas uviděla,“ dodala.
Šachovnice zůstala prázdná. Stejně jako hrad, neboť pravá bitva teprve začíná.