Rybí žena I. II. III.

Rybí žena I.

Asstgracie 1350
Temné lesy Severní říše – Sídlo Draper

Simon

Probrala mě pálivá bolest. Měla jsem pocit, že mi hoří celé tělo. Škubla jsem sebou.
Dotklo se mě něco studeného a mokrého.
V té chvíli jsem spatřila muže zahaleného v plášti, jak mi omývá stehno hadříkem namočeným do vody. Na obličeji měl masku a byli jsme v té malé trochu špinavé místnosti, sami.
Vykřikla jsem, nevím zda bolestí nebo strachem, že muž ví, co jsem zač, či snad že mě udá nějakému líbači meče.
„Klid, klid... Nic se ti nestane.“
„Proč tu jsem, co se stalo?!“ Zakryla jsem si rychle nohu, na které se mi začaly objevovat šupiny.
„Našel jsem tě včera večer, mezi líbači meče.“
„Co!?“ Snažila jsem se vzpamatovat, ale vnímala jsem jen tu bolest.
Muž pomalu sklonil hlavu a odložil hadřík. „Podívej, vím, že jsi zmatená, nemám tu moc služebných, aby se o tebe starali, ale nemohl jsem tě tam nechat zemřít.“
Teprve až teď mi začalo docházet, proč mě tak bolí celé tělo. „Oni mě…“ Koktala jsem.
„Ano, krásně znetvořili tvé tělo, budeš tam mít jizvy.“
„Kruci!“ Zalily se mi oči slzami. „Nejen, že jsem králova dcera, ale teď každý líbač pozná, že mě chtěli obětovat!“ Tím však špatné zprávy nekončily.
„Proč tě chtěli obětovat? Ano, jsi králova dcera, ale tohle vypadalo jinak, měli tě za míšence.“
Škubla jsem sebou, bolest ne bolest, vyskočila jsem na nohy. A vyrazila k dřevěným otevřeným dveřím.
„Hej!“ Křikl tajemný podivný. Ale to už jsem běžela ve spleti chodeb. Sídlo bylo veliké, postavené v gotickém stylu. Chvíli jsem vůbec netušila, kde jsem, a co mám dělat, lehce mnou lomcovala úzkost, než se mi podařilo vyběhnout na nádvoří.
Náhle jsem zaslechla žalostný řev velkého ještěra. Proletěl mi nad hlavou a přistál někde v hlubokém lese. Strnula jsem a ohlédla se na čelo sídla.
„Proboha!“, musela jsem rychle pryč, tohle sídlo nikdy nevěstilo nic dobrého. Žil zde baron Černé Eso v hlavě jako by se mi rozsvítilo.
Moje bosé nohy se rozeběhly, ale když jsem stoupla do mokré trávy, věděla jsem, že je zle. Nohy mi obrostly šupinami až po kolena a mezi prsty se mi udělaly rybí blány. Přesto jsem utíkala dál. Moje nohy byly sice jako z gumy, ale utíkat bych nepřestala ani kdybych měla místo nohou želé. Doběhla jsem k hlavní bráně sídla, byl to jediný vchod do areálu tohohle děsivého místa. Předchozí majitel nebyl přívětivý člověk a říkalo se, že ani nový pán není dobrého srdce. Ale kdo ví, podle jeho vzhledu bych tomu i věřila, vypadal tak tajemně a temně.
Stačilo už jen pár kroků ke svobodě, když v tom jako bych narazila do stěny z vody.
Vykřikla jsem a letěla dopředu, moje nohy se spojily a obrostly šupinami úplně a místo nohou jsem měla ploutev. Tvrdě jsem dopadla na zem, plácala jsem se chvíli na zemi jako vyplavená ryba na břeh.
Muž s černým pláštěm se ke mně blížil a v ruce měl kbelík, kterým mě skropil, já se ze všech sil snažila plácat pryč od něj, bylo to však marné.
V tom jsem uslyšela opět ten žalostný řev.
„No tak oba víme, kdo je drak, tak mi trochu věř, nevidíme se přeci poprvé.“
„Jseš líbač?“ Vyštěkla jsem a opřela se vzpřímeně o lokte, měla jsem na sobě sice noční košili, ale ploutev mi vykukovala ven.
„Ne, myslíš si že kdybych byl, zachránil bych tě?“
Já jen smutně oddechovala. „Nevím, můžeš si chtít nechat odměnu pro sebe, co já vím!“ Skoro jsem syčela.
„Myslíš, že by mi to tvůj bratr někdy odpustil?“
Při těch slovech jsem zmlkla. Měl pravdu, byli blízcí přátelé. Pak jsem se opět podívala směrem, kde se rozezněly další steny toho velkého ještěra.
„Co se stalo?“
„Simon.“ Řekl lítostivě muž s maskou.
„Tak co!?“ Zařvala jsem na něj hystericky.
„Král Nivel Rosseblack zemřel.“
„Ne!!“ Praštila jsem v pláči rukou do země a bláto se rozprsklo kolem.
Ten temný tajemný se už navíc neptal, popadl mě do náruče a opět mě odnesl dovnitř do sídla. Byla jsem zlomená na těle i duši, že jsem se už víc nebránila.

---

Eso

 

Dívka neustále strašně plakala, nevěděl jsem, zda je to bolestí z ran, nebo ztráty.
Pomohl jsem jí, aby se očistila ve vaně od bláta, nalil jsem jí tam trochu teplé vody ohřáté na krbu, pak ji usušil, posadil co nejblíže k živému ohni, aby se z ryby opět stala žena.
A celkem by se zadařilo velmi rychle, ale ona neustále plakala pro smrt svého otce, takže to trvalo déle.
Když se uklidnila a měla opět obě nohy, podal jsem jí hrneček s teplým čajem.
„Neboj se, jsi v bezpečí.“ Zopakoval jsem, když si ho ode mě nedůvěřivě vzala.
Napil jsem se také, aby nabyla důvěru, a pak jsem jen řekl. „Tvůj bratr Assdré se tu objeví tak za pár dní, pak se rozhodneme, co s tebou dál.“
Dívka opět vzlykla a já cítil její bolest, i přesto že mi nikdy nezemřel žádný blízký, jsem věřil jejímu zármutku.
Nicméně jsem tu opět nechtěl mít plakající rybičku, a tak jsem změnil téma.
„Jak se ti to vlastně stalo? Otec táta to věděl?“
Simon se jen zasmála. „Ty jsi dobrý, znáš mého bratra a tolik se divíš?“
Jen jsem se posadil naproti ní do křesla a jí došlo, že se jí snažím rozptýlit, než že bych nevěděl.
„Matka byla z místního lidu a otec byl, však víš, král. Matku prokleli za to, že mu dala děti.“
„Jistě, nechtěná mýtická stvoření na trůnu, to je nemilé.“ Pronesl jsem smutně, všechny prokleté mýtické bytosti byly v Astgracii pronásledované. Dělali to původní lidé z Asstgracienského kontinentu, lidem příchozím a hlavně ženám, které rodily příchozím děti.
„Takže tvoje krev by jejich meči nedala moc, i přesto že jsi urozené krve.“
„Myslí ti to dobře, to taková Agnes, to je horké zboží, nedivím se, že ji král Vilém vzal do pevnosti a učí ji s muži boji, myslím, že ohánění s mečem se jí bude hodit.“
„Mám takový pocit, že tobě by se možná hodilo teď víc.“
„Ach.“ Podívala se na krásné ornamentální popáleniny. „Tohohle už se nezbavím, myslím, že to nebude trvat dlouho a někdo si mě najde.“
Stáhlo se mi hrdlo, z rituálů se mi dělalo zle, navíc Simon byla velmi krásná. „Neboj se, nedovolím, aby ses jim dostala do rukou, dokud je tu Drak, nemáš se čeho bát.“
Dívka jen zakroutila smutně hlavou. „Ty to nechápeš, ať se hnu kam se hnu, mám na sobě znamení, tohle neskončí dobře.“
Jen jsem se zamračil. „Odpočiň si, něco s tvým bratrem vymyslíme!“ Na to Simon nic neřekla a já jí rozuměl, jejím obavám, nicméně to, že jsem ji zachránil, přineslo nečekanou zodpovědnost.

 

 

II. Siréna v lomu

 

Eso

 

Simon se zdála být pořád bledá, trápila se smutkem ze ztráty milovaného otce, to jsem věděl. Ale nebyla první rybí žena kterou jsem kdy potkal. Tak jsem se rozhodl, že ji vezmu ven.
Simon se moc nestarala kam ji vezu, stejně by raději zůstala plakat doma v peřinách. Spíš trochu protestovala, ale já věřil že jí pohyb na vzduchu a možná i ve vodě pomůže…

 

---

 

Simon

 

Eso mě vezl na koni jako tělo bez duše, ale v něčem mě bylo na čerstvém vzduchu lépe, i přesto že se mi tolik ven nechtělo. Kůň klusal pomalu ale jistým krokem.
Lesy kolem byli nádherné, zelenali se a ve vzduchu byla cítit hlína a jehličí. Pára stoupala z mechů v teplém období, bylo
léto.
V tom jsem zaslechla žal toho draka a v srdci mě zabolelo. Eso se zastavil s koněm na okraji hluboké sluje. Měla jsem pocit jako by ještěra kontroloval.
"Jak je mu?" Zeptala jsem se pomalu když jsem skrz stromy zahlédla v průrvě odpočívat bílého netvora.
"Trápí se." Pověděl krátce Eso. Na to se nedalo nic říct. "Raději se mu vyhýbej v tomhle stavu, bych za něj ruku do ohně nedal."
"Proč ne?" Ani mě to nenapadlo, ale byla jsem zvědavá co odpoví.
"Zákuskem mu jsou dcery králů."
"Podlé prokletí!" Sykla jsem naštvaně ale Eso na to už nereagoval jen pobídl koně. Zatím co já se upřeně zadívala do modrých drakových očí a měla jsem pocit, že tu jsem, aby mě Eso drakovi ukázal…
Lehce jsem u toho znejistila, ale nezbylo mi nic než Esovi důvěřovat, protože mě zatím nezradil a vím, že jiní by to udělali hned…

 

---

 

Eso

 

Kůň pomalu zastavil u malého lomu. Simon se na mě překvapeně podívala. "Proč tady zastavujeme?"
"Byl to cíl, říkal jsem si, že by ti voda mohla prospět."
Pomalu seskočila z koně a přiblížila se ke břehu. Nejistě se však zastavila. "A je to bezpečné?"
"Je to tu klidné, neboj se jsem tu s tebou." Seskočil jsem také z koně a zapíchl meč do země, abych ho měl po ruce. Simon mě jen nehybně dál pozorovala.
"Mám jít kousek dál, stydíš se?"
"Ne,…“ Odpověděla tiše a pak se nejistě zeptala, „co se ale stalo s muži co mě chtěli obětovat?"
Tu otázku jsem nečekal, ale upřímně jsem na ní odpověděl. "Nemám rád sektáře, to co ti dělali a chtěli udělat bylo zkrátka nechutné, nestydím se za to co se tam stalo."
"Ach." Vzdychla měkce až trochu tísnivě.
"Ale jinak nikoho o život nepřipravuji, jen když je to nezbytné a situace si to žádá a v tvém případě, nebylo o čem přemýšlet."
Jen těžce mlčela až nakonec smutně řekla. "Kolik životů za můj?"
"Dva." Neváhal jsem. "Zbytek utekl."
V jejím obličeji se objevil šok, "sektář nesektář už pro mě život neobětuj!" Napomenula mě za mrhání lidského života.
Já ji však odvětil,"Fajn, ale nesmířím se s tím, že si zrůda!" Řekl jsem lehce s tvrdým tónem a na její odpověď víc nečekal, měl jsem zde práci…

 

---

 

Simon

 

Bylo mi zvláštně z toho co mi řekl, a začala jsem mít pocit že se mu líbí vlastnit tyhle podivné bytosti kletby.
Nakonec jsem však neodolala vodě a kousek za keřem jsem si sundala šaty. Vplula jsem do vody rukama napřed, ladným skokem. Vím že mě viděl, ale já už se tím netrápila…
Jezírko v lomu bylo průzračné, myslela jsem že bude sladké, ale překvapilo mě svou slaností. Tělo se mi celé osypalo šupinami a já pomalu vynořila hlavu. Úlevně jsem vydechla žábrami, to mi tolik chybělo!
Chvíli jsem si jen tak plavala a potápěla se pod vodu ke dnu a zase zpátky nad hladinu. Slanou vodu jsem neměla už roky, takže všechny moje šupiny, se na mém těle tetelili radostí. Voda mi vlila sílu do těla, až jsem z toho párkrát vyskočila nad hladinu. Eso povzbudivě zapískal a já se na něj zadívala. Moje žábřité uši se tyčili nad vodou, jak jsem ho sledovala.
Něco tam na břehu sbíral a dával do pytlů a přivazoval to ke koni. Rozhodla jsem se zjistit co vlastně dělá, takže jsem pomalu připlavala ke břehu.

 

---

 

Eso

 

"Co to děláš?"
Připlula ke mě pomalu na mělčinu. Vytáhla se na břeh až po pás vedle mě. Mezi prsty měla blány a byla celá posetá šupinami. Ani zdaleka nepřipomínala ty krásné ženy z bájí s rybím ocasem, ona byla spíš víc jako ty jedovaté - Sirény. Barvu šupinek měla bílou až mléčnou stejně jako byla bílá barva draka ve sluji. Slunce ji ozařovalo jemným světlem které se opíralo do jejich šupin, jako zářící perli. Vypadala trochu hrozivě, mě se však líbila, měla ten svůj milí úsměv a dobré srdce.
Šrámy které ji způsobili líbači nezmizeli ani na šupinách, takže jsem se letmo zamračil, ale ona si toho nevšimla, takže jsem jen řekl.
"Byl jsem tu už před týdnem, na slunci jsem tu sušil pro tebe vodu, potřebuji mořskou sůl, abych ti ze starých lázní v mém sídle mohl vyrobit malou lagunu, kde by si se mohla koupat."
To jí zaskočilo. "Chceš si mě snad nechat?"
"Ještě nevím, ale Assdré se asi jen tak nevrátí a já nechci aby si mi uvadla před očima."
Ona prohrábla rukama pár kamínků na břehu, které se jí zachytili na rukou mezi blány a jen tiše řekla. "Nevěřím že bych se takhle mohla někomu líbit..."
"Proč? Vždyť si pěkná. " Oponoval jsem okamžitě.
Simon se jen zasmála. "Začínáš být čím dál tím víc záhadnější, muži s černou maskou.", pronesla ledabile a opět zmizela ve vodě...

 

III. Sirotkovo dědictví

 

Simon

Eso byl ke mně velkorysý, ještě nikdy nikdo pro mě neudělal to, co on. Zachránil mi život a dokonce mi ve svém sídle vytvořil z lázní v apsidě malou lagunu.
A skutečně to tak vypadalo, všude kolem rostlo po spoustu mechů a popínavých rostlin. Sídlo bylo trochu v dezolátním stavu, protože ho nikdo neobýval. Ale ta vitrážová gotika, co si hrála se světly, mě vedla k uvolnění. Byl to můj malý ráj, trávila jsem tam většinu svého času.
Když jsem však měla nohy a opět se procházela tím trochu temným místem, začala na mě dýchat ze zdí osamělost samotného Esa.
Portréty jeho rodiny byly malované temnosvitem, jeho předci měli rigidní výraz plný tvrdosti.
Věděla jsem, že zde Eso nevyrůstal, jeho otec se ho zřekl pro nevěru jeho matky.
Vyrostl tedy v sirotčinci, kde se setkal i s mým bratrem Asdrém. Ten nad ním držel ochrannou ruku, na rozdíl od Esa se nakonec dostal k písaři, a tak se mu dostalo dobrého vzdělání, ale Eso jen uklízel nebo nádeničil u tvrdých pánů.
To citlivého Esa proměnilo ve zhýralce, který po večerech hrál karty v hospodách. Proto se mu až do teď přezdívalo Baron Černé Eso. Uměl vyhrávat a Assi mu pak musel zachraňovat zadek, protože silou moc neoplýval. A tak začali být známí po zemi, toulali se a s nimi to velké zvíře, bílý drak.
Nikdo netušil, proč je následuje, ale kvůli němu si na ně nikdo netroufl, vždy když byli v nesnázích, Eso ho zavolal…
Hodně se však změnilo, když si můj otec uvědomil, kdo Assi je, začali je pronásledovat cíleně.
A tehdy se prý jejich cesty rozdělily. Eso a Drak se usídlili zde ve zděděném zchátralém sídle a můj bratr se dál toulal a utíkal před osudem, tedy aspoň se to tak říkalo…
Jednoho dne jsem si totiž všimla, že žal draka utichl.
Doplavala jsem k oknu své malé laguny a zadívala se ven skrz prosklenou vitráž.
V tom jsem uslyšela kroky.
Rychle jsem se otočila, Eso stál ve dveřích.
„Drak odletěl.“ Řekl trochu smutně a já vzdychla. „Neboj se, on se vrátí.“
„Vím, jen co bude s námi?“
„Jak to myslíš?“ Podívala jsem se k němu pomalu a lehce jsem znejistěla. On pomalu přistoupil k okraji a sklonil se ke mně. A poté nejistě se silným citem v hlasu pronesl. „Chci, abys zůstala.“
Zaskočilo mě to a tak jsem mu rychle odpověděla. „Nevím, kam bych teď měla jít?“
„Ty víš, že to tahle nemyslel.“ Dotkl se mé tváře a ta zjihla. Nemohla jsem tomu uvěřit, moje tělo se zachvělo a radši jsem se potopila pot hladinu, asi jsem se bála toho co by se stalo, kdyby to neudělala...

---

Eso

Měl jsem ještě dost práce. Tohle sídlo bylo krásné, ale hodně zdevastované. Přál jsem si tu do budoucna najmout nějaké lidi a společně to tu opravit, jenže to nebylo tak snadné kvůli pověsti místa, jakou měl Draper.
Lidé se draka báli a báli se i mě. Složil jsem ruce v klín, právě jsem seděl u svého stolu ve svém pokoji. Nechtěl jsem tu být sám, ale chápal jsem, že se sem lidé bojí. Má temná stránka není ani zdaleka přívětivá…
Moje myšlenky se opět zatoulaly k Simon, viděl jsem, jak jí zjihla tvář, když jsem vyslovil přání, že si přeji, aby zůstala, ale to, jak se pak jen potopila bez slov do vody – cítil jsem se trochu nesvůj, nechtěl jsem ji zaskočit.
V tom jsem zaslechl klapot koňských kopyt…
Pomalu jsem vyšel ven ze sídla a spatřil Assiho, měl s sebou doprovod a ne ledajaký, dceru krále Viléma Agnes.
Okamžitě seskočil z koně. Měl na sobě jen plášť, který mu nejspíš půjčila Agnes, pochopil jsem, že měl komplikace na cestě, ale než jsem se stačil zeptat, předběhl mě.
Pořádně mě ani nepozdravil a jen se na mě rychle obořil.
„Tak kde je!?“
„Assi, je v bezpečí, vevnitř.“ Řekl jsem pomalu, ale on nechtěl nic slyšet.
„S tebou není nikdo v bezpečí…“ Pronesl tvrdě a pak mě obešel, chtěl jsem ho zastavit, ale on do mě jen vrazil ramenem.
Agnes nic neříkala, jen se na mě podezřele dívala a pak seskočila z koně…

---

Simon

Dveře do mého malého světa se rozletěly a já zaplula rychle pod hladinu, hrozně mě to vylekalo.
„Co to má jako být!?“ Zaslechla jsem známý hlas.
„Assi, uklidni se, byla hrozně smutná, musel jsem něco dělat.“ Zaslechla jsem přes vodní hladinu Esa, jak se mu to snaží objasnit.
„Tím, že v ní budeš podporovat tu zrůdu! Zbláznil si se?“
V srdci mě zabolelo, chápala jsem, že Otec si přál, abych se rybí podoby úplně vzdala a byla v ní jen v nezbytných chvílích. Ale v něčem to byla má přirozenost a to, co Eso pro mě udělal, bylo jako oáza pro mou duši.
„Ona není zrůda!“ Obořil se na něj Eso. „Ne, to není, je to králova dcera, ale tímhle z ní zrůdu děláš! Dovedeš si vůbec představit, co by s ní bylo, kdyby ji tu někdo našel!? A jak se sem vlastně vůbec dostala!?“
„Assi, uklidni se, ano? Narazil jsem na ni náhodou v lese, chtěli ji obětovat Líbači.“
„Krucinál! Takže oni to vědí? Že Simon je…“
„Ne jen to,“ Pokračoval Eso. „Označili ji, zabije ji každý Líbač i bez proměny hned na místě.“
Vše na chvíli utichlo. A já pomalu vynořila hlavu nad hladinu, Eso a Assi ke mně okamžitě stočili zrak. Assi zahořel, viděla jsem mu to na očích, ještě nikdy mě neviděl v rybí podobě.
„Zdravím tě, bratře.“
„Simon.“ Klekl si ke mně k okraji vody. „Jak je ti?“
„Smutno.“ Polkla jsem pár slz a on věděl, že myslím na Otce. „Nezlob se na Esa, moc mi pomohl.“
„To nepochybně, že ti zachránil život, za to jsem mu nesmírně vděčný, ale ta tvá rybí podoba, dobře víš, že tohle nejde, viď?“
Já jen zalapala po dechu. „A co tvá podoba?“ On jen těžce dodal: „Víš, že kdybych měl na výběr a ovládl se, nikdy bych se neproměnil.“
Jen jsem mlčela a připadala si trochu provinile, i Assi měl jisté geny zděděné v kletbě mojí matky a stále proti tomu bojoval…
„Já vím, ale co když se mýlili... Assi, co když to jde i jinak, co když to má vyšší smysl.“
„Chceš takhle zůstat?“ Polkl těžce.
„Assi, když ji tu necháš, postarám se o ni, Líbači se k ní na krok nepřiblíží.“ Řekl Eso odhodlaně a podíval se mi toužebně do očí, a moje tvář opět zjihla.
„Ne.“ Pozoroval nás Assi, došlo mu, co mezi námi roste, a já jen těžce vypískla: „Promiň, je mi to tak moc líto…“ Zaúpěla jsem a zmizela opět pod hladinou, moje city teď byly tak křehké a zranitelné…

---

Eso

Assi si přál, aby Simon neprodleně opustila Draper a odjela s Agnes do pevnosti Asifolu, věřil, že tam pro ni bude bezpečněji, ano, asi měl pravdu, ale já se jí v srdci již nechtěl vzdát. Nakonec jsem však musel Assiho nechat ji z Draperu odvést, sám měl už mnoho starostí, které musel řešit, než se bát o její bezpečí.
Časně ráno osedlali koně, pozoroval jsem je a když byli těsně před odjezdem, přišel jsem se rozloučit.
Podívala se trochu bázlivě na Assiho a on jen kývl. Já k ní pomalu přistoupil. „Rád jsem tě poznal, věř mi, Assi má pravdu, tady zde by tě opravdu nečekal dobrý život.“
Jen zavrtěla smutně hlavou. „Jsem ti moc vděčná, bez tebe bych už asi nebyla naživu.“
„Rád jsem to pro tebe udělal, nezapomeň, že si život zasloužíš stejně jako ostatní.“
„Děkuji.“ Do očí se jí vlily slzy a ve chvíli, kdy překročili práh jejího víčka, objevilo se jí tam pár drobných šupinek. Pomalu jsem jí je otřel a věděl, že kdybychom byli o samotě, zpečetil bych to pár polibky, ale před Assim jsem si to netroufl…
„Sbohem.“ Řekla měkce a její tvář opustila mou dlaň.
Díval jsem se za nimi, dokud mi nezmizeli z očí a v mysli přemýšlel o svém dědictví, na které jsem byl opět sám.