Za dveřmi

Maminka nanosila plnou káď horké vody. Ruvko se do ní vyškrábal a začal cákat kolem sebe. Koupání měl rád. Máma ho vydrhla žínkou, až mu zrudla kůže, a pak mu začala mýt vlasy.
„To pálí,“ zaprskal a mžoural, jak mu mýdlo steklo do očí. Pokusil se nabrat vodu do dlaní a vypláchnout si je. Obvykle se maminka zlobila, když se kroutil, ale dnes mlčela.
Nabrala vodu do konve a polila mu vlasy. Zakuckal se. Vzal mýdlo a začal dělat pěnu. Nabral do dlaní bochánek a hodil ho po ní. Otočila se k němu, ale ani nezvedla koutky. Jen mu vzala mýdlo. Dřív by se zasmála a hrála by si s ním.
„Už se nechci koupat,“ zabručel. Vytáhla ho ven, hlava se mu ztratila v ručníku, když mu z vlasů vytírala vodu. Oblékl si slavnostní košili s vyšitými obrázky – kytičky, houby a ptáčci. Většinou ji nesměl nosit.
„Ruvku, ke stolu,“ zavolala babička a posunula před něj talíř se dvěma krajíci chleba, tlustě namazanými máslem a medem, který stékal přes okraj. Miloval med.
„Jez pomalu, ať se neumažeš,“ napomenula ho maminka a podívala se na babičku přísným pohledem.
Do světnice vrazila Janka, škobrtla o práh.
„Dobrý?“ optal se jí Ruvko. S úsměvem mu přikývla. Ruvka se na ni uculil. Vyšplhala na lavici a natáhla se po jeho talíři.
„Nech to! To je moje!“ odstrčil ji.
„Mami, že jsou moje? Jen moje?“ zeptal se a zakousl se do chleba. Nechtěl se o med dělit. Pro jistotu si ukousl ještě větší sousto.
„Janko, nech ten talíř,“ řekla maminka, ale holčička už natahovala.
„Já dneska jdu,“ napřímil se na lavici jako vladař na trůnu. Ruvko se podíval na matku, aby to potvrdila. „Táta to říkal.“ Maminka přikývla, svěsila ramena a sklopila oči k podlaze. „Jo, říkal,“ zašeptala.
Když Janka fňuká, vždycky dostane, co chce. To věděl. Olízl si pusu. Není to fér.
„Ruvko, dávej pozor, umažeš se!“ křikla na něho matka. Nitka medu mu spadla na košili. Ale chleba je jen můj.
„Nemůžeš něco říct?“ křikla maminka na babičku. Hlas jí zakolísal.
Janka maminku tahala za sukni.
„Můžu si malinko kousnout.“ Holčička si omotávala pramínek vlasů kolem prstu.
„Nech toho, Janko!“ okřikla ji.
„Ale já...“ zkoušela to dál holčička.
„Dost! Už jsem řekla!“ Maminka křičela. Byl rád, že nekřičí na něho.
Olízal si prsty, seskočil z lavice a obejmul ji. Hlavu jí zabořil do břicha.
„Budu na vás dávat pozor,“ zašeptal do látky.
„Já vím, broučku.“ Voněla po čerstvém chlebu.
Vrzly dveře. Táta dlouho spal. Vždycky, když byl opilý, spal dlouho a smrděl.
Dal mámě pusu do vlasů a něco jí pošeptal.
„Umyj si ruce, Ruvku,“ požádal ho. Byl menší a nahrbený jako děda. Maminka namočila v kádi hadr a otírala lepivé místo na košili.
Táta mu pocuchal vlasy a nasadil mu věnec.
„Musíme jít.“
Ruvkovi se nelíbil. Věnce nosily holky. Tatínek podpíral maminku, jako by byla nemocná. Měla divný úsměv. Podal mu ruku. Našpulil pusu, ale vzal ho za ni. „Už jsem velkej, za ruku chodí Janka.“ Nepustil se.
Šli k bráně do lesa, kam s Jankou nesměli. Otec Vornak říkal, že by se Šeptaví mohli zlobit a už by nikomu nepomohli.
Věnec ho škrábal, a tak si ho sundal. Nejraději by ho dal Jance.
„Nasaď si ho,“ nakázal mu táta. Ruvko váhal. „Darek ho měl taky, pamatuješ si ho?“
Ruvko jen zahučel: „Jo.“ A věnec si znovu nasadil.
Doléhal k nim zpěv. Chlapec neznal slova. Na mýtině byli úplně všichni. Jakmile přišli, padli na kolena. Na bráně rostla světýlka. Dnes byla otevřená.
Rodiče ho objali. Táta se tvářil úplně nečitelně a leskli se mu oči.
„Je čas jít, Ruvku,“ pohladil ho po rameni otec Vornak. „Vyvolený se nesmí bát.“ Zašeptal, když ho rodiče stále tiskli.
Chlapec se usmál a zamával. Nikdo mu to neoplatil. Vyšel na stezku a vdechl sladkou vůni. Vonělo to tu jako med. Když se ohlédl, brána byla pryč.