REINKARNACE

… trvalo hrozne dlouho, než jsem se zase převtělil do člověka. Staletí plynula, doba kolem se měnila a já ne a ne být znovu člověkem.

… s vlčí smečkou bylo naší oblibou vyplenit celá stáda, já to vždycky vedl a natruc, že nejsem člověk, škodil lidem jak to šlo. Podařilo se nám roztrhat i baču, který si na nás počíhal, když už mu zbývala jen polovina stáda. Nedali jsme mu šanci. A člověk vám, představte si, chutná tak nějak jinak. Určitě půl roku nás naháněl kdekdo z okolí, ale nebylo nad naší mazanost.
Na podzim jsme měli vyhlédnuté stádo koní. Byl jsem posedlý touhou po nádherném hřebci. Dával vždycky pozor na ostatní a jen nás tušil, strašně vyváděl. Číhali jsme už hodinu, když mě probrala obrovská rána do boku. Odhodilo mě to snad tři metry, teprve pak jsem zaslechl výstřel. Snažil jsem se odplazit, ale poslední, co jsem uviděl, byl člověk s mušketou, z které se ještě kouřilo, doběhl ke mě a píchl do mě dlouhou dýku.

… pak jsem byl kůň na hospodářské usedlosti v Anglii.
Měl jsem vcelku hodného pána, tahal jeho kočár do města na trh, prodat co sklidil na svém políčku, které leckdy dalo tak žalostně málo.
Jednou jsme se vraceli zpátky a pán spěchal. Pršelo a bylo hrozně mokro. Pán mě popoháněl bičem, aby příliš nezmokl. Určitě se už viděl doma u krbu se sklenicí brandy, kterou tuhle dostal od faráře Lenoye, jak říkal „na chuť“.
V lese, těsně před odbočkou k chatě místního podivína Hawkese je prudká zatáčka. Pán dnes opravdu spěchal a vedl mě příliš rychle. Jako koně vás nenapadne, že to nevyberete, ale pána to napadnout mohlo.
Proběhl jsem totálně promočený deštěm a potem jen těsně kolem rozložitého dubu, ale cítil jsem, jak mi vůz strhává zadek do boku. Pak se ozvala hrozivá rána a mě se nějak odlehčilo, to se kočár roztříštil o strom, zatímco já pádil dál a můj pán si o strom rozčísl lebku tak, že když ho k ránu našel nadlesní.
Dřív než cokoliv stihl udělat, jeho dva psi už stihli ochutnat pánův mozek.
Mě chytli až k poledni klidně se pasoucího na palouku, když jste kůň, jste poměrně bezstarostní k osudu svého pána.
Bůhvíproč mě šoupli nějakému cizímu muži. Ten mě odvedl do studené stáje. Něco se mi na ní nelíbilo. Přivázali mě za všechny nohy a já se nemohl pohnout. Cizák přišel přede mě a něco měl za zády. Pak se rozmáchl a vzduchem se mihla mohutná sekera, která dopadla přesně doprostřed mého čela.

… ještě před tím jsem byl hmyzem. Co si asi tak můžete pamatovat jako ovád. Dlouho jsem tu nepobyl. Jednou jsem si to takhle přifrčel do stájí a vybíral toho nejhezčího koně. Vybral jsem nádherného bělouše, úžasně stavěného, snesl se k něm z trámu, odkud jsem se rozhlížel a sedl si mu na bok. Vybrat místo pro vpich bylo dílem okamžiku a já se slastně přisál, krev, to bylo moje, ať jsem na tomhle světě byl čímkoliv, jako Caligula jsem se s nikým taky nemazlil.
Krev chutnala nádherně, opojně, nemohl jsem si všimnout, že bělouš se bokem přiblížil k dřevěnému sloupu a o něj mě rozmázl.

... a teď jsem zas konečně člověkem, tedy zatím jen malým klukem, ale až povyrostu, bude ze mě zase PAN NĚKDO, jako za starých časů. Lidé ze mě budou mít respekt a strach.
Jedeme někam s mámou vlakem. Tvrdí že na výlet, to určitě abych neměl strach. Mě to nevadí, alespoň prozatím, jen tu nejsou sedačky a je nás tu hrozně moc. Jedeme už celý den a začíná se smrákat. Začíná mi být zima a je tu cítit moč a výkaly a pak ještě něco, co nedovedu pojmenovat. Lidi okolo skoro nemluví, občas někoho slyším, jak se modlí.
Zastavujeme, je ještě noc, ale venku se podivně rozjasnilo, někdo otvírá dveře vagónu. Venku stojí spousta mužů v uniformách a křičí na nás v řeči které nerozumím, z několika věží na nás svítí ohromné lampy. Vyskakuju ven a padám do bláta. Maminka mě zvedá a táhne za ruku k veliké bráně.

Polohlasně čte, co je tam napsáno: „Arbeit macht frei“

Vojáci nás popohánějí dál a maminka mě uklidňuje, prý se jdeme po té dlouhé cestě konečně vysprchovat...