Ať to má alespoň nějakou hloubku

„Je to beznadějné. Zemřeme tu.“

„Přestaň! Víš, že takové řeči nesnáším. Vždyť jsme se dostali už tak daleko.“

„Myslíš hluboko.“

„Vždycky z té lepší stránky, co? Jestli mě chceš ještě víc nakopnout, jen pokračuj. Nic jiného to se mnou neudělá.“

„Jsi šílenec.“

„Možná… nejspíš… ale co na tom. Právě těď je potřeba ta správná dávka bláznovství.“ Na chvíli rozhovor umlkl, bylo slyšet jen rozčilené údery kamene o kámen.

„Nebude to fungovat. Někde jsem udělal určitě chybu a tebe roztrhá banda vzteklých žahavých olihní, protože nejsi z našeho lidu.“

„Neplácej nesmysly. Mám v sobě už tolik tvé krve, že cítím, jak se mi rostou žábry, prsty mi slepují blány a za ušima mě tlačí skřele.“

„To máš spíš z těch svítících plžů, cos nám nachytal u zelené skály, než z naší výměny, bratře.“

Ozvalo se dvojí uchechtnutí, jedno bolestívě zakončené potlačovaným zaúpěním.

„Nebude to stačit.“

„Musí, dochází nám čas.“

„Ne, jen mě dochází čas, ty se odsud můžeš kdykoli sbalit a odplavat. Poslechni mě už konečně. Byl to smělý plán, ale nic z toho nebude. Je pozdě, proměna není dokončená. Nevydržíš bez kouzel pod vodou ani hodinu a na tom místě žádná magie nefunguje. Má moc silnou auru.“

„Co aura mé osobnosti?“

„Svou výmluvností žádného ze strážců neohromíš, až budeš mít plnou pusu vody a jejich chapadla kolem krku. Nedělej to. Jestli ti na mě opravdu záleží, nechoď tam. Uteč. Nenech mě umírat s takovým vědomím.“

„Tak neumírej, ale vydrž a věř. Já se vrátím. Právě proto, že mi na tobě záleží musím jít. Nenechám tě tu jen tak trpět.“

„Měl jsem tě tehdy uškrtit. Bylo by to snazší pro nás oba.“

„Nejspíš bylo, ale máš smůlu, nepovedlo se. Tak už sklapni, šetři síly a načrtni mi do vzduchu ještě jednou ten patvar, co minule. Nemůžu si ho už zase vybavit.“

„Nějak takhle, pokud vím. Jestli už tam musíš jít, nezapomeň, projdi skrze Chřtán.“ ozvalo se třesoucím hlasem. Ruka stejně třaslavá jako slova provedla potřetí za sebou úplně jiný pohyb, sotva jej bylo možné postřehnout v nepatrném osvícení hlubinných sasanek. Po odtržení a na vzduchu tyto živé lucerny rychle skomíraly.

Aurin se ještě více zamračil a nakonec se rozhodl pro něco jako kompromis mezi runami, které si dle instrukcí představil. Vyštípal vyvolený vzor do pazourku v místě, kde se hroty trojzubce spojovaly v silnější rukojeť. Poté si práci znalecky prohlédl. Byla to ta nejošklivější věc, jakou měl kdy tu smůlu vyrobit.

„Mistrovská práce.“ vyšlo jen s námahou přes rty rybookého.

„Nevím, jestli je to výsměch nebo už jsi naprosto ztratil soudnost, ale mě postačí. Až vyrobíš lepší, milerád ho s tebou vyměním. Do té doby… nikam nechoď.“

„Moc vtipné. Pamatuj, skrze chřtán, a vrať se radši brzy nebo vůbec.“

„Proč vůbec? Ještě pořád tě můžu použít jako návnadu.“

„Alespoň tohle si rozmysli. Ničemu neprospěje, když po tom všem zahodíš svůj život v nesmyslné pomstě.“

„Nehodlám se nesmyslně mstít. Jdu si pro svou zbroj, slávu a tu jedinou věc, která mi zajistí pozornost Mistra. Budu k tomu ale potřebovat tvou pomoc. Sám to nezvládnu, tak mě v tom nenech. Zatím.“

„Projdi skrze chřtán, pak ať tě proudy vynesou zpátky na Slunce.“

„Ty ale popluješ se mnou kamaráde. Se mnou a s hlavou té hrozné bestie.“ pomyslel si Aurin, když se přikrčený vydal na druhý konec jejich hrubého mokrého tunelu. Byla v něm už téměř tma, ale to nevadilo. Do vzácné voděodolné kapsy na opasku vyškrabal poslední zbytky ochranné masti proti žahnutí. Přidal k ní jeden nůž, druhý si přivázal k noze. Sesbíral drobné sasanky do síťky z chaluh, a s trojzubcem se přiblížil k puklině.

„Nech mi tu jednu, prosím.“ Zazněl za Aurinem sotva slyšitelný šepot.

Aurin se zarazil. Naskákala mu husí kůže. Nedokázal ze sebe v tu chvíli vypravit ani „ň“, a tak jen beze slova vybral tu nejzdravější sasanku a položil ji bez ohlédnutí na zem. Pak shrbený pokračoval dál. Musel hlouběji.

Jako by ho vycítil, ozval se z vody krvelačný řev slyšitelný i přes tlustou blánu slizouna. Zvuk dokonce svou silou jemně rozechvíval i okolní skálu. Aurin jej z duše nenáviděl. I když ho slýchal znovu a znovu, nemohl si na něj zvyknout. Bylo to spíš ještě horší. Srdce se mu rozbušilo, aby dokázalo pumpovat tuhnoucí krev v žilách. Měl dojem, jako by se mu pod kůži zavrtávalo tisíc neviditelných parazitů. Jeho strach byl tak hutný, až jej cítil na jazyku. Celý ten nápad mu hodně nechutnal. Přestože měl sto chutí se v tu chvíli otočit a poslechnout svého umírajícího druha, neudělal to.

Zatřásl hlavou, aby ze sebe ten dojem zapudil a zatvrdil se. „Řvi si, dokud ještě můžeš.“ procedil skrze zatnuté zuby. Pak si proklepal roztřesené ruce a nanesl na sebe dýchací kouzlo, než pohlédl do úplné temnoty.

„Kdo ví, jaké by to bylo znovu ucítil sluneční paprsky a poryvy větru. Už si ani nevybavím, jaký je to pocit. Musím zpátky nahoru, ale ještě předtím mě čeká úplné dno.“ Věděl že oddaluje nevyhnutelné, ale všechno se v něm proti tomu poslednímu kroku bouřilo. „Oni nás tam dole nechtějí.“ problesklo mu ještě hlavou, když se konečně vnořil do tlusté slizovité membrány oddělující jej záhadným způsobem od temných vod.

Jako obvykle mu průchod připadal nechutně snadný, než se do něj drtivým způsobem opřelo nadnášející okolí. Místo aby jej ledová voda chladila, cítil, jak jej sůl pálí na kůži.
„Jeden nedokáže ocenit dveře dokud nemusí při každé cestě procházet něčím žaludkem. Až se odsud dostanu, v jedněch si ustelu a celý den mě odtud nikdo nedostane.“

Sasanky okamžitě pookřály a zesílily svůj jas v kalné vodě. Bylo možné zahlédnout několik stísněných tunelů vedoucích všemi směry kudy se drobné částečky záhadného původu přelévaly sem a tam. Pálivý chlad vystřídal na okamžik proud horka nedalekého termálního pramene. Jedna z cest byla ozdobena sasankami v nedalekých rozestupech. Směřovala téměř kolmo dolů a dovnitř podvodní hory.

To vše postřehl Aurin během dvou úderů splašeného srdce. Nesměl se zdržovat a to hned z několika důvodů. Okamžitě vyrazil po vyznačené trase. I tak brzy zaslechl opět ten samý řev, tentokrát mnohem, mnohem hlasitěji. Zanedlouho následoval náraz rozechvívající skálu a skučení odražené těsným tunelem i přes pevně zacpané a zakryté uši plavce. Hrozivý rámus  jej poháněl k ještě většímu úsilí. Samozřejmě, že tu na něj čekal a ihned zachytil jeho stopu.

Aurin věděl, že tahle část je ta nejsnazší. Chráněný skálou mohl nerušeně sestupovat dobrých sto sáhů než bude muset na volnější prostranství. Cestu znal dobře a měl to už se svým pronásledovatelem jako nacvičený rituál. O tomto netvoru, nejčastěji přezdívaném prostě Lovec, se vyprávělo opravdu hodně. Aurin četným zkazkům celkem věřil už před zajetím pod hladinou. Veškerý čas strávený pod vodou nijak nevyvracel vyprávění o dravosti a nesmiřitelné pomstychtivosti Stínu v hlubinách. Naopak, potvrzoval jeho nejhorší obavy. Lovec měl na svědomí už nesčetně životů. Poháněný neukojitelným hladem a touhou po krvi tento prastarý dravec pronásledoval své oběti, kdekoli se objevil. Z mnoha lovců, kteří toužili po jeho trofeji se záhy stala kořist. Trhal sítě, stahoval lana, drtil harpuny a nejednou potopil celou loď. Údajně mu ve vodě nedokázal uniknout nikdo, kdo jej jednou spatřil. Stávalo se, že těch pár šťastlivců, kteří přežili jeho řádění a vyprávěli pomotané historky beze stopy zmizeli, i když si po letech vyjeli třeba jen zachytat na mělčinu. Lovec na ně vždy čekal. Už tak strašlivý postrach se zdál být posedlý něčím ještě horším. Něčím, co tu prostě nemělo být. Snášel se jako kletba na každou ze svých obětí.

Vystrašený Aurin ještě doufal, že se mu tentokrát nepodařilo vyrazit ve skále trhlinu, aby zatopil jeskyni, kde odpočíval jeho raněný bratr. Neměl ale čas ani chuť se vracet a provokovat Lovce k dalším útokům. Musel pokračovat dál… hlouběji.

Blížill se ke kritickému místu. Musel proplout z tunelu do tunelu vně skály přístupné k otevřených vod. Žádný řev se nyní neozýval. „Ty mazaný neřáde. Já vím, že tu někde jsi.“ pomyslel si. Už měl na dohled otvor na volné moře. Panovalo zde nepřirozené tísnivé ticho. Aurin zastavil, sáhl pro bledém, téměř bílém oblázku podobné barvy jako jeho dříve opálená kůže. „Opravdu jsem tu už příliš dlouho.“ Uvědomil si zas o něco hlouběji. Druhý otvor byl sotva dvě, tři tempa daleko, lákala jej další sasanka osvětlující bezpečné pokračování v dalším tunelu. „Tentokrát musím být úplně přesný, trojzubec mě bude zpomalovat.“ Připomněl si v duchu. Doplížil se opatrně na pozici. Hodil kamenem směrem k protější sasance aby Lovce donutil reagovat na pohyb a… nic se nestalo.

Už takhle byl napnutý jako struna, ale tohle Aurina ještě více znervóznělo. Nevěřil, že je sám, i když to tak vypadalo. Dostal pochybnosti. Dříve lovec vždy vystartoval po návnadě. Přiblížil se co nejvíce k okraji, ale v okolní tmě nic podezřelého neviděl. „Že by jej něco zdrželo?“ měl ohromné pokušení využít této příležitosti, ale chtěl si být jistý. Nabodl jednu ze vzácných sasanek, netušil, kolik jich bude potřebovat, na křehký trojzubec a zakomíhal jím do prázdna. Žádné obrysy tím neodhalil a co víc, nevyprovokoval ani útok.
„Stal se snad zázrak?“ Znovu se přiblížil až k okraji a díval ven. Krev mu tepala ve spáncích. V jedné roztřesené ruce třímal trojzubec, druhou dokonce zamával do volného prostoru tam a zpět. Opět se nic nestalo.

„Že by… po tom všem… vždy je nějaká větší ryba.“ Proběhlo Aurinovi hlavou. Už by málem i vyrazil. Jen z posledního zbytku opatrnosti obrátil se břichem od skály do prostoru, chytil se okraje a co nejjemněji vykoukl přes horní hranu tunelu. Nestačil ani úplně vyhlédnout, když ucítil pohyb vody a vyjely proti němu zrůdné čelisti. 

Netušil jak, ale v poslední chvíli se rukama stlačil zpět do tunelu tak rychle, že jej sevření něčeho jako pancéřovaný zubatý klofan jen škráblo na čele místo aby mu netvor uhryzl celou hlavu. S neuvěřitelnou hbitostí se Lovec přetočil a nyní zuřivě hryzal přímo proti tunelu a okusoval skálu v místě, kde se Aurin do poslední chvíle nacházel.

Voda kolem byla úplně ledová, ale Aurina v tu chvíli polilo hrozné horko. Měl těsně před sebou klapající čelisti. Kdyby natáhl ruku, mohl o ní přijít. Zrůda mu znenadání zařvala do obličeje, ale s ním to v tu chvíli nic neudělalo. Už byl v naprostém šoku.

Ještě pár okamžiků nevěřícně sledoval kalpající čelisti. Odkrývaly se před ním a hned zase zakrývaly řady zubů. Vtom se mu hlava podivně vyčistila a dokázal se soustředit jen na jediné slovo: „načasování“. 

S každým sklapnutím se mezi skálou a čelistmi osázenými řadami dokonale ostrých zubů vytvořila mezera tak akorát na protáhnutí… nebo rozmáčknutí. Ještě že v tu chvíli nedokázal moc přemýšlet jinak by podobně absurdní nápad okamžitě zavrhl. Naladil se na rytmus klapání a odrazil se proti spodní čelisti přímo do otevřené tlamy…

Vyšlo to akorát. Čelisti se přímo před ním zavřely, takže s doslovně odřenýma ušima i tělem proklouzl. Netvor jej nějak vycítil a znovu se hbitě přetočil, aby dosáhl na nechráněnou kořist. Tím pohybem ale plavce vystřelil od sebe přímo do protilehlého tunelu.

Aurin tvrdě narazil na skálu. Potvora měla strašnou sílu. Chvíli se probíral z omámení a snažil se zorientovat, ale nakonec zjistíl, že je celý a nic mu nechybí… tedy skoro nic. Upustil trojzubec. Zděšeně pohlédl pod sebe. Nikde jej nemohl spatřit. Postřehl jen náznak pohybu dál ve strmě se svažujícím tunelu, kde malé světlo klesalo rychle směrem dolů. „Nabodnutá sasanka“ uvědomil si právě.

Na nic už nečekal a vyrazil za světlem. Snažil se, co to šlo, ale nemohl jej dohnat. Hrozil se pomyšlení, jak křehký, magicky nezpevněný trojzubec naráží na stěny tunelu a může se každou chvíli zlomit. Plaval a míjel přípojky do dalších tunelů. Ještě že je v minulosti dobře vyčistil od nevítané havěti. Musel jej navíc dostat dřív, než projede kolem odbočky. „Vždyť může padat až do… na to radši nemyslet.“ Plaval a odrážel se od stěn, jak jen mohl. Blížil se. Upnul se k němu celou svou vůlí. Měl jej už téměř na dosah… 

Vtom na něj z boční přípojky zaútočil jeden z posledních morénovitých hadů dříve obývajících toto prostředí. Ucítil sevření kulovitých zubů po celé šířce stehna. Slizké šupinové smyčky se rychle utahovaly kolem Aurinova trupu. Zpevnil břicho, zatnul své zuby a od druhého stehna vytrhl přivázaný nůž. Ještě že si had vybral špatnou nohu.

Vrazil mu kostěnou čepel skrze oko do hlavy a zakroutil. Nejdřív ucítil ještě pevnější sevření, ale když kroutil čepelí dál, projevily se chaotické křeče po celé hadí délce, takže se mohl vymotat z těla škubajícího všemi směry. Nůž nechal být a vyrazil dál, hlouběji, aby zachránil, co se dalo. Měl ještě jeden nůž, náhradní trojzubec ne. Bylo však již pozdě.

Trojzubec klesl do jeskyně osvětlené teplou jedovatě růžovou až fialovou září. Vycházela z mnoha žahavých vláken rostoucích po celém povrchu komory s výjimkou dna. Pohled na ně byl úchvatný, jak se tak jemně vlnily. Slibovaly sametové pohlazení. Jemnější než se uložit na travnaté pastvině, jako hřejivě hebká přikrývka po náročném zimním pochodu. Aurina by nejspíš skutečně ovinuly, ale ve smrtelně jedovatém objetí. Pro takové případy dno jeskyně pokrývaly jehličky s přísavkami pomalu posouvající přivábenou kořist směrem ke středu dómu o velikosti venkovského statku. Uprostřed jeskyně zela jáma osázená pěticí tak mocných zubů, že rozdrtily i napadané kameny z okolí. Tvor, jaký zde vyrostl, si nevybíral. Kámen, pokud to dokázal, považoval za zdroj stavebních látek, zejména vápníku.

Aurin si otráveně vypustil pár bublin. Měl sice prakticky zázračnou mast pro podobné případy, ale plánoval ji využít v nejvyšší nouzi proti strážcům u Srdce moře. Trvalo hrozně dlouho ji namísit, avšak velmi rychle se vstřebávala, čímž ztrácela účinnost. „Proč to nemůže fungovat obráceně.“ Zanaříkal v duchu. Třeba by se mohl vrátit, zkusit nějak proklouznout kolem netvora a zmizet na souš. Třeba by to jeho pokrevní bratr skutečně pochopil, pokud ještě žije. Třeba již skonal. Co když je ale pro něj ještě naděje… 

Aurin věděl, že další pastu připravit nestihne, věděl, že bez ní nebude mít proti strážcům žádnou šanci. „No co. Teď se ukáže, jestli lest s pokrevním bratrstvím opravdu platí, jak jsem Liraela přesvědčoval.“ Vzal váček a velmi důkladně se celý natřel. Šlo mu o čas, ale věděl, že některé věci neuspěchá. Zde by jakákoli chyba znamenala konec.

Padla na něj únava z komplikací v první části cesty. Měl chuť vše vzdát. Pak si připomněl, že tu stále je nějaká naděje. „Lepší těžký začátek než konec.“ Uklidňoval se. Podmořský světe div se, trochu to pomohlo. Vyzvedl si trojzubec a pokračoval dál, stále hlouběji.

Ztratil dost času i svou tajnou zbraň na níž spoléhal. Stále se pohyboval ve známé části cesty a neměl jasno, jestli se jedná o ten delší nebo kratší úspěch. Hodinu vydržel pomocí kouzla, druhou pak bez něj. Už nyní si říkal, že se sotva dostane až na místo. Na cestu zpátky se snažil nemyslet. „Jedno po druhém. Když mi bude dopřáno, něco se najde a když ne… snad mě to nebude dlouho trápit.“ Zaháněl vzpomínky na rozhovory se zachráněnými ostřílenými mořskými vlky, v nichž tvrdili, že topení bylo to nejhorší, co zažili. Zaměstnával hlavu jinak. Objevoval hluboké pravdy: „Vždy je snazší klesat. Tělo se s tím snáz vyrovnává. Nahoru to jde těžko a tělo se brání. Jen skuteční členové rybookých to cítili naopak.“

Pokračoval těsnými tunely. Cítil, jak se jejich spád vyrovnává. Alespoň tento smysl získal za své období pod hladinou. Dostal se až k otvoru připomínající bránu do podmořské zahrady. Rozkládala se na mořském dně nebo alespoň na tom, co na této úrovni za dno platilo. Vyrostla na základě vroucích pramenů ohřívajících své okolí a zbytků spadaných z masy vody nad ní. Převládaly v ní zářící rostliny a korály, mezi nimiž se hemžila hejna malých rybek roztodivných barev. Rybky věděly, že jsou relativně v bezpečí. 

Až na pár výjimek, jenž znaly jen ony, byla vegetace prudce jedovatá na dotek téměř pro každého živočicha. Drtivá většina dravců, obzvlášť větších ryb, si mezi ně netroufla. Svou prudkost získala zahrada ještě z jednoho zdroje. Vlivem mísení různých pramenů vyvěrala v jedné puklině pomalu tekoucí žíravá kapalina. Díky své vyšší hustotě se držela nejníže. Trpělivě protékala z jedné strany zahrady na druhou a napájela ty nejkrásnější a nejjedovatější kouty. Prameny však nepřinášely jen smrt, ale také život. Mnohé vyzvedávaly potřebné látky pro rostlinstvo a malé organismy, těmi se živili větší a těmi větší, až po ty, co se mezi porost nevešly. Nad zahradou zela černota v níž se daly sem tam vytušit náznaky úplně jiného pohybu.

Tuto cestu museli absolvovat všichni ryboocí, kteří chtěli obdržet požehnání a mocnou zbraň ze Srdce moře. Měnili se tím v elitní válečníky skrze prastarý rituál. Podobných zahrad se stezkami vedoucími  až dolů do nitra bylo několik. Každá trasa měla své nástrahy vně i mimo dosah zářivé biomasy. Podle Liraelova vyprávění měla nad touto oblastí sídlit rodina krakenů. Jestli to ale odradí Lovce, nebylo jasné. V plánu bylo plížit se co možná nejníže vyzkoušenou stezkou… pokud ovšem od poslední návštěvy rybookého příliš nezarostla.

Aurin se příliš dlouho krásou nekochal. Šlo mu o čas a tohle měla být nejzdlouhavější část. Opatrně, ale svižně se pustil do toho. Protahoval se skrze útvary připomínající pozemské keře a stromy. Vyhýbal se podivným trsům podmořské trávy a chaluh. Plašil rybičky, pro něž nepřijedou žádní rybáři. Obeplouval nadité měchýře opatřené ostny. Proplouval bizarními korálovými otvory, pod zelenými a červenými plachtami, mezi vroucími prameny a skrze skalnatými oblouky. 

Měl najít něco, čemu se říká „chřtán“ a tím proplout dál, hlouběji. Dostal za úkol držet si stále přímý směr, ale to se Aurinovi zdálo nemožné. Brzy ztratil orientaci vším tím manévrováním, takže se už jen snažil nezastavit. Bylo mu jasné, že pokud nenajde Chřtán velmi brzy, bude se muset prodrat nahoru a rozhlédnout. Už mu bylo všechno jedno, jen ať se odtud konečně vymotá. Hodlal to risknout, když nad sebou zaslechl známý řev. Krev mu ztuhla v žilách. „To není možné.“ pomyslel si. Teď prostě musel vyhlédnout, aby odtud zmizel. Připadal si i mezi porostem úplně obnažený jako na stříbrném podnose. Vyjel o něco výš do horního patra, když před něj dopadlo tělo něčeho obrovského.

Mělo to chapadla i klepeta. Jednu část pokrývala kůže zatímco druhou chránil krunýř. Přes všechny končetiny neviděl nikde oči ani hlavu. Zato spatřil stopy po známých čelistech v podobě strašlivých kousanců z nichž se řinula černá krev. Její oblak ztěžoval už tak složitou orientaci. Aurin se skrze ten podmořský oblak prodral. V tom kolem něj něco projelo tak rychle, až jej to úplně roztočilo a odneslo někam jinam. Když se dostal opět k sobě, hleděl na podmořskou řeku, nejspíš tu z kyseliny, tvořící pruh směrem k temnému otvoru do větších hlubin. „To musí být zmiňovaný Chřtán.“ 

Obrátil se na znak, protože jej zabrněl zátylek jako by jej někdo sledoval. Byl tam a dral se na něj. Jeho noční můra se přímo proti němu řítila. Obludná opancéřovaná hlava s rozevřenými čelistmi vydala ochromující slastný řev. Zaznívalo v něm ještě něco jiného, snad nádech zabijákovi slasti.

V tom Lovce smetlo stranou stvoření podobné zabitému, ale o poznání větší. To mrtvé nakonec nebylo tak obrovské, jak se na první pohled zdálo. Ještě celé mohlo délkou připomínat Lovce, což znamenalo přibližně desetinásobek Aurinova vzrůstu. Přestože byl kraken větší a lépe vyzbrojený než Lovec postrádající chapadla či klepeta, nemohl se rovnat jeho zuřivosti, rychlosti a dravosti. Zjizvený veterán tisíce soubojů se pustil do většího tvora s takovou vervou, že plavec nedoufal ve víc než chvilkové zdržení.

Pustil se po proudu a naslouchal hrůzným zvukům za sebou. Nechtěl si ani představovat, co se tam děje. Raději se upínal dopředu. Okraj Chřtánu se blížil, stačilo deset dvacet záběrů, když za sebou zaslechl… vlastně už toho opět moc neslyšel.

Neztrácel čas otáčením, vrhnul se dolů ke stromy pokrytému skalnímu oblouku trčící nad podmořskou řekou z něhož trčely do proudu krápníky. Projel mezi velkými zářícími listy, málem se zamotal mezi liány, než zajel pod oblouk. Hned za sebou uslyšel praskot, ale stihl to. Nestvůra již nedokázala zabrzdit svůj pohyb a jedním bokem skončila pod pomalu se táhnoucí hladinou. 

Ozval se strašlivý výkřik svědčící o neuvěřitelné bolesti, jakou si musel dravec procházet. Vynořil se a rozjel do volného prostoru. Rotoval kolem vlastní osy, až bylo možné si jej lépe prohlédnout. Měl rybí tělo pokryté pancéřovým krunýřem, obzvlášť silným na ohyzdné hlavě, a mocné ploutve. Celé tělo měl poseté nespočtem ran a jizev. V některých částech vězely cizí předměty, hlavně lovecké náčiní. Jedna strana navíc vypadala jako spálená. Z ohyzdné hlavy již neshlíželo bíle zakalené oko a postrádal na celé ploše jakékoli parazity. Druhá strana jich byla plná a bulva čišela zlovolnou šílenou agónií.

Panenka se otočila na toho, který byl považován za viníka celé situace. Aurin se zapřel mezi krápníky pod obloukem, jak se proti němu netvor opět rozjel. Inteligence byla ta tam, zůstala jen slepá touha po pomstě. Aurin jej nalákal do skalních čelistí a v poslední chvíli se vší silou odrazil vzhůru. Past sklapla, Netvor se zaklínil mezi krápníky a nemohl se dostat ven. Jeho břicho dotýkající se hladiny kyseliny také nepomáhalo ke chladnému uvažování. Vydával příšerný rámus, ale Aurinovi to v tu chvíli znělo jako rajská hudba. Nejspíš stejně selže, ale tohle se mu povedlo. Vydazil přímo do Chřtánu. Pokračoval dál, hlouběji…

Kupodivu kyselina padající dolů se s vodou téměř nemísila nebo alespoň ne natolik, aby to Aurin nevydržel. Středem otvoru proudila horká voda vyměňující svou pozici s chladnějším vnějším proudem stékajícím stejně jako kyselina kolmo dolů. Pod otvorem se prostor rozšiřoval. Ve stěnách se opět objevily prolákliny a jeskyně. Tmavé, téměř černé stěny pokrýval jemně světélkující žlutý povlak. Zespodu vycházela tlumená narudlá záře. Aurin věděl, že musí odbočit. Doufal, že se podle popisu nesplete nebo že už dokonce správné místo neminul. Teplota začínala být nesnesitelná, měl pocit, že se uvaří. Konečně poznal správné místo a pokračoval dál. Kouzlo mu už v zahradě došlo, stejně pochyboval, že by je zde udržel.

Cítil vliv něčeho velmi mocného, k čemu se blížil. Téměř by podle toho dokázal najít správný směr. Dokonce i proud jej nyní mírně unášel. Voda Aurina příjemně chladila a pomáhala ke zklidnění. Vůbec netušil, co se s ním stane, ale na chvíli mu připadalo, že ať to bude cokoliv, vše dobře dopadne. Uvolnil se, a plynul s proudem. Nechal se jím vést a vábit.

Dosud pokojnou pouť přerušilo známé zaryčení. Nyní v něm bylo cítit ještě více touhy zabíjet a trhat. Prosakovalo z něj nezastavitelné šílenství. Aurinovi srdce zalila nová vlna strachu. Udeřilo jej navíc zoufalství. Zdálo se, že ať udělá cokoli, jeho pronásledovatel, postrach temnot jej vždy dostihne. Tunel vedl stále dál, bez jediné odbočky nebo škvíry, kam by se dalo schovat.

Proud zrychloval s každým zúžením. Stále v něm zůstalo dost místa pro Lovce, jako na potvoru. Když se Aurin otočil, zjistil, že se zohavený dravec přibližoval. Bylo mu již vše jedno. Neubránil se smíchu při pomyšlení, jak směšně musí vypadat v očích Těch, Který vidí vše. On sám tváří v tvář přibližující se smrti, postrachu jehož nezastavil ani dospívající kraken. Osvobodila jej absurdita celé situace. Alespoň se od něj mnoho nečeká. Než jej netvor dostihl, vyplivl je oba proud do ohromného zvláštně osvětleného prostoru. 

Nestačil se nad tím víc zamýšlet. Podařilo se mu zastavit rotaci a zapřít se o kámen na dně rozsáhlého dómu. Aurinovi bylo jasné, že jej přese vše čeká konec, ale nechtěl Lovci jakkoli zjednodušit. Jakmile získal rovnováhu, vytasil nůž, uchopil pevně trojzubec a natočil se tam, kde cítil svůj osud. Lovec se zastavil přímo proti němu. Dělilo je sotva dvacet sáhů. Ještě nikdy si neprohlédl tu odpornou mordu ve vší své nevraživosti. Zírali jeden na druhého. Strach přešel v nenávist. Propalovali se pohledem, až se Aurinovi zdálo že to jedno šílené oko vidí skrze něj někam daleko. Okamžik se nic nestalo. Jako by se úplně zastavil čas. Zdálo se to jako věčnost. Pak se Lovec pohnul.

Aurin vyrazil vpřed. Pokusil se o bojový pokřik i pod vodou než se srazí, ale k ničemu takovému nedošlo. Lovec se bleskově otočil a zmizel v temnotě, kam podivné světlo nedosahovalo. Aurina to překvapilo a tak trochu i zklamalo. Vlastně jej to pěkně dopálilo. Připadal si okradený. Už měl jasno, jak to skončí a najednou tohle. „Co to má znamenat?“

Postupně si uvědomoval, že před sebou vidí vlastní stín. Lovec byl předtím osvícený něčím, co má nejspíš za zády a kolem sebe postřehl pár zneklidňujících pohybů. „Proč by jej teď opustil. Teď, když jej měl konečně na dosah. Leda že… ne… to není možné. Přebe by… přece by ten strašlivý pološílený netvor nemohl… ale před kým… před ČÍM?“ Najednou si Aurin připadal strašně odhalený. Cítil se hůř, než kdyby se přiznal ke svým tajným prohřeškům, hůř, než kdyby se svlékl na přeplněném náměstí. Rozklepal se po celém těle, po zádech mu přejel slizký, lepkavý mráz. Nechtěl se otáčet. Za nic na světě nechtěl vědět, co má za zády, ale z nějakého záhadného důvodu musel. Pomalu, velmi pomalu se obrátil a pohlédl na ještě něco mnohem většího a děsivějšího než s čím se doposud setkal.

Zela před ním rozevřená opravdu něchutně hrozivá obroviránská tlama plná nespočtu ostrých zubů jako jehly. Nad ní svítily obludně veliké oči a kolem se nepřirozeně svíjela stovka světélkujících chapadel s přísavkami a drápy. Bylo to jako výplod nejhorších nočních můr. Jestli si Aurin představil ztělesnění hrůzy, vypadalo přesně tak. Pohleděl strachu do tváře a nemohl se ani pohnout. Nemohl dýchat, nemohl myslet. Pociťoval jen naprostou, palčivou hrůzu. Teď už měl naprostou jistotu, že je po něm.

Srdce po prvotní zástavě prudce udeřilo do hrudníku. Jako by se chtělo probít ven a samo uplavat pryč. Konec však nepřicházel. Netvor se ani nepohnul. Aurin se ani nepohnul.

Připadalo mu, že se propadá do tlamy té nestvůry, jako by se přibližoval. V tom zaznamenal proud. Slabý oproti minulému, ale dostatečně silný na to, aby jej unášel dál, hlouběji, přímo k zubům toho monstra. To ono nasávalo vodu do sebe. Aurin myslel, že už to nevydrží. Konec stále nepřicházel. „Pase se snad na mých mukách?“ Byla první srozumitelná myšlenka po dlouhé době. „Má to rádo chuť strachu ve své oběti? Vždyť jsem proti tomu nic. Proč to nechalo Lovce uniknout? Počkat…“

Chapadla se svíjela, ale nebyl v tom žádný řád ani cíl. Oči hleděly, ale nehnutě a jakoby skrze něj. Tlama zůstávala bez hnutí otevřena. Začalo mo tu být divné. „Tady něco nehraje.“ Měl jen dvě možnosti. Buď se snažit otočit a utéct jako jeho pronásledovatel nebo… jít přímo proti strachu. Přímo proti všemu, co na něj křičel každičký kousek jeho těla. „Co když… Chřtán… musíš skrze Chřtán…Lirael to opakoval znovu a znovu.“ Náhle v něm něco svitlo. Nebyla to ještě ani naděje, jen malé světélko v naprosté tmě, ale pomohlo.

Světélko mu umožnilo udělat vlastní tempo blíž. Žádná změna u přízraku nenastala. Světélko zesílilo. Zkusil druhé a třetí, opět se nic nestalo. Plul tedy dál a dál. Teď už v něm pomalu klíčila naděje a narůstala s každým dalším tempem. Každý pohyb byl o něco snazší, jistější, až se dostal přímo k tlamě. U ní zakolísal. Hleděl řady a řady ostrých zubů jako jehly všech velikostí pokrývajících celý obvod gigantické tlamy. Všiml si zubů sotva větších než jeho řasy, zubů jako paže i takových, co připomínaly kmeny stromů. Běžela mu hlavou představa, jak každý tvor přivábený nečinností, jenž zkusil proplout byl okamžitě probodán a stráven. Skrze chřtán vedla cesta do nitra té stvůry.

„Kdyby mě to mělo sežrat, nepotřebuje to mou pomoc.“ řekl si a vplul dál, hlouběji. Čekal, že každý každou chvíli čelisti sklapnou, že každý úder splašeného srdce bolestivě tlukoucí proti jeho hrudníku bude poslední. Nestalo se. Trvalo nesnesitelně dlouho, než se dostal skrze řady zubů. Mnohem déle než považoval za možné vydržet. Stálo jej to několik přeopatrných záběrů než se i s pomocí proudu dostal za poslední smrtelnou špičku, ale dokázal to.

I když z něj napětí zcela nevyprchalo, pocítil neuvěřitelnou úlevu. Jako by ze sebe shodil tunu kamení. Ohlédl se na řady hrozivých špičáků za sebou. Nemohl uvěřit, co právě absolvoval. Ještě však nebyl u cíle. Aurin si nyní byl mnohem jistější. S novou silou, nadějí a také určitou dávkou hrdosti vyrazil dál do Chřtánu. 

Za čelistmi se prostor zužoval do otevřené kamenné brány bez vrat, zpoza níž vycházelo načervenalé světlo. Přestože nebo možná právě proto, že nevykazovala jakékoli známky rozpadu, dýchala stářím. Veřeje nebyly zas tak veliké. Mezi zdobenými mramorovými sloupy mohli pohodlně projít nejvýše tak tři muži vedle sebe. Žilky v kameni se zdály být z drahých kovů nebo červeně pulzovaly jako živé.

Portál nesahal daleko. Ještě že tak, Aurinovi docházel dech. Přetínala jej však zástěna velice husté matné kapaliny stékající volně z trhliny ve stropu. Jen na okamžik se Aurin zastavil, když si vzpomněl na zeleně se táhnoucí kyselinu, ale nevěřil, že se jedná o totéž. I kdyby ano, byl ochoten trpět, aby se dostal dál. Zavřel oči a vydal se skrze závoj. Nijak netrpěl, jen byl překvapen, kolik úsilí jej stálo prodrat se skrze tu jedinečnou tekutinu. Když jím s velkou, ale ne nepříjemnou bázní proplul, dostal se na místo jak z jiného světa. 

Ohromný dóm dokonale krychlového tvaru se uprostřed vzpínal do umělé pyramidy připomínající schodiště vedoucím k jeho cíli, Srdci moře. Nikdy jej neviděl, ale s naprostou jistotou věděl, oč se jedná. Spatřil kapku lidské velikosti klednoucí se na podstavci v níž se přelévala karmínová tekutina nesčetně odstínů.Za ní stála nerozeznatelná postava. Okolo zikurratu pomalu kruhově proplouval tisíc zářících kalamárů stejných barev jako žahavá vlákna v jeskyni. Vířili v něčem, co připomínalo tanec dokonalé harmonie. Při pohledu na ně si vybavil hudbu naprosto nevystižitelnou jakmýkoli nástrojem na světě. Jejich záře se blyštěla na stěnách z nesčetného množství stejně živých kamenů jako portál, jímž vešel. Stále hůř držel dech, ale i tak musel alespoň prohlédnout kousek fascinující stěny po své pravici. Každý kámen vykazoval naprosto unikátní strukturu navíc protknutou vytesanými vzory tak jemnými, že naprosto nedokázal rozeznat nejjemnější podrobnosti. Přesto se při pohledu s větším odstupem všechny spojovaly do stále větších a honosnějších obrazců navíc doplněnými drahým kamením, až připomínaly stromy, zvířata, ptáky i jiné mnohem vznešenější bytosti.

Aurin lapal po dechu celým dojmem i úsilím, musel dál, tentokrát výš, na vrchol umělé hory. Plul blíž, těsně při zemi, taktéž stejně zdobené. Nikdo ze strážců nad ním nereagoval. Tanec se nepřerušil ani na okamžik. Aurin započal výstup. Naplněn bázni stoupal krok za krokem po schodech zdobených tak, že každý z nich vyprávěl příběh, jenž by vydal na řadu knih. Když přistoupil až k srdci, pohlédl na postavu velekněze chrámu v němž se nacházel. Velekněz rozpažil ruce v gestu vyjadřujícím vítání i odevzdanost zároveň. 

Aurin chytil trojzubec pevně do rukou a udělal to, co mu bylo jeho dřívějším nepřítelem, nyní bratrem řečeno. Vší silou jej vrazil do srdce. V tu chvíli mu jeden ze strážců narazil do hrudníku tak silně až jej odhodil. Místo doteku hrozně pálivě bolelo, navíc přišel i o zbytky dechu. Všichni ostatní strážci najednou zavířily kolem ležicího Aurina takovou rychlostí, že to nestíhal sledovat. Ležel přitisknutý k zemi, ani se nehnul a žádný další se jej už nedotkl. Bylo to k nevydržení, ale po tom všem, čím si musel projít, Aurin vydržel. Když se mu začalo zatmívat před očima, roj z ničeho nic ustal a strážci se zastavili v různých vzdálenostech, aby viděl na každého z nich. Obklopili jej jako oblak svědků.

Velekněz mu nabídl ruku a opět jej postavil na nohy. Stočil pohled na trojzubec zabodnutý v srdci. Postava vedle níž stál se nyní zdála být z čirého světla. Nerozeznal jeho přesné rysy, ale mohl na něj pohlédnout. Velekněz promluvil: „Jsi jedním z nás.“ Pronesl nezaměnitelným hlasem.

Aurin už neměl problémy s dechem, vlastně s ničím. „Krev fungovala?“ 

„Krev je silnější než voda, ale některá voda je více hustá než krev. Přijal jsi krev jednoho z nás a byl ochotný prolít pro něj tu vlastní. Jsi k nám připojen. Nyní, převezmi tuto ošklivou, ale prostoupenou zbraň za nás a proti našim nepřátelům, abys zvítězil a už plav.“ V hlase zaznívala naprostá autorita, čistota a ještě něco… snad pobavení.

Aurin netušil, co má na to říct, tak se jen poklonil a vzal trojzubec. Sice stále vypadal příšerně, ale zdál se nyní pevný. Pulzoval mocí. Nato jej před sebe namířil a vystřelil ven rychlostí útočícího Lovce, aby přinesl bratru uzdravení jeho lidu. Lovec to možná ještě nevěděl, ale právě se z něj stala Kořist.