Hokus pokus- Prolog, část 1.

Temná noc panovala nad krajinou. Mraky nepropustily ani světlo hvězd. Jen ostatek v úzkém pásu nad zubatým obzorem ujišťoval, že je noční světla úplně neopustila. Jig obcházel dokola hrazení. Čadící louče mu místo jasu vháněly do očí spíše štiplavý kouř. Vůbec se mu to nelíbilo. Přitom špičky vzdálených hor obvykle navozovaly pocit bezpečí jako druhá palisáda, jejíž kamenné hroty naostřila ruka božského stavitele. Místo ohně byly hroty skal tvrzené ledem a mrazem.

Známá okolní krajina zvěře a ptáků plná, strdím oplývající jindy bujela životem i v noci. Nyní zela tichou beztvarou prázdnotou. Nepřirozený klid poslední noční hlídky přerušoval jeho zrychlený dech doprovázený tlukotem obou srdcí. Dole pod hradbou se strážní ještěři s vrčením přetahovali o poslední kost. Jig klopýtl o uvolněné prkno a musel se zapřít o dlouhé kopí, aby neupadl. Druhou rukou minul hrazení, ale nakonec se mu podařilo opět získat rovnováhu švihnutím bičovitého ocasu. Se zavrčením přidupl kopytem vykukující hřebík zpět na místo, kam patřil. Odfoukl obláček mlhy, jenž na chvíli zastřela jeho kozí oči. Poté se povznesla nad oba rohy do neznáma. Strážný se napřímil a zastřihal špičatými slechy. Nezachytil však žádnou změnu, jen dotek chladného předjitřního vzduchu. 

Jig s lehkým kulháním pokračoval v obchůzce. Aby si dodal klidu, pohlédl doprostřed milovaného, pečlivě osvětleného hradiště. Žila v něm celá jeho rodina, kmen, přátelé i známí. Díky nim viděl smysl v nočním bdění a neustálém pozorném obcházení hradeb za každého počasí. Město pokrývalo vrchol plochého pahorku pro okolní pěstované rostliny zvaného Kedluben. Místní mu raději říkali Kedlub nebo jen Ked. Holý vrch shlížel na okolní lesnatou krajinu jako další osamocený strážce. Rovinná plocha sahala až ke vzdáleným horským štítům. Vršek pahorku pokrývala tak tvrdá a ušlapaná hlína, že na ní vyrostla jen malá dřevěná stavení. Spící domečky se k sobě tulily bez ladu a skladu často až k okolní zdi. Stavby udržovaly uctivý odstup jen od středu města, kam se upínal Jigův zrak. Mezi nimi se odtud táhly velmi široké ulice ke čtyřem velkým branám v hrazení. 

V samém srdci stál na mohutném skalnatém podstavci čirý sedmiboký sloup. Tvořil jej jediný kus nejtvrdšího kamene širší než samčí ramena a vysoký na tři kroky. Na jeho hranách se lámalo světlo okolních pochodní v čarokrásném tanci. Po východu Slunce na kámen pro sílu jeho jasu nebylo možné pohlédnout. Nebýt však vyvýšený, naprosto by se ztratil mezi štíty mocných Krognakových šupin. Stovky kroků rozlehlé prostranství bylo jediné místo, kde obrovitý titán mohl tak akorát pohodlně uvelebit svou protáhlou tlamu se šesti oky, k tělu přitáhnout šest krátkých noh se šesti drápy a zahnout dlouhý trnitý ocas. 

Skutečně, tento pohled dodal Jigovi klid a naplnil jej pýchou. Vše bylo v pořádku. Zpětný pohled do krajiny mu odhalil více než doposud. Pomalu přicházející den prozradil důvod tiché noci. Nížinami se přeléval hustý mlžný závoj sahající až k horskému průsmyku. Jig v životě neviděl něco podobného. Nyní si připadal jako kus masa v hrnci pomalu se plnícím vodou a oblačná poklice tento dojem zrovna nevyvracela. Když pak navíc Slunce zažehlo obzor nad horami a mlžná hladina začala stoupat, vybavilo se Jigovi varování té proradné věštkyně. „Jak to jen pravila…“

„Je to nesporně poutavý pohled, ale i tak bys měl dojít až k bráně. Ušetřil bys mi hledání. Chceš si snad prodloužit hlídku i za měéé?“ Jiga vytrhl hlas jeho druha ze zamyšlení. „Co jsi nám to uvařil v kotli za polééévku?“ dodal ještě příchozí s úsměvem a krátkým zamečením při vyslovení důrazného „é“.

„Jen si ze mě utahuj, Vigu, ale nevysmívej se tomu, co se rozkládá kolem nás. Viděl jsem již mnoho východů a západů na této hradbě, ale ani jednou na nás nečekala taková mlha před východem Sluncééé. Nyní je jí čím dál víc a blíží se k našim zdem. Nic nevidíme ani neslyšíme jako by v ní ani živáčka nezůstalo, přitom bychom mohli být právě teď obklíčeni. Musíme se vypravit ven než nás úplně pohltí, to říkám já.“ Dva strážníci se od sebe na první pohled lišili hlavně barvou srsti hustě pokrývající jejich tělo pod koženou zbrojí. Jigovi rostla do šeda protkaná stříbrnými kvítky. Jeho společník nosil lesklou hnědočernou barvu.

„Jen zbytečně nestraš a nehledej ve všem potíž, příteli. Chvíli počkej a uvidíš, že se brzy rozplyne. Spatříš naše pole a znovu uslyšíš zpěv ptáků, to říkám já,“ nenechal se Vig vyvést z rovnováhy. „Přece bys nevěřil povídačkám jedné ženy bláznivééé?“

„Ba. Věřil, nevěřil, příteli Vigu, na tom nyní nezáleží. Vypravil bych se do okolí, i kdybychom ji nezajali. Na co jsou strážní, kteří nevidí, neslyší a před případným nebezpečím nevarují? Už jsem řekl, a když já tobě říkám, ty mě musíš poslechnout. Zajdi pro Stiga, ten je nejrychlejší. Ať oběhne brány, aby z každé skupinu vypravili. Pak nechť spraví nejvyššího Kozla jedenáctého toho úřadu. I kdyby jej bylo třeba vzbudit ze sladkého spánku v jeho chladném sklepě, musí se o všem dozvědět. Tak říkám já.“

„Nejen výpravy, ale i Kozla ze sklepa tahat chceš? Nu dobrá, jak míníš, Stigovi nezávidím tento úkol. Jdu to vyřídit. Jakákoli nelibost, ať padne na tvou hlavu, Jigu. Korbel ostudy vypiješ až do dna. To říkám já.“ S tím Vig odběhl k nejbližší bráně.

„Větší ostuda by byla z pochybení než z opatrnosti,“ pomyslel si pro sebe Jig a dál sledoval nadouvající se přízemní oblak. První mrak se chtěl odpoutat od země a přidat ke svým bratrům na velkou nebeskou pouť. Vyklenula se kupka mlhy jako nesmělá paže, kterou by se mohl opar vytáhnout do výšky. Oblina mraků byla větší a vzdálenější, než si Jig zprvu pomyslel. Lehký vánek se jal jemně, pastýřsky popohánět i další, maličké obláčky vzhůru. 

„Přeci jen budu za blázna,“ napadlo Jiga, ale byl tomu rád. Vtom si uvědomil, že se vydutí mezitím přiblížilo a nabylo. Tento posun neustával. Pohyb mraků přímo proti bráně nyní ještě více připomínal blížící se vlnu. „Další div. Že by jediným průsmykem naproti zavanul silnější vítr?“ Uvažoval strážný. Nikde jinde se však mlha nevydouvala. Jig nikdy velké slané moře neviděl. Kdyby ano, napadlo by jej úplně jiné vysvětlení. Slunce se za doprovodu nádherných jasných barev konečně vyhouplo nad bělostné horské štíty. Natáhlo své paprsky široko daleko přímo proti Jigovi. 

Když záře dopadla na blížící se oblinu, odhalila pod světlou rouškou tmavý stín. Strážníkův klid se vypařil mnohem rychleji než mlha v údolí. Uvědomil si už i slabé pravidelné záchvěvy půdy. Několik úderů srdcí jen stál a s narůstající hrůzou sledoval blížící se příboj. Útvar byl ještě pořád vzdálený tisíce kroků, ale rychle se přibližoval. Děsila jej velikost stínu. Nebyl si jistý kolikrát, nicméně dalece převyšoval vrcholky nejvyšších stromů. Konečně se Jig probral ze strnulosti a pozvedl starý roh, aby zatroubil na poplach.