Hokus pokus- Prolog, část 2.

Hradiště probudilo varovné troubení, obyvatelé se chystali k boji. Muži spěšně navlékali zbroje, brali luky či oštěpy a vybíhali do prostorných ulic. Tam se připojili k proudu soukmenovců ústícího do okolí bran. Všude bylo slyšet dupání kopyt, pokřiky velitelů, bouchání dveří a chrastění výbavy. Stovky válečníků se řadily na palisádě z masivních okolních cedrů sahající až do výšky dvaceti sáhů. Otřesy byly již patrné pro všechny. Ženy, příliš mladí nebo příliš staří se shlukovali naopak uprostřed města, kde tvořili kruh po celém obvodu náměstí. Matky tiskly mečící nemluvňata v náruči. 

Ohromný ještěr Krognak otevřel oči a pomalu se zvedl. Vyrazil plazivou chůzí k místu, odkud zazněl signál. Jeho vlastní dunivé kroky rozechvívaly celý pahorek. Šupiny se ohnivě leskly v záři vycházejícího slunce. Majestátní ocas táhl za sebou až vířil oblaka prachu a vyrýval v hlíně širokou brázdu. Byl tak mohutný, že na jeho hřbetě vystavěli jednoduché opevnění s vrhači oštěpů obehnané palisádou. Mezi šupiny pak zarazili naostřené kůly od hřbetu až k bokům. 

Na hřebeni protáhlé hlavy uprostřed nejsilnějších výrůstků se nacházel nejvyšší kozel. Navíc jej i s družinou nejzarytějších válečníků obklopovala schrána ze železných plátů. Díky této pozici měl pán hradiště nejlepší přehled o situaci na bojišti bez zbytečného rizika. Tvora, na němž se nesl, nekontroloval. Domlouvali se spolu prostřednictvím poslů. Jednalo se o duchovní bytosti pocházející z jiné říše, uvolených podporovat jejich záměr.

Sotva dorazili k bráně, na královo znamení muži rozezněli starý válečný nápěv. Slova se dala těžko rozeznat, ale i tak zpěv mocně posiloval společného ducha. Hradby se tím zvukem ještě zvýšili a na vnější straně vyrašily ostré trny. Naostřené kůly se protáhly a ztmavly. Opět se v nich rozproudila vyschlá míza. Staré kmeny se pokryly jehličkami. Zem kolem hradeb se rozevřela do strmého příkopu z něhož se vzhůru linula proměnlivá zelená záře. Když to uslyšelo vnitřní shromážění, pozvedlo také svůj hlas a rozkolébalo se jako stromy ve větru.

Jako v odpověď, vítr skutečně zadul. Oblaka nad pahorkem se rozestoupila a světlo dopadlo na kámen, až se rozzářil nesnesitelným světlem. Všichni zavřeli oči a zpívali dál. Začali k nim shora sestupovat strážci v lesklých pancířích s dlouhými meči. Snášeli se na čtveřici ptačích křídel. Z těla jim vyrůstalo čtvero rukou a postavou dvakrát převyšovali zpívající. Jediný, kdo nezpíval, byla zbídačená vidoucí připoutaná řetězy u paty skály. Jako jediná dokázala pohlížet na bázeň budící krásu. „Přichází jich tak strašně málo.“ Povzdechla si ochraptělým hlasem.

Mezitím se stínová vlna dostala až na úroveň úpatí plochého kopce. Dunění zrychlilo a zem se otřásala čím dál více, ještě silněji než pod tlapami Krognakovými. Vlna rostla do výše. Tu ji prořízlo něco špičatého jako ploutev lovící ryby. Jak se tvar dále nořil z mračné kaše, rozšiřoval se, až bylo jasné, že se jedná o gigantický roh. Po obou stranách se vynořovaly další, o něco menší rohy. Mlha se pod náporem ranních paprsků vypařovala a stín stoupal na vrchol. To už protrhla závoj celá pancéřovaná hlava. Ústila v ostnatý límec tak široký, že za ním nebylo možné spatřit krk. Mezi rohy zely čtyři otvory z nichž se neustále valila mlha hustá jako mléko. Snad se mísila s těžkým dýmem, jelikož pomalu tekla dolů okolo čtyř malých očí. Na hřbetu za límcem vykukovaly nízké, velice široké věže z neuvěřitelně silné rohoviny. Mírně se komíhaly do rytmu kroků. Ještě než bylo možné spatřit kolosální nohy, rozevřel tvor tlamu připomínající ptačí klofan. Zaryčel tak mocně, až přehlušil veškerý zpěv. Zvuk vyplašil létavce ukryté v okolních lesích. Ti se jako na znamení sborově vznesli na křídlech pryč ke vzdáleným horám. 

Nato se bytost široce rozkročila, uzavřela výduchy a po mocném nádechu vypustila ze chřtánu proud ohně. Plameny během pár úderů srdce překonaly zbývající vzdálenost k bráně. Chvíli se nemohly prodrat přes slabou zelenou zář, ale pak jako by se ochranná bariéra roztavila. Propustila nápor ohně, jenž rozmetal se žhavým lomozem bránu. Než dopadly poslední ohořelé zbytky dřeva, vyřítil se skrze kouř překvapivě hbitě Krognak. Vrhače oštépů zasypávaly bezvýsledně útočníkův čelní štít. Z věží odpověděly katapulty. Přestože Krognakovým šupinám létající kameny nijak neublížily, páchaly škody na zádovém opevnění. Ani útočící tvor nezůstal na místě, ba dokonce se rozběhl do mírného svahu. Než se mohl s Krognakem střetnout, vyhl se nejprve na jednu a pak na druhou stranu. Olbřímý ještěr v plné rychlosti z kopce dolů nebyl připravený manévrovat, takže ztratil část své výhody. Navíc jej útočník dvojnásobně převyšoval.

Dopad byl skutečně drtivý. Tvorové se do sebe zaklesli s hromovou ranou. Zem se otřásla při dopadu vzepjatého nepřátelského titána. Náraz na půdu byl tak silný, že vrchol kopce popraskal jako skořápka vejce. Na několika místech ze země nyní syčel unikající plyn se sirným zápachem. Krognakovi se sice podařilo dlouhými zubatými čelistmi sevřít nepřítelův zadní běh, ale náraz rohu do boku jím tak otřásl, že opět povolil. Hned poté mu zpřelámal přední nohu úder doteď schovaného kyjovitého ohonu. Sám však ocasem dobře zasáhl ohromnými ostny, tvrdými jako kámen, až zanechal nepříteli šest hlubokých ran v méně chráněném boku. Řinula se z nich hustá fialová tekutina. Titáni se od sebe vzdálili. Nyní na svahu pomalu opisovali kruh, aby si vyhlédli bezpečnější příležitost k dalšímu útoku. Katapulty zasypaly obránce na palisádě marně vypouštějící šípy a oštěpy.

„Musímeee přitáhnout balisty ze zbývajících bran a přesunout sem více obránců. Zaútočíme na ten kolos, až se vyčerpá a zpomalí. Nemůže boj dlouho vydržet. Krognak dnes potřebujeee naši pomoc. To říkám já!“ Jig ryčel, aby přehlušil okolní lomoz.  Předával rozkazy jednomu z okřídlených strážců. Po ohnivém výbuchu zůstal nejzkušenějším válečníkem u zbytků této brány. V odpověď se dočkal jen úsečného přikývnutí než se posel bleskově rozletěl okolo palisády. „S těmi se ani Stig nemůže měřit. Škoda jen, že jich přišlo tak málo.“ Blesklo Jigovi hlavou. Zanedlouho již z hlavní ulice létaly vystřelené oštěpy s kovovým hrotem na útočícího titána. Před rozervanou branou se řadily oddíly lezců připravené na zteč. 

Náhle se z okolních lesů ozval zpěv jako hlas mnohých vod a do vzduchu se ze všech stran vznesli přerostlí ptakoještěři. Okolo pařátů jim viseli obrnění válečníci na něčem, co připomínalo vinné hrozny. Okamžitě se přenesli přes hrazení na oslabených místech a dobývaly prostory u vzdálených bran. Jakmile útočníci seskákali z dřevěné konstrukce, mohli to být lidé, zahodili ptakoještěři rámy a vyrazili pronásledovat strážné bytosti. Ještěři sice neměli vyrobené zbraně ani zbroj, ale jejich tělo vypadalo jako z bronzu, i jejich skřek zněl kovově, a počtem dalece převyšovali okřídlené obránce. Ve vzduchu se rozpoutal urputný boj. V šílené rychlosti do sebe s kovovým lomozem naráželi strážci a skupiny ještěrů. Vzduchem létaly meče i končetiny.

Vigův oddíl dostal za úkol chránit balisty. Vig neměl ponětí, co by udělal, kdyby se na něj přiřítil některý z ptakoještěrů. Kolem se dělo tolik věcí, že netušil, kam dřív s očima. Balisty s praštením stříleli. Jeden oštěp s břinknutím smetl z cesty letícího ptakoještěra. Na zem pršel kov i kusy dřevěných chatek. Obě srdce mu svíral hrozný strach, kolena se mu třásla a kopí klouzalo ve zpocených rukou. Nejraději by utekl, ale kam? Ze zadní brány se ozval cizí vítězný hlahol. Nedlouho poté zazněl i od obou bočních.

Na náměstí již nikdo nezpíval. Ti, co mohli, se poschovávali v domovech. Viga dráždil v nose nepříjemný pach a kouř jej štípal do očí. Otočil se ke středu města, ale monolit jej oslňoval, až to bolelo. Sklopil tedy zrak a naslouchal. Do otřesů způsobených titány se přimíchaly další… jemnější ale početnější. Pak to už i zaslechl a jaksi vycítil. Skrze tři brány se k nim hnali jezdci na nosorožcích. Nájezdníci z plání si již dávno netroufli ani do průsmyku, Krognak je dostatečně odstrašoval. Nyní si přišli pro pomstu. Vig zamečel a chtěl utéct. Přestože strach dodal jeho nohám nebývalou rychlost, jakmile nedržel pevně semknutou formaci čelem k nepříteli, neměl žádnou šanci na záchranu.

Jezdci se prohnali hlavní třídou, zbavili se vrhačů a rozprášili i obránce před hradbou. Nato jim sebrali lezecké náčiní a vyrazili na Krognaka. Ten pod každou svou šupinou skrýval kopiníka, ale přesile nájezdníků s mocným titánem brzy podlehl. Nakonec mu rozdrtil hlavu útok rohem, jemuž nemohlo odolat ani plátové opevnění považované za nejbezpečnější místo uprostřed horského prstence. Zavládl jásot vítězů a nářek poražených.