Hokus pokus- Prolog, část 3.

Do západu Slunce byly všechny brány uzavřeny nebo alespoň zahrazeny provizorními zátarasy. Museli je opatřit dobrým osvětlením kvůli ochraně proti nočním běsům. Oheň se jako zázrakem nerozšířil do celého města, ale omezil se pouze na prostor brány a západní obzor. Uprostřed hradiště ve stínu zraněného titána se konalo jednání nejvyšších představitelů obou stran. Téměř všichni na sobě nesli následky ranního boje. Útočníkův kolos byl sice zesláblý, ale stále se udržel na nohou. Rány měl již zahrazené.

Z dobytého města zde stáli strážný Jig, hlavní rada Mig, kronikář Fig a Chuan Ferdinand Kozibrada, druhý nástupce po nejvyšším Kozlovi. První dědic do večera nepřežil. Mladík s černou srstí se tedy stal třináctým kozlem této hodnosti. Za dobyvatele zde stál velitel nosorožčích nájezdníků, hřmotný válečník s černou pletí. O hlavu převyšoval všechny ostatní (včetně rohů) a slyšel na jméno Ksao Ksi. Přišel také velmi vzrostlý náčelník a pán titána Multiceropse jménem Deafor. Oděný v černé zbroji se opíral o majestátný černý meč. Jako doprovod si zvolil svou zlatovlasou ženu a tři nejbližšími přátele. Byl to právě on, kdo si vzal slovo jako první: „Právem dobyvatele si žádám tři věci. Pokud je splníte, nedojde k žádnému plenění a budete si moci žít podobně jako doposud.“

„Slyšímeee, co říkáš. O jaké tři podmínky se jedná?“ zeptal se Mig.

„Vysolíte vodměnu, pěkně tučnou a šťavnatou. Kedlubny pro naše zvířata a divočinu pro nás. Chci i cedrovej volej a hlídací ještěry z vašeho chovu. Vodteď nám budete pěkně sloužit jako votroci, takže vypláznete pětinu každej rok. Bez vodmlouvání! Průsmyk budem hlídat my a nechám tu ňáký svý lidi jako správce. Běda esli vod nich zmerčim ňákou neposlušnost. To bysem se vrátil pěkně nakrknutej a na dnešek by jste ještě rádi vzpomínali jako na milou návštěvu. Slyšíte kozlíci?“

„Slyšímeee, ale pětina je moc. Zbláznil ses? Z čeho pak máme vyžít? Vždyť desetinu si žádá Bohovééé, i když nám dává život i dech i všechno.“ Ohradil se Fig.

„Tak se k nim koukej začít modlit, abys vydržel z toho co ti zbyde. Já dostanu pětinu po dobrým nebo po zlým,“ zavrčel Ksao Ksi. „Taky sem moh říct polovinu výdělku ty-“

Deafor zakročil: „Uklidni se nájezdníku a nepřerušuj mě. A ty kozorohu si uvědom, že nejsi na tržišti. Nesmlouváme. Oznámím ti, jak to bude a ty se s tím buď smíříš nebo půjdeš na špalek. Dej si čas na rozmyšlenou, co pro tebe bude nejlepší. Druhá podmínka jsou zásoby pro nás. Podrobnosti můžeme doladit později, jedná se hlavně o zlato a drahé kameny. Především odevzdáte ten, u kterého je připoutaná ta vědma. Bereme i menší, do velikosti hrachu. Drobné si nechte. Chci také věštbu, skutečnou. Nemám zájem o žádný podvod, ale čistou pravdu a nic než pravdu o tom, kam se chci vydat. Nevím, co vám ta žena provedla, ale uvedete jí do stavu, kdy bude moci prorokovat. Pak odejdeme.“

Nový nejvyšší Kozel se zasmál: „Myslíte si, že jste první, kdo by chtěl tento kámen pro sebeee? Ale no tak. Říká vám něco: ‚Každý by jej chtěl. Nikdo jej však nedostane, jen ten, který po něm nebude toužit?‘ Určitě jste to již někdy zaslechli. Tato věštba pochází odtud z dávných dob. Kámen má cenu jako celý svět. Z pokolení do pokolení se snaží páni tohoto místa přísloví obejít. Jen to zkuste. Silnější, chytřejší a mocnější před vámi ztroskotali. To říkám já.“

Noví páni hleděli jeden na druhého, když do ticha dodal Jig: „Nechtěli jsme prorokyni poslouchat, když nám předpovídala zkázu jestliže nenapravíme své kroky. Proto jsme jí chtěli nechat zajít hladem a žízní. Jestli dokáže mluvit, dokáže prorokovat. Nikdy nepravila křivé slovo, teď to víme. To říkám já.“

Dobyvatelé se oddělili a došli až k věštkyni. Sotva se držela při vědomí, rány kolem pout měla zanícené a čelo jako v plamenech. „Ta už je nám k ničemu. Může jen blouznit a i s tím je do rána konec.“ Pravil první přítel. „Úkol zněl jasně, musíme jí vysvobodit z jejího trápení.“ Pravil druhý. „Vysvobození i trápení má mnoho podob.“ Pravil třetí. „Co tě trápí?“ Zeptala se náhle Deaforova žena.

„Trápí mě osud, soucitná ženo. Trápí mě chaos a bezpráví, trápí mě tma pokrývající svět a je jen jedna cesta k záchraně. Vím, kam chcete jít, na druhý konec země hledat poklad větší než tento a s ním pokoj. Vchod k němu se nachází v srdci hory mnoha cest, nejvyššího z vrcholů světa. Temné a zrádné jsou její stezky. Jen jedna z nich vede k úspěchu.“ Náhle její hlas přešel z vyčerpaného šepotu do silných kovově znějících slov: „Pán osudné hory získá nesmírný poklad a bude vládnout světu.“ Odmlčela se a nasávala namáhavě vzduch.

„Díky, to jsem potřeboval.“ pravil Deafor a proklál srdce prorokyně svým černým mečem. Bez váhání se otočil a vrátil ke skupině vyděšených poražených. Ostatní jej neprodleně následovali. 

Nikdo tak neslyšel tichá slova přecházející přes rty ženy s posledním výdechem a notnou dávkou zadostiučinění: „Musí však zaplatit cenu nejvyšší. Teprve až se dva spojí v jedno, vše bude vyrovnáno.“

Jakmile se obě skupiny vyjednavačů setkaly, přistoupil k nim jakoby odnikud muž krásného a děsivého vzezření. Podobal se rozžhavenému bronzu, takže nebylo možné spatřit jeho rysy. „Co jsi to provedl, Deafore?“ Zahřměl.

„Vysvobodil jsem jí z trápení, jak se ode mne žádalo.“ Stál si oslovený na svém, ruce překřížené na prsou s tváří jako křemen.

„Nebylo by lepší rozbít její pouta a přivést ji na místo odpočinku? Napojit, nakrmit a ošetřit její rány? Jak víš, že by nepřežila? Jak víš, že by se do rána nenašel způsob, jak ji uzdravit? Naplnil jsi své vlastní proroctví. K čemu ti jsou rady?“

„Už je nepotřebuji, proroctví znám. Vím, co mám udělat a vlastním vše, abych toho dosáhl.“ odpověděl sveřepě.

„Skutečně? Jak chceš. Pokud odmítáš má slova, nebudu tě jimi obtěžovat. Již mě ani jiného z mých poslů nečekej.“ Nato opět kamsi odešel.

„Bylo to mouré, bratře?“ Zeptal se první přítel. 

„Bylo to nutné. Takhle jsme jediní, kdo o tom místě i pokladu ví.“ pravil skrze zaťaté zuby Deafor. 

„Může být pravda proroctví spoutaná na jediném místě v jediný čas?“ Pošeptal opatrně třetí přítel druhému tak, aby jej nikdo jiný neslyšel. Druhý přítel neodpověděl, pouze nahlas vyslovil: „Multicerops byl těžce raněn, zvládne takovou cestu?“
„Musí, i kdyby byla poslední.“ zazněla úsečná odpověď jeho pána.

Ksao Ksi si vzal Deafora stranou: „Nakonec sem se rozhod, že půjdem vlastní cestou. Nemám chuť trmácet se s tebou na druhej konec světa. Běž si hledat ten svůj bájnej poklad sám, já mám svý jistý.“ 

„Budiž.“ To byla poslední slova setkání.