Ať to má alespoň nějakou hloubku 4

„To nám ještě chybělo. No nic, máme nejvýš tři týdny na to, abychom se z těchto vod dostali, Lovec Nelovec. Začnu hledat části zbroje. Bez ní nemám žádnou šanci.“

„Vždycky se můžeš nechat spolknout a zabít jej zevnitř. Tam pancíř mít nebude.“ Škádlil Aurina jeho společník.

„O to víc by se mi zbroj hodila, aby mě nerozmačkal. Stále si bez ní připadám jako nahý. Nemáš tušení, co mě stála. Kdyby mi nehrozilo utopení, nikdy bych jí nesundal. Na chvíli odolala dokonce i Lovcovým čelistem. V ní bych se možná spolknout i nechal. Dokonce jsem slyšel příběh o jednom, kdo přežil tři dny v břiše veliké ryby.“

„To je toho. Já v břiše jednoho z našich titánů vyrůstal. I tak bych se nenechal spolknout za nic na světě. Jestli chceš hledat ztracené kusy, musíme výš. Souboj proběhl nad mělčinou na opačné straně tohoto skalního útvaru.“

„Řekl bych, že je na čase vyzkoušet, jak rychle nyní dokážu plout. Třeba bych Lovce odlákal dost dlouho na to, aby ses dopravil do dalšího úkrytu. Pamatuješ si, kde leží?“

„To jsem nechtěl slyšet. Co to přeci jen zkusit raději zpátky dolů?“

„Ne, tam už na nás nic nečeká. Jen bychom se nesmyslně vraceli. Měsíc se v tunelech schovávat nemůžeme, i kdybychom se do nich dostali. Neuvidíme ani neuslyšíme, kde se Lovec právě nachází. Potřebujeme světlo a výbavu. Tu najdeme jen při výstupu vzhůru. Zůstaň tady. Když to vyjde, za chvíli jsem zpět.“

„Nebudu tu jen ležet a čekat, jestli se vrátíš nebo ne. Toho jsem si užil dost. Dva páry očí víc uvidí. Přeci jen ti po tělesné stránce do rybookého ještě hodně schází. Stále máš ta divná mandlovitá kukadla místo pěkných svůdných kroužků jako já.“ Mrkl na něj ďasovitě.

Vydali se společně k ústí jednoho tunelu. Chvíli z bezpečné vzdálenosti kouleli různě tvarovanýma očima, až Lirael skutečně potřehl výhružný obrys na tmavě modrém pozadí.

„Jsi si jistý, že je to on?“ Ptal se Aurin.

„Téměř ano. Nic lepšího nemám. Co ty?“ Odvětil Lirael.

„Také ne. Výborně…“ Do nastalé ticha po chvíli promluvil Lirael.

„Nemusíš-“ začal, ale nestihl dopovědět.

„Mlč, prosím, chvíli.“ Zavrčel Aurin a vyrazil do temných vod. Liraelovi se sevřelo hrdlo, jak pozoroval svého pokrevního bratra při opisování oblouku v otevřeném prostranství. Nikdy to nepřiznal, ale choval k Aurinovi neskonalý obdiv. Vtom se stín ve vodě hbitě zúžil a rychle zvětšoval.

„Pozor Aurine, už jede!“ Zvolal Lirael. Srdce mu v pohmožděném hrudníku bilo na polach, až to bolelo. Aurin se okamžitě otočil a vystřelil vodou zpátky do úkrytu. Liraela napadlo, že z něj jde také trochu strach, když se na něj řítil s ošklivou trojhrotou zbraní napřed. Rychle se mu klidil z cesty.

Aurin se neohlížel. Měl pocit, že jej ostré zuby musí každou chvíli překousnout v půli. Zareagoval příliš pomalu. Také se obával, že netrefí úzký otvor do tunelu. Ještě že jej Lirael osvětloval. Zkrátil vzdálenost rychleji než očekával, strach jej poháněl vpřed. Přímo za ním se ozval přízračný řev. Ještě přidal. Lirael se sotva stihl uhnout z cesty. Aurin proletěl tunelem až do síně, kde rozvířil drobounké jikry. Náraz do skály nezaznamenal. Vtom se objevil Lirael.

„To bylo neuvěřitelné!“ Sršel nadšením. „Když ses pořádně rozjel, nevím, kdo z vás dvou byl rychlejší. Nechal si jej daleko za sebou.“

„Mě to spíš připadalo, že už mi ochutnával prsty na nohou.“ Odpověděl udýchaně Aurin, přestože se nemusel namáhat plaváním.

„Vůbec, nechal si jej několik délek za sebou.“ Zatřásl hlavou Lirael.

„To jsem se zase o tolik nespletl.“

„Nemyslím tvých délek, ale jeho. Neměl šanci.“

„Opravdu?“ Kroutil nevěřícně Aurin hlavou. 

„Opravdu. Tys to narozdíl ode mě neviděl. Už na tebe nemůže. Jedině že by tě překvapil ze zálohy. Dokud na něj vidíme, má smůlu. Čím výš se dostaneme, tím si budeme jistější. Bude to fungovat.“

„No tohle, já tě nepoznávám. Kdo jsi a co jsi udělal s tím starým Liraelem?“ Zasmál se úlevně Aurin.

„To bude tím nervovým vypětím. Nejspíš jsem se už také zbláznil. Nakazil jsi mě.“ Ušklíbl se rybooký. Uměl velmi speciální úšklebky.

„Tak dobrá. Dej mi chvíli na zotavení a zatím hlídej. Nesmíme jej už spustit z očí. Vezmu si světlo, ať jej ještě víc rozdráždím. Ty budeš mít o to větší šanci uniknout. Jakmile budeš v bezpečí, zavolej. Ještě že se pod vodou zvuky šíří mnohem lépe. Přenechám ti nůž. Je náš poslední. Neztrať jej jako minule.“

„To mi říká ten pravý. Neodcházel jsi náhodou se dvěma, bratře?“

„Máš až podezřele účelné známky zotavování. Těší mě, že se ti vrací bystrost uvažování, ale má to i své stinné stránky. Přiznávám, že jsem jeden zahodil, dost zbytečně, spokojený? Jestli už nemáš žádné rýpavé otázky-“

„Velmi. To mi zatím stačí. Nemůžeme se takhle zdržovat klábosením, bratře. Jde nám o čas. Až skončíš s rozjímáním nad nevyvinutými miliony hladového potěru, víš, kde mě najdeš.“ S tím se otočil a odplul.

„Že já toho neřáda zachraňoval…“ pomyslel si Aurin s širokým úsměvem na tváři.

Plán fungoval nad veškerá očekávání. Aurin s živým světlem přitahoval Lovcovu pozornost jako mořský ďas láká svou kořist. Možná by se jednalo o komický pohled, jak se tak obrovský netvor hnal za malým světýlkem sem tam. Nebýt té maličkosti, že jde o víc než jeden život. Aurin si honičku rozhodně nevychutnával, byť v něm rostla víra v úspěch. Dával si ale pozor. Nejednou se mu přehnaná sebejistota málem stala osudnou. Naposledy jej zavedla do této pasti. Zdálo se to hrozně dlouho než uslyšel Liraelovo volání. Ihned jej následoval, stále pronásledován. Marně pátral zrakem ve tmavé vodě.

„Kde jsi?! Nikde tě nevidím!“ Volal uhnaně.

„Tudy bratře, následuj můj hlas do bezpečí. Stojím v bráně, musíš výš, za mým hlasem! Cesta je úzká, krvelačný bídák jí neprojde. Pojď, ve skále nalezneš útočiště! Už jsi skoro u mne, vidíš?!“ Aurin znovu lépe rozeznával okolí. Překvapilo jej, jak vysoko se jeho bratr dostal. Najel si špatně, ale nemohl zpomalit. Myslel, že už to nezvládne. Zvládl to…
s odřenýma ušima a pohmožděným levým ramenem, protože zabrzdil až o vnitřní stěnu.
Na náladě mu to zrovna nepřidalo.

„Měl bys zapracovat na přistání.“ Lirael zněl trochu znepokojeně.

„Nebo na navigátorovi.“ Vrátil mu Aurin ostřeji, než měl v plánu. „Možná by si pak odpustil nejapné poznámky.“

„Myslel jsem to dobře.“ Bránil se rybooký.

„Vážně? Moc ti to nevěřím. Podobné případy bych spočítal na prstech jedné ruky.“ Hněval se stále.

„Dobře. Uznávám, rýpu moc často. Tentokrát jsem to ale myslel upřímně. Možná to nedávám tolik najevo, ale také mi na tobě záleží. Dokonce nejen kvůli tomu, že na tobě stále závisí mé přežití.“

Aurin se už trochu uklidnil a znovu nabyl sebekontrolu: „Já vím. Odpusť, že jsem na tebe tak vystartoval. Někdy mě naše přestřelky baví, ale jindy je nemohu vystát. Těžko rozeznat, kdy se tak jen tváříš a kdy to myslíš vážně. Uber trochu, prosím.“

„To já prosím o odpuštění. Hádám, že ti to stále po tom všem, co jsi pro mě udělal, zrovna neulehčuji. Chtěl jsem to jen brát trochu s nadhledem.“ Tentokrát Aurinovi slova jeho bratra skutečně zněla upřímně. Přistoupil k němu.

„Odpuštěno, rádo. Věřím, že jsi to nemyslel zle. Na žádosti o tvé odpuštění ale trvám. Nebyl to důvod, abych se přestal ovládat.“

„Dobře, odpuštěno.“ Nastalé ticho nemělo dlouhého trvání.

„Víš, takhle jsem se s nikým dřív nebavil. Je to úleva. Kdo tě naučil takhle jednat?“

Aurin si důkladně prohlížel úplně obyčejnou stěnu z šedého kamene, když odpověděl: „Můj otec to do mě vtloukl.“ Dál se věnoval studiu horniny.

„Nikdy jsi o něm nemluvil. S ním jsi přijel lovit?“ Vyzvídal Lirael opatrně.

„Ne, přijel jsem jen s Mistrem. Viděl jsi jej v akci. Já k němu prostě musím vejít do učení. Otec… taky proto, že otec je na jiném místě.“

„Jak k tomu došlo?“

„Položil život, aby mi zajistil svobodu, když jsem od něj utekl.“

Nyní již ticho trvalo déle.