Kozák 2

Bylo dusno, měl strašnou žízeň a z nějakého důvodu ho všechno bolelo – i to, co ho už dlouho nebolelo. Tomáš se snažil dýchat, ale hruď mu svírala neviditelná obruč. Pokusil se vydat hlas, ale z hrdla se ozvalo jen sotva slyšitelné, chraplavé sípání. Rozhodl se pohnout, bolest překonal – byl na ni zvyklý – ale ruce odmítaly poslouchat.
A tehdy se opravdu vyděsil. Tak moc, že se roztřásl, škytal a propadl hysterii. Strach ho zcela ochromil.
Pak upadl do bezvědomí. Nevěděl, jak dlouho v něm byl. Když se znovu probral z něčích opatrných dotyků, aniž by otevřel oči, snažil se pochopit, co se děje. Bolest se vrátila – tupá, vyčerpávající, nervy drásající. A žízeň byla stejně krutá. Sucho v ústech mu připomnělo dny v Afganistánu, pod spalujícím jižním sluncem. Tomáš se zachvěl vzpomínkou a zakousl se do špičky jazyka.
Tohle ho kdysi naučili kluci z GRU (speciálních jednotek rozvědky) – jednoduchý způsob, jak se udržet při vědomí. Tentokrát to ale nefungovalo. Jazyk se mu zdál cizí, jako by v ústech měl kus staré podrážky. Skrze tiché zvonění v uších zaslechl zvuky a pak mu někdo vložil k rtům nějaký předmět. Tenký pramínek vody mu stekl do úst.
S chraplavým hrdlem začal lačně polykat chladivou, lahodnou tekutinu a přál si jen, aby nepřestala téct. Když vypil, co mu bylo dáno, pokusil se pohnout – marně. V žaludku mu navíc narůstalo zvláštní vnitřní chvění a tělo se mu ochladilo, jako by se náhle ocitl z pouště na severu. Bolest zesílila.
Vědomí se mu vypnulo, jako když někdo zhasne světlo. Znovu a znovu se probíral, napil se pár doušků vody a znovu upadal do temnoty.
A pak se stalo něco nepochopitelného. V jednom z těch okamžiků, kdy se vypnul, jeho vědomí se samo rozběhlo – aspoň tak by to popsal. Nějaká část jeho mozku, odříznutá od okolního světa, začala pracovat: analyzovat, přemýšlet, něco „opravovat“.
Následovala noční můra. Jako by celé jeho „já“ někdo trhal na kousky a znovu sešíval – ale jinak. A bolest byla horší než tehdy, když ho zranila minometná střela a probudil se bez nohou.
Teď se opravdu bál. Strach, který cítil předtím, byl proti tomuhle nic. Uvnitř si uvědomil, že může každou chvíli zmizet – přestat být sám sebou.
A v té chvíli v něm vzplanul hněv. Bojovník, který prošel ohněm i vodou, věděl, že pokud nezačne bojovat, ztratí se navždy. V tom hněvu našel sílu a začal se dávat dohromady – kus po kuse, jako skládačku. Nevysvětlitelně, instinktivně.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Soustředil se jen na to. A když se všechny části jeho rozervaného vědomí spojily, v hlavě mu zablikl ostrý záblesk – a znovu zhasl. Poslední, co si pamatoval, byl šedý opar a v něm vzdálené, teplé oranžové světlo. Jako oheň v mlze.

Další probuzení bylo téměř normální. Nejdřív k němu pronikly zvuky. Potom skrz sevřená víčka proniklo světlo. Po chvíli si uvědomil, že znovu cítí své tělo. S velkou námahou odlepil své neposlušné, gumové rty a pokusil se je olíznout jazykem, ale vzápětí si uvědomil, že to je marné – v ústech měl znovu sucho jako na poušti.
Ozval se nový zvuk a někdo vedle něj někdo zalapal po dechu. Pak mu do úst opatrně přitekla voda. Tentokrát šlo všechno mnohem klidněji než dřív. Nedusil se. Tomáš si uvědomil, že se cítí lépe než při předchozích probuzeních. Opatrně si povzdechl a pokusil se otevřít oči. Víčka se mu chvěla, pomalu se pootevřela, a zpočátku cítil jen pálení a slzy.
Světlo mu udeřilo do očí jako dobře mířená rána pěstí. Zatočila se mu hlava, ale brzy si oči zvykly a obraz se začal vyjasňovat. První, co spatřil, byla drsná, nabílená zeď. Nechápal, kde je, a tak se podíval stranou… a málem vykřikl. Uviděl malé, dokořán otevřené okno s širokým parapetem. Mělo čtyři tabulky skla, každou asi třicet krát třicet centimetrů, a za nimi dřevěné okenice.
Tehdy ho znovu přepadl neklid. Jasně si pamatoval, že se vracel domů, když do něj narazilo auto toho mladého hejska. A teď tu leží v malé vesnické chalupě. Tomáš otočil hlavu na druhou stranu a spatřil u postele vlněný koberec. Ten už jeho mysl nedokázala pobrat – takový nikdy neměl.
Mezitím ustávalo nepříjemné zvonění v uších a začínal rozeznávat zvuky obyčejného domácího ruchu. Někde za zdí cinkalo nádobí, slyšel klepání nože o prkénko, jako když někdo krájí zeleninu.
„Sakra… kde to jsem?“ vydechl pro sebe Tomáš zmateně.
Jako by mu na to chtěl někdo odpovědět, přistoupila k jeho posteli starší žena v šátku uvázaném tak, že jí bylo vidět jen tvář. Opatrně ho pohladila po hlavě a tiše se zeptala:
„Dáš si ještě trochu vody, Tomáši?“
„Ehm,“ jen přikývl, protože netušil, jak reagovat.
Žena přinesla hliněný hrnek, dala mu napít a těžce si povzdechla, když vstala.
„Kéž by už přestal trpět, chudáček,“ zašeptala a pokřižovala se. „Proč musí to dítě tolik trpět?“
„Kdo trpěl? Já? Přežiju tě, bábo jedna!“ bručel v duchu. „A proč dítě? Co se to tu, sakra, děje?!“
Nestihl to domyslet – oči se mu samy zavřely a on usnul. Tentokrát klidně, beze snů.
Když se probudil znovu, bylo už světlo. Naslouchal sám sobě a překvapeně zjistil, že se cítí živější. Žádná ostrá bolest, žádné řezání, žádné zvonění v uších. Byl slabý, to ano – s každým nádechem mu v hrudi sípalo a bublalo a oči se mu pohybovaly, jako by vrzaly. Ale pořád žil. A dokonce měl jasnější mysl než kdy předtím.
„Nebylo by špatné dát si něco k pití,“ pomyslel si a snažil se otočit hlavu. Podle zvuků poznal, že stará žena je poblíž. Její šouravé kroky se blížily k jeho rohu místnosti. Přišla k posteli, obrátila celé tělo, sehnula se a s překvapeným úsměvem vykřikla:
„Živý!“
Pokřižovala se a zvedla oči ke stropu. „Panenko Marie, vrátila jsi dítě k životu! Tomáši, chceš trochu vody nebo něco jiného?“
„Vodu…“ zaskřehotal Tomáš, sbíraje síly.
„Hned to přinesu, drahoušku,“ vykřikla žena a hbitě odběhla.
O chvíli později mu z hliněného hrnku podala chladnou vodu. Tomáš pil pomalu, vychutnával každý doušek. Když se napil a cítil se o něco lépe, podíval se na ni a sotva slyšitelně se zeptal:
„Kde to jsem?“
„Proboha, vnoučku, ty mě nepoznáváš?“ zalapala žena po dechu.
„Ne,“ přiznal Tomáš.
„Ach … Ty nepoznáváš svůj domov, Tomášku? Já jsem přece tvoje vlastní babička, Anastázie. Nepamatuješ si nic?“
„Nic,“ vydechl Tomáš a jen s vypětím všech sil se nutil nekřičet, že žádnou babičku už dvacet let nemá.
„Přivezli tě sem v bezvědomí,“ povzdechla si. „Myslela jsem, že už neotevřeš oči. Přivedla jsem kněze – dal ti pomazání a modlil se. Všichni jsme čekali, že zemřeš každým dnem.“
„Kdo mě přivezl?“ zeptal se.
„Vojáci s doktorem. Říkali, že je karanténa.“
„Karanténa?“ zarazil se Tomáš. „Proč?“
„Tyfus, Tomáši. Téměř celá vesnice pomřela. Moje chýše je na kraji, tvůj dům byl uprostřed. Našli tě, když sbírali mrtvé. Zůstali jsme jen ty a já, vnoučku. Jediní z celé rodiny,“ vzlykla.
„Kdo?“ zachraptěl a cítil, jak mu v krku pálí a zrak se mu rozmazává.
„Všichni…,“ špitla a znovu se pokřižovala. „Tvoje máma, táta, bratr i sestry. Teď jsi v rodině sám. Proč sis, Pane Bože, nevzal mě místo jednoho z dětí?“
„Babi,“ oslovil ji Tomáš, snažil se vzpamatovat.
„Ano?“ ožila, otřela si slzy a naklonila se k němu.
„Dej mi ještě napít… a pak budu spát,“ vyhrkl.
Anastázie mu znovu dala napít, otřela mu obličej čistým vlhkým hadříkem a odešla. Tomáš zavřel oči a začal přemýšlet.

„Tak… co tohle znamená?“ běželo mu hlavou. „Zabili mě doma a já se probudil někde– nebo bůhví kde – v těle někoho jiného? Nesmysl. Sci-fi. To se neděje… nebo jo?“
V hlavě se mu mihla vzpomínka na nějaký podobný příběh z televize, ale hned ji zahnal.
„Ne, blbost.“
Jenže babička mu říkala jiným jménem a mluvila, jako by o ničem nepochybovala.
„Dobře, Tomáši… nejdřív si prověř vlastní tělo.“ Soustředil se na ruce – prsty začaly brnět a pak se pomalu sevřely v pěst. Několikrát zopakoval pohyb, pak se snažil pokrčit paže v loktech. Klouby vrzaly a pohyby byly trhané, jako u rozbitého robota, ale fungovalo to.
Zastavil se, nabral dech a rozhodl se zkontrolovat nohy. Byl připravený na pahýly… ale prsty na nohou ho začaly brnět a pak se pohnuly. Nevěřícně sklopil zrak a zjistil, že má celé, i když hubené, nohy – a poslouchají.
„Takže… je to pravda?“ zachraptěl.
„Ticho! Nepanikař!“ okřikl se v duchu. „Teď je jasné, proč mě babička oslovila jinak. Jsem v těle jejího vnuka. Smysl to dává, ale… sakra, to je šílené! To se nemožné! To se neděje!“
Opakoval si to a svíral pěsti, aby nekřičel.
„Dobře, uklidni se. Může se stát cokoli. Probudíš se v kaluži a máš chuť se napít – hlavní je ovládat se. No tak máš jiné tělo, no a? Lidi kradou miliardy, a ty máš jen tělo… a ani sis ho neukradl.“
Otevřel oči a znovu se rozhlédl. Všechno kolem vypadalo až příliš reálně – deka byla sešívaná z kousků látek, který by člověk našel leda v zapadlé vesnici. Babička říkala, že jsou „na stanici“… ale kde to je? Její řeč zněla zastarale, navíc byla zbožná – možná nějaká mormonská osada?
Držme faktů: babiččino oblečení bylo z čisté přírodní látky, žádná syntetika. Pila se tu voda z hliněného hrnku, zdi byly nabílené. Říkala mu jiným jménem, ale trvala na tom, že je její vnuk, který přežil tyfus. Podle ní přišel o celou rodinu – přesněji, tělo, ve kterém je.
A ještě něco – už ho prý málem pohřbili, ale přežil. Jak, to nikdo neví. „Nevěřím, že jsem v jiném těle,“ pomyslel si, „dokud to neuvidím na vlastní oči.“ A s tou myšlenkou nečekaně usnul.
Probudil se bez toho, aby ho něco bolelo – a to byla po posledních dnech změna k nepoznání. První, co zaznamenal, byl zvuk – tlumené šoupání nohou po podlaze, jemné cinkání nádobí a vzdálené praskání ohně. Pak se dostavilo světlo – měkké, teplé, žádné ostré nemocniční zářivky.
A nakonec vůně – dřevo, kouř a něco, co připomínalo čerstvě upečený chléb.
Tomáš otevřel oči a chvíli jen koukal na strop. Hrubá prkna, mezi nimi mezery, ze kterých sem pronikal tenký paprsek světla. Když otočil hlavu, viděl masivní truhlu, kousek dál křivou poličku se třemi hliněnými miskami a za nimi úzké okno s dřevěnými okenicemi. Žádná elektřina, žádné známky moderní techniky.
„Tak jo… tohle nejsou devadesátý léta. Tohle je… něco hodně starýho,“ zamumlal si v duchu.
Do místnosti vešla stará žena – Anastázie – s malým plechovým hrnkem v ruce. „Tak, vnoučku, trochu mléka,“ řekla, jako by bylo všechno úplně v pořádku. Posadila se k jeho lůžku a podala mu nápoj. Tomáš přičichl – mléko bylo teplé, čerstvě nadojené.
„Babi…?“ začal opatrně. „Kde… přesně… jsme?“
„Jak kde? V Petrově stanici,“ odpověděla samozřejmě. „A tys mi nahnal strach, Tomáši, myslela jsem, že už se neprobereš.“
„A… co je … za rok?“ zeptal se, jako by ho to zajímalo jen tak mimochodem.
Anastázie se na něj podívala zvláštním pohledem. „Ty ses snad dočista pomátl, dítě? Je letopočet 1876 od stvoření světa…“
„Tak tohle… už fakt není sranda,“ pomyslel si.

„Babi, kolik mi je let?“ zeptal se Tomáš.

„V srpnu ti bude čtrnáct. Zapomněl jsi všechno?“ zděsila se stará žena.

„Sám tomu nerozumím,“ přiznal Tomáš pomalu jakoby neochotně.
„Hlavou mi probleskují všechny možné věci, ale nedokážu přijít na to, o co jde.“

„Ach, můj Bože!“ začala stařena tiše naříkat.
„Zrovna když jsme přežili jeden zármutek, a hned přišel další. Jak je to možné Tomášku?!“

„Sama jsi říkala, že jste mě chtěli pohřbít. No, zřejmě mi nemoc všechno vymazala z hlavy,“ Tomáš horečně hledal způsob, jak ji uklidnit.

„To je pravda. Vážně jsem si myslela, že přežiju jediná,“ přikývla stařena.
„Zůstaly jsme jen ty a já, Tomáši. Sami. No nic. Dá-li Bůh, přežijeme to. Zažili jsme horší věci. A ty odpočívej. Uzdrav se,“ dodala a pohladila ho po rameni mozolnatou dlaní.

„Půjdu. Musím nakrmit slepice a uklidit dvůr.“