Kozák 3

„Nechoď ještě. Potřebuji, abys mi řekla všechno, vůbec nic si nepamatuji, kde se nachází naše vesnice a tak. Něco o naší rodině.“
„To myslíš vážně?“ zakroutila hlavou babička, ale nakonec si sedla na židli a začala vyprávět.
„Naše rodina jsou potomci Čechů, kteří přišli na Kavkaz za lepším životem. Dostali tady půdu, na které hospodaříme a jsme součástí místní kozácké jednotky. To je výjimečné, Čechy mezi sebe kozáci nebrali, ale tvůj pradědeček měl za ženu dceru místního atamana.“
„Sakra, já jsem někde na Kavkaze. Tam se to vždycky strašně řezalo, Čečenci, Osetínci, Inguši a kdoví kdo ještě,“ pomyslel jsem si.
„A kde konkrétně na Kavkaze je naše vesnice?“
„Kousek od Vladikavkazu, to je tři dny cesty na koni.“
„Výborně kousek, nevím tedy kde ten Vladikavkaz je, ale asi kousek od Čečny. Tam se začalo válčit loni, tedy loni v mém předchozím životě,“ mlelo se mi v hlavě.
„A my vlastně mluvíme rusky,“ uvědomil si Tomáš a zahleděl se na strop.

„Stačí ti to takhle?“ babička mávla rukou a odešla z domu.

Tomáš si zakrýval obličej dlaněmi, tlumeně vyl a snažil se s okrajem vědomí udržet se na pokraji hysterie.
Rok 1876, konec 19. století. Kousl do okraje deky a tiše vyl, čímž dal průchod zoufalství a zmatku. Nikdy předtím nebyl tak zmatený. I jako invalida Tomáš vždycky s jistotou věděl, že se s každou situací vyrovná. Teď ale cítil jen beznaděj.
Když se trochu uklidnil, napil se vody z hrnku vedle postele a začal přemýšlet o svých dalších možnostech.

„Takže. Konec 19. století. Co by asi dělal sirotek z kozácké vesnice, kdyby se najednou rozhodl jít do města?“ pomyslel si.

„Společnost je ještě feudální? Vývoj zbraní a technologií je na úrovni doby kamenné. Všechny palné zbraně jsou předovky? Bojují hlavně chladnými zbraněmi. Co jiného?“

Automobily ještě nebyly vynalezeny, parní lokomotivy jsou teprve v plenkách.
Tady se jezdí na koních a já jsem jezdec asi jako prase baletka. Ne, v sedle se udržím, ale nic víc.
Tomáš si uvědomil, že se před ním rýsuje spousta problémů, a chytil se za hlavu.
„Sakra, co jsem komu udělat?“ zavyl v duchu a zakryl si ústa pěstí.
„Co tu mám dělat? Jak mám žít?“
Toto sténání, ho trochu uklidnilo a Tomáš se vrátil ke svým myšlenkám.
„Dobře. Teď začněme produktivně přemýšlet.
Zaprvé – dám se do pořádku. Máš mladé tělo, zřejmě silné. Jsi vyhublý na kost, ale to se dá napravit. Babička tě postupně vykrmí. Pro svého vnuka všechno. Cynické, ale pravdivé.
Zadruhé – mám spoustu znalostí, ale v tuto chvíli jsou k ničemu. Něco bych si mohl vyrobit sám, i když, co se tu dá dělat, když nemám žádné nástroje. To znamená, že si budu muset nějaké nástroje vyrobit sám. Budou se hodit. Dost. Babička říkala, že je rok 1876. To znamená, že za pár let začne Rusko-Turecká válka, jestli si to dobře pamatuju.
Za rok mi bude patnáct. Můžu narukovat do armády? Nebo ne? Pocházím z kozáků a ti mají své vlastní jednotky.
Lepší bude nechodit do velkých měst. Určitě udělám něco tak špatně, že skončím buď v okovech, nebo v místním blázinci.“

Tomáš si vzpomněl na všechny možné romány o lidech, kteří se dostali do minulosti, a hořce se usmál. Kéž by tu byli všichni ti snílci, jejichž hrdinové se snadno dostanou k vládcům a hned jim začnou dávat chytré rady. No nic. Přál by si teď vidět pár takových chytráků. Usmál se a vrátil se ke svým myšlenkám. Moc možností nemá. Nejjednodušší je zůstat ve vesnici, dokud babička bude žít.

„Neumím ani orat, ani sít. V jakémkoli řemesle mám úroveň učedníka. Zbývá mi jediné. Žít s tím, co umím nejlépe. Bojovat. Času mám dost.“

Jazyk naštěstí není problém rusky hovoří zjevně plynně, to sice zvládal i dřív, ve škole se to učili, ale přízvuk měl vždycky. Kdyby se občas spletl a řekl něco česky, tak to nevadí, je přeci potomkem Čechů.


Tohle bylo téma pro Tomáše, začal si vzpomínat na všechno, co kdy četl nebo slyšel o akcích Ruského impéria na Kavkaze. Ale jak na potvoru, nic rozumného ho nenapadlo. Začala ho bolet hlava. Sklíčeně si povzdechl, napil se vody, opřel se o polštář a když uslyšel šouravé kroky své babičky, tiše zvolal:
„Babičko“
O deset minut později si Tomáš pochutnával na voňavé kuřecí polévce s kousky masa a nějakých obilovin. Zhltl misku dušeného masa s tlustým kusem voňavého žitného chleba, podal talíře babičce a spokojeně se usmál:
„Děkuji, babičko.“
„Není zač, vnoučku,“ usmála se šťastně. „Možná bys chtěl ještě něco?“
„Chtěl jsem se zeptat,“ využil Tomáš okamžiku. „Kde jsou teď tátovi zbraně?“
„Proboha!“ zalapala po dechu stará žena. „Sotva jsi začal mluvit, a už se ptáš na zbraně. Na co je teď potřebuješ? Nejdřív se postav na nohy.“
„No, neptám se jen tak,“ řekl Tomáš.
„Sama jsi říkala, že ve vesnici už skoro nikdo nezůstal. Co když se někdo rozhodne vykrádat domy? Co pak budeme dělat? Ne, babi. Přines mi sem prosím tátovi zbraně. Ať jsou poblíž, po ruce. Zároveň se podívám, jestli třeba něco nepotřebuje vyčistit nebo nabrousit.“
„Dobře, přinesu. Nashromáždili jsme toho tolik, že bychom mohli vyzbrojit celou eskadru. A tvůj otec byl stejný. Od dětství,“ smutně se usmála.
„A tvůj dědeček. Hned je vidět, že jste příbuzní. Jiní shromažďují stříbro a šperky, ale my všechny možné zbraně,“ mávla rukou, otočila se a odešla.
Po nějaké době se stará žena vrátila a v náručí nesla několik šavlí, opasky s dýkami, pouzdra na pistole, pistole, a nakonec tři pušky. Přitáhla kanystr s olejem, náruč starých hadrů a rohy na prach. Tomáš při pohledu na ten arzenál jen zmateně zamrkal. Všechny zbraně byly pečlivě vyčištěné a připravené. A co je nejdůležitější – nebyly to žádné obyčejné exempláře.
Dvě ze tří pušek byly křesadlové. Těžké, se šestihrannými hlavněmi. Ráže byla taková, že by se do hlavně dal snadno strčit palec. Tomáš je s námahou odložil, přitáhl si zbývající zbraň k sobě a sotva se podíval do hlavně, téměř vykřikl radostí. Byla to skutečná puška. Vývrt hlavně byl drážkovaný. Kapslová. Hlaveň opět šestihranná, ale ráže o něco menší než u předchozích. Pažba byla tvarovaná tak, že si ji člověk chtěl okamžitě přiložit k rameni.
„Začneme tímhle,“ usmál se Tomáš pro sebe a prsty si pohladil pažbu.