Kozák 4

O dva dny později se Tomáš začal pomalu zvedat ze své postele.
Nebylo to snadné, ale už se dokázal dostat k holubníku na dvoře, se dvěma zastávkami a šnečím tempem, ale sám. Během té doby se mu podařilo uvést všechny zbraně, které mu přinesla babička, do perfektního stavu a dokonce opravit jednu pušku, vyměnil křesadlo. Nebylo to až tak obtížné. S tou prehistorickou mechanikou se vypořádával pomalu – prohlížel ji, ohmatával a snažil se pochopit mechanismus.
Babička Anastázie, která ho při tom viděla, jen překvapeně zavrtěla hlavou a tiše zamumlala:
„Zdá se, že ses ne nadarmo pořád motal kolem svého dědečka.“
„Opravdu?“ odpověděl Tomáš a hned si vynadal za svůj spěch.
„Samozřejmě,“ přikývla žena a s lítostí se na něj podívala.
„Jakmile vzal děda zbraň do rukou, byl jsi hned u toho.“
Tomáš vzpomínal na ten rozhovor a znovu si v duchu přehrával své pocity, když slyšel, že se vesnice nachází přímo v podhůří Kavkazu a je považována za součást kozácké armády. Tehdy se cítil opravdu špatně – nejenže byl vržen zpět v čase, ale ocitl se v jiném těle. Pořád nedokázal pochopit mechaniku tohoto přesunu. Myslel si, že spí a vidí velmi zvláštní a realistický sen. A ze všeho nejvíc se chtěl probudit.
Vzpomínky mu v duši znovu něco probudily a do očí se mu nahrnuly slzy.
„Sakra,“ zaklel pro sebe a otřel si obličej rukávem.
„Co se to se mnou děje? Stal se ze mě pěkný ufňukanec. Slyším něco o rodičích tohohle těla – brečím. O svém dědečkovi – další slzy. Myslím na sebe – a zase mám slzy v očích. Co to sakra je? Buď je to stresová reakce, nebo je se mnou něco vážně v nepořádku.“
Odpověď dostal ráno, když se probudil s takovou erekcí, že ho to dokonce trochu bolelo. Teprve potom si uvědomil, co se děje, a zmateně se usmál:
„Sakra! Tomu klukovi začala puberta, když ho skolila nemoc. A vypadá to, že všechny tyhle radosti si teď vyžeru já. Dobře. Hlavní je, že jsem se úplně nezbláznil. Jinak, pokud si vzpomínám na sebe v tom věku, tak mě čeká lahůdka. Myslel jsem vším možným, jen ne hlavou.“
Od té chvíle začal Tomáš pečlivě kontrolovat každé své slovo a gesto. Stačilo jen trochu povolit kontrolu a nálada se okamžitě začala měnit jako podzimní počasí a do hlavy se mu vkrádaly nejrůznější podivné myšlenky. Celkově měl se svým novým tělem starostí víc než dost. Už se dokonce modlil – což bylo zvláštní, protože dřív byl ateista – aby se co nejdřív postavil na nohy a mohl se o sebe řádně postarat.
A dát to tělo do pořádku bylo opravdu nutné. Byl zabit na podzim, ale probudil se až na jaře. To znamenalo, že do místního podzimu se musí dát dohromady, aby mohl začít řešit základní každodenní problémy. Z rozhovorů zjistil, že ve vesnici zůstaly tři staré ženy, jeden starý muž a on sám. Zima tak bude hladová – prostě nebude nikdo, kdo by pomohl přeživším. Ti, kdo měli příbuzné v jiných osadách, tam odešli. Zůstali jen ti, kteří se neměli kam přestěhovat. Pole nebyla zaseta a loňská úroda už začínala mizet.
Babička Anastázie chodila každý den na pole a sbírala klasy obilí, aby je nějak vymlátila a namlela na mouku. Ostatní staří lidé dělali totéž. Tomáš, když se díval do její tváře povadlé únavou, tiše proklínal svou bezmocnost – ale nemohl jí nijak pomoci.
Jednoho dne, když spatřil svůj odraz v kbelíku s vodou, se temně usmál:
„Buchenwaldský silák. Z obličeje mi vykukují jen oči.“
Břicho měl přilepené k zádům a žebra mu trčela ven.
Navzdory všem obtížím se snažil přinutit k pohybu. Pomalu, s dušností a záchvaty závratí, s nevolností ze slabosti a krvavým závojem před očima – ale pohnul se. Na jedné z cest došel od studny k lavici u vchodu do domu, těžce se posadil, unaveně zavřel oči a čekal na další záchvat slabosti.
Vrzání písku u plotu ho probralo. Za plotem stál suchý, šedivý stařec v obnošeném, ale čistém kabátě, přepásaném úzkým opaskem.
„Takže je naživu,“ zaskřehotal a smutně se usmál.
„No, díky Bohu. Moji jsou všichni pryč. Zůstal jsem jen já.“
„A synům jsem říkal, že české semeno je silné. Nevěřili mi… ach, ach.“
Mávnul rukou, otočil se a poklepávaje holí, odešel do hlubin opuštěné vesnice.
Když Tomáš vyprávěl o tomto podivném rozhovoru své babičce, dostal ironickou a poněkud cynickou odpověď:
„Je to jeho chyba,“ odfrkla si žena a pohrdavě se ušklíbla.
„Dědek chtěl provdat svou dceru za tvého otce, ale byli zarputilí. Jako, že jim nejsme rovni. V jejich rodině bylo pět synů – všichni dobří bojovníci. I když tvůj otec na turnaji dva z nich porazil. Ne nadarmo se tvému otci říkalo Medvěd. Od té doby se celá rodina přejmenovala na Medvědovy. Dřív jsme byli Brtníci – což je vlastně taky medvěd – ale Rusům se to špatně vyslovovalo a říkali nám většinou Bortnikovi. A ty jsi Tomáš Medvěd.
Nikolaj chtěl posílit svůj rod, dát svou dceru tvému otci. Ale jeho synové byli zarputilí. Bůh jim budiž soudcem.“
„Takže teď lituje?“ udivil se Tomáš.
„Určitě lituje, že na tom netrval. Zůstal tu jen on. Brzy vesnice úplně vymře. Marie včera zemřela přímo na poli. Sehnula se se srpem, aby usekla klasy, a jen zaryla hlavu do země. Přiběhli, ale už nedýchala. Naštěstí kozáci stihli předem vykopat hroby na hřbitově. Pohřbili ji bez obřadu.“
„Poslouchej, vnoučku,“ řekla po chvíli rozhodně. „Až se postavíš na nohy, odejdi.“
„Co tím myslíš – odejdi?“ nechápal Tomáš.
„A ty?“
„Mně už moc času nezbývá,“ usmála se žena smutně.
„Už sedmdesát let koukám na nebe. Je čas vědět, kdy přestat. Hlavní je, abys přežil. Náš rod nesmí zahynout. Pamatuj si to, Tomáši.“
„Zapamatuji si to,“ přikývl Tomáš.
„Ale neodejdu. Nenechám tě tu samotnou. A nehádej se,“ zesílil hlas a nenechal ji nic namítat.
„Co bych to byl za kozáka, kdybych nechal svou vlastní babičku bez pomoci? Né. Vyléčila jsi mě, a až se uzdravím úplně, bude řada na mně, abych se o tebe postaral.“
„Můj ty bože,“ přerušila ho Anastázie.
„Vyrostl jsi, můj malý kozáčku. Stejně jako tvůj otec. Stejně tvrdohlavý.“
Se sotva slyšitelným vzlykem odešla z domu a Tomáš ji brzy slyšel, jak začíná dojit kozu a něco si mumlá. Stařena měla skromnou domácnost – tucet kuřat a kozu. Na dvoře nebyl ani pes. Ale byla tam stará černá kočka s podivnýma očima, která těžce vyskočila na lavičku, přilezla k Tomášovi, otřela si hlavu o jeho loket a chraplavě zamňoukala.