Kozák 5

„Co je, Míco, ty jsi taky smutná?“ zeptal se tiše Tomáš a poškrábal ji za uchem.
Kočka se mu opatrně přesunula na klín a stočená do klubíčka začala nečekaně hlasitě příst.
„Předeš jako motůrek,“ povzdechl si tiše Tomáš, opřel se zády o zeď domu a pohladil zvíře.
Byl opravdu smutný. Ačkoli se situace zlepšovala, stále neviděl východisko. Z jeho snění ho vytrhl příchod starého Nikolaje, který se vrátil. Tentokrát se už nezastavil za plotem. Kromě hole měl u sebe i zbraně.
Anastázie, která vyšla ze stodoly, ho spatřila, překvapeně se zastavila, odložila kbelík s mlékem a s pěstmi v bok se zeptala:
„Co to děláš, dědku? Proč jsi sem přinesl tenhle šrot?“
„Neruš, Anastázie. Mám práci,“ zasyčel na ni stařec přísně. „A ne s tebou, ale s tvým vnukem.“
„Zbláznil ses, dědku?“ stařena mu nezůstala nic dlužná. „Chlapec sotva vleče nohama. Ještě se z nemoci nevzpamatoval, a ty za ním přijdeš s nějakým šrotem?“
„Říkal jsem ti, ať nerušíš,“ zašklebil se Nikolaj. „Mlč a poslouchej.“
Otočil se, dobelhal se k lavici a začal opatrně vyndávat všechno, co si přinesl: perkusní pušku, pár dýk v luxusních pouzdrech a dva páry perkusních pistolí. Nakonec z opasku sundal orientální šavli v jednoduchém pouzdře. K tomu všemu pět rohů na prach, malý balíček, který kovově cinkal – očividně těžký – a plechovou krabičku na čaj. Když to všechno položil na lavici vedle Tomáše, stáhl si z hlavy papachu – čepici kavkazských horalů, pokřižoval se a slavnostně uklonil.
„Přijmi je, Tomáši. Tyto zbraně jsme ukořistili já a moji synové v bitvách. Nechci, aby se ztratily nebo padly do nesprávných rukou. Ty jsi ten, kdo bude pokračovat v kozácké linii. Ty ji poneseš.“
Když Anastázie uslyšela jeho slova, tiše zalapala po dechu a s doširoka otevřenýma očima zírala na sedícího Tomáše. Ten se na ni zmateně podíval, opatrně si z klína sundal kočku, která nespokojeně mňoukla, s obtížemi se zvedl a opřel se o tyč, která podpírala stříšku nad verandou.
„Děkuji vám, strýčku Nikolaji,“ zasípal náhle ochraptělým hrdlem. „Je to pro mě čest.“
„Kéž tě Bůh ochrání, Tomáši,“ stařec se nad ním se slzami v očích pokřižoval, nasadil si papachu a odbelhal se ze dvora.
„Co se děje, babičko?“ obrátil se Tomáš k Anastázii.
„Nepamatuješ si?“ překvapila se, ale pak si něco uvědomila a vysvětlila: „Dal ti všechno. Teď jsi jeho dědic. Žádní další nezbyli. Nikolaj byl schopný kozák. Tuhle šavli získal během tažení na Šamila. Sám ji vzal nějakému emírovi. Má pravou damaškovou čepel. A i zbytek zbraní je dobrý. Tak je to správně,“ vše schválila. „Tohle nesmí být promarněno a teď je vše tvoje. Dobře, je čas na večeři,“ povzdechla si žena, zvedla kbelík s mlékem a vešla do domu.
Tomáš neodolal, zvedl pušku a poté, co si ji rychle prohlédl, se spokojeně usmál. Nebyla tak bohatě zdobená jako ta, kterou mu zanechal jeho otec, ale soudě dle stavu to vůbec nebyl šmejd. Vzpomněl si, že takové zbraně byly v té době velmi vzácné a stály spoustu peněz, a tak ji opatrně odložil a sáhl po šavli.
Tomáš hladce vytáhl čepel z pochvy a obdivoval ji. Namazaná sádlem se v paprscích večerního slunce leskla a vrhala veselé odlesky. Dýky ladily se šavlí – stejná damašková ocel se vzorem na čepelích. Nakonec si Tomáš prohlédl pistole.
„Dílo kubáňských řemeslníků,“ vysvětlila tiše stařena, která vyšla na verandu, aby se podívala, co dělá. „Také ukořistěná v bitvě. To byla kořist jeho synů. Bojovali s Turky u průsmyku. Tam je získali.“
„Turci chodí až sem?“ zeptal se Tomáš.
„Někdy,“ povzdechla si Anastázie. „Teď už jen zřídka. Ale dřív sem jejich bašibazuci – polovojenské jednotky – často jezdili pro otroky. Jednou jsem se jim taky málem dostala do spárů,“ ušklíbla se.
„Můj otec, kéž je mu království nebeské, mi dal pistoli, abych si ji brala s sebou, když jsem šla do lesa sbírat ořechy. A naučil mě střílet, sotva jsem tu pistoli udržela v rukou. Tak jsem se zachránila. Vystřelila jsem na Turka a utekla odtamtud. Dokonce jsem pistoli ze strachu upustila. Ale kozáci byli na hlídce a slyšeli mě. Ty Turky zahnali.“