Já jsem Smrt

Nevím co jsem zač, a netuším čím že mám být. Neznám důvod své dosavadní existence. Vše co vím,. je že moji rodiče berou mě i moji sestru, joke velice významné bytosti. Jak taky jinak. Nejsme lidé. Naše rodina jsou božstva. Jednu věc ale nechápu. Podle příběhů které slýchávám, mám já i sestra stejné příbuzné. Máme být stejné. Máme stejné předky. K adopci u nás nikdy nedošlo. Tak proč já vypadám jinak. 

Sestřiny cukrově růžové vlasy co nosí spletené do copu vypadají vždy tak hezky. A to jak ve tmě tak ve světle. Jsou perfektní. Zvýrazňují její šípkově růžové oči. Které vypadají plné naděje. 

Moje zplihlé vlasy, barvy noční oblohy, nikdy nejsou pořádně upraveny. Jsou pro vkus mých rodičů asi tmavé. Nejsvětlejším tónem je u nich šedavá barva. Která jen tak tak odlišuje moje vlasy od čiré temnoty. A to je vše. Moje oči jsou jakbysmet tmavé. Jakby tmavé, jsou úplně černé. Jen moje zorničky jsou bílé. Taky vypadají značně jinak v porovnání s mojí sestrou. Nebo kýmkoliv koho znám. Ale to nikoho netrápí…

Moje sestra má krásnou pleť. Její dotek předává teplo. Ale moje kůže je studená. Roznáším svým dotykem pouze nepříjemný mráz který prochází tělem. 

Sestra nosí barevné oblečení. Většinou to jsou šaty snad ve všech barvách duhy. Má z pestrých barev upřímnou radost. Ale všechno moje oblečení je černobílé. Já šaty nenosím. Pouze svetry, přehozy, trička nebo mikiny a kalhoty. 

Nevím co na mé sestře všichni vidí. Někdo jí nazývá radostí světa. Jako by měla být nějaká speciální bytost které by se všichni měli zodpovídat. I moji rodiče! Chovají se k ní s respektem, ale i s láskou. Narozdíl ode mne… Ke mě se pouze chovají jako k osobě která si zaslouží respekt. Nikoli však lásku nebo milosrdnou pozornost. 

Sestra si často hraje se svými hračkami. Ale také jí nejsou cizí brouci nebo i jiná zvířata. Jenže já, se k zvířatům nesmím ani přiblížit. Když se sestra rozhodne si pohrát se štěňaty, tak musím odejít. Moje rodina mě vždy prostě někam odloží. Mezitím co si ona hraje s pejsky, kočičkami, ptáčky a všemi těmi ostatními věcmi které se tu vždy prostě objeví na rozkaz otce. Vidí svět všemi barvami. A to naprosto všemi. I těmi které by jiné bytosti ani neviděli. 

Můj svět a hračky. Jsou ale o dost méně zajímavé. Nemám žádné plyšáky nebo jiné typické hračky. Moje hračky jsou vyrobeny z kovu nebo starého dřeva. Moji rodiče říkají že je to tak lepší. Pro někoho jako já…Toto slovíčkaření moc nechápu. Ale nemá smysl se s nimi hádat. To už vím, dlouhou dobu.

někdy si říkám že mě moji rodiče nemají rádi. Chovají se jako by mě v této rodině nechtěli. Jsem snad parazit? Odloženec kterého se jim zželelo? Jak nad tím tak sem tam přemýšlím. Je to i celkem možné. Moji rodiče vůbec nevypadají jako já. Ne že by byli nějak extra podobní sestře, ale alespoň se o ni zajímají. 

Moje matka má perleťově světlé vlasy, které nosí v drdolu. Už snad po celou věčnost. Myslím že je snad nikdy nemělo rozpuštěné za tu nekonečnou dobu co ji znám. Má zelené oči. A normální zorničky. Nosí až absurdně dlouhé šaty béžové barvy s květinovým vzorem. I její pleť vypadá normálně. Přesně jako ta sestřina.

Otec má narozdíl od toho světle blond vlasy. O svůj účes se moc nestará dokud nemá vlasy až tak dlouhé než to naštve mámu. Ta ho pak donutí si je zkrátit. Dokud se proces neopakuje. Má modré oči. Nosí velice zvláštní oblečení. Oblíbil si džíny a oblečení z bavlny. Což je prý něco co nosí lidé. Na můj vkus, je až moc závislý na lidech. Pro něj jsou jako ten největší zázrak co kdy byl stvořen. Ale pro mě, jsou lidé otravné bytosti. Skuteční parazité. 

Ale nikdo tady můj názor nesdílí. Všichni tátu a jeho pro lidskou propagandu podporují bez jakýchkoliv otázek. Ale, myslím že máma tomu ve skutečnosti nevěří. Sestra se se mnou kvůli tomuhle často hádá. Máma se jí ale nikdy nezastane. Nikdy neopraví můj postoj k lidem. Nevadí jí to. Je to jedna z věcí kterou mi dovoluje dělat bez následků. Nenávidět. Možné taky je, že jí to prostě nezajímá.

Jediné co ji doopravdy zajímá. Je když se u nás objeví až moc zvířat které chce moje sestra vidět. U nás doma. Ve Stardustu. Je to nádherná domovská dimenze. Podlaha je odrazem vesmíru, pokud by v něm tedy bylo světlo. Někdy se na tu podlahu jen tak dívám a pozoruji hvězdy. Problém je když je následují na cestě. Náš domov je totiž nekonečný. Dokud budu chodit dál, dimenze se bude zvětšovat. 

Mámě se to nikdy nelíbí. Říká že je tohle místo už dost velké. Nebo že se jednou ztratím a už se nedostanu zpátky. Upřímně, asi by mi nevadilo se ztratit uprostřed vesmíru. Ale upřímně, to se asi nikdy nestane. Pokaždé co sleduju určitou hvězdu. Vždy vybuchne. Prostě se zhroutí sama do sebe. Nebo někam narazí a roztříští se. Nevím proč.

Moje sestra má opačný problém. Hvezdy se kolem ní objevují v nadměrném množství. A to je ani nemusí sledovat. Prostě se to stane. Máma říká že to je normální. Nic zvláštního. Někdy si říkám co by se muselo stát aby to bylo zvláštní. Navíc to nejsou jen hvězdy. Ale komety a asteroidy taktéž! Přísahám že jednou se projde a pod jejíma nohama dojde ke stvoření nové planety.

Je to nesmírně otravné. Všechno se kolem ní objevuje, kvete a začíná. Se mnou to ale všechno mizí, zničí se nebo končí. Proč jí má patřit všechno v tomhle vesmíru? Čím si to vůbec zasloužila? Proč nemůže být něco moje? Cokoliv…

Proto jsem ukradla tu…věc. Malou housenku která pochází z tátovo oblíbeného světa. Není to nic zvláštního. Jí ani chybět nebude. Je to jen jeden brouček. Hmyz. Který se jí procházel po její dokonalé kůži svými miliony nožičkami. Prozatím si ani nevšimla že jsem ji vzala. Nechám si ji v jednou z těch pokojů co se vytvořil nadměrným rozšířením našeho domova. O kterém zatím máma neví. 

Dala jsem si ji do sklenice která se jak nečekaně, zaprášila jen co jsem ji vzala do rukou. Nebylo to nic moc, ale stačilo to. A housenka si stejně nemůže moc stěžovat. Sestra celé odpoledne vytvářela kvítí, které ho napůl nevšímala. Jakmile se kolem ní objevil rozkvetlý kvítek, byl můj. A připadl housence. I když během přenosu propadly mému prokletí a uschly. Ale housenka z nich byla i tak celkem nadšená. Na pár nahnědlých lístků hned vyšplhala. Vůbec ji nevadilo že se nějaký ten lísteček sem tam rozpadl. A bylo to. Moje vlastní věc v tomhle světě. 

Pohyby housenky se nezměnily. Lezla nahoru a dolů. Sem tam kousla do lístku který ještě jen tak tak přežíval. Na sledování to nebylo nijak zajímavé. To spíš to vědomí že patří mě. A nikomu jinému. Nic na světě to už nemohlo změnit. Byla moje. A jenom moje.

Ta věc tam takhle přežila přesně týden. Už se ani nedožila mého pokusu o obnovu mrtvých lístků novými. Které na tom nebyli o moc lépe. Ale přesto. Tohle byl nevděk. Byla pryč. Jak mohla zmizet? Mou pomocí se ven rozhodně dostat nemohla. A sklenice byla dobře zajištěná. To byla moje priorita číslo jedna. Každý den….To ji našla ona a vzala mi ji? Ne. Jak by mohla? Neví o tomhle místě…Někde tu musí být. Musí.

Bonnie…Moje housenka…Jediná věc která se mnou zůstala takhle dlouho. Řekněme že i dobrovolně. Nestěžoval si. Jeho jméno bylo Bonnie protože vypadal jako malá kost která se sem tam hýbe. Nebo to byl ona? Kdo ví….Můj přítel byl každopádně pryč. Pak ale mou pozornost uchytilo dno sklenice. Byl tam malý černý váček. Byl obalen mrtvou trávou. 

Napadlo mě že je to jen další mrtvá část rostliny. Ale vypadalo to celkem divně. Napadlo mě to prostě vyhodit Sklenice šla otevřít Ale váček byl jakoby přilepený ke sklu i trávě. Bylo to divný. Tráva která měla být Bonnieho novým domovem ležela na zemi. Tohle byl velice špatný den. Bonnie zmizel. A teď tu byl i bordel. 

Tohle mě nebaví. Uklízet to teď nebudu. Proč taky? Co když se sem už prostě nikdy nevrátím? Nikdo o tomhle místě neví. Jdu pryč. Bonnie je zrádce. 

Po třech dnech. Konečně jdu zpátky do toho pokoje. Možná že je nakonec doopravdy dobrý nápad tu věc vyhodit. Zbavit se důkazů. Koneckonců, Bonnie je produkt krádeže. Jenže, černý váček ve sklenici dnes vypadal jinak. Puknul. Tentokrát se mi ho podařilo vyndat ze sklenice ven. Rozpadal se v mých rukou. Tak jako spousta dalších věcí. 

Teď z té sklenice ale něco vylétlo ven. Vletělo mi to přímo do tváře. Byl to velký brouk s černo žlutými křídly. Chňap! A je opět můj. I když…Asi je to mrtvé. V mých rukou je sliz. Čas tu věc prozkoumat. V mých rukou je teď brouk se zlomeným křídlem a částečně rozmačkaným tělíčkem. Levé křídlo bylo naprosto ohnuto mým směrem. Pravé na tom nebylo o moc lépe. Ale brouk s ním dokázal ještě zahýbat. 

Ta věc…Vypadala jako Bonnie. To nemohlo být dobře. Bonnie je pryč. Tlesk. A už není. Už je to jen sliz. Špinavost které je třeba se zbavit. 

Stvoření spadlo na zem, aniž by mi zmizelo ze zorného pole. Ať už to bylo cokoliv, teď to byl jen slizký nepořádek v mé ruce. Zlomená křídla už pro tohoto tvora nebyla tím největším problémem. Vypadalo to mizerně. Rodiče mi běžně připomínali že při tomhle mám cítit trochu viny, jenže tahle věc zemřela tak náhodně, že mi ani nenapadlo.Moje ruce opět sevřeli tělíčko toho tvora, ani nevím proč, byla to intuice co mi radila to udělat a ukončit to... Cokoliv co se mi dostalo pod ruku zemřele. Jenže tentokrát, to bylo jinak. Po chvíli moje dlaň zaznamenala pohyb Silný a sebevědomý pohyb stvoření bez jakékoliv újmy. Ale to nebylo přece vůbec možné, že?

Stvoření nebylo mrtvé. Konečně můj stisk povolil a na stvoření padlo světlo světa, bylo to...živé? Sliz z dřívějška tam stále byl, ale stvoření bylo v pořádku. Překvapivě se mi nepokusilo vyletět mi z ruky. Jen tam leželo na ruce, která ho před minutou zabila. Po bližším zkoumání mě čekalo další překvapení, byl to Bonnie! Prostě... jiný. Hodně jiný. Od housenky to přešlo k tomu žlutému motýlovi. Ale teď už to nebyl žlutý motýl. Jeho křídla byla stejně tmavá jako moje vlasy a má ten zvláštní symbol, který mám v očích v bílé barvě. Dokonce i jeho oči jsou jiné, teď byli jahodově červené. Vypadal to… zle. Ale to byla přece ta nejlepší část!. Je to můj malý mrtvý motýl. je to smrtihlav.

S mrtvým Bonniem se dalo mnohem lépe hrát. Neumřel, nikdy!. Kolem mě to působilo víc živě než kdy dřív. Kamkoli mě napadlo aby šel následovalo to moje myšlenky, řídilo se jakýmkoliv rozkazem. Časem mi došlo že tohle dělají všechny housenky které se změní v žluté motýli. Bonnie byl můj úplně první mazlíček...Bylo by úžasné mít víc jako Bonnie. Tím myslím, mnohem víc!

Za další 2 týdny Life zmizelo bezpočtu housenek. nevadilo jí to, pro ni byl hmyz jen havěť. Byla to živá havěť to jo, ale nemilá, odporná a zapomenutelná.

Nakonec uběhl asi měsíc a Bonnie byl teď velitelem své armády.. Bylo jich téměř nad 50.. A to byl pouze počet těch kteří zrovna nebyli v jejich černém pytli… To by jich bylo dalších 30. A přidat ty, kteří se potýkali s utopením ve svých vlastních slizkých vnitřnostech...To by přidalo až 20 dalších. Takže konečné číslo bylo kolem 100! Perfektní číslo, ke zničení vší tý životní dokonalosti. Nejlepší na nich je, že neumřeli. Nikdy, neumírali. Bonnie byl i po měsíci stále naživu. Což je u tvora jako on zvláštní, protože většina motýlů žije jen několik dní. 

Po pár týdnech čekání na Bonnieho smrt mi to došlo, byli nesmrtelní. Nevím jak nebo proč ale bylo to tak. Nic je nezabilo…ani já ne. 

 

Jednoho dne mi přistál v hlavě nápad na jejich využití. Ten den byl, narozeniny sestry. Letos jí máma slíbila, že ji naučí přivolávat mláďata tvorů které si tak oblíbila. Chtěla hříbě.. Hloupé hříbě! Ze všech věcí napříč všemi dimenzemi…Proč to nemohl být alespoň drak nebo tak něco? Přesto… ani drak není koneckonců tak skvělý jako armáda chvályhodných, nemrtvých smrtihlavů!. Ten den, na sobě měla Life své stupidní duhové šaty a vlasy spletené do tlustého copu s červenou mašlí. Celý den se usmívala jako by celému světu dlužila svou přízeň. Cožpak nechápala že ona je ta vyšší bytost, Ostatní by měli dlužit přízeň jí!

Taky na mě ale byla zdát nějaká ta radost.. To bylo pro mé rodiče trochu překvapivé, ale i tak se jako obvykle nezeptali se na jedinou otázku. Možná by ale někdy měli…

Mé sestře se podařilo s pomocí mé matky přivolat hříbě. Hříbě bylo sněhově bílé a jeho srst vypadala nadýchaná a hebká na dotek.Rodiče už věděli že vím, že se ho nesmím ani dotknout, zatímco všichni ostatní si s ním mohou hrát a oslavovat toto nové stvoření mé sestry. 

Netuše, že se moje velká rodina schovává pod ubrusem u našeho stolu, kde jsme měli náš pošetile růžový jahodový dort. Který by nemusel být ani tak hrozný, kdyby moje máma tam nedala tu lžíci cukru navíc. Jen pro ni. Moje sestra právě hladila to své hříbě. Tak a v tu chvíli mě tahle šaráda přestala bavit..Můj talíř s dortem náhodou upadl, rozbil se a vyplašil mé smrtihlavy.

Střepy ještě ani nestihli dopadnout na podlahu, když se začal ozývat ten šramot stovek křídel. Brzy na to, nás začala obklopovat přesně stovka mých mrtvých kamarádů..Moje máma šokem a znechucením nad tím výjevem vykřikla. Když pak tu scénu viděl i táta popadl mou sestru za paži a odtáhl ji od toho zatraceného hříběte. 

Hříbě začalo panikařit a vyskočilo na zadní a hlasitě řehtat. Ale moje máma ho nasadila na uzdu, aby se nemohl schovat před zkříženými hnáty. A to bylo tak dobrý. 

Poslal jsem zkřížené hnáty ve vedení Bonnie přímo na bezmocné hříbě. Sto zkřížených hnátů zakrylo hříbě. Nyní hříbě nebylo sněhově bílé, ale spíše černé a bílé.

Černý. Bílý. Černý. Bílý. Červený. Černý. Bílý. Červený. Černý. Červený. Červený…

Stalo se něco, co jsem ani já nečekal. Vypadá to, že moje mrtvá armáda je také nějaký druh zombie. Začalo to hříbě jíst zaživa. Hříbě poskakovalo a křičelo o pomoc... ale nikdo mu nepomohl. Všichni jen sledovali, jak se krásná sněhová srst hříběte proměnila v krev a maso. Zkřížené hnáty pokračovaly v pojídání jeho masa a zarývaly se hluboko do jeho těla. Jedli všechno, svaly, tkáň, žíly, pravděpodobně i některé orgány. Bezmocný hříbě nemohl dělat nic jiného než panikařit, když moje armáda začala v jejích útrobách stavět svůj nový hrad. Hříbě se ještě několik minut potýkalo, než konečně zpomalilo a brzy nato spadlo na zem bez pohybu. Jakmile byly zkřížené hnáty hotové, hříbě už nebylo ani poznat. Po celém těle měl několik děr. Jeho srst také nebyla sněhově bílá, ve skutečnosti nebyla bílá vůbec. I ta nadýchanost byla nenávratně ztracena. Nyní to bylo slepeno vlastní krví. Moje sestra na místě činu plakala očima. Moje máma vypadala, jako by se chystala zvracet, a můj táta se snažil tu scénu před oběma s hrůzou skrýt. 

Seděl jsem dál u stolu. Jakmile zkřížené hnáty dojedly, zvedl jsem dort ze svého rozbitého místa a očistil z něj rozbitou sklenici. Pak jsem to skousl, jen abych si připomněl, jak moc to nesnáším. Když se podívám zpět na svou rodinu, myslím, že vím, co nebo kdo mám být a jaký je můj účel.

Jsem Smrt a mým cílem je zničit vše, co

má sestra s mocí životo tvorby vytvoří.