Drak a Bosorka

DRAK A BOSORKA

1. VOLÁNÍ

Černé ostří obrovských křídel krájí větry nad horským masivem. Dlouhé zrzavé vlasy jí vlají jako oheň a zář.
Na noční obloze letí velký Černý Drak. Rychle. Pod mraky. Mezi mraky. Nad mraky.
Magií i láskou jsou splynutí.
Bosorka nepotřebuje sedlo, madla, ani otěže. Drak právě udělal ostrou vývrtku v letu. Nelze spadnout, nelze se oddělit.
Užívá si tento let jako jeden jediný z mnohých, co již byly, i z budoucích, co teprve nastanou.

“Můj pane, mocný Draku, už bychom ho měli každou chvíli vidět. Jsme blízko, vím to.”
Bosorka nemusí otevírat ústa. S černým drakem mluví i bez hlasů, v myšlenkách svých i jeho, telepatie.
“Nakloněná rovnováha, cítím to. Koncentruj se, má paní, ukaž nám cestu.”
I hlas v mysli může být tichý. Hlasitý. Něžný. Tvrdý, drsný. Silný. Jako hlas velkého Černého Draka.

Je hluboká noc. Přeletěli hory. Tajemná záře svitu luny ozařuje louky, lesy, kopce i údolíčka jako denní slunce jas. Jako temný den. S hvězdami nad hlavou.
Oblohu pročesává obrovské černé tělo, větrů víry tvoří se v prostoru po každém mávnutí mohutných rohovitých křídel.

Jako zhoubný nádor vyrůstá z temene kopce mohutný hrad. “Kostilom”. Jméno, které chutná po prachu, krvi a zapomenutých křivdách. Hradby se plazí po úbočí kopce jako kamení hadi. Strážní ohně hoří, připomínají oči nočních tvorů. Domy, domky, špinavé a zablácené ulice a uličky. A pod tím vším sklepení, cela. Kaple.

A pak to ucítili. Amulet na hrudi bosorky rozjasnil noc svou rudou září. Napřímila se na hřbetě draka. Chladný vítr pročesává její dlouhé vlasy, plameny sílí. “Volání.”
Ne hlas, ne slova. Bolest, strach, beznaději, naději. Jako výkřik duše trhané železem, svázané provazy, obklopené nenávistí a chlípnou svatou kněžskou mocí.
„Slyšíš to, můj pane?“ promluvila Bosorka v myšlenkách.
Drak zavrčel, hluboko, v temných hlubinách své hrudi. Jeho odpověď nezněla slovy, ale byla zřejmá:
„Ano. Volá tě. Volá nás.“
“Bude upálena za svítání,” zašeptala Bosorka. “Síla v ní vibruje, rozlévá se do mě. Krvácí uvnitř, ale nezlomili ji. Volá ve snu, v zoufalství, volá mne - jako sestru.”
Černý Drak neodpověděl. Nemusel. Stočil let, zrychlil. Nebe kolem nich ztmavlo, jako by i měsíc ustoupil jejich symbióze.

“Vezmou jí jméno. Popel, nic víc. Jako stovkám před ní,” zabručel Drak.
Bosorka zavřela oči. Mluvila s dívkou v temné cele pod hradem. Cítila její bolest, nehty zarývající se do kamene, prosby beze slov. Cítila její touhu, touhu žít. Hořet jinak.
“Je to jedna z našich sester, dcera Matky Země. Její volání vyslyšíme!”

Drak zavrčel, plameny mu probleskly nozdrami. „Zničíme je. Zaslouží si oheň. Ty půjdeš dolů, já zůstanu nad nimi. Pokryju nebe. Spálím věže a cimbuří.“
Bosorka se usmála. Alespoň trochu.
„Ano. Ale dívku musíme zachránit. Cítím, že má v sobě něco… víc.“

Drak se převalil ve vzduchu. A dolů mířili jako šíp. Na Kostilom padl stín dávné pomsty a probuzené magie. Stín a s ním i ticho. Takové, že přestali štěkat psi a strážní zvedli oči od ohňů. Černý obrys draka přetnul měsíc a na okamžik se zdálo, že samotné hvězdy zamrkaly strachem.

Náhle se noční nebe rozhořelo mohutnými plameny. Světla strážních ohňů, vysoké věže, i samotný vzduch se proměnili v pekelný žár, co zanechává jen prach. Kamenné hradby hradu se začaly svíjet jako klubko hořících hadů.
Vojáci ve zbroji, poddaní z podhradí, páni z komnat i svatí muži v agónii a s křikem o konci světa vybíhali z hořících budov do plamenů v uličkách.

Obrovská masa černého těla se přetočila ve vzduchu. “Můj mocný draku, sleť dolů na velké nádvoří, támhle. Tam je vstup do kaple a podzemí hradu.”

Drak znovu otevřel tlamu. Nebe zaburácelo hlubokým zavrčením - hromem, který jako by trval věčnost i jen okamžik. Ohnivý jazyk olízl velké rozlehlé nádvoří - náměstí mezi domy, na severní straně stála zlatá brána do paláce. Výjev z pekla. Náměstí bylo plné lidí, kteří se snažili zachránit své bídné životy. Střechy domů hořeli. Po dračím hromovém zařvání se celé náměstí otřáslo. Kamenné zdi začali praskat, lidští ubožáci začali padat. Jeden přes druhého, třetí přes čtvrtého a pátý přes prvního. A hned na to je všechny olízl dračí jazyk. Dračí plamen. Těla nebožáků začali v tom okamžiku hořet mocným žárem. Jejich kosti se rozpadaly v žhavé jiskry a prach.

Do prachu ohně seskočila Bosorka na nádvoří hradu. Její dlouhé vlasy hořeli šarlatovým plamenem. Amulet na její hrudi svým rudým zábleskem rozřízl noc na dvě poloviny. Zlatá brána zapraskala a rozlétla se na stovky kusů.
Oheň, žár, kosti, prach. Puch spálených těl, kakafonie nářků, pláče, bolesti a smrti. Bosorka jde náměstím přes doutnající mrtvoly ke zbytkům, původně jistě masivní a pevné zlaté brány do hradu.

“Zabte čarodějnici, nenechte jí projít!” Hrstka mužů v šedých kutnách, hlavy zakryté, někteří mají lehké kuše, dva vpředu ostré meče, a pár zoufalců svírá dřevěné kříže a flakony se svěcenou vodou. Zastoupili jí cestu v zlaté bráně.

“Svist ….” První šipka z kuše míří Bosorce přímo na srdce. Bez větších problémů uhnula, a na oplátku vyslala ze své dlaně proud zářící energie. Bílý blesk sežehl střelce na mastný škvarek. Bosorka se ani nezastavila. Kousek před bránou zdvihla ruce dlaněmi k noční obloze. Pak krouživým pohybem obou paží pomalu stočila dlaně k zemi.

“Nars motter, storen die kratened.”
Zašeptala přes sevřené ústa.

Zbytky brány, zlaté pruty přetrhaných mříží ožili jako hladové kořeny. Některé mnichy rovnou propíchli skrz jejich břicha, údy i hlavu. Jednomu ze samozvaných svatých mužů propíchl zlatý oštěp lebku zezadu, a ven vyšel jeho okem. Krev mu stéká do úst, a ještě než zemřel, vrhl flakón se svěcenou vodou, co svíral pravou rukou, proti Bosorce.

“Fiersta hejsto unkular die!’
s pohledem upřeným na dalšího mnicha, který se před oživlou bránou zachránil, drtí Bosorka temné kouzlo mezi rudými rty. Muži v šedé kápi vyšlehli jasné plameny z vlastní hrudi. Umírá okamžitě.

“Fííí, prásk … cvak, cvak, cvak, křup …” Bosorka se soustředila na další destruktivní kouzlo a nezaregistrovala předmět, letící jejím směrem. Flakón, nádobka se svěcenou vodou se rozprskla Bosorce o její rameno. Střepy s cvakotem dopadly na kameny vyskládaném nádvoří.

Pálí to, studí to. Ale jen chvilku. Jen voda. “Já vládnu bílou září, mě váš Bůh neublíží.” Nezbyl nikdo, kdo by se Bosorce postavil do její cesty. Prošla torzem brány přes krvavou lázeň, kterou dopřála kněžím s kříži. Kousek za bránou zahnula vlevo k menším železným dveřím. Byly zasazeny do nízké kamenné budovy, s kamennou střechou na které je vyskládaná hromada lebek a kostí. A velký zdobený kříž, tesaný z kamene a krve. Hradní kaple, žalář, mučírna, řetězy a oltář.

Bosorka jen silou své vůle ohnula železné panty dveří tak, že se propadly sami. Dolů do tmy. Do výkřiku, který zaslechla.
“To musí být ta dívka.” problesklo Bosorce hlavou. Naděje. “Sestro, jdu si pro tebe.” A ještě něco Bosorka cítila z otevřené černé jámy. Něco starého. Něco jiného, co by tam vůbec nemělo být.

Hrad Kostilom má vlastní vědomí. A to vědomí se právě probudilo.