Tvor věčné noci 2/3

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Mrtev jsem však nebyl. Ten obludný tvor mě nechal žít. Nedovedl jsem si to vysvětlit. Dumal jsem nad otázkou, zdali mě ušetřil ze soucitu, nebo jen chtěl, abych déle trpěl.

Probudil jsem se do stejné tmy jako prvně. Na povrchu musel být den, neboť jsem už zase viděl onen otvor vysoko nade mnou. Prosvítalo jím bledé nebe. Ležel jsem bezvládně na zemi a levou nohou mi pulzovala bolest, jako by přicházela v podobě vln, jenž omývají mořský břeh.

Chvíli jsem nevnímal žádné zvuky mimo vlastního dechu, brzy jsem však uslyšel tiché našlapování. Opět jsem pocítil znepokojující přítomnost toho stvoření. Padl na mě strašný, tísnivý strach. Nemohl jsem tomu pomoci – toužil jsem se někam schovat.

Jak se ke mně ta věc v tichosti blížila, cítil jsem mírné chvění pavučinového povlaku, jenž pokrýval zem. Netušil jsem, zda mi chce ublížit. Proč by mě prve nechával naživu, kdyby se mnou měl zlé úmysly. Přišlo mi to velice podivné.

Tohle by žádné zvíře neudělalo, říkal jsem si. Predátor ubližuje z nutnosti. Zabíjí, aby se dožil dalšího dne. Jen člověk se může stát takovou zrůdou, že mu utrpení jiných přináší radost.

Ten tvor mě sice děsil a přebíhal mi z něj mráz po zádech, ale na druhou stranu jsem jím začínal být podivně fascinován. Kdesi hluboko v sobě jsem ucítil jakousi zvrácenou touhu tohoto tvora poznat a pochopit jeho temný život.

Mezitím se přikradl o něco blíž, zastavil se a pozoroval mě. Neviděl jsem ho. Přesto jsem ho vnímal – nemohl být dál, než pár metrů ode mne. Snažil jsem se odhadnout, co od něj mohu čekat. Zaútočí nebo je jen zvědavý a chce mě v tichosti pozorovat?

Stále jsem byl ztuhlý strachy, ale byl to spíš takový instinktivní, zvířecí strach, který jsem nedokázal ovládnout.

Třeba se mě sám také bojí, napadlo mě.

Ta myšlenka mě trochu uklidnila. V tichosti jsem vyčkával.

Po chvíli na mě ten tvor promluvil. Slova jeho podivné šepotavé řeči se rozléhala v mé hlavě, že jsem nedokázal posoudit, zda je zachytil můj sluch nebo zda mi je sděluje telepaticky. Tato tichá slova se nepodobala žádné řeči či zvuku, co jsem kdy slyšel. Nemohl jsem rozumět jedinému slovu, ale přesto ve mně jeho zpráva vyvolávala nespočet emocí. Cítil jsem ohromnou hloubku a moudrost jeho vět. Pochopil jsem, že mi nechce ublížit, ačkoliv jsem poznal i náznak jisté nenávisti a nepřátelství – bral mě jako narušitele a ničitele jakéhosi starého řádu. Vnímal jsem smutek a lítost; radost mizící z jeho světa. A mohl jsem za to já… my – lidé.

A i přes tu všechnu nespravedlnost, přes tu všechnu bolest, kterou jsme mu způsobili, se mi rozhodl pomoci.

Pomalu se ke mně přiblížil. Už jsem se nebál, ale i tak jsem byl trochu znepokojený. Nevěděl jsem, co má můj nečekaný spojenec v úmyslu. Slyšel jsem, jak ke mně obezřetně přistupuje. Dotkl se mé zraněné nohy a já vytušil jeho nepřirozeně dlouhé a kostnaté prsty. Jeho dotek byl studenější než led.

Vyděšeně jsem ucukl. Nechtěl jsem si ani nepředstavovat, jak to stvoření vypadá.

Znovu na mě svou prastarou řečí promluvil. Jeho slova na mě měla pozoruhodně uklidňující účinek. Uvolnil jsem křečovité sevření svalů a můj strach mě zcela opustil. Nechal jsem to stvoření, aby ke mně přistoupilo. V tu chvíli jsem mu plně důvěřoval. Nic jiného mi stejně nezbývalo. Se svojí zraněnou nohou bych se odtamtud bez pomoci nedostal. Kdyby mě tu zanechal, zemřel bych hlady nebo žízní.

Z ledového doteku mi naskočila husí kůže, zůstal jsem však bez hnutí. Cítil jsem, jak mi na zlomeninu klade jakousi mrazivou, slizkou tekutinu. Otřásl jsem se hnusem. Vnímal jsem, jak se chlad pomalu šíří mou nohou, jak roste a bojuje s mým teplem. Intuitivně jsem se tomu začal bránit. Neměl jsem však žádnou naději, rozrůstající se chlad byl jako nějaká nezastavitelná síla. Tento boj jsem nemohl vyhrát. Byl jsem jako osamocená svíčka v běsnící vánici.

Po chvíli jsem si začal všímat jakési změny. Zdálo se mi, že se mi výrazně zpomalil tep srdce a přestal jsem vnímat ten strašný mráz. Místo toho mě naplňoval hřejivý dojem radosti a uvědomění. Zlomená noha, která mě ještě před chvíli bolela se po ledovém doteku jako nějakým zázrakem uzdravila.

Tvor mi následně vložil do rukou malou kamennou nádobku plnou kašovité hmoty a vybídl mě, abych jí snědl. Byl jsem tak ošálen jeho šepotavým hlasem, že jsem ho bez otálení uposlechl. Kdyby mi v tu chvíli podal jed, s radostí bych ho vypil.

Hmota byla studená a neměla žádnou chuť ani zápach. Vyprázdnil jsem nádobku a položil ji před sebe. Tvor už tam však nebyl.

Netrvalo dlouho a zachvátila mě náhlá únava. Upadl jsem do dlouhého spánku plného podivných snů...

*