Tvor věčné noci 3/3

Když jsem se probudil, cítil jsem se silnější a plný energie, ale zároveň jaksi cizí. Nebyl jsem ve své kůži. Střídal se ve mně pocit tepla a chladu, jako bych měl vysokou horečku.

Pořád jsem byl na stejném místě, vnímal jsem ho však docela jinak. Mé oči sice zůstávaly slepé, nicméně já už jsem svůj zrak nepotřeboval. Objevil jsem, že se ve mně zrodil zcela jiný smysl. Dokázal jsem naprosto přesně vycítit vzdálenost okolních předmětů. Neviděl jsem je, ale zkrátka jsem věděl, že tam jsou. Bezchybně jsem rozpoznal i ty nejmenší nerovnosti v terénu.

Shledal jsem, že se nacházím v obrovském jeskynním komplexu velmi hluboko pod povrchem. Nejednalo se však o nějakou neúhlednou vlhkou díru – byl to důmyslně vyhloubený podzemní chrám. Lidé by si mohli o něčem takovém nechat leda tak snít. Byl jsem ohromen architektonickou genialitou toho místa. Žádná z lidských staveb, se nemohla rovnat tomuto velkolepému místu velikostí ani promyšleností. Celá tato neskutečná síň mohla mít přes několik stovek metrů, a přesto se její stavitelé dokázali obejít bez jediného opěrného sloupu či výztuhy. Nešlo ovšem jen o samostatný uzavřený prostor. Do mnoha směrů vedly spletité chodby a tunely všemožných velikostí.

Existuje tu celý podzemní svět, uvědomil jsem si, a my o něm nemáme ani tušení. Ta myšlenka mě trochu znepokojila. Jakou šanci bychom měli proti takhle vyspělé civilizaci?

Nějakou dobu jsem ještě rozjímal a obdivoval okolní prostor. Potom jsem se vydal k jedné z větších chodeb. Musel jsem se odtamtud nějak dostat. Mírně se mi motala hlava a stále jsem se cítil trochu divně, nešel jsem tedy příliš rychle, ale aspoň jsem už mohl chodit.

To mi připomnělo nočního tvora a jeho ledový dotek. Dalo by se říct, že mě zachránil, přesto ve mně vzpomínka na něj vyvolávala jisté znepokojení. Pomyšlení, že bych ho měl potkat znovu, mě děsilo. Doufal jsem, že odešel někam daleko. Doufal jsem, že se už nevrátí. Nějak jsem však tušil, že je to nevyhnutelné a že s tím nemohu nic udělat. Byl jsem s ním propojen.

Pomalu jsem se přiblížil k jednomu většímu tunelu. Na stěnách okolo vstupu bylo vytesáno několik děsivých reliéfů. Nejspíš se jednalo o pár výjevů z mytologie stavitelů. Když jsem je nahmatal svými prsty, pocítil jsem jejich mistrovské provedení. Nenašel jsem jedinou stopu po použití jakýchkoliv nástrojů. Něco takového by nesvedl snad žádný kamenický mistr. Byl jsem tím tak upoután, že jsem ani nezpozoroval, že se mé prsty od včera jaksi protáhly.

Pod jedním reliéfem jsem narazil i na nějaké pokroucené znaky. Jednoznačně muselo jít o písmo. V tu chvíli jsem byl už naprosto přesvědčen, že se nejedná jen nějaký primitivní živočišný druh, který se stará jen o vlastní přežití. Nepochyboval jsem, že jde o nevídaně vyspělé společenství s vlastní kulturou a božstvy. Vybavoval jsem si mnoho lidských legend, v nichž figurují jiné vyspělé rasy a inteligentní fantastické bytosti, vždycky jsem se však domníval, že jde o pouhé pohádky, se kterými se straší děti. Tohle bylo něco jiného. Něco skutečného.

Vkročil jsem do chodby a vyrazil vpřed. Byl to jakýsi půlkruhový tunel. Zem byla stále pokrytá tou hustou pavučinou a měla mírné nerovnosti, zatímco stěny byly dokonale hladké. Představil jsem si, jak by se asi leskly, kdyby na ně zasvítila trocha denního světla. Strávil jsem chvíli v té představě a došel jsem zajímavému zjištění – totiž, že o takový pohled vůbec nestojím. Světlo by se sem nehodilo. Bez něj je to tu lepší.

Šel jsem dlouho a má cesta zůstávala dlouho stejná. Celé hodiny vedla stále rovně, dál a dál jako by nikdy neměla dojít konce.

Mohlo by se zdát, že taková cesta pro mě musela být velice vyčerpávající a zároveň zdrojem nejistoty – vždyť jsem ani nevěděl, zdali vůbec jdu správným směrem; jenomže opak byl pravdou. Cestu jsem si užíval. Jakmile jsem překonal počáteční nevoli a pocit nevítanosti, naplnil mě vnitřní klid. Časem jsem si zvykl na podivnou atmosféru toho místa a po nějaké době mi dokonce začala připadat přátelsky. Skoro mi bylo líto, že to místo musím opustit. Už jsem ani nevnímal ten hnilobný zápach, který všude panoval.

Po nějaké době jsem se ocitl v kulaté místnosti. Byla mnohem menší než ta, v níž jsem se poprvé probudil. Měla v průměru nanejvýš tak deset metrů. Za sebou jsem měl chodbu, kterou jsem přišel a z tohoto místa jsem se mohl vydat čtyřmi dalšími. Byl jsem na jakési křižovatce. Všechny tunely byly podobně veliké a každý měl kolem vchodu vyobrazených několik mytologických výjevů. Pro lidské oči by bylo nemožné je v této temnotě spatřit, a já jsem stejně viděl každý detail. Můj nový smysl mi to umožňoval.

Většině reliéfů jsem bohužel nerozuměl a netušil jsem, co znázorňují, ale i tak jsem si všechny pozorně prohlédnul, a nakonec jsem se vydal chodbou po mé pravé straně. Vybral jsem si podle jednoho z výjevů. Znázorňoval několik podivně protáhlých postav, prchajících před oslepující září. Vyložil jsem si to jako strach před sluncem a předpokládal jsem, že by tato cesta mohla vést na povrch. Mohl jsem se zcela plést, ale bylo to jediné vodítko, které jsem nalezl.

Šel jsem tunelem něco přes hodinu, když jsem dostal povědomý pocit, že mě někdo sleduje. Kdesi za mnou jsem slyšel tiché našlapování pronásledovatele. Věděl jsem, že mě smysly nešálí. Neodvážil jsem se ohlédnout. Pokoušel jsem se zachovat klid a jít dál jakoby nic. To však nebyl lehký úkol.

Přestal jsem se ovládat. Začal jsem mírně zrychlovat krok a brzy jsem se dal téměř do běhu. Zoufale jsem se snažil tomu tvorovi uprchnout. Věděl jsem, že když se ohlédnu, nebude už pro mě cesty zpět. Mé tělo zcela ovládal neracionální strach a ve mně vřel myšlenkový souboj. Téměř jako bych měl na svou situaci dva naprosto protichůdné pohledy. Byl jsem vyděšený jako malá myška zahnaná do kouta – toužil jsem uniknout. Přesto jsem si uvědomoval, že tento strach, který mě žene vpřed není skutečný. Byl to jakýsi vrozený obranný mechanismus, který se pouze vydával za skutečné emoce. Nechávám se ovládnout instinktivním strachem, blesklo mi hlavou. Strach potlačuje logické uvažování. Nemá smysl utíkat – kdyby chtěl, už by mě dávno dostal. Nechce mi ublížit.

Mírně jsem zpomalil a trochu jsem se zastyděl. Zbaběle utíkám před někým, kdo mě v nouzi zachránil. Pocítil jsem k tomu tvorovi upřímnou lítost. Musí tu být hrozně osamělý, pomyslel jsem si. Třeba bych tu s ním mohl zůstat.

Ta myšlenka mě náhle probrala a já jsem se naprosto zděsil. Co se to semnou děje? Uvědomil jsem si, že bojuji sám proti sobě. Proč k tomu tvorovi cítím náklonnost? Měl bych se snažit uprchnout, tak proč jsem se přiměl zpomalit? Znovu jsem se rozeběhl.

Hned jsem se však začal ptát sám sebe: Proč utíkám? I kdyby se mi podařilo dostat se ven, neměl bych kam jít. Vždyť ani nevím kdo jsem.

Má lidská stránka se tím ale nenechala odradit. Věděl jsem, proč utíkám. Běžel jsem v naději, že tunel skončí – táhlo mě to za světlem jako noční můru… přesně jako noční můru. Usmál jsem se. Mé nové, temnější já získávalo převahu.

Už jsem nebyl člověkem, kterým jsem možná kdysi býval. Stále jsem toužil po světle, ale měl jsem pocit, že bych, stejně jako ta můra, nemohl přežít ve dne. Rád bych kroužil kolem slabé svíčky, ale věděl jsem, že kdybych se moc přiblížil, čekala by mě smrt.

Zpomalil jsem do rychlosti klidné chůze. Vnímal jsem za sebou přítomnost toho tvora. Následoval mě jako temný stín.

Cesta vstupovala do další kruhové místnosti. Byla několikrát větší než ta předchozí a vedlo do ní šest dalších cest; každou z nich zdobily prastaré reliéfy. Vysoko nade mnou se leskl malý světlý otvor.

Právě ve chvíli, když jsem pohlédl do toho světle modrého oka, jsem podlehl kouzlu tohoto místa. Bylo nádherné. Už jsem nechtěl znovu spatřit slunce, nepotřeboval jsem ho. Toužil jsem poznat tuto starobylou civilizaci, naučit se jejich zvykům, uctívat jejich božstva, chodit nekonečnými tunely a v tichosti hledět na vzdálené nebe, jako na něco posvátného.

 

Už jsem se nebál. Cítil jsem pouze radost. Otočil jsem se, abych konečně spatřil svého nového bratra.

 

 

KONEC

*