Bludný kopec

S kamarádem jsme vyrazili na pěší túru přes lesy v okolí našeho města. Túru jsme si naplánovali přes několik kopců na přibližně 30km. Mířili jsme na naší chatu, která se nacházela u úpatí hor. V lesích jsme se pohybovali již od mala, a tak jsme si poměrně věřili, že to zvládneme za jeden den a nebáli jsme se jít i přes noc.
Zabalili jsme si vše potřebné, nějaké jídlo a vodu, pro jistotu i věci na rozdělání ohně. Vyrazili jsme až po obědě v dobré náladě, s vědomím, že se nic nemůže stát a zároveň s lehkou mírou adrenalinu. S příchodem do našeho cílového stanoviště pozdě v noci. Vše šlo krásně, kilometry nám ubíhali, jak po másle. Na několika kopcích jsme se na moment zastavili, abychom si dali svačinu nebo čaj a pokochali se krásným výhledem do krajiny. Západ slunce jsme sledovali ohromeně z jedné vyhlídky na hoře Plešivec. Nebeská podívaná byla nádherná a nás to naplnilo klidem a nadějí. Po západu slunce se razantně ochladilo a začala pomalu, ale jistě padat na horskou krajinu dusivá tma. Jak jsem psal lesy jsme znali, tak jsme opět vyrazili na cestu bez nějakých náznaků nervozity ze tmy, měsíc sice nesvítil, ale byla jasná noc a svit hvězd nám posloužil také dobře. Cesta z kopce, která byla vysypána světlým štěrkem hezky svítila, a tak jsme nevyužívali ani baterky. V lese jsme dostali ten blbí nápad jako vždy a začali se strašit příběhy o děsivých stvoření co v lesích žijí. Jelikož se jednalo o lesy, kde probíhala těžba stříbra, tak zde bylo mnoho legend o trpaslících, šotkách a různé další havěti. Však jak les pomalu začal houstnout a světlo z hvězd se již tolik nedostalo skrze husté koruny smrků, začal jsem mít divný pocit na zátylku, jako by nás něco pozorovalo. Řekl jsem tedy s úšklebkem kamarádovi: „Hale už toho nechme, nechci tě úplně vyděsit, abychom vůbec někam došli.“ Skutečný důvod byl však, že jsem začínal být solidně vystrašenej a ne jeden balvan nebo stín v lese mě polekal. A tak, mezi námi zavládlo ticho. Říkal jsem si, že budeme zanedlouho z lesa pryč, a že pak půjdeme přes osvětlenou vesnici a to nám dodá sebevědomí, nebo alespoň mě. Odechl jsem si, když jsem spatřil světla lamp a kamarádovy jsme se přiznal: „Hale byl jsem dost vystrašenej tam v lese. Jsem rád, že už jsme venku!“ On mi odpověděl, že mu to také nebylo zcela příjemné, tak jestli bych souhlasil dát si krátkou pauzu a pak až pokračovat. Na autobusové zastávce jsme si dali nějakou sušenku z našich zásob a shrnuli si průběh naší dosavadní cesty, dokonce jsme se i zasmáli nad tím jak jsme byly vystrašení. Tato cesta z kopce, jak jsme zjistili později, byl pouze předzvěst toho co teprve přijde, a když se na to podívám zpětně, tak bych si nejraději nafackoval a řekl ať se otočíme a jdeme po silnici a ne dále do lesa přes kopec, který nese název Vlčinec.
Tehdá jsme si říkali, že vzít to po silnici by byla srabárna, a tak jsme zabočili první odbočkou do kopců. Cesta se vlekla, tma snad byla ještě temnější a dusivější a já začínal být nezvykle unavený, vyčerpaný a zatoužil jsem po hřejivém světle ohně. Navrhl jsem, jestli bychom se na chvíli utábořili. Museli jsme ještě nějakou dobu jít, jelikož kolem cesty byl na jedné straně hluboký les a na druhé nepříjemný sráz. Brzy jsme naštěstí objevili odpočívadlo. Co bylo však zvláštní, tak bylo ohniště, jelikož tam bylo do pyramidy nanošené klestí i s papírem, prostě tak jenom škrtnout a máme oheň! Bylo to divné, protože široko daleko nikdo nebyl, a proč by někdo odcházel od připraveného ohně? Tak jsme raději překonali únavu a pokračovali dál. Šli jsme a šli, jenže nikde žádná odbočka, kterou jsme se měli vydat, dále hlouběji do lesa. Začali jsme se točit v kruhu, dokonce jsem na telefonu otevřel i mapu a šli jsme přesně podle ní, ale zas odbočka nikde. Bylo to jakoby nás něco varovalo před vstupem do lesa, jakoby nás tam les nechtěl pustit. Lehce jsme začali panikařit a znovu jsem získal ten pocit, jakože nás něco pozoruje, takové to divné šimrání. Mohlo uběhnout 10 minut a my se stále nemohli trefit na odbočku, když tu náhle jsme uslyšeli zvuk motoru a proti nám vyjelo auto. Rychle jsme uskočili do nejbližšího křoví a skryli se. Auto projelo a nás si řidič ani nevšiml. „Nejspíš nějakej lesník, co se zapomněl v práci,“ řekl jsem kamarádovi. Vylezli jsme ze křoví, podívali se doprava a tam byla, byla tam ta debilní odbočka, co jsme nemohli najít. Teď si myslím, že les doufal, že nás cizinec v autě objeví a odveze pryč, jenže když to nevyšlo, tak to vzdal a pustil nás dál.
V lese, v tom proklatě hlubokém lese, kde pomalu ani neprosvítali hvězdy, se nás umocnil pocit úzkosti a klaustrofobie. Čím hlouběji jsme šli a světlo sláblo, tím víc jsem měl pocit, že jsme ztraceni. Sice jsme občas vylezli na nějakou paseku, či louku, ale to je v těchto lesích velice rizikové, jelikož se zde nachází vysoká míra rašelinišť. Proto jsme si vybrali spíše cestu, která vede ve tmě v lese, ale zato v relativním bezpečí před hrozivou smrtí v bažinách. Takto jsme bloudili, naráželi do větví až jsme se ocitli na kraji lesa. Byl to samotný vrcholek kopce Vlčinec. Zvláštní mimo jiné bylo to, že jakmile jsme vystoupili z lesa ven, tak ustal vítr a vše se ponořilo do ticha. Jakoby to byl hluboký nádech před tím co nás teprve čeká. Kousek pod vrcholkem jsme objevili stavbu. Jak jsme později zjistili, tak to byl v dobách středověkých zájezdný hostinec. Budova působila opuštěně a o to víc děsivě, Její dlouhé stíny nás mrazili, její okna bez skel vypadali jako hluboké, temné oči nějaké bestie. Raději jsme urychleně vyrazili pryč. Nějakou chvíli jsme šli po hřebeni a zahlédli nedaleké město, které bylo postaveno ve stínu tohoto prastarého kopce. Světla z města nás naplnili nadějí a my dokázali znovu vstoupit do lesa.
Les byl opět temný, však tentokrát byla cesta přímá, znovu vysypaná světlým štěrkem, a tudíž se nám šlo alespoň pocitově rychleji. Míjeli jsme sklad dřeva. Vysoká hráz kulatin nás jakoby lákala ať na ní vylezeme, ať se skryjeme v nějaké skulině mezi kmeny, že na zemi není již bezpečno. Přemohli jsme tento pocit a pokračovali. Po dalších pár nekonečných minutách si pro nás kopec připravil další překvapení. Dorazili jsme k rybníku. Kromě skřehotání žab jsme zaslechli i takové jemné radostné zachechtnutí, jako kdybychom vlezli lovci do pasti. Vzduch zaplnila vůně tabáku. Chechtání bylo stále zřetelnější, společně s žabím zpěvem, získávalo na intenzitě až nás oba začalo mrazit na zádech. Zrychlil se nám dech a my už zcela propadli zoufalství, nohy se nám chtěli rozeběhnout, však tělo stále zůstávalo jako přimražené. Co se to v té tmě tak směje, co to kouří ten tabák? Je to snad hastrman z legend, nebo snad něco ohavnějšího. Ani jeden z nás to nehodlal zjistit. Prostě jsme začali utíkat. Cesta byla přímá a už, už jsme viděli světla lamp z vesnice, jenže se to stalo znovu. Museli jsme překročit opět bludný kořen. Čím více jsme se přibližovali konci tím víc jsme se od něj vzdalovali. Pokaždé když jsme došli k určitému bodu na cestě, jakoby někdo lusknul prstem a my byly opět u rybníku. Momentálně jsme již zcela propadli panice, moc tomu nepomohly ani záhadné zvuky, které byly kolem nás. Znělo to jakoby nás něco obkličovalo. Nejdříve zapraskání větviček zleva, pak zašustění listí zprava. Zvuky se přibližovali, tento temný prastarý kopec nás prostě nehodlal pustit. Sebral jsem odvahu a mrštil do temnoty klacek, který jsem využíval místo vycházkové hole. Ozvala se tupá rána, ale ne jako kdybych zasáhl strom, znělo to jako když jsem trefil nějaké živé tělo. Ozvalo se zaúpění, z toho zvuku nám ztuhla krev v žilách. Díky tomu se jen na malý moment náš věznitel přestal soustředit a nám se podařilo uprchnout. Zadýchaně jsme vběhli do vesnice. Nezastavovali jsme se, jen na malý moment jsem se otočil zpět. Na kraji lesa tam kam ještě nedosvítila lampa stála postava. V šeru byla špatně rozeznatelná, ale stála tam a jen se koukala. Byl to predátor, kterému právě utekla kořist.
Zastavili jsme až na druhé straně vesnice pod jednou lampou, udýchaně jsme na sebe pohlédli, oba dva jsme měli v očích děs smíchaný s nechápavostí školáka. Těžce jsme oddechovali, řekl jsem: „Co to k čertu bylo?“ Kamarád neřekl nic jen vydýchával závod o život co právě uběhl. Bezeslovně jsme se shodli, že si zde na chvíli sedneme a odpočineme pod bezpečným světlem lampy. Jelikož byla zima, tak jsme rozdělali i vařič a připravili si čaj a snědli pár posledních sušenek. Začala nás přemáhat únava, a tak jsme se shodli, že bychom měli pokročit dále, jen ať jsme už v bezpečí chaty a co nejdále od toho děsivého kopce. Raději jsme dále už pokračovali po silnici. Bylo asi půl 11, tak už nehrozilo, že pojede moc aut a my mohli jít relativně bezpečně. K chatě už to bylo opravdu kousek, možná 3 kilometry. Míjeli jsme uměle vysazený lesík topolů na biomasu a znovu to přišlo, mraky zakryli hvězdy a obloha potemněla, nikde žádná lampa veřejného osvětlení. Zrychlil se nám dech. Něco zašustělo mezi stromky. Řekli jsme si, že to ne, to zajisté už bude jen nějaké zvíře a suše jsme se zasmáli jako důkaz, že jiná možnost ani není. Jenže, co když to zvíře nebylo.
Na chatu jsme dorazili něco málo kolem půlnoci, vyčerpaní a vymrzlí, jsme pouze shodili své bagáže a šli rovnou zalehnout do bezpečí postele. Byli jsme příliš vystrašení, tak jsme si přirazili postele blíž a zanedlouho nás ovládl bezesný spánek. Mohlo být kolem půl čtvrté ráno a ozvalo se opravdu něco nepříjemného. Nejdříve to probudilo kamaráda a ten probudil mě. Znělo to jako škrábání na okenice. Slyšeli jsme, jak pod drápy praská dřevo. Pak škrábání utichlo, ale znovu se ozval onen chechot. Našel nás! Snažili jsme se nevydat ani hlásku a nekouknout z okna ven, i když jsme podvědomě cítili, jak se to stvoření tmy na nás kouká. Stále jen se chechotal. Naší spásou byly první sluneční paprsky. Ulevilo se mi když mě sluníčko pošimralo pod nosem. Konečně jsem vstal a koukl z okna, ale nikdo tam nestál. Uf odechl jsem si. Avšak předčasně, slunce ještě zcela nevyšlo, odvracená strana chaty byla stále zahalena do noci, a když jsem tam pohlédl, tak jsem spatřil vysokou postavu z naší noční můry. Náš trýznitel byl v obličeji vyhublí, bledý, s úsměvem a vyceněnými zuby na nás hleděl. Z úst mu kapaly sliny, mokré kudrnaté, lehce proplešatělé vlasy mu splývali do tváře a on vydával jen ten mrazivý chechot. Slunce povylezlo víš a začalo oslňovat i zadní stranu chaty. Tvor si s mlasknutím olízl rty a zakřehotal jakoby žabím hlasem: „U VI DÍ ME SE.“ Zmizel. Seděli jsme na posteli a ani jeden z nás se nedokázal pohnout. Z chaty jsme vylezli až v 10 hodin. Na okenicích po škrábancích nezbyla ani památka. Jen pod okny zůstali louže.
Dnes už je to měsíc od návratu do civilizace a mě i kamarádovi se stále zdají zlé sny o kreatuře co nás honí po lese a my se schováváme mezi kmeny pokácených stromů. Udělali jsme si proto menší výzkum a zjistili po chvilce hledání na internetu, že Vlčinec byl v minulosti místo setkávání čarodějnického spolku. V hostinci který jsme míjeli bydlel hostinský, který okrádal a vraždil důvěřivé pocestné co se k němu přišli vyspat, avšak o Hastrmanovi jsme žádnou pověst nenašli. Je možné, že zde čarodějnice provedli rituál, při kterém vyvolali tohoto vodního démona. Oba jsme se zapřísáhli, že už do toho lesa nikdy nevkročíme.

Však už teď vím, že to nedokáži dodržet. Je to jako by nás Hastrman začaroval, každou noc se mi zdá, jak vstupuji k němu do vodního vězení a každé ráno se probudím jinde. Jsem snad náměsíčný? Po minulé noci jsem objevil na těle škrábanec a u s své postele louži. Bojím se, že mě brzy dostane, nevím jak dlouho se dokáži bránit. Kamarád se mi už nějakou dobu neozval, tak už mám v hlavě jen ten nejhorší scénář. Co když ho Hastrman ve spánku navedl zpět k němu do rybníku? Kdy přijdu na řadu já?