Muzika

Byl letní večer. Na černé hladině se odrážely dlouhé žluté obdélníky hospodských oken. Do tmy se rozléhal družný hovor a někdo vytáhl kytaru.

Sedělo se venku i uvnitř, společnost byla pestrá. Chataři ze zahradní kolonie, kteří přišli na jedno točené, dvě rodiny, co tu zakončily vycházku a nechtělo se jim ještě domů, parta očouzených čundráků s krosnami naskládanými u plůtku, pár místních strejců-štamgastů…

Na stolech se mísily sklenky piv i limonád, hrnky s kávou i talíře s jednoduchými večeřemi z friťáku.

Nikdo nezvedl hlavu, když se se ke stolku pod starou lípou posadil nový host. Zajímavé na něm bylo snad jen to, že si na vedlejší židli odložil staré houslové pouzdro - a že navzdory letnímu horku měl přes bílou košili přehozený lehký kabát. Z blíže nevysvětlitelných důvodů z kabátu nenápadně a zvolna odkapávala voda.

 

Hannes si prohlížel společnost i hospodu, která tu stála už od 15. století. Samozřejmě, po někdejší chalupě tu nebylo ani stopy. Snad sklep, ten by mohl být původní… Za ta staletí se tu přehnaly dějiny i velká voda.

Mladý, trochu obtloustlý hostinský se zastavil u stolku: “Co si dáte?”

Objednal si pivo a sledoval, jak na lístku přibyla první čárka. A upřímně byl zvědavý, jestli ten účet bude muset na konci večera zaplatit.

 

Ostatně proto hlavně tu byl. Zjistit, co všechno se změnilo.

A pak ještě kvůli muzice.

 

Večer pokročil, čundrácká parta s kytarou ztratila poslední zábrany.

Hannes neznal, co hráli, ale nic z toho neznělo nijak složitě. Sloka, refrén, opakování. Napil se a s tichým cvaknutím otevřel pouzdro.

 

Na těch houslích nebylo kouzelného vůbec nic, i když v průběhu staletí bylo dost těch, kteří by přísahali na opak. Nebyly to ani zdaleka ty první. Vlastně je považoval stále ještě za nové - pořízené v 17.století. Neodehrál na ně zdaleka tolik, kolik by si zasloužily.

A tady na ně nezahrál už přes dvě stě let. Dlouho tu nebyl - a předtím, ke konci, měl jiné starosti.

Uvidí se, jak daleko sahá lidská paměť.

 

Chvíli poslouchal a pak se chytl melodie. Písnička byla rázná, italská. Parta kolem kytary sice komolila slova, ale zpívala s vervou. Tóny houslí, které se k nim přidaly, je všechny donutily podívat se na cizího hudebníka - ale zpívali dál.

I hovor kolem utichl, lidé pozorovali nečekanou show.  

Neznámý houslista hrál tak, že se to do hospody snad ani nehodilo.

“Člověče, vy hrajete parádně,” ocenil potom Hannesův výkon kytarista, když skončili.

Jen pokrčil rameny: “Co tam ještě máte?”

Ať kytarista vybral, co vybral, zpěváci repertoár znali nazpaměť.

Hannes z něj neznal jediný kus. A co hůř - rychle pochopil, že se hudba za ty roky proměnila. Dokázal hrát s nimi, natolik dobrý byl - ale moc dobře věděl, že mu chybí základy. Že běží po rašeliništi bez pevné země pod nohama.

Vztekle stiskl zuby. Ten dlouhý spánek v mezisvětí ho obral o víc, než jen o čas. Ale aby to vzal čert, jestli nedokáže najít cestu zpátky do tohohle proudu. Vodě rozumět musel, tam nebylo na výběr - ale muzika byla jen jeho, jeho vlastní doma.

Z neradostných úvah ho vytrhl hlas hospodského, který před něj postavil novou sklenici. Tentokrát se na objednávku neptal.

“Nechcete teď vybrat vy?” řekl místo toho a znělo to překvapivě opatrně.

Společnost se toho nápadu ale rychle chytla. Všimli si, že se jejich houslista každou písničku učí s nimi - a to moc nedávalo smysl. Tyhle věci znal přece každý.

Hannes zaváhal - ale jen na chvilku.

“To si dáte chvíli přestávku,” kývl na partu.

Nevadilo jim to.

Ještě míň, když začal hrát.

Hosté odložili sklenice a ztichli.

Nebyla to jenom stará skladba. Byla zdejší. Kdysi se narodila na těchhle březích, z vody, která se hnala korytem Labe i prostupovala půdu na kilometry okolo. Byla to skladba,která ty, kteří také pocházeli z tohohle kraje, brněla v ploskách nohou.

Jeho melodie.

Jeho řeka.

Jeho poříčí.

Když housle zmlkly, chvíli se nestalo nic.

Tak dlouhou, až se lekl, že nejen, že nezná novou řeč - že i ta stará pozbyla smyslu.

Pak se lidé probrali a začali tleskat.

Hannes vydechl a kývl na hospodského.

“Půjdu.”

A hospodský, který si najednou vzpomněl na fantastické pohádky svého dědečka o jejich hospodě, zmuchlal účet s nevelkou útratou ve zpocené dlani.

“Zas se stavte.”

Vodník přikývl, zavřel ošoupané dřevěné pouzdro a zmizel v noční tmě.

 

Nikdy tu neplatil.

Ale na druhý den se v hospodě na grilu opékaly čerstvé ryby.

 

 

_____________
Post Scriptum:

“Marie!”

Žena hospodského unaveně odložila spící dítě. “Co se děje?”

Její muž vrazil do dveří s divým pohledem, který se k jeho dobrácké kulaté tváři moc nehodil: “Každý pátek se tu bude hrát muzika! A vezmeme si hypotéku! Postavíme konečně dům a tady v hospodě nahoře bude apartmán!”

Vytřeštila na něj oči: “Františku… zbláznil ses?”

“Ne!” zasmál se zběsile  hospodský, “Ale dědeček měl pravdu. Měl úplně ve všem pravdu! Hastrman se vrátil!”

Marie tu noc plakala a zapřísahala muže, ať jí dovolí zavolat doktora. Ale František byl neoblomný. Dokud se bude pan Hannes se svými houslemi vracet, obchody půjdou skvěle. Tak to děda říkával a celé se to u nich v rodině tradovalo po generace. Vodnické housle udrží hospodu plnou.

 

——

 

“Potřebuju pomoc, děvče,” odchytil Hannes Helu v Paláci.

“A s čím?” podivila se.

“S hudbou,” přiznal vodník nerad, “uteklo mi toho moc. Potřebuju se učit.”

“A že si neřekneš Stínovi?”

Vodník si odfrkl: “Ten je muzikálně k ničemu.”

“Náhodou hraju obstojně na klavír!” ozvalo se dotčeně z chodby.

“Žes mi to nikdy neřekl?!” houkla Hela zpátky.

Stín se objevil ve dveřích: “Proč by tě to zajímalo?”

“Vidíš?” podíval se na ni vodník významně. “Naprosto k ničemu.”

Včelařka si povzdechla. Jak jenom shrne moderní hudbu někomu, kdo naposledy považoval za módní výstřelek Franze Liszta ?