Kauru a kosti

Kauru a kosti

Praču (ten, kdo mluví s duchy a čaruje) seděl v křoví a kadil, když ho nabral a probodl kauru (srstnatý nosorožec). Ti se často v našich lesích neobjevovali. Žili jsme v Pismii, což jsou kopce mezi dvěma pralesy. Nikdy tu nevyrostly vysoké stromy, a tak tudy táhla velká stáda zvířat. V zimě se objevovali i kauru. Těch táhlo vždy do deseti, jedna větší rodina. Roztržený a rozdupaný praču byl objeven až navečer. Jeho tělo jsme nabídli ohni, jinak by ho v noci roztahali vlci.

Jeho smrt byla pro nás šok, protože praču byl jediný, kdo rozmlouval s duchy. Odcházel často stranou tábora, kde prováděl své rituály, a tím přitáhl nějaké stádo zvířat, které jsme bez problémů pobili. Nevíme, jak to dělal, ale zvířata, která praču zavolal, byla jako omámená. Až na tohohle nosorožce, který se s rodinou pásl za hřebenem a najednou se sám rozeběhl na pračua. Podle stop jsme zjistili, že ubožák sotva přišel, nestačil ani kouzlit a už ho ten obr rozdupal. Nikdo nevěděl, co to znamená. Jsme prokletí? Měli bychom odejít? To nikdo nechtěl. Od podzimu jsme si při okraji lesa vyhloubili pěkné zahraby. Napůl v zemi, napůl nad zemí. Sníh nás hezky zasypal a ledové větry do podzemnicí nevanuly.

Po smrti pračua padla na celou pospolitost sklíčenost. Jen starý lovec Ajru se usmíval. Duchů se nikdy nebál. Vždy jim přikazoval:
– Sem! Na špičku šípu!
Nebo:
– Sedni na hrot oštěpu!
A s tím šel lovit. Byl to jeho zvyk.

Teď Ajru všem doporučil, ať jdou spát, a před usnutím, ať dají ruce za uši a řeknou duchům:
– Řekni mi to.
Ráno si pak povědí, co jim duchové poradí.

Znejistělá pospolitost, plná obav, ho poslechla a ráno se sešli u velkého ohně. Nikomu se prý nic nezdálo, ale Ajru řekl:
– Málo!
A odešel probudit bláznivou Šéru. Tou každý pohrdal. V hlavě to neměla v pořádku a občas ji popadl záchvat.
– Řekni nám, ó moudrá, co se ti dnes zdálo.
začal Ajru a uklonil se jí.

Šéra mhouřila oči a mnula si zhmožděné zápěstí po tom, co ji sem Ajru surově odvlekl. Líbilo se jí být v centru pozornosti.
– Šéra moudrá?
– Tak, hučeli někteří.
– Šéra praču!
troufala si dívka.

Bláznivka šamanem? Klidně, proč ne. Ale dokaž, že na to máš, naznačovaly grimasy lidí.
– Šéra praču, až budeš mít sen.
– Mám!
– Ču (duchové) řekli?
– Tak! Řekli Šéře.

A dívka se roztančila kolem shromážděné skupiny.
– Co říkají duchové? Pověz nám, naléhali lidé.
– Ajru jít lovit. Zabít kauru.

To se starému lovci líbilo. Ale Šéře tak úplně nedůvěřoval. Zeptal se proto:
– Co bude dělat Šéra?
– Obřad. Zavolám kauru.

Naznačila dupání a funění nosorožce a všichni si vybavili smrt jejich pračua.
– Nerozdupe kauru?
Dívka dál tančila a vrtěla hlavou.
– Nedupe. Poslouchá jako malé dítě!
– Sama jsi malé dítě, uchechtl se Ajru, ale přichystal si oba oštěpy.

Mladíci se nabídli, že půjdou s ním. Kauru nikdy nelovil jeden lovec. To bylo velmi nebezpečné. Ale Šéra se postavila proti.
– Teď si vezmi Šéru!
nařídila lovci před odchodem a zvedla suknici.
Ajru odmítl.
– Nejsi moje žena. Nechci se o tebe starat.
– Starám se o všechny. Taky se starej.
Ajru váhal, zbytek kmene se díval.
– Budeš mít kouzlo Šéry.

Ajru poslechl a o několik hodin později stanul proti mohutné chlupaté potvoře, která sklonila kel a promluvila:
– Mohu vás zabít všechny. Jednoho po druhém. Ale neudělám to. Chci, abyste vyryli příběh o mém životě. O síle a dobrém životě, aby nás provázel.
– Kam to máme vyřezat?
– Vašimi ostrými kameny do mých kostí. Ty pak zaneseš zpátky sem, kde jsme se setkali. Kosti posílí mou rodinu a až přijde čas, jedno z nich si za několik zim může sem pračua zavolat.
– Ta naše bláznivka?
– Ano, vaše praču.

Lovec zahučel překvapením. Tak je bláznivá, a přece mocná.

Kaurovi slíbil ten rituál vykonat. Zvíře padlo na první rozmach jeho oštěpu.

Vrátil se do tábora a sklonil se před Šérou.
– Ano, jsi praču. Máme maso a rituál, který k nám přivede další kauru.
Dívka přikývla:
– A také máte ochranu. Žádný kauru nikoho nerozdupe.
– Huh! Tak!
přisvědčovali v úctě všichni.
– Teď Šéra tvoje žena?
Ajru váhavě přikývl.

Vypravil se na lov ještě sedm zim, než zemřel vyčerpáním. Kosti vždy vyřezal a přál na nich sílu a ochranu mnoha stádům. Nejen jedné rodině. Tak se do blízkosti našeho tábora začala stahovat i stáda sobů, jelenů a dalších zvířat. Šéra byla mocná. Ajru starý. Jejich syn usměvavý. Byl miláčkem duchů a uměl uklidňovat i záchvaty matky.

Místo vyřezaných kostí je za kopcem už stovky let. Kojoti a supi je možná sežerou, ale jejich kouzla trvají. A trvá i pohled Šéry, která jako duch provází každého lovce, který slouží duchům. Tak zůstává navždy živá a v srdci všech.

....

Pokud se vám příběh líbil, napište mi do komentáře, co ve vás zanechal.

Další povídka vyjde za týden ve středu.