Mezi světy a bohy 2.2

Probrala mě strašná bolest v zátylku. Zašmátral jsem tam rukou a nahmatal díru v lebce. Tohle přece nemůžu přežít. Díra byla hluboká nejmíň tři centimetry a krev v ní už zaschla.
Přesto jsem žil a cítil se normálně. Rozhlédl jsem se po okolí a uviděl své nahé tělo ležet o pár metrů dál. Tedy teď už to nebylo moje tělo. Bylo to tělo franského bojovníka Sigiberta pokryté mnoha bodnosečnými ranami a z prsou mu čouhal šíp.
Podíval jsem se na své ruce. Byly ohromné a nažloutlé. Lada nekecala byl jsem v těle Dobrovoje.
Dobrovoj je můj druh z rodu Kudrigurů, což je jeden z avarských kmenů. Nejde o drobného Asiata. Dobro má konstituci mohutného mongolského zápasníka, tělo samý sval, odhadem přes metrák živé váhy a okolo 180 cm výšky. Krátké černé vlasy, šikmé oči a mongolský obličej.
Žádný krasavec nejsem, ale jsem naživu. Teď musím něco udělat s tou ranou v hlavě. Můj zdroj síly byl i zde v hrudi a byl naplněn po okraj. Zaměřil jsem se na ránu v hlavě a ta se postupně uzdravila, díra zmizela.
Čas zde musel běžet jinak. Krev z některých Sigiho ran ještě nezaschla a já byl v nemocnici pár týdnů. No, to je asi jedno.
Stál jsem na louce u lesa jen ve spodkách. Koně, zbraně, zbroj a zásoby byly pryč. Měl jsem nové tělo, vzpomínky a zkušenosti. Jsme teď tři v jednom: Pepa, Sigi a Dobro - trojjediný polobůh, bohatýr nebo démon, těžko říct, ale určitě ne obyčejný člověk.
„Bože,“ zvedl jsem ruce k nebi, ani nevím proč. Na křesťanského boha jsem nikdy nevěřil.
„Vidím, že jsi konečně prozřel Dobro,“ ozvalo se shůry.
Strachy jsem zcepeněl. Tohle nebyla Lada, hlas byl jednoznačně mužský, a ještě v avarštině. Naštěstí mi zůstaly Dobrovi znalosti.
„S kým to mluvím?“ rozhlížel jsem se po okolních stromech. Třeba si ze mě někdo dělá srandu.
„Vím, že jsi se zaprodal Slovanům, ale nejvyššího boha snad poznáš?“
„Tengri, jsi to ty, můj stvořiteli?“ zaimprovizoval jsem.
„Koho jiného jsi čekal?“ zahřmělo nade mnou modré nebe.
Asi neví, že se vídám s Ladou. Radši mu to nebudu říkat.
„Nevím, nikdy jsi na mě přímo nepromluvil,“ omluvně jsem sklopil oči.
„Nebylo toho potřeba, ale teď chci, abys předal můj vzkaz Kubratovi.“
„Chánu Kubratovi?“
„Jistě, komu jinému. Nemohu s ním mluvit přímo, ale ty se mnou ano. Takže pojedeš na jih a vyřídíš vše, co ti řeknu. Teď si jdi vzít své věci. Ti zbojníci jsou kousek odsud směrem na západ. Od nynějška jsi můj vyvolený a nemůže tě zranit žádná pozemská zbraň.“
Hlas utichl a já dál zíral do nebe bez mráčku.
Nyní jsem sluhou dvou bohů. Dostávám se mezi mlýnské kameny. Z toho bude pěkná šlamastyka.