Mezi světy a bohy 2.5

Procitl jsem se vedle dohořívajícího ohně. Slunce zapadalo, a tak jsem rychle přiložil, přestože bylo léto. Z nebes zazněl ostrý vřískot a shora na mě padal obrovský objekt. Kdybych byl ve své době, tak by to byl nějaký dron s kolmým přistáním. Rozpětí měl určitě okolo pěti metrů, ale postupně se zmenšoval, a když prolétl nad korunami stromů, byl to obyčejný dravec velikosti káněte.
Pták se zastavil ve vzduchu kousek nad mojí hlavou a já nastavil svoji sukovici vodorovně před sebe, aby mohl usednout, což ihned udělal. Ruka se mi prohnula, vůbec nebyl lehký. Položil jsem sukovici na zem a čekal, co se bude dít.
„Nazdar Dobrovoji, máš pro mě něco k jídlu?“ ozvalo se mi v hlavě. Telepatie, výborně, to se může hodit.
„Něco zkusím najít, co by sis dal? Předpokládám, že jsi Rarog,“ usilovně jsem zformuloval slova ve své hlavě. Doufám, že mi nebude číst myšlenky.
„Číst myšlenky moc neumím, ale když budeš myslet moc nahlas, tak jo. Dal bych si nějaké maso a říkej mi Rarach, jako všichni,“ raroh otevřel zobák a slabě zapískal jako obyčejný dravý pták.
Na té telepatii musím zapracovat, ale mohlo by to být super. Mlčky jsem se zvedl a začal znovu prohledávat pytle zbojníků. Po chvíli hledání jsem našel uzené maso, které jsem ptákovi hodil.
„Nejsem žádný pták! Jsem Rarach, ohnivý démon, duch ohně a větru. Když budeš drzý, tak tě spálím a Ladiny rozkazy mě nezastaví, človíčku. Sice ti mám pomáhat, ale má trpělivost má své meze. Ladě dlužím jednu maličkost, a proto jsem tady, ale nejsem tvůj sluha nebo otrok, aby bylo jasno!“ rozčílil se démon a celý se načepýřil. Zároveň plivnul mým směrem a ohnivá slina mi zapálila nohavice u kalhot.
Začal jsem hasit oheň dlaněmi, ani jsem nepomyslel, že se při tom popálím. Během chvilky se mi vše podařilo uhasit a já zíral na své ruce a nohy. Žádné popáleniny tam nebyly. Tengriho nezranitelnost mě chránila i proti ohni. Rarach na mě nemůže a tohle si nebude dovolovat, to si musíme vyjasnit.
Jeden rychlý parakotoul a byl jsem vedle něj a držel ho za krk.
„Tohle teda ne, ty kuře jedno! Já nejsem žádnej malej človíček, jsem vyvoleným bojovníkem Lady a Tengriho. Ty jsi sice ohnivý démon, ale nebudeš na mě nic zkoušet. Buď budeme spolupracovat, nebo leť do prdele,“ vyslal jsem své myšlenky a přitom držel hlavu démona před sebou tak, aby se mi díval do očí a zároveň třepal drápy ve vzduchu.
„Jasný, nevztekej se, Dobro, dyť ti ten ohníček nemoh nijak ublížit. Pusť mě, nějak se domluvíme, nebo půjde každý svou cestou,“ uslyšel jsem hlas v hlavě, který zněl jako u škrceného.
No což, zkusím ho pustit. Ohněm mi neuškodí a snad se rozumně domluvíme.
Rarach dopadl na zem, lehce se otřepal a pomalu došel k jedné z mrtvol, které se válely všude okolo. Skočil na odkrytá záda a začal se krmit.
„To uzený si strč do řiti, mam radši syrový,“ zasyčelo mi v hlavě.
Proti gustu žádný dišputát, maso jako maso. Zvednul jsem uzený a zakousl se do něj.
Oba jsme jedli, a přitom se na sebe podezřívavě koukali.