Vysoká hra

Ve skladišti bylo chladněji než v přístavu.
Pytle soli a obilí sahaly až ke stropu. Dřevo podlahy pracovalo pokaždé, když po něm někdo přešel a zvuk se rozléhal prostorem.

Správce stál u pootevřených vrat a pozoroval přístav. Lodě se pohupovaly ve větru a na molu se pohybovalo několik námořníků.

Na stole za ním ležel nezapečetěný svitek. Jméno odesílatele znal ještě dřív, než si ho přečetl.

Nepotřeboval ho číst znovu. Věděl, co v něm stojí. A věděl, proč přijdou.

Z přístavu se ozval tupý kovový zvuk a pak křik.

Uhladil si rukávy kabátu a ustoupil od vrat. V chladu skladiště mu stékal pot po zádech.

Podlaha se ozvala dřív, než se otevřely dveře.
Kroky byly pomalé a těžké.
Tři muži se zastavili u stolu.
Vrata zůstaly otevřené. Zvenku sem doléhal vítr a vůně moře.

„Máte to?“ ozvalo se do ticha.
Hlas byl klidný a jistý.
Správce přejel pohledem po svitku na stole, jako by ho viděl poprvé. Pak ho vzal do ruky.
„Vím, co v něm stojí.“
„Tak to víš, proč jsme tady.“
Správce si cizince pečlivě prohlédl.
Muž u vrat byl široký v ramenou, dlaň měl položenou na jílci meče, ale nesvíral ho.

Správce odložil svitek stranou.
„Vím.“
Chvíli bylo slyšet jen vzdálené hlasy z mola.

„Kolik?“ zeptal se muž.

Správce si navlhčil rty.

„Dvojnásobek.“

Muž u vrat se sotva znatelně pousmál.

„Za to, že přivřeš oči?“

„Za to, že je otevřu jinde.“

Ticho zhoustlo.

Jeden z mužů u stolu si odkašlal. Druhý pohlédl ke dveřím.

„Půlku dostaneš hned,“ řekl široký muž. „Zbytek až bude loď na vodě.“

Správce zavrtěl hlavou.

„Všechno.“

„Nedůvěřuješ nám?“

„Nedůvěřuju nikomu, kdo přichází s rukou na meči.“

Muž ruku z jílce nestáhl.

„Riskuješ hodně.“

„Vy taky.“

Vítr se opřel do vrat. Dřevo zasténalo.

Široký muž udělal krok blíž ke stolu.

„Jsi jen správce skladu. Nejsi nenahraditelný.“

„A vy jste jen hosté,“ odpověděl klidně.

Pohledy se střetly. Krátce. Tvrdě.

„Polovinu teď, polovinu při nakládce,“ zkusil to muž znovu.

Správce zavrtěl hlavou podruhé.

„Dvojnásobek, na ruku. Jinak dneska v noci žádná loď neodpluje.“

„To nemůžeš zaručit.“

Správce kývl směrem k přístavu.

„Můžu.“

Kovový náraz se ozval znovu. Tentokrát následoval hlasitý výkřik.

Muži u stolu ztuhli.

„Co jsi udělal?“ zeptal se široký muž tiše.

Správce si uhladil rukáv kabátu.

„Jen jsem otevřel oči jinde.“

„Ty jsi nás práskl?“

„Ne, jen jsem rozložil sázky,“ řekl. „A nechal vás vybrat.“

Muž u stolu sevřel čelist.

„S kým hraješ?“

Správce pokrčil rameny.

„S každým, kdo má dost mincí.“

Ticho bylo tentokrát jiné.

„Myslíš, že tě ochrání?“ zeptal se široký muž.

„Nemusí,“ řekl správce. „Stačí, když si budou myslet, že by mohli.“

Venku se ozval dusot. Rychlé kroky. Rozkazy. Kov o kámen.

Muži u stolu si vyměnili pohled.

„Kolik jsi dostal od nich?“ zeptal se jeden z nich.

„Zatím nic.“

„Tak proč to děláš?“

Správce se lehce pousmál.

„Protože vy zaplatíte víc.“

Muž udělal další krok.

„Můžeš skončit s nožem v zádech.“

„Můžu,“ přikývl správce. „Ale dneska to nebude.“

„Proč ne?“

Správce se naklonil přes stůl.

„Protože kdybych zmizel dřív, než loď vypluje, zapečetěná zpráva půjde jinam. A s ní i jména.“

Mužova ruka na jílci ztuhla.

„Blafuješ.“

„Možná.“

Další kovový náraz. Tentokrát těsně za vraty.

Správce se narovnal.

„Takže. Dvojnásobek. Celý. A ještě jednu věc.“

„Jakou?“

„Místo na lodi.“

Ticho.

„Chceš zdrhnout.“

„Ne,“ řekl správce tiše. „Jen nechci zůstat u stolu, až se karty otočí.“

Muž si ho dlouho měřil pohledem.

„Hraješ vysokou hru.“

„Tak to je dobře, že mám na vklad.“

„Až budeš na palubě, už nejsi správce. Jsi náklad.“

„S tím počítám.“

„A náklad se někdy ztratí.“

„Jen když ho nikdo nehledá.“

Široký muž se na něj dlouho díval. Pak pomalu přikývl.

„Pojď s náma.“

Venku zaduněly kroky.

Správce nechal svitek ležet na stole.

„Peníze dostaneš, až budeme na vodě.“ řekl široký muž.

Správce přikývl.

„Samozřejmě.“

„Když jsi rozložil sázky,“ řekl tiše, „tak doufej, že víš, kdo rozdává.“

Vyšli do větru.

Na molu panoval zmatek. Dva strážní se dohadovali s námořníkem u vedlejšího skladiště. Pozornost byla jinde. Přesně tam, kam ji správce chtěl mít.

Široký muž ho postrčil kupředu.

„Hni se.“

Loď se houpala u mola a lana vrzala.

Správce položil nohu na lávku.

Na okamžik zaváhal.

Pak přešel na palubu.

Za ním vstoupili i muži.

„Odvázat!“ zavelel široký muž.

Lano spadlo do vody.

Loď se pomalu odlepila od mola.

Správce se otočil k pobřeží. Ve stínu skladišť se mihla postava.

Usmál se.

Hra ještě neskončila.

Loď se pomalu vzdalovala od mola. Hlasy z přístavu slábly, zůstalo jen šplouchání vody o trup.

Správce stál u zábradlí a sledoval pobřeží, dokud se skladiště neztratilo mezi ostatními budovami.

Široký muž se k němu postavil bokem.

„Kajuta je dole.“

„Děkuju.“

„Neříkal jsem, že je pro hosty.“

Správce se usmál jen koutkem úst.

„Nikdy jsem nebyl host.“

Sestoupili po schodech do podpalubí. Vzduch byl těžký, nasládlý od dehtu a mokrého dřeva.

Jeden z mužů zavřel poklop.

Zámek cvakl.

Správce zůstal stát ve stísněném prostoru mezi sudy.

Široký muž kývl na druhého.

Ten vytáhl z plátěného vaku dva těžké měšce a hodil je na sud před správcem.

Mince uvnitř tlumeně zazvonily.

„Dvojnásobek,“ řekl muž. „Jak jsi chtěl.“

Správce měšce zvedl. Potěžkal je a přikývl.

Pak si je oba zastrčil pod kabát.

„Teď jsme si kvit,“ dodal muž.

„Ne,“ řekl tiše. „Teď teprve začínáme.“

Ticho.

„Takže… kdy to chcete udělat?“

Široký muž se opřel o trám.

„Až budeme dost daleko.“

„Aby tělo nikdo nenašel,“ doplnil druhý.

Správce přikývl.

„Rozumné.“

„Nevypadáš překvapeně.“

„Protože nejsem.“

Chvíle ticha.

Loď se víc naklonila. Moře začínalo být neklidné.

„Myslíš si, že tě někdo ochrání?“ zeptal se široký muž.

Správce si sáhl do kapsy kabátu.

Muži zpozorněli.

Nevytáhl zbraň.

Vytáhl malý kovový klíč.

„Co to je?“ zeptal se jeden z nich.

„Zámek ke schránce ve skladišti.“

Široký muž zúžil oči.

„Skladiště už je za námi.“

„Ano,“ přikývl správce. „Ale schránka ne.“

Chvíli bylo slyšet jen vrzání trupu.

„V té schránce je druhý svitek. Zapečetěný. Se jmény. S vašimi jmény.“

Ticho ztěžklo.

„Blafuješ,“ řekl muž tišeji než předtím.

„Možná,“ odpověděl správce. „Ale zítra v poledne se ta schránka otevře, pokud nedám znamení.“

„Jaké znamení?“

Správce pokrčil rameny.

„Takové, které dnes večer neuvidíte.“

„Komu?“ zeptal se druhý muž.

„Tomu, kdo rozdává.“

Široký muž pomalu sundal ruku z jílce meče.

„Kolik chceš, aby ta schránka zůstala zavřená?“

Správce se konečně opřel o sud.

„Teď už nejde o peníze.“

„Tak o co?“

„O to, kdo bude příště klepat na dveře.“

Loď se znovu zhoupla. Nad nimi někdo zakřičel rozkaz.

Správce si klíč vrátil do kapsy.

„Zabijete mě,“ řekl klidně. „A zítra budou znát vaše jména.“

Podíval se jim do očí.

Široký muž ho sledoval déle, než bylo příjemné.

„Kolik lidí ví o té schránce?“

Správce pokrčil rameny.

„Jeden stačí.“

Loď se zhoupla silněji. Nad nimi někdo zaklel.

„A co je uvnitř?“ zeptal se druhý muž.

Správce si pomalu sundal rukavice. Položil je na sud.

„To záleží, kdo ji otevře.“

Široký muž přimhouřil oči.

„Nezahrávej si.“

Ticho.

„Je tam seznam,“ dodal po chvíli. „Jména. Obchody. Trasy.“

„Naše?“

„Nejen.“

Muž se poprvé zarazil.

Nahoře se ozval kapitánův hlas. Lana se napínala, vítr sílil.

„Jestli je to past…“ začal druhý muž.

„Tak je to past pro víc než jednu stranu,“ doplnil správce.

Široký muž udělal krok blíž.

„A ty v tom nejsi?“

Správce se na něj podíval klidně.

„Jsem.“

„Proč bys riskoval vlastní jméno?“

„Jméno je jen mince,“ odpověděl. „A já jich měl vždycky víc.“

Loď se prudce naklonila.

Muž se chytil trámu.

„Ty hraješ proti všem.“

Správce se pousmál.

„Ne. Já hraju za sebe.“

Široký muž se napřímil.

„Zavřete ho.“

„Cože?“ zeptal se druhý.

„Zavřít,“ zopakoval klidně. „Dokud se nerozhodnu.“

Správce nic nenamítal.

Odvedli ho do malé kajuty u přídě. Bez okna. Jen úzká pryčna a hák na zdi.

Dveře se zavřely. Zámek zapadl.

Loď plula dál.

Noc přišla rychle.

Vítr zesílil. Paluba duněla kroky. Někdo křičel rozkazy. Vlny narážely do trupu tvrději než předtím.

Poprvé si nebyl jistý.

Seděl na pryčně a poslouchal.

Ne moře.

Kroky.

Rytmus.

Čas.

Když loď prudce zahnula, myslel si, že ví, proč mění směr.
A doufal, že se mýlí.

Ranní ticho prořízl křik.

Poplach.

Loď se náhle otřásla. Ozvalo se tupé zadunění. Trup drhnul o něco tvrdého.

„Skála!“ někdo zařval.

Dveře kajuty se rozlétly.

„Ven!“ křikl námořník.

Správce vyběhl na palubu.

Pobřeží bylo blíž, než by mělo být.

Příliš blízko.

Loď se nakláněla. Muži běhali. Lana padala do vody. Někdo už skákal.

Široký muž stál u zábradlí a řval rozkazy, které nikdo neposlouchal.

Správce se k němu přiblížil.

„Mělčina,“ řekl klidně.

Široký muž se na něj otočil.

„Cos udělal?“

„Nic.“

Další náraz.

Prkna zapraskala.

„Ty jsi věděl, kde je,“ procedil široký muž.

Správce se podíval k pobřeží.

„Nikdy to nebyla jen jedna hra,“ odvětil, ale tentokrát si tím nebyl jistý.

Loď se prudce zhoupla.

Někdo ho strčil.

Paluba zmizela.

Studená voda. Slaná. Tvrdá.

Vyplaval. Nadechl se.

Jeden z měšců zmizel pod hladinou.

Kolem něj samé trosky, sudy, křik.

Voda ho stáhla podruhé, tentokrát hlouběji.
Zaplnila mu ústa a na okamžik si byl jistý, že je konec.

S úsilím vyplaval na hladinu a zamířil k pobřeží.

Když se konečně dotkl nohama dna, nikdo si ho nevšímal.

Muži z lodi bojovali o vlastní životy.

Na břehu se vyškrábal mezi kameny.

Ležel chvíli na zádech a díval se na rozednívající se oblohu.

Pak se zvedl.

Z kapsy vytáhl malý klíč.

Chvíli si ho prohlížel, přejížděl po něm palcem a váhal.

Pak ho hodil do moře.

Serin se otočil a zamířil do vnitrozemí.

U skalisek se z vody zvedla ruka a zachytila se kamene.