Přežít - Příběh bez hrdinů

Trif se zapřel lokty a pomalu se zvedl zpátky na nohy. Krvácel z mnoha ran, nejhorší byla ta na boku. Musím jít dál.
Potřebuje oheň. Ta rána se musí vypálit. Bude to ale muset počkat až do svítání. Neustále se ohlížel přes rameno. Podařilo se mu jim uniknout, i když za sebou nechával stopu krve. Měl pocit, že ho pořád sledují. Musím jít dál.

A tak šel, s vypětím sil, bolestně pomalu, ale vytrvale.

V dálce zahlédl vesnici. Byl to spíš shluk několika budov uprostřed ničeho – a za nimi východ slunce. Zrychlil krok. Ty bestie nesnesou světlo. Nejradši by se rozběhl k nejbližšímu domku, jenže se sotva držel na nohou. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Svezl se na kolena. Byli tady. Všude samá krev a pach smrti. Oheň. Potřebuju oheň.

Došel k nejbližší chatrči. Měli tu dýmník, dřevo i křesadlo. Dokonce našel nějaké čisté oblečení a měch vína. Pazourkem rozdělal oheň. Připravil si svůj lovecký nůž. Dvě košile natrhal na jakési provizorní obvazy a dopil zbytek odporného vína. Čepel nože zapíchl do ohniště a zakousl se do ruličky látky. Ruka se mu roztřásla a musel si ji přidržet. Ozval se tlumený výkřik skrz roubík a syčivý zvuk, jako když ponoříte rozžhavenou ocel do vody. Pach spáleného masa, přerývaný dech, a pak nic. Tma.

Trif sebou škubl. Musel ztratit vědomí. Oheň stále praskal, takže to nemohlo trvat moc dlouho. Strnul. Něco zaslechl – pláč? Opatrně vstal. Tělo v jednom ohni, hlava mu třeštila. Musel tohle místo prohledat. Potřeboval jídlo a vodu. Dokulhal ke dveřím. Noha mu podjela, opřel se o zárubeň. Zase ten zvuk. Došel do sousedního domku. Byl tady převrácený jídelní stůl opřený o skříň. Odsunul ho stranou a otevřel dvířka. Seděla tam dívka s koleny pod bradou a vzlykala.

„Neboj se,“ řekl Trif. „Neublížím ti.“
Nic.
„Pojď, musíme jít.“
Podal jí ruku.
Dívka si otřela obličej do rukávů a chytila se jeho paže.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.
„A-gi-lana,“ zakoktala chraplavým hlasem.
„Já jsem Trif. Vyznáš se v okolí, Agilano? Budeme potřebovat zásoby a taky nějaký úkryt, než se setmí.“
Trif se zadýchal a pokračoval: „Starý Wilk žije asi hodinu cesty odsud, mohl by –“
Skácel se k zemi. Až teď si všimla té spousty ran a podlitin. Roztrhla mu košili. Dýchá.

Když se probral, všechny rány měl ovázané a vyčištěné.
„Díky, Agi–“ rozkašlal se.
„To je lepší,“ odsekla a nepatrně nakrčila rty.
„Lepší?“
„Agi, všichni mi říkají Agi. Říkali.“
Ovázala mu ránu na noze moc pevně, pak obvaz trochu povolila.
Podala mu misku jakési nazelenalé vody. Vypil skoro polovinu a začal se dusit. V tu chvíli procitl a vyškrábal se k oknu. Slunce se posunulo k západu. Bylo už pár hodin po poledni. Jak dlouho jsem tam ležel?
„Nemáme čas, musíme vyrazit. Pomoz mi ohledat vísku, zaměříme se na –“
„To už jsem udělala,“ přerušila ho.
Rozhlédl se po pokoji. Zahlédl dva pevně svázané balíčky, hned vedle hromádky čistého oblečení a kovových předmětů.

„Měla jsem v plánu tě za chvíli vzbudit. Koukni, vím, co zabilo všechny ty lidi. A taky vím, že nemáme moc času, ale tu cestu bys nezvládl. Musel sis trochu odpočinout.“
„Máš pravdu, děkuju ti, ale už musíme vyrazit,“ zabručel Trif.
Vykročil ke dveřím a snažil se co nejméně namáhat poraněnou nohu. Oblékl si čisté oblečení a obul bytelné lovecké boty. Zvedl větší balík a přehodil si ho přes rameno. Nůž si dal za opasek. Potěžkal pohrabáč a zastrčil ho za lano.

O dveře byla opřená dlouhá dřevěná hůl – berle. Otočil se a vděčně se usmál na dívku, která mu zachránila život. „Tak pojď.“ Vzala svůj ranec, zrezivělou tupou sekyrku a uzlíček látky ze stolu. Ze stolu, jímž byla ještě před několika hodinami zabarikádovaná ve skříni.
Dívka si naposledy prohlédla světnici, zhluboka se nadechla a vyrazila ven za Trifem.

„Ten Wilk, o kterém jsi mluvil, kdo je to?“ zeptala se Agilana.
Trif se zahleděl do prázdna a po chvíli odvětil: „Přítel ve zbrani, kdysi jsme spolu sloužili.“
„Myslíš si, že nám pomůže? Co máš v plánu?“
„Já –“ Zhluboka se nadechl a promnul si oči. „Bojím se noci. On je naše nejlepší šance.“
„Taky mám strach,“ řekla a rozbalila uzlíček látky. Bylo tam nasolené maso, starý chléb a sýr tvrdý jako kámen. Nikdy v životě mu tak skrovné jídlo nechutnalo víc. Pokračovali svižným krokem na severozápad a mlčky žvýkali tuhé proužky masa.

„Kolik ti vlastně je?“
„Patnáct.“
„A kde ses naučila první pomoc?“
„Umím jen základy. Drobné tržné rány, trochu mastičkářství, bylinkářství. Otec byl ranhojič,“ odvětila, „jenže zemřel, než jsem se narodila. Máma mě pak naučila, co od něj odkoukala. Zastav se.“ Zalovila v jeho vaku, vytáhla láhev tmavě hnědé tekutiny a pořádně si přihnula.
„Byla to statečná žena,“ konstatoval Trif a vzal si od ní láhev.
Agilana na něj vrhla tázavý pohled.
„To ona tě posadila do skříně. Obě byste se tam nevešly, tak ji zatarasila a vyšla ven – vstříc smrti,“ vyvodil Trif.
„Statečná žena,“ zopakoval a napil se té pekelné pálenky.
Následovala chvíle ticha, během které si předávali láhev hruškovice.
„Kolik?“
„Co prosím?“ zeptal se Trif.
„Kolik jich bylo, že tě takhle zřídili?“
„Neměl jsem čas je počítat,“ odvětil Trif a oba se poprvé toho dne zasmáli.

O chvíli později se před nimi objevilo nevelké oplocené stavení s doškovou střechou a menšími stájemi.
„Co tady chcete?“ ozvalo se zpoza rohu, když tu k nim nakráčel statný prošedivělý stařík. Stál před nimi vzpřímený, jako by spolkl kopí.
„Vrátili se.“

„Pojďte dovnitř,“ vyzval je Wilk.
Mávl rukou ke stolu a podal měch vína spolu s poháry.
„Víte jistě, že to byli oni?“ zeptal se stařík a jedním douškem vypil pohár vína.
„Bezpochyby. Musíme se na ně připravit,“ odtušil Trif.
„Harthen,“ vydechl Wilk bez přemýšlení, „musíme do Harthenu, mají zdi – vysoké zdi, příkop, domobranu –“
„Ne,“ ozvala se Agi na protest. Doteď si jí skoro nevšímali, „je pozdě, musíme přečkat noc tady. Vyrazíme za svítání.“
„Ona má pravdu,“ podpořil ji Trif, „kolik máš koní?“
„Tři koně pro tři jezdce,“ odvětil stařík se škrobeným úsměvem.
„Wilku, budeme potřebovat kůl, aspoň sedm osm stop dlouhý, taky nějaké louče a luk. Máš luk?“
„Mám.“
„Agi, ty zatím sbalíš věci a –“ spiklenecky na ni mrkl, „prostřeš stůl.“

„Řekneš mi konečně, co máš za lubem, mladej?“ vyzvídal Wilk.
„To se ti nebude líbit, pojď se mnou.“
Došli do stájí.
„Jeden z nich nám dnes v noci zachrání život,“ vysvětlil Trif.
„Zbláznil ses, hochu, to tam radši uvážu tebe!“ kontroval Wilk.
„Na tohle nemáme čas, vojáku,“ opáčil Trif.
Ukázal směrem k západu, kde už byl vidět jen rudý oblouk. „Je to naše jediná možnost.“
Wilk mu položil ruku na rameno. „Neudělám stejnou chybu.“

Jakmile vše připravili, usedli k večeři. Agi zhotovila jakousi omáčku ze sušeného masa, koření a trochy zeleniny z malé zahrádky za domem. Každý měl svůj pohár vína. Vedle byla mísa s jablky a navrch opekla chleba od oběda. U jídla nevydali ani hlásku. Po jídle taky ne. Zapálili dvě lojové svíce, aby měli aspoň nějaké světlo, a položili je co nejdál od okna. Trif vyběhl zapálit pochodně, bylo jich celkem sedm. Stály zapíchnuté v zemi, v kruhu kolem nervózního Fleka. Poplácal koně po šíji, odolal pokušení přeřezat otěže a vrátil se zpátky dovnitř. Naposledy zkontrolovali všechny zámky a okenice. Vyzbrojili se noži a přesunuli se ke stěně. Dům byl najednou příliš malý. Na stole byl připravený dlouhý luk a toulec šípů, jen pro případ, že by potřebovali odvést jejich pozornost. Sedli si na lavici pod jediné otevřené okno v domě. Přibili na něj čtyři prkna a nechali jen dva palce úzkou štěrbinu pro oči a pro šíp. A čekali.

Flek zaržál. Zmítal sebou, kopal vzduch a plameny kolem něj jako by začaly skomírat. V dálce zahlédli prapodivné tvary – něco jako stíny, přízraky, pokroucené jako větve stromů. Pohybovaly se téměř neslyšitelně. Místo očí měly jen hluboké temné důlky, pod kterými se jim leskla černá kusadla. Vtom Trif uviděl něco, čeho si dříve nevšiml. Jeden z nich prodloužil své končetiny o několik stop směrem k oběti. Ticho prolomil strašlivý výkřik. Tak pronikavý, že snad ani nepocházel z tohoto světa a dozníval ještě notnou chvíli poté. Pak všechno pohltila absolutní tma.

Trojice se potichu přesunula do rohu místnosti, poté, co ucpali starými hadry ono úzké okno.
Nezbývalo jim nic, než čekat. Později se rozhodli trochu se prospat. První hlídku vzal Wilk, i když to poněkud postrádalo smysl. Pokud by se dostali dovnitř, nastala by jatka. Nejspíš by ani nestihli tasit zbraně. Po pár hodinách ho vystřídal Trif. Noc se pomalu chýlila ke konci. Když se dovnitř prodraly první paprsky světla, všichni si oddechli. Dobalili zbytek věcí a šli osedlat koně.

Starý Wilk seděl v sedle, rovný až příliš. U boku mu pleskal krátký meč v pochvě a sedlové torby měl narvané k prasknutí. Vezl s sebou většinu jejich zavazadel, protože jel sám. Seděl na robustním tažném koni Dirkovi, který už měl sice nejlepší léta dávno za sebou, zato byl ale věrným a spolehlivým společníkem. Agi s Trifem seděli na hřbetu podstatně mladšího válečného oře. Neměl nejmenší problém s váhou dvou lidí a párem brašen. Jmenoval se Palaš.

Nějakou dobu pokračovali líným tempem směrem k městu za hradbami. Byl parný letní den.
Jeli jen za zvuku klapání kopyt a občasného tlachání. Pak zpomalili a nakonec zastavili oba koně.
Za obzorem stoupal k nebi nepatrný proužek kouře.
„Co myslíš, mladej?“
„Pravděpodobně tam někdo táboří. Pokud vím, obchodní trasy jsou na míle daleko – dost možná lapkové.“
„Dobrý postřeh,“ pochválil jej Wilk.
„Co takhle stočit to na západ k lesu, tam uvázat koně a připlížit se k nim?“ navrhl Trif.
„K čemu to plížení? Musíme je přece varovat,“ namítla Agi.
Trif zavrtěl hlavou.
„Nejdříve musíme zjistit, kolik jich je a co mají v plánu,“ odvětil Trif a nakopl koně do slabin.

U hvozdu uvázali Palaše s Dirkem a sundali jim sedlové brašny. Vzali si jen luk, toulec, sekyrku, pohrabáč a měch s vodou. Ostatní schovali hlouběji v lese.

Došli na mýtinu na kraji lesa, odkud měli dobrý výhled na… karavanu? Nejblíže k nim stál – patrně na stráži – robustní potetovaný mladík. Prsty levé ruky lehce bubnoval na jílec meče. Opodál rozhazoval rukama přísně vyhlížející plešatý chlapík s pečlivě zastřiženými vousy. Na to, aby rozeznali slova, byli sice dost daleko, ale evidentně rozdával rozkazy. Naproti němu stál další pořízek, v brnění různých barev a tvarů. Opíral se o obrovské kladivo. Nechal plešatého muže domluvit, poslušně kývl na souhlas a odkráčel z dohledu. Opodál posedávalo pět nebo šest lidí v řetězech, špinavých a vyhublých.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Agilana.
„Buďte ve střehu. Vezmu to oklikou, aby neviděli, odkud jsem přišel,“ řekl Trif, načež si nůž přivázal k lýtku pod nohavici a sekyrku k opasku.
„Až zjistím, kolik je tam žoldnéřů, dám vám znamení.“

„Otrokáři!“ zvolal Trif.
Stráže zpozorněly. Připraveny zaútočit.
Plešatý muž se otočil, promnul si vous a spustil: „Kdo jsi, cizinče?“
„To není důležité, přicházím vás varovat. Spektra jsou zpět.“ Popošel ještě několik kroků vpřed, aby ho jeho společníci viděli. Za zády rozevřel pěst – pět strážců.
Otrokář se rozesmál.
„Jsi blázen! Ty těm pohádkám věříš?“
„Viděl jsem je, bojoval jsem s nima, já –“
Otrokář pokývl hlavou jednomu z žoldnéřů.
„Nezabijte ho, bude za něj slušná sumička,“ odtušil.

Žoldnéři tasili zbraně. Trif se zaměřil na toho s kopím. Než ale stačil vymyslet, jak zkrátit vzdálenost, musel uskočit před hlavicí válečného kladiva. Rána roztříštila kámen vedle něj.

Wilk s Agilanou vyčkávali. Stařík svíral v ruce luk tak silně, až mu zbělaly klouby. Založil šíp. Ztěžka oddechoval, potil se.

Po Trifově pravici se na světle zaleskl meč. Stěží se mu vyhnul, zavrávoral a klesl na jedno koleno. To už se probral kladivoun a znovu se rozmáchl tím brutálním nástrojem. Trif se obtočil kolem útočníka a do ramene mu zasadil úder sekyrkou, ta se ale jen svezla po nárameníku. Chtěl ještě chvíli hledat skulinu v jeho zbroji, ale blížili se další. Všech pět už bylo v pohybu, snažili se ho obklíčit. Musí jednat. Vytáhl nůž a vyrazil k nejvzdálenějšímu z nich, tomu s kopím. „Teď!“ zaburácel Trif. V tom z lesa vyletěl šíp a našel cíl v krku zrzavého mladíka s jizvou pod okem. Ten upustil meč a chvíli sebou ještě zmítal na zemi. Nastal chaos. Na několik úderů srdce zavládlo zmatené ticho. Všichni se snažili zorientovat odkud přišla ta střela. Jeden z nich cosi zařval – znělo to skoro jako válečný pokřik – a zmizel kdesi v lese.

Wilk založil další šíp a natáhl tětivu, když se kousek od něj vynořil zpoza stromů žoldnéř. Leknutím pustil šíp, který se zapíchl do nedalekého stromu. Zahodil luk, tasil meč, zaujal bojovou pozici a vycenil pár zubů v mírném úšklebku. „Tak pojď!“

Trif se soustředil na svůj cíl, rychlým úskokem se vyhnul hlavici kopí a zakopl. Vzápětí vykřikl bolestí. V noze měl zapíchnutý vrhací nůž. Hrot kopí se přibližoval nebezpečnou rychlostí. Schoval nůž, skulil se a vyrazil vpřed. Počkal si na správný okamžik a ohnal se sekyrkou. Odrazil hrot, sekyrku nechal spadnout a chopil se ratiště. Přeručkoval k protivníkovi a veškerou svou sílu vložil do levé paže. Náraz byl tak tvrdý, až si myslel, že ublížil spíš sám sobě, kopiník ho ale rychle vyvedl z omylu, zavrávoral a začal kolem sebe prskat krev. Trif nezaváhal, zaťal zuby, ze stehna si vyškubl nůž a vrazil mu ho přímo do srdce. Svalil se na bok přesně ve chvíli, kdy na tělo kopiníka dopadlo s ohlušující ránou kladivo, provázené odporným čvachtavým zvukem.

Wilk neútočil, jen zkušeně odrážel rány a poskakoval kolem, snažil se svého soka unavit. Jenže brzy se projevil jeho věk, zavrzalo mu v koleni a oslabil tak svou obranu. Soustředil se na nohu natolik, že do odražení soupeřova výpadu nedal dostatek síly a ten mu vyrazil meč z ruky. Dalším švihem sekl Wilka do levého ramene. Ozval se ohlušující řev. I přes kroužkovou košili se ostří zarylo nebezpečně hluboko. Nepřítel se právě chystal k poslednímu úderu, rozmáchl se a… strnul, upustil meč a padl na zem vedle Wilka. Z hlavy mu trčel pohrabáč.

Z lesa se ozvalo písknutí. Trif se rozběhl za zvukem. Když se dostal na mýtinu, zahlédl Agi, napůl schovanou za obrovským dubem. Ohlédl se přes rameno – zatím je neviděl – a ukryl se za první větší kmen stromu. Vpředu běžel ten s kladivem. Agi vylezla z úkrytu, natáhla tětivu a vystřelila. Minula o dobré tři stopy. Znovu založila, zamířila a vypustila šíp. Ten projel vařenou kůží a zavrtal se do břicha žoldákovi s párem nožů. To už se ale kladivoun přiblížil tak na patnáct stop, když zničehonic klopýtl a zařval. Trif ho bodl do lýtka, škvírou mezi pláty brnění. Zvedl nůž a bodl ho do druhé nohy. Kladivoun se snažil vstát, ale Trif nepřestával bodat, pak mu klekl na záda, zatáhl za vlasy a rozřízl mu hrdelní tepnu.

„Přiveď koně a naše vaky!“ okřikla ho Agi. Rozběhl se beze slov. Naštěstí to nebylo daleko. Když se vrátil, pohodil věci na zem a vystřídal Agi. Wilk blouznil. Mluvil jako by cizím jazykem, nebylo mu rozumět. Trif tlačil na ránu ze všech sil, aby zastavil krvácení. Víc nedokázal. Cítil bezmoc. Nevěřícně sledoval tu holku. Pracovala mechanicky, jako zbavena citů – dezinfikovala, zašívala, drtila bylinky, trhala obvazy. Když byla hotová, začala balit věci a… prudce sebou trhla. Něco za ní zacinkalo, řetězy – otroci. Trif je vysvobodil. Zabralo to nějaký čas, protože neměl klíč. Otrokář ho musel mít u sebe, a tomu se v tom zmatku podařilo zmizet.
„Stmívá se,“ zamumlal Trif, „jak daleko to je?“
Agi pokrčila rameny.
„Nevím, nikdy jsem tam nebyla.“
Naplnili sedlové brašny. Trif jí pomohl do sedla a plácl koně.
„Jsem hned za tebou!“
Palaš se vzepjal na zadních, zařehtal a vyrazil kupředu. Trif tam dlouhou chvíli jen tak stál a pohrával si s něčím za zády. Klekl si k Wilkovi, klidným tónem něco zašeptal a podřízl mu hrdlo.

Wilkova ruka se ještě jednou pohnula, jako by chtěl něco chytit, ale sevřela jen hlínu. Prsty se brzy uvolnily.

Trif Wilkovi zavřel oči. Nešlo to napoprvé.

Otřel nůž o rukáv a vstal.

***

Hardin ztěžka oddechoval. S poraněným žebrem se i dýchání změnilo v utrpení. Pot ho štípal v očích. Zbytky štítu ležely opodál. V duchu si vyčítal, že přecenil své schopnosti. Teď už ale nebylo cesty zpět. Vstal, zaťal zuby a sevřel jílec oběma rukama. Vrhl se do útoku. Vedl meč, jako by byl odjakživa jeho součástí – zleva, zprava, garde, otočka, výpad. Soupeř couval, odrážel rány, už ale ne tak jistě jako před chvílí.

„Na mě si nepřijdeš, Hare!“ procedil Lohrien a zabouchal cvičným mečem o puklíř.
Hardin posbíral zbytky sil a přešel do útoku. Mám poslední šanci, musím to ukončit hned teď. Naznačil výpad zprava. V poslední chvíli se ale otočkou přesunul na soupeřovu nechráněnou stranu a máchl mečem obrovskou silou. Lohrien ránu odrazil, v paži mu ale po nárazu škublo. Vyjekl bolestí. Hardin nepřestával bušit ze všech stran. Lohrien se kryl povětšinou puklířem. Jakmile znovu zvedl čepel, Hardin mu ji vyrazil z ruky a okamžitě soustředil údery na štít. Byly to rány, jako by vám vedle hlavy zvonil kostelní zvon. „Dost! Vzdávám se!“ vykřikl Lohrien. Hardin se usmál a pravil: „Rosteš rychle, bratře. Dnes jsi mě skoro porazil.“ S posledním slovem upustil tupý ocelový meč na zem a lehl si, vyčerpaný, do písku arény. Lohrien mávl rukou na mladého panoše Affortela. Ten přiběhl a začal pomáhat oběma mužům s přezkami na rukavicích, hrudním plátu i holenicích. Hardin zprvu odmítal jeho pomoc. Sám panoše nikdy neměl. Nakonec se ale poddal. Když bylo vše odklizeno a oba se cítili o mnoho lehčí, vyrazili bok po boku ven ze soubojové arény. Několik lidí na ně cosi pokřikovalo, ani jeden z bratrů tomu ale nevěnoval pozornost. „Kdyby to byly pravé meče, ta rána by byla smrtelná,“ pravil Lohrien s úsměvem a kývl k Hardinovu boku. „Takže jsem vlastně vyhrál.“
„Kdyby to byly pravé meče, nedopadlo by to dobře ani pro jednoho z nás. My ale chceme trénovat, ne se navzájem zabít,“ opáčil Hardin a kývl k panoši. „Affe, zjistil jsi to?“ Mladík přitakal a vyzval je, aby ho následovali.

Prošli kolem kasáren, kde se nováčci učili umění boje – někteří s kopím, jiní s lukem a šípem. Někteří z učedníků je zdravili s úctou. Odpověděli jim mávnutím ruky a pokračovali v cestě. Přidali do kroku. Vojenskou čtvrť nechali za sebou a město před nimi poodhalilo svou krásu. Harthen – třetí největší město v celé Rhenii, plné vysokých budov a majestátních věží. Dokonce hrad v samotném srdci města byl chaotickou změtí věží, tyčících se vysoko do nebe. Přesto – anebo snad právě proto – působil velkolepým dojmem.
„Tady to je.“
„Díky, Affe,“ řekl Lohrien a vtiskl mu do dlaně pár měďáků, „jdi se bavit.“ Chlapec zastrčil drobáky do kapsy, poděkoval a byl ten tam.
„Ty víš, že ji to zničí, Hardine,“ prolomil ticho Lohrien.
Hardin mlčel, jen zatnul zuby a vystrčil bradu.

Lohrien zaklepal na dveře zdravou rukou. Otevřela mladá dívka. Změřila si oba muže přísným pohledem, načež ustoupila stranou, aby mohli vstoupit. Zabouchla za nimi dveře a spustila: „Kdo jste? Co se vám stalo?“
„Mé jméno je Hardin, to je bratr Lohrien. Cvičili jsme se s mečem a… potřebovali bychom ošetřit.“
„Rozumím, proč ale nejdete za ranhojičem? Já přece nejsem žádná léčitelka. Nejsem ta, koho hledáte,“ odvětila mladá žena.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Lohrien.
„Agilana.“
„Pak jsi přesně ta, kterou hledáme.“

***

Hardin došel ke stolu v rohu místnosti a nalil si víno ze džbánu. Agilana mezitím ošetřovala Lohrienovi paži. „Řekni nám svůj příběh,“ pobídl ji Lohrien. Dívka vzhlédla muži do očí. Byly tmavě hnědé, téměř černé. Něčím povědomé. Uhla pohledem a začala připravovat provizorní dlahu. „Můj příběh… by… vás nezajímal,“ dostala ze sebe nakonec. Po tvářích se jí kutálely slzy. Hardin jí podal pohár vína a stiskl dívčino rameno poněkud silněji. „Obávám se, že na tom budu muset trvat.“ „Začni pěkně od začátku,“ dodal mladší z bratrů.

Agilana se s cizinci podělila o svou noční můru. Jen sem tam se jí na něco přeptali.
„…snažila jsem se mu pomoct, ale byla to ošklivá rána. Ztratil spoustu krve.“ „A co ti otroci?“ vyzvídal Lohrien. „Otrok. Přežil jen jeden. S Trifem jsme dorazili do města jen pár hodin před soumrakem a… oni neměli koně. Na druhý den jsem slyšela o cizinci, který se objevil před branami uprostřed noci a sotva se držel na nohou. Byl celý od krve. Šla jsem se na něj podívat. Chtěla jsem mu ošetřit zranění, pomáhat ranhojičům, prostě něco udělat. Ale když jsem ho spatřila, nemohla jsem se přinutit k pohybu. Jako bych zkameněla. Nikdy nezapomenu na jeho výraz. Za celý svůj pobyt ve městě prý neřekl ani slovo, asi ani nemluví rhensky, ale jeho oči… jeho oči byly plné nenávisti. Nikdy jsem neviděla tak zlověstný pohled. Jen tam tak ležel a probodával mě očima.“ „A toho Trifa najdeme kde?“ zeptal se Hardin a napil se vína. „Na vašem místě bych začala v hostinci U Barbala. Proč vás to ale tak zajímá?“ „Do toho ti nic není,“ opáčil Hardin. „Obvykle nebývá tak hrubý,“ řekl Lohrien a pokusil se o úsměv. „V jedné věci se ale pleteš, děvče,“ řekl Hardin chladným hlasem bez špetky citu. „Ten otrok mluví rhensky docela obstojně.“

***

„Na zdraví!“ zasmál se Boden a narazil svým korbelem o Trifův. Trif se napil – a začal se dusit, když spatřil Agilanu, v doprovodu dvou statných, ozbrojených mladíků. „Jdi,“ nařídil Bodenovi. Ten mu věnoval nechápavý pohled, nicméně z Trifova výrazu poznal, že je to docela dobrý nápad. Mlčky se zvedl a vyrazil ke dveřím. Trif u pasu nahmatal rukojeť nože. Agilana a oba muži si beze slova přisedli. Lohrien rozmáchlým gestem objednal pití. Trojice chvíli upírala pohled na muže, vypadal jako troska. To přece nemůže být on. Poté je Agilana představila a Hardin začal: „Chceme slyšet tvůj příběh.“
„Můj příběh?“ rozesmál se. „Jsem přece blázen, všechno jsem si to vymyslel.“
„Trife,“ přidala se Agi, „chceš snad aby trpěli další? Konečně se někdo zajímá a má v úmyslu s tím něco dělat. Tak už jim to řekni!“
„No dobrá.“

Když Trif skončil, jeden z mužů položil na stůl dva stříbrňáky. U vedlejšího stolu se někdo zasmál. Bratři vstali a chystali se k odchodu. „Počkat,“ zarazil je Trif, „taky si snad zasloužím pár odpovědí.“
„Prosím,“ pronesl s klidem starší z dvojice a oba se posadili zpátky na lavici.
„Proč vás zajímají tyhle povídačky? K čemu vám to bude?“
Hardin si promnul vous a řekl: „Pokud jde opravdu o spektra – a já vám oběma věřím – poradím se s přítelem, bude vědět, co si počít. Děkuji vám, že jste se s námi podělili o své zážitky. Vím, že to pro vás nebylo jednoduché.“
„Jdu do toho s váma. Ať už je tvůj přítel kdokoli, chci s ním mluvit,“ odvětil Trif.
„Pojď,“ opáčil Hardin.
„Jdu taky,“ dodala Agi.
Bratři si vyměnili krátký pohled, jako by si navzájem četli myšlenky. Čtveřice se zvedla od stolu, Trif chvíli počkal, pak sebral ze stolu jeden stříbrňák. Na to všichni čtyři vyšli z krčmy ven.

Bratři šli po stranách, mezi nimi Agilana s Trifem. Najednou Hardin strčil Agi do žeber. Upadla. Ve stejném okamžiku zapíchl nůž Trifovi do břicha. Ten vyjekl bolestí, než ale stačil zareagovat, zaryla se mu do útrob i Lohrienova dýka. Trif padl na kolena. Starší z bratří se k němu naklonil a řekl: „Tohle je za Wilka.“ Bodnul. „Zabil jsi nám otce,“ přidal se Lohrien a vrazil mu dýku mezi žebra. „Zbabělče! Ani ses mu nesnažil pomoct. Nechal jsi ho umřít.“ Trif ležel na zemi a z úst mu bublala krev. Agilana seděla na zemi opodál a křičela. Vtom se Trif přestal hýbat.