Osada Rudých draků

Deštivé a šedivé ráno se sneslo na Gorgonský les a přikrylo celý jeho povrch hustou vlahou mlhou, která by se sice nedala krájet, ale jezdci, který klusal na koni po lesní stezce svou neprůhledností opravdu komplikovala život, protože i v nejsvětlejším úseku cesty nebylo vidět dál než na čtyři metry. Jezdec vedl koně takřka poslepu a kdyby stezku přetínala nějaká strž či roklina, jezdec by si jí jistojistě nevšiml a nic netušíc by se do ní zřítil.
Konečně se přiblížil k cíli cesty, což nevěděl, protože byl naprosto dezorientován a býval by dokonce odjel pryč, kdyby ho cosi nepopadlo za ramena a jakási neznámá síla s ním nesmýkla z koně a nevtáhla ho do koruny stromu, jenž se shrbeně nakláněl nad cestu. Pak mu kdosi přes hlavu přetáhl tlustý pytel a hrubě mu svázal ruce za zády. Někdo ho chytil za rameno, podrazil mu nohy a postrčil ho kamsi do neznáma.
Bývalý jezdec spadl ze stromu na zem. Plácl sebou dohromady něčeho, co šustilo jako spadané listí (asi proto, že to skutečně byla hromada listí). Vzápětí ho opět někdo drapsnul, smýknul s ním po zemi a nešetrně ho jakýmsi lanem přivázal ke kmeni stromu. Pak zaslechl vzdalující se kroky, které se za moment vrátily provázeny zvukem kroků dalších dvou osob.
Někdo mu strhl pytel z hlavy. Jezdec se rychle nadechl čerstvého vzduchu. Proti sobě spatřil sedět tři muže. První byl vysoký, široký a svalnatý jako Herakles, oděn byl v zeleném plášti, širokém klobouku a hnědé haleně. V ruce držel rezavý ale hlavně ostrý nůž. Druhý byl ještě vyšší a širší a svalnatý byl očividně jako dva Heraklové a půl Arnolda Schwarzeneggera. Oblečený byl podobně jako první z mužů, ale jeho oděv byl mnohem kvalitnější a dražší než šaty prvního muže. Také on svíral v ruce výhružně zbraň.
Třetí člověk byl malý, v černém plášti oděný muž (taktéž s nožem v ruce, se kterým si nonšalantně pohazoval) s kápí přes hlavu. Jmenoval se Erik Pilgrim a byl nájemným vrahem, zlodějem, žoldákem, čarodějem a také vynikajícím dračilovcem. Jako dítě ho lidé z cechu dračilovců unesli z domova a donutili podrobit se dračiloveckému výcviku v promrzlé pevnosti na ještě promrzlejším ostrově. Odtamtud utekl a živil se na vlastní pěst, jak se dalo. Právě teď přebýval u svých přátel v klanu Gorgonských zbojníků (jehož byli oba jeho společníci členy a druhý z nich velitel).
Erik se podíval do jezdcovy tváře a poznal ho. Byl to posel Janek, který mu vozil dopisy a vzkazy se zakázkami a byl absolutně spolehlivý. Jediným pohybem si strhl kapuci. „Nazdar, Janku!“ pozdravil starého známého.
Posel poznal svého přítele a zajásal, protože byl u cíle cesty. Jakmile ho Erik odvázal, předal mu poselství, které z bezpečnostních důvodů nosil jen a jen ve své hlavě. Ještě předtím ho shrnul vlastními slovy: „Tě potřebujou v Jižních horách. V Osadě mraků maj problémy.“
O zhruba dva týdny, tři dny, pět hodin, dvacet sedm minut a třicet pět vteřin později:
Erik se na svém oslu blížil k horskému údolí. V jeho nitru se rozkládala Osada mraků, malá dřevorubecká a hornická kolonie, která si Erika objednala. Na chvíli se zastavil a zadíval se dolů. Údolí se podobalo obrovskému kotli tmavě zelené hrachové polévky, v níž plaval osamělý krutonek. To byla osada. Celá ta podívaná byla tak poklidná, že Erik mírně zapochyboval, zda ho vesnice potřebuje. Popohnal neochotného osla a jel dál.
Drobný rolník, neurčitého, ale velmi pokročilého věku, pomalu přecházel po jediné ale zato největší ulici Osady mraků. Otočil se, zamával komusi vzadu a když se otočil zpět, přímo před ním stála temná postava Erika Pilgrima: „Brej den, kdepak tady máte nějakýho starostu, nebo velitele, nebo náčelníka nebo tak, dědo?“
Stařík sebou poděšeně trhl a rozechvělým prstem ukázal kamsi za Erikova záda. Erik se otočil a když se obrátil zpět, děda byl pryč. Erik pokrčil rameny a vešel do domu, na který stařec ukázal.
Radnice byla jedna z největších zdejších staveb (což ovšem neznamená, že byla velká). Erik vešel dovnitř docela hezky zdobenými dveřmi. Úřadovnu, kancelář, čekárnu a přijímací pokoj zastupovala pouze jediná místnost, zaplněná stolem, prosklenou skříní, odrbaným kobercem, dvěma křesly, a především velkým mužem v kostkované košili, ošoupané vestě a ušance, jenž trůnil na jednom z křesel za stolem.
Erik se bez okolků usadil proti němu a představil se: „Já sem Erik Pilgrim, ste si mě vobjednali.“
Po mužově tváři se rozlil pomalý úsměv, jako se roztavený sýr rozlévá po… po… pooo... no, po jídle, na které se dává zapékat sýr, no. Tento pohyb mimických svalů byl zjevně rychlejší než mužovy myšlenky. „Já jsem předák Hrouda,“ vypravil ze sebe hromotluk konečně a velmi pomalu. „Už jsme na vás čekali, vašnosti,“ dodal.
„Jo? A s čímpak máte trable? S drakem nebo tak?“ dodal Erik co nejrychleji, aby konverzaci urychlil.
Hrouda se opět usmál. „Jo… Snědl několik našich lidí a povraždil náš dobytek… Bojíme se o své životy… Žije v jeskyni ve skalách na konci údolí…“
„A co honorář, jak vysoký?“ ptal se Erik (to byla hlavní věc co ho zajímala).
„Hovn- co?“ nedocházelo předákovi.
„To jako vodměna.“ vysvětloval Erik.
Hrouda beze slova sáhl pod stůl a vytáhl železem pobitou truhlici. Odemkl zámek, otevřel truhličku a nastavil ji tak, aby Erik viděl její obsah. Byla plná hrudek surového zlata. „Tohle jsme natěžili za minulé dva roky. Jsme ale připravený to vobětovat pro bezpečí našich dětí.“
Erik se divil, že takový vidlák dělá zdejšího velitele. Vyhlížel spíš jako primitivní dřevorubec z nejhlubších lesů. Erik si při vší úctě nemyslel, že je Hrouda jakkoli schopen vést celou osadu. Bylo mu to trochu divné. Nicméně mu šlo především o odměnu. Už chtěl říct: „Tak to si plácnem!“ ale pak při pohledu na předákovu mohutnou ruku a ze starosti o zdraví ruky své usoudil, že bude lepší říci: „Tak platí!“, což taky učinil.
Byl podvečer. Hrouda dal Erikovi instrukce, kam a kdy má jít. Erik, který byl i po dlouhé cestě čerstvý, se nechtěl ve vesnici příliš zdržovat a rozhodl se, že věc vyřídí, a ještě v noci odjede. Vydal se po rušné ulici plné vracejících se dřevorubců a kromě meče a spousty nožů a dýk si ještě nesl kopí na proražení dračích šupin.
Došel až k zadní straně palisády, jež chránila osadu. Sám si otevřel a vyšel do temného lesa. Všude kolem něj bylo slyšet harašení, skučení, krákání a hvízdání probouzejících se nočních stvoření. Ozývalo se vytí vzdáleného vlka, houkání sovy a skřeky dravého chmoustáka. Začal se prodírat hustým podrostem, kapradím a ostružiním kupředu.
Po třiceti minutách velice pomalého postupu vysokou travou byl Erik u cíle. Stromy se rozestoupily a na místě jejich do očí bijící nepřítomnosti se objevilo spáleniště. Široký palouk dýmajícího popela a sežehlé vegetace, tu a tam posetý pahýly spálených stromů a keřů. Na konci nepřirozeného palouku se nacházela skála. A v ní se otvírala drakova jeskyně jako řezná rána. Z útrob skály se táhl dým, páchnoucí jako síra.
Erik na nic nečekal a rychlým ale tichým krokem se blížil k ústí škvíry, přičemž se snažil držet se mimo zorný úhel případného pozorovatele, jenž by u východu z jeskyně stál. Konečně došel až ke skále, na kterou se opatrně přilepil, a plížil se dál. Pak vstoupil do sluje.
Byla tam tma (jak se přirozeně dalo čekat), jen na konci sluje zářily dva žlutooranžové body. Erik věděl, co to je. Byly to žhnoucí dračí oči. Drak byl vzhůru. A už na Erika čekal… Erikovi se hlavou mihlo jediné slovo, slovo past.
Jen díky zostřeným smyslům Erik dokázal uhnout ráně dračím spárem. Nos mu naplnil plazí puch. Skrčil se a unikl tak smrtícímu proudu ohně, který drak vychrlil. Uskočil, vrhl se na zem před další ranou a ocitl se přímo vedle dračího boku. Bodl. Drak byl tak veliký a tím pádem neohrabaný, že nestihl ráně kopím uhnout. Ostří projelo šupinami, probodlo mu plíci a skončilo až v srdci. Dračí tělo sebou zazmítalo a byl konec. Erik vytáhl kopí a vytrysknuvší proud modré dračí krve mu potřísnil rukávy a plášť. Pak se Erik vydal zpátky do vesnice.
Když vešel do osady, přepadl ho podivný pocit strachu. Na ulici nebylo nikoho vidět, což bylo zvláštní. Teprve se smrákalo a zapadající slunce pokrývalo okolí rudým světlem. Na ulici měli být vracející se horníci, rolníci a ostatní obyvatelé Osady mraků. Pokrčil nad tím rameny a šel si za Hroudou pro odměnu.
Když vstoupil do jeho úřadovny, dveře se za ním samy zabouchly. V místnosti s ním někdo byl, což poznal i přes to, že kolem byla čiročirá tma. A pak se ozval ten hlas. Syčel: „Ty vrahu! Zabils našeho pána.!! Za to zaplatíš!!!“ Hlas se podobal podivně zkomolenému hlasu předáka Hroudy. Ale byl tam ještě někdo další.
Erik cítil vzduch, zvířený pohyby mnoha těl. Pak se objevilo světlo. Další světlo dračích očí, jako v té jeskyni. Jenom těch očí bylo mnohem víc. Jeden, dva, tři, čtyři a další páry zářících bodů, které se na něj upíraly. „Zemřeš!“ sykl jiný hlas.
Další hlas zařval: „Měl tě zabít, ty vražedníku!“
Erik pochopil, že je obklopen draky a že mu zbývá jen možnost boje. Všechno v osadě se změnilo! Místo celkem vlídných prostých horalů se ocitl ve vesnici prokletých draků. Toho dne se ukázalo, že Osada mraků je ve skutečnosti Osada draků! Vzpomněl si, že kdysi slyšel o vesnici draků, kteří umějí měnit podoby a terorizují svými kouzly celé pohoří. Tak takhle to bylo! Zřejmě se báli, že někdo Erika požádá, aby vesnici vyčistil, a tak se rozhodli vlákat ho do smrtící pasti. Proto se dělal Hrouda tak hloupým, protože nebyl člověkem a neznal pořádně lidské chování. Erik vytasil meč.
Draci byli mnohem menší než jejich pán v jeskyni, ale bylo jich strašně moc. Všichni naráz se na Erika vrhli. Ten je začal sekat, rubat a zabíjet. Prosekal se až ke stolu a rozhodnut neodejít bez odměny, dorazil jednoho z draků, shýbl se a popadl truhlici zlata i s klíčem, načež se rozběhl ke dveřím. Tam se shýbl k zemi a proklouzl pod pařáty draků, kteří ho obestoupili.
Rozkopl dveře a rozběhl se po ulici ozářené krvavým světlem ke svému oslu, který čekal v Hroudově stáji. Rychle ho vyvedl ven, naskočil a zatímco pronásledující draci ho už už doháněli, uhýbal vrhaným plamenům a ujížděl pryč. Pláchl z Osadu draků i s odměnou a hlavně: přežil.