Přeměna

PŘEVTĚLENÍ.

Ředitel ​Viktor byl svojí novou podřízenou posedlý!
Ne zamilovaný, to ne. Byl jí posedlý!
Marcela pro něj nebyla žena, ale trofej, kterou musel vlastnit.
Když s ní byl v kanceláři, tak jeho pohledy klouzaly po jejím nádherném těle s neovladatelnou dychtivostí.
Nabízel jí povýšení a zvýšení platu ale nadarmo. Odmítla ho.
Naléhal o to usilovněji a jeho hlas zněl jako závazný slib, když jí na její odmítnutí odpověděl: "Když nebudeš v posteli se mnou, tak s nikým!
Rozumíš? S nikým!“
​Marcela z něho měla husí kůži a hned podala výpověď. Blokovala ho, měnila trasy svých pochůzek ale Viktor byl jako stín, který se nedal setřást.
Až jí jednoho chladného večera, když se vracela domů, nečekaně před domem zastoupil cestu a v jeho očích plál šílený a vášnivý oheň. "Už mě to nebaví, Marcelo,“ zasyčel. „Když s tebou nebudu sdílet postel já, tak teda nikdo!"
Přitiskl ji na obličej napuštěný kapesník a držel ho dokud neztratila vědomí.
Žena se probudila nedaleko za Prahou, na skalách nad údolím. Viktor jí vynesl z auta a zbavil pout.
Položil ji na okraj srázu. "Měla jsi včas pochopit, že jen já smím zahřívat tvou postel!"
Už se ji chystal shodit, ale neodolal, aby si aspoň jednou v životě nesáhl na její výstavní ňadra, o kterých tolik nocí marně snil. Jeho zabijácká koncentrace tak na chvíli ochabla.
Marcela si uvědomila, že jinou příležitost už mít nebude.
Co největší silou, trhla za jeho kravatu, která jí visela nad obličejem.
Instinktivně udělala to nejlepší co mohla. Její bývalý ředitel, který se nad ní skláněl, se překulil nejen přes ní ale i přes okraj srázu.
​ Marcela se zhroutila, ale když šok odezněl, přišla úleva, sice mrazivá, ale skutečná.
Policie případ uzavřela jako sebeobranu a ona si začala znovu budovat život.
Ale pocit, že se nad ní stále vznáší zlá aura, nemizel.
Viktorovo vědomí se probudilo, jakmile zaslechlo chladný hlas, který ho oslovil jménem.
"Kdo jsi," zašeptal?
"Jsem Karma, strážkyně spravedlnosti," ozval se znovu ten hlas. "Starám se, aby každý dostal to, co zaslouží. Byl jsi špatný člověk a proto to ve své příští existenci musíš napravit."
"Já jsem nebyl špatný člověk. Všechno, co jsem kdy chtěl, bylo jen, abych s ní mohl být v posteli."
"No, jak tedy chceš. Vybral jsi si svou příští formu existence sám."
​Karmická spravedlnost totiž umí být krutě ironická a Viktor, který za každou cenu toužil s Marcelou trávit noci, dostal přesně to, po čem tak toužil.
Ale ne tak, jak si představoval.
Jeho duševní energie se i se všemi jeho smysly vtělila. Ale ne do člověka nebo do zvířete. Vtělila se do... její peřiny!
Karma splnila svůj slib.
​V okamžku, kdy si Marcela v obchodě vybírala novou, bílou peřinu, v ní Viktorovo nové já, právě získalo svou novou existenci.
Jeho bytost tak nyní cítila chlad textilie, teplo obchodu, a nakonec i její dlaně. Pocítil, jak ho zvedá a objímá. "Tak konečně s ní budu v posteli," zajásal.
Ale to, co hned první noc následovalo, bylo pro něj horší než peklo.
​Večer si Marcela svojí novou peřinu s láskou rozložila na posteli a zachumlala se pod ni, nahá, tak, jak měla ve zvyku.
Viktorův duch uvnitř peřiny se tetelil blahem i vztušením. Ale pak to přišlo!
​Žena se pod peřinou rozkošnicky protáhla a pak se schoulila na bok. A právě v tu chvíli si pěkně nahlas a beze studu prdla.
Půůff!
Hlasitý zvuk, pak teplo, a nakonec... silný pach. Viktorův duch se zděsil.
"Tohle že je to, po čem jsem tak toužil?! Být tu v téhle podobě, a muset teď čuchat její prdy?“
Byl těsně přitisknutý k jejímu nahému zadečku. Neměla přes zadek natažené ani pyžamo, které by alespoň trochu odfiltrovalo její plyn. Dostal plný zásah.
Byl uvězněný a bezmocný.
Nemohl se pohnout, nemohl promluvit, nemohl si zacpat neexistující nos. Mohl jen vše, co ona vypustila, poslušně vstřebat do sebe.
A ona to ještě ke všemu za chvíli zopakovala!
A znovu! A znovu!
​Každou noc to bylo stejné.
Marcela, absolutně si nevědomá jeho přítomnosti, se s naprostou přirozeností oddávala svým normálním tělesným potřebám, kdykoliv se jí jen zlíbilo a Viktorův trest tak byl nesnesitelný.
​Když žena v noci spala, občas se zavrtěla a jeho duch uvnitř peřiny tak cítil každý její pohyb, každý dotyk její nahé, vzrušující kůže.
A pokaždé, když si Marcela ve spánku znovu "ulevila," pocítil tu zahanbující vlnu pachu a tepla přímo na svém novém "těle“. A ona to navíc dělala s takovou přirozenou nonšalancí, s takovou ženskou grácií a s takovou samozřejmostí!
Pro něj, pro muže, který ji chtěl kdysi ovládat, to bylo nejhorší možné ponížení.
Skončit takhle!
Jako její otrok, jako její absorbující přikrývka.
​Viktorův duch zuřil, ale nemohl udělat nic, mohl jen všechno pasivně snášet.
A ​Marcela svou novou peřinu milovala. Byla tak měkkoučká, a hřejivá... A skvěle tlumila zvuk i pach. Vše do sebe ihned absorbovala.
Nechávala ji proto přes den vyvětrat na otevřeném okně. Ale Viktor tohle nechápal jako laskavost.
Naopak, chápal to jen jako přípravu na to, aby byl večer zase svěží a připravený tak vydržet další kolo ženského ponižování.
​A tak Viktor, kdysi vlivný a mocný muž, který chtěl tuhle ženu vlastnit, byl nyní odsouzen k tomu, aby jí sloužil, jako ten její nejponíženější majetek.
Ležel na ní, poskytoval jí pohodlí, zahříval jí, absorboval její teplo, její pachy, a s každou další nocí, kdy musel čuchat každý její prd, si uvědomoval, že to, po čem kdysi tak toužil, se teď stalo jeho nekonečným trestem.
A tak zdeptaný a na kolena sražený Viktor si teď noc co noc klade stále tu stejnou otázku: Jak ho může žena, s takhle nádherným tělem, tak nesnesitelně prdět?!
Karma někdy umí mít pěkně perverzní smysl pro pro humor.
​