Potlouk, had a tichá prohra - Kapitola I.

 

Kapitola I.

https://open.spotify.com/playlist/0xyAd1Tlx2OlG0XnicMJ2F

 

První říjnový den byl teplejší než obvykle. Nebe bylo bez mraků a vítr občas pohnul lístečkem nebo načechral někomu vlasy tak, aby se neřeklo. Den na trénink famfrpálu? Určitě! Den na trávení času na ošetřovně? Rozhodně ne. Ale přesto...

Dylan, již plnohodnotný odražeč mrzimorského týmu, ke kterému se připojil až v posledním ročníku v Bradavicích, létal po hřišti s ladností a vypočítanou přesností. Jeho jantarové oči zachytily pohyb na zemi. Postavu, která si sebevědomě kráčela prostředkem famfrpálového hřiště a nevěnovala pozornost tréninku nad ní. Dylan zakroutil hlavou, než si všiml dalšího pohybu. Tentokrát malého a rychlého předmětu - potlouk, který mířil přímo k postavě. K postavě absolutně ignorující dění okolo sebe.

„POZOR!" Jeho hlas se nesl přes hřiště, když nakopl koště a prořízl horký podzimní den rychlostí jako nikdy dřív. Černé krátké vlasy mu bral vítr.

Dívka vzhlédla právě ve chvíli, kdy se k ní řítil potlouk. Oči se jí rozšířily, tělo napjalo, jak se instinktivně snažila vyhnout potlouku, než se otočila zády a zakryla si hlavu.

Dylan ale v ten okamžik švihl svou pálkou těsně u ní a jedním tvrdým úderem poslal malý, proradný míč na druhou stranu hřiště. Vznášel se na koštěti u její postavy. Mračil se a sesílal několik nadávek.

„U Merlina, co tě to napadlo? Nemyslíš si, že je kurva trochu blbý-..."

Jeho hlas se vytratil, když se k němu otočila s těma velkýma smaragdovýma očima. Výraz jejího překvapení rychle vystřídal úsměv. Napůl šibalský, napůl plný rozpaků. Nebo to jen tak vypadalo?

„Díky, já... no, nečekala jsem, že je dneska nějaký trénink." Jen tak ledabyle pokrčila rameny, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Jako by ji právě nezachránil před několika dny strávených na ošetřovně s otřesem mozku.

I když ten asi právě prodělala, když si tu vyšlapuje jako Měsíční tele...

„Ale tohle není úplně nejlepší místo na procházku, víš to, že jo?" 

Zmírnil svůj podrážděný tón, když sesedl z koštěte ve své famfrpálové výstroji a postavil proti ní.

„Hm, to je fakt." Usmála se. Chvíli se na něj dívala. Jen tak. Jak kdyby ho studovala. Černé vlasy měl rozcuchané od rychlého letu. Pár pramenů mu spadalo do upoceného čela, kde směřovaly k jantarovým očím. Pod pravým okem měl pihu. Jen jednu pihu na celém obličeji. Zajímavý detail...
Pousmála se pro sebe. Mrzimorský tréninkový dres mu obepínal svaly na pažích a břiše. Stejně jako tmavé famfrpálové kalhoty, které mu společně s chrániči lýtek vytvořily oku lahodící tvary. Hlavně v jistých partiích. Byl pohledný, to ano. A byl skoro o hlavu vyšší než ona - to bylo malé, i když bezvýznamné plus. S její výškou 160 cm byl víceméně každý vyší než ona. Bohužel... Prohlédla si ho znovu od hlavy až k patě s přimhouřenýma očima. Všimla si pálky, kterou svíral v ruce.

„Počkej, ty musíš být ten nový odražeč Mrzimoru... Zaslechla jsem, že tě zaučují. Nechtěla jsem tě vyrušit z tréninku."

Dylan, jindy sebevědomý mladý kouzelník, co se týče čarodějek, pod jejím pohledem mírně znervózněl a ošil se.

Co to sakra?

Opětoval jí hodnotící pohled. Nebo se o to alespoň snažil. Její hlava mu sahala sotva k ramenům. Pramínky dlouhých vlasů, které na sluníčku vypadaly jako hedvábný černý vodopád jí jemně padaly do obličeje, kde rámovaly smaragdové oči a dlouhé řasy. Knoflíkový nos, který se mírně nakrčil, když se usmála a zvlnil jemný poprašek pih, které se rozprostíraly i na tváře. Ďolíčky přitahovaly pozornost k jejím plným rtům. Těm plným rtům, které vypadaly tak měkce a šťavnatě. Musel uznat, že vypadala na pohled příjemně a taky...

Moment!

Jeho oči sklouzly ještě níž.

Zeleno stříbrná kravata... Nadutý hrudník... Počkat co? Zeleno stříbrná kravata? Jasně... Zatracený Zmijozel!

„V pohodě." Snažil se chovat nonšalantně, když jí po chvilce odpověděl.

„Nevyrušila jsi mě. Možná to tu jen trochu okořenila." Mrknul na ni a jeho šibalský úsměv se rozšířil.

Jasně Dylane, protože víc trapnější jsi to udělat nemohl...Idiote... Zmijozel přece nesnášíš...
V duchu se plácl do čela.

„A vlastně máš pravdu, dá se říct, že jsem nový odražeč Mrzimoru. Dylan Wadsworth. A ty jsi?" Opřel se o koště, aby svůj ležérní postoj o něco upevnil a natáhl k ní ruku.

„Jo, protože my Zmijozelové to vždycky dokážeme okořenit."

Věnovala mu samolibý úsměv. Poryv větru roztančil její pramínky černých vlasů kolem obličeje a vytvořil tak podmanivou hru světla a stínů. Kolem ní byla cítit lehká vůně jejího šampónu - kakao a vanilka.

Působivé...

„Déianeira Douxová – chytač Zmijozelu."

Stiskla mu ruku na pozdrav. Kontrast byl znát hned na první pohled. Jeho ruka, drsná a mozolnatá od držení pálky, doslova pohltila tu její - jemnou a drobnou, se stiskem tak akorát, aby obmotala prsty zlatonku.

Zlatonku a taky moje velký, dlouhý... Vzpamatuj se Wadsworthe....

Něco na ní bylo, to nemohl popřít. Možná aura, která jako by vyzařovala kolem ní. Možná za to mohl její vzhled a jemné křivky zvýrazněné školní uniformou. Nebo ty zatracené ďolíčky, které se jí zase ukázaly na tvářích. Nebo to, že je Zmijozel, ale ty Dylan přece nenávidí, že jo?

Že jo!?

„Docela nebezpečná kombinace, ne? Zmijozel a ke všemu chytač."

Pronesl škádlivě, když stále držel její ruku ve své.

„Docela nebezpečná, to uznávám. Zvlášť, když jsem jako chytač schopná porazit tě jediným chycením zlatonky."

Stále svírala jeho ruku ve té své drobné a jemné. A bylo to celkem příjemné. Dokonce tak příjemné, že ji ještě neodtáhla.

„Jsi si docela jistá svými schopnostmi. Na to, že tě před chvilkou málem trefil potlouk."

Dylan si nemohl odpustit jemné popíchnutí a vyzývavě mrkl.

„Ale varuju tě. I jako Mrzimor jsem typ, co umí hrát nefér."

Stisknul ji ruku, než se konečně odtáhl. To teplo v jeho dlani vyprchalo rychle. Příliš rychle.

„No, v tom případě tě ujišťuju, že zbožňuju nefér hry. Hlavně ty famfrpálové."

Déianeira povýšenecky zvedla obočí, ale zachovala si ten svůj úsměv.

Merline! ...

Už teď mohl říct, že si tu slovní přestřelku užíval. Vypadala sice roztomile, ale za tím pohledem jako by bylo něco víc. Něco jako divokost a dravost. Chtivost. A vlastně taky byla docela hezká.

Ale jen docela!

„Vážně? Na to si budu muset vzpomenout, až se v sobotu setkáme při zápase. Opravdu jsi Zmijozel skrz na skrz, co? Vždycky připravená dělat potíže."

„Potíže? To je moje druhé jméno. Na hřišti, samozřejmě."

Zasmála se a nos se jí mírně nakrčil. Naklonila hlavu na stranu, když se mu dívala do očí, jako by si je prohlížela důkladněji. Odrážely paprsky slunce a vypadaly – zlatě?

„Tvoje oči vypadají na sluníčku jako dvě malý zlatonky." Vypadlo z ní naprosto bez přemýšlení.

Oh, výborně...Deset bodů pro Zmijozel za flirtování Dee... Pokárala v mysli samu sebe.

Dylan na ní zmateně povytáhl obočí, než se usmál a udělal krůček blíž.

„Jako zlatonky? Vážně? A mají na tebe taky stejný vliv, chytači? Půjdeš po nich nebo po mně?"

„Myslíš si, že když jsem chytač, jsem něco jako Hrabák? Že se honím za vším, co je lesklý, zlatý a příliš... pěkný?"

S tím posledním slovem celkem zaváhala a Dylan si toho byl moc dobře vědom.

„Hrabák? To je docela přesný, ale," naklonil hlavu do strany, stejně jako předtím ona a lehce se snížil na její úroveň výšky očí. Opřel se o své koště, když si prsty mnul bradu. Dělal, že přemýšlí, „ale ty nejsi jen tak ledajaký chytač, viď? Jsi Zmijozel, což znamená, že si jdeš za tím, co chceš a nenecháš se ničím ani nikým zastavit."

Zkousnul si ret, než znovu promluvil po krátké odmlce, kdy se jí stále díval do očí. Doufal, že ji znervózní nebo rozhodí. Nebo obojí dohromady.

„Jsi spíš jako drak – mocná, půvabná a zatraceně nebezpečná v tom, když to 'něco' moc chceš, že jo?"

To.si.kurva.děláš.srandu!

Déianeira nevěřícně povytáhla obočí. Mockrát se nestalo, že by ji někdo překvapil nebo dokonce nechal omráčeně zírat. V očích se jí mihla ta hravá jiskřička, kterou kdysi mívala, a která stále byla tam někde uvnitř ní a čekala na ten správný plamínek. Rozhodla se ho trochu poškádlit.

„No, no, no – kdo by si pomyslel, že Mrzimorský odražeč bude tak dobrý se slovy. Dávej si teda při dalším zápase pozor, abych se místo za zlatonkou, nerozhodla jít po tobě, jezevče."

Vážně to řekla? Vážně mu řekla jezevče a tak trapně zaflirtovala? Och, jak originální...Dalších deset bodů za umění v koketování, Dee...

„Víš, nejsi první ani poslední, kdo mě podceňuje kvůli koleji." Narovnal se zpět do plné výšky a stále stál blízko. „Ale můžu ti slíbit, hade, že až se příště potkáme na hřišti, budeš mě mít plné ruce práce..."

Samolibý.zatracený.bastard! Ale ano, ráda bych měla plné ruce...jeho.

„Oh? Mám to chápat, že se mě pokusíš při zápase sestřelit potloukem nebo?" Nechala větu viset ve vzduchu. Překřížila ruce na hrudi a na tváři měla drzý úsměv. Takový, při kterém se jí dělal jen jeden ďolíček na tváři„Měl bys vědět, že zvládám rozptýlení všeho druhu."

Dylan si nemohl pomoct. Jeho oči mimoděk sklouzly k jejím překříženým rukám a... k prvním čtyřem rozepnutým knoflíčkům její košile. A k tomu, co dekolt lehce, ale velmi plně, odhaloval. Zvedl oči od výstřihu a udělal další malý krok blíž k ní.

„Je mi jasný, že zvládneš rozptýlení, Zmijozeli, ale správně ta otázka zní... zvládneš – mě?"

„Seš si docela jistej, co odražeči...? To se mi líbí."

Déianeira se usmála. Přelétla jeho tvář a na malý, velmi malý okamžik se zastavila na jeho rtech, než se smaragdové oči zadívaly opět do těch jantarových.

Sakra jsem si toho všimnul...tý zpropadený sekundy.... Tý sekundy toho pohledu na moje rty...

„Jsem si jistej? Nebo jsem jen možná dobrej v tom, co tu teď dělám?"

Lehký podzimní vánek si pohrával s jejími vlasy. Jako by mu chtěl nahrát do karet. Chvíli ji tiše pozoroval, než zvedl ruku a jemně ji zastrčil uvolněný pramen černých vlasů za ucho. Prsty jí lehce přejel po čelisti, aniž by přerušil oční kontakt.

Její úsměv na okamžik zmizel. Na vteřinu se jí zadrhl dech a rty pootevřely, když ji nechal beze slov. Ošila se. Po zádech jí přejel neznámý mráz, srdce se rozbušilo rychleji než obvykle a v břiše ucítila mravenčení.

„Víš – nejsi tak špatná – na Zmijozel." Řekl tiše a jeho prsty stále jemně přejížděly linie její jemné čelisti.

Stál k ní blízko...Dost blízko, aby ucítila jeho kolínskou – něco dřevitého a kořenitého smíchané s jeho potem. A taky dost blízko na to, aby... Aby se... Jen se naklonit víc a-.

Za nimi se náhle ozvali jeho spoluhráči. Volali na něj a dávali si sakra záležet, aby to slyšeli snad i uvnitř hradu. Ruka mu sklouzla z jejího obličeje. To ji vytrhlo z myšlenek a konečně se pořádně a hluboce nadechla, když od ní trochu poodstoupil. Nevědomky si zkousla spodní ret.

„Měl bys jít, odražeči. Pokud chceš vyhrát další zápas proti nám, však víš... Bude se ti hodit každá minuta tréninku."

Párkrát vyzývavě zvedla obočí, než se vydala pryč ze hřiště. Odcházela pomalu, boky v sukni se pohupovaly v rytmu její chůze. Dlouhé černé vlasy jí padaly po zádech jako černý shluk havraních per.

Kurva! Dej se dohromady, Dylane!

Usmál se. Zůstal chvíli stát a jen ji pozoroval. Z jejího kroku čišela sebejistota i výsměch a přesto se zdálo, že to není všechno, co v ní je. Malé zaškobrtnutí dechu, když prsty přejel po její čelisti, to nebylo jen tak. Sám sebe v duchu praštil, že nad tím tak přemýšlel, a taky že nemohl odtrhnout pohled. Sledoval každý zatracený pohyb. Každý zatracený krok jejích nohou v podkolenkách, v krátké školní sukni a křivky v upnuté košili. Jeho prsty teď sevřely násadu od koštěte pevněji - možná až moc pevně.

U Merlina!

„Hej, hade?" Zakřičel za ní.

„Jo?" Otočila se a kráčela pozpátku s úsměvem a povytaženým obočím.

„Radši si v sobotu  během zápasu dávej pozor na záda. Nebudu se držet zpátky jen kvůli tvým krásným, smaragdovým očím."

Dylan zkřivil ústa ve stejně drzém úšklebku jako ona, kývnul na ni a odkráčel směrem do středu hřiště ke svým spoluhráčům.

A Déianeira? Zůstala na okamžik stát, dívala se na jeho vypracovaná záda, na velké číslo tři na žlutém tréninkovém dresu. A taky se dívala na jeho vypracovaný zadek a svalnatá předloktí. Nevědomky si olízla rty a zavrtěla hlavou. Zhluboka se nadechla, aby si srovnala myšlenky a zamířila zpět k hradu. Svou kapitánku, za kterou původně šla, naprosto vypustila z hlavy.