Morana - pohanská povídka, 1. část - Znamení

Bylo to v Polabí, v kraji mezi řekou a dubovým hvozdem. V časech, kdy kříž ještě nestál na každém pahorku a bohové se živili tichem. Roky hladu přišly pomalu, ale jistě. Pole zčernala plísní, dobytek hynul bez příčiny a ženy rodily mrtvé děti. Stařešinové řekli, že země si žádá víc než modlitby. 

1.

Šel po stopě srnce. Prodíral se houštinami, četl z bahnité země rychlost a směr své kořisti. Ten den lovil sám. Ne proto, že by musel, ale proto, že les byl jediným místem, kde svět ještě dával smysl. V osadě již dlouho převládala pouze lítost, závist a beznaděj. Byla zlá doba, zima je krutá, ale i ta nejdelší zima jednou skončí.

„Zítra mráz vyženem,” dodal si Svojšek naději. Zítra je den, kdy Morana předává moc své sestře Vesně. „a Moranu spálíme.” Zasmál se té představě. Ale taky věděl, že na tom není nic k smíchu. Naopak je to vážné. Měli hlad. Celá osada neměla dostatečné zásoby, dvě krávy jim zmrzly na pastvě. A tu před nimi roztrhali vlci. I ti měli hlad. Ani ohně v chatrčích nehřáli. Byly to kruté a chladné časy. 

„Stará oběť. Bohové si žádají víc.” Slova Stařešiny mu v ozvěnách zněla v hlavě. Všichni o tom mluvili, většina jich jen šeptala. 

„Žádá si snad Morana krev?” uvažoval.  

Je zhruba poledne. Mocný Svarog otáčel kotoučem slunce až na samý vrchol nebe. Přicházející jaro bylo cítit na každém kroku. Svojšek lovil od mala. Znal les. Rukou odrhnul stromky v cestě. Zmrzlé zbytky sněhu se drželi na větvích z posledních sil. Padali do ledového mechu a zelených travin, které již vykukovaly zpoza bílého závoje. Zhluboka se nadechnul. Vzduch lesa a … očekával vůni jara a probouzejícího se života. Nadechl se však jen pachu smrti a popela. 

Prodral se křovím na malou mýtinu, větve stromů se tu skláněly až k zemi. Uprostřed stál starý dub. Mocný strom, který pamatoval jistě mnoho událostí. Na silné větvi ve výšce očí visel černý havran. Zavěšený za pařáty lýkovým provazcem, který nebyl z tohoto světa. Hlavou dolů, oči otevřené, ale slepé. Křídla měl roztažená, ale ne zlomená. Peří nepoškozené. Nebyly na něm stopy po zubech ani drápech. 

Svojškovi projel tělem ledový dotek. Svět se na chvíli zastavil. Svěsil hlavu a podíval se na zem, kde pod mrtvým havranem leželo černé pírko. Jediné, rozlomené v půli. 

„Špatné znamení, varování,” mluvil nahlas. Dodával si tím odvahu, ale věděl, co to znamená. 

Staří říkají, že když havran zemře špatnou smrtí, odnáší s sebou jméno toho, kdo má přijít po něm. 

Svojšek pírko nezvedl. Ani se ho nedotkl. Některé věci se neberou do ruky, jen do paměti. Otočil se a odešel z mýtiny, aniž by se ohlédl. Věděl, že kdyby to udělal, uviděl by víc, než by unesl.

Stopu srnce ztratil. Hlavu měl skloněnou, ramena povislá. Les byl chladný, začal foukat i studený vítr z východu. Vracel se bez úlovku, bez jídla. Jako již párkrát předtím. Trápilo ho to, ale zima je krutá. Bylo ticho, žádný ptačí zpěv, žádný praskot větví, stromy mlčely. 

Osada Švehlová se rozkládala na nevysokém pahorku mezi lesy. Pramenil zde potok Šrámek, jak mu mnozí říkali. To místo měl Svojšek moc rád. Klidná, temná a tichá mýtina, kde z trhliny ve skále vytékal pramen. Ten se pak linul dolů po svahu jako stonek, který níž nabýval na síle, a ještě dál zpíval píseň vody.  

„Nemám kam spěchat,” pomyslel si Svojšek a skoro bez rozmyslu odbočil mimo hlavní cestu, která vedla do vsi a vnořil se do lesa. Do houštin, po skryté stezce, kterou znal jen on a zvěř. Protáhl se kolem staré rozeklané vrby, a pokračoval úzkou kamennou stezkou až k prameni. Z koruny stromů zaslechl trylkovitý zpěv brhlíka. Kotouč slunce se již pomalu přibližoval ke konci své dnešní pouti. 

„Svojšku, čekala jsem tě. Mám starosti.” U skály, ze které vyvěral zurčící pramen jako dar země, stála opřená mladá dívka. Měla na sobě prostou lněnou tuniku a přes ní ovčí kůži. Dlouhý a silný blonďatý cop jí překrýval prsa pod halenkou. Vypadala starší, vyspělejší na svůj věk. Sotva patnáct zim měla, stejně jako Svojšek. Znali se od mala a měli se rádi. Věřili si. Svojšek se zahleděl do těch krásných bledě modrých očí, které mu vždy vykouzlili úsměv ve tváři. Dnes však viděl i obavy. Objali se. Lidumila se rozplakala. 

„Slyšela jsem je. Stařešinu s knížetem. Jak si promlouvají, jak se hádají a radí se. Prý jen dar silné krve zažene zimu.” 

Třásla se po celém těle. Ne chladem, ale strachem. 

„Sestřička má hlad. Stále brečí. Matka se ztrácí ve své obětavosti. Otec je zlý, nevrlý. Má taky hlad. Svojšku, ty věříš v konec této dlouhé zimy?”

Než odpověděl, vzpomněl si na znamení. Mrtvý havran a černé pírko.

„Ano, Lído. Ano, věřím, že vše jednou skončí. A jaro přijde již brzy.” 

Políbil ji. Lída mu polibek vášnivě oplatila.