Potlouk, had a tichá prohra - Kapitola II.

https://open.spotify.com/playlist/7lM0y5ssdqQ1zJHJNHedj2?si=O7kJFrvxQ4Ca8EmlmN44qw

 

Nastal sobotní den, kdy se konal zápas mezi Zmijozelem a Mrzimorem. Letošní podzim byl opravdu nezvykle teplý. Slunce v dopoledních hodinách hřálo silněji než obvykle, a tak hráči zvolili úbor bez pláště. Většina studentů už postávala na tribunách, když hráči vylétali na hřiště. Déianeira si utáhla chránič na své levé ruce, nasedla na koště a vznesla se do vzduchu jako poslední. Stříbrná číslice 7 a příjmení Douxová ve stejné barvě, zdobily záda jejího zeleného dresu. Vlasy měla stažené do tlustého copu, který ji při pomalém letu splýval po jedné straně krku. Smaragdové oči našly jantarové skoro okamžitě. Už na ni zíral.

A vypadal sakra dobře.

„Předveď se, odražeči."

Samolibě se usmála. I když byla od něj celkem daleko, slova jí šla krásně odezírat ze rtů. Na svém koštěti k ní přiletěl o něco blíž. Adrenalin ze začátku zápasu mu koloval v žilách stejně jako jí. Oba dva byli očividně soutěživí a oba dva zbožňovali vzrušení ze hry.

„Být tebou, dávám si pozor, hade. Nikdy nevíš, kdy ti do cesty přijde potlouk."

Posměšně zahulákal a hravě zatočil pálkou v ruce.

 

Madam Kogawa odpískala začátek hry a vyhodila camrál do vzduchu. Déianeira mezi tím létala okolo hřiště a předváděla studentům na tribuně divadlo. Zmijozelští hlasitě skandovali a hulákali její jméno, stejně jako pár jiných studentů z ostatních kolejí.

„Jen do toho, odražeči!"

Křičela, když nad ním proletěla vzhůru nohama s úsměvem od ucha k uchu. Milovala to. Každou sekundu toho, když byla ve vzduchu. Když jí vítr česal vlasy a šlehal ji do tváře - pro to žila.

Dylan jen kroutil hlavou, ale nemohl se ubránit smíchu. Sledoval ji po celou dobu, co se předváděla.

Nadutec...

„Víš, že když se budeš takhle předvádět, tak spadneš, že jo?"

Zavolal za ní zpátky a posmíval se jí.

„Anebo ty spadneš první."

Odsekla s úsměvem, provedla úhybný manévr, když se zpoza ní vyloupl potlouk a letěl přímo na Dylana.

„Do prde..."

Potlouk spatřil sice na poslední chvíli, ale včas na to, aby se koště naklonil a vyhnul se mu. Malý, těžký míč mu prolétl těsně kolem hlavy. KRUCI! Přimhouřil na Déianeiru oči.

„Aha! Takže budeš hrát nefér jako první..."

„Vždyť jsem říkala, že miluju takový hry!"

Cop jejích hustých vlasů za ní vlál ve větru, když proletěla kolem něj. Rozhlížela se do všech stran a pátrala po zlatonce.

Teď si o to sama říkáš, sladký hade!

Jeho soutěživost vystoupila na maximum. Její drzost a samolibost z něj dokázala dostat to nejlepší i nejhorší zároveň. Hra pokračovala ve svižném tempu. Zmijozel prozatím vyhrával asi o 40 bodů a Zlatonka se ještě nikde neobjevila. Chytači na obou stranách týmu tak sledovali hru zpovzdálí.

Dylan ovšem využil příležitosti, když k němu zmijozelský odražeč poslal potlouk. Udeřil do něj s hlasitým prásknutím a poslal ho směrem k ní. Pochopitelně proto, aby dávala pozor.

SAKRA!

Jen tak tak jej stačila zahlédnout a rychlým otočením vzhůru nohama se potlouku vyhnula. Uvelebila se na koštěti a zlostně se na něj ušklíbla, když letěla o něco blíž.

„Pěkný pokus. Ale... Vážně jsi čekal, že mě shodíš?"

„Musím tě držet přece ve střehu, Zmijozeli."

Zavolal na ní posměšným tónem a pevněji sevřel svou pálku. Jo, tohle si užije.

„Jsi tak sebejistý, jezevče."

Déianeira ho několikrát obletěla dokola. Na chvíli se zadívala do jeho jantarových, nyní zlatých očí v poledním světle, než znovu vyletěla nad všechny hráče, aby našla zlatonku.

Chvíli ji pozoroval. Cop jí padal po rameni a sluníčko zvýrazňovalo její lehce pihatý nos a taky osvětlovalo ten soustředěný výraz, který měla na začátku zápasu.
Na okamžik se jejich oči opět spojily, než se po její pravici objevil zlatý záblesk. Zlatonka! Déianeira se s prudkým náporem rychlosti vydala za drobným zlatým míčkem.

Dylan se na okamžik jen díval. Na její postavu v přiléhavém dresu. Je sakra rychlá! Jen na malý moment zaváhal, jako by chtěl, aby uspěla a zlatonku chytila. Vzpamatuj se! Zavrtěl hlavou, aby setřásl ty hloupé myšlenky a jeho soutěživost opět vystoupala na povrch - pro tentokrát možná až příliš. Přece jí to jen tak nenechá.

„Ne, tak snadno se k ní nedostaneš, hade."

Zamumlal si pro sebe. Doletěl potlouk, který právě pronásledoval mrzimorského střelce a jedním dobře vypočítaným odpalem míč vyslal směrem k ní.

Jenže Déianeira byla až příliš soustředěná na zlatonku. Pronásledovala ji s nesmírnou rychlostí, aniž by si uvědomovala, co se kolem ní děje.

No tak... Už jen kousek!

Snažila se do poslední chvíle natáhnout k míčku s třepotavými křídly, když ji něco těžkého narazilo do ramene a vyvedlo ji to z rovnováhy.

„Zasranej potlouk!"

"Jau!"

Hlasitě zaklela při dopadu létajícího míče, stejně jako Dylan. Nečekal, že ji potlouk zasáhne až tak silně a na okamžik pocítil výčitky svědomí, než se znovu vrhla do letu za zlatonkou.

Takže to nebyla zas tak tvrdá rána...

Zpomalilo ji to, ale stále se dokázala udržet na koštěti. Několikrát si prsty promnula rameno, než se vrhla zpět k pronásledování i navzdory viditelné bolesti.

Zlatonka náhle změnila směr a letěla střemhlav k zemi. Déianeira ji následovala, zatáhla za koště, prořízla vzduch, řítila se dolů a přitom stále nabírala rychlost. Mrzimorský chytač se ji snažil dohnat, ale bylo to marné. Její rychlosti díky drobnější postavě se málokdo vyrovnal.

„U Merlina! Letí moc rychle...Zatracený blázen!"

Mumlal si Dylan pro sebe. Chtěl, aby jeho tým vyhrál, to jo, ale zároveň pocítil zvláštní starost o tu nesnesitelnou Zmijozelskou holku.

Proč sakra... Vždyť by mi to mělo být jedno.

Těsně nad zemí se Déianeira snažila chytit zlatonku. Měla jí přímo na dosah ruky, když se plnou vahou zapřela o koště svou levou rukou, tou s pohmožděným ramenem. Trhla sebou. Zasyčela bolestí, ztratila rovnováhu a spadla z koštěte. Ve velké rychlosti se kutálela po zemi, než se konečně její tělo zastavilo a ona zůstala ležet na zádech, kde těžce oddechovala. Tribuny ztichly a na hřišti se rozhostilo až netypické ticho.

Každý sval se v Dylanovi napnul. Pevněji stiskl pálku a letěl směrem k ní.

No tak, no tak dělej...vstávej!

Stále ležela na zemi, když začala kašlat. Nebo to byl smích? Zvedla pravou ruku do vzduchu. V sevřené pěsti se jí zatřepotala zlatá křidélka a Zmijozelské tribuny vypukly v ohromný jásot doprovázený mrzimorským nespokojeným hučením.

Dylana ta skutečnost tvrdě zasáhla. Zůstal jen tak stát ve vzduchu, na místě, na svém koštěti a nevěřícně kroutil hlavou. I přes ten brutální pád ji chytila. Jeho údiv se změnil v nevěřícný smích a obdiv. 

150 bodů pro Zmijozel! Zmijozel vyhrál první letošní zápas!

Ona na to kurva dokázala...

Déianeira se snažila posadit, zatímco ji v jásotu obklopoval její tým, který jí nakonec pomohl i vstát. Všech čtrnáct hráčů se setkalo uprostřed hřiště, aby si pogratulovalo.
Sebastian, spoluhráč a odražeč Zmijozelu, podpíral její kulhající postavu. 

"Počkej tu chvíli. Zvládneš sama stát, viď?" 

Déianeira přikývla, když ji Sebastian nechal stát samotnou mezi hráči a odešel za Imeldou – kapitánkou jejich týmu, která něco momentálně řešila s madam Kogawou.

Na obličeji měla nějaké krvavé šrámy a odřeniny, bolavé rameno jí při jakémkoliv pohybu pulzovalo bolestí - nic, co by podle ní nevyléčil lektvar. Byla špinavá od hlíny a navzdory všemu se usmívala od ucha k uchu. Vyhráli. Dokázala to.

Dylan k ní kráčel napůl s respektem, napůl s obavami, i když vlastně ani nevěděl proč. Přejel ji pohledem a usmál se.

Houževnatá, tvrdohlavá maličkost. To se mi líbí.

„Jsi blázen, víš to?"

„Já vím, já vím... Ale vypadá to, že jsi měl pravdu. Spadla jsem – první."

Držela si levé rameno. Z černého copu se jí uvolnilo několik pramenů. Ale i přes bolest se pořád usmívala.

Potlačil nutkání protočit oči a soustředil se na bolest, vrytou do její tváře, a pak k místu, kde si držela zranění.

„Jo. A jaký to byl elegantní pád. Co tvoje rameno? Je v pohodě?"

„Budu v pořádku."

Déianeira si protřela pichlavé místo, snažila se zakrýt bolestivé syknutí, když se jí tvář zkřivila bolestivým úšklebkem.

„Musím uznat, že ten potlouk od tebe... To byla docela rána, jezevče."

„Říkal jsem přece, že se nebudu držet zpátky, jen proto, že máš hezké oči."

Protočil panenky a škádlivě na ni zvednul obočí.

„Jasně, protože miluješ nefér hry jako já. To už jsi říkal."

Odfrkla si, ale ten pohyb ji rozkašlal, a to vyslalo ostrou bolest do ramene. Zasyčela a pevně stiskla oči k sobě.

Dylan svraštil obočí. I když by se tím vlastně vůbec neměl zabývat, tak nějak se mu to nelíbilo.

„Jsi tvrdohlavá. Každý jiný by se svíjel v bolesti, ale ty jsi pořád tady, směješ se a vtipkuješ... Buď jsi k tomu všemu zatraceně šílená nebo prostě jen hloupá. Nebo obojí... Jo, pravděpodobně obojí."

„Ugh...Zažila jsem i horší věci."

Procedila tiše skrz zuby a prudce vydechla.

Zatracená, tvrdohlavá, krásná holka!

„Jen proto, že sis prošla horšíma věcma, neznamená to... U Merlina, ubližuješ si schválně?"

Zvedl ruku. Uprostřed pohybu se zastavil, jen na okamžik zaváhal, ale nakonec se dotkl jejího ramene a jemně ho prohmatával. Cítil, jak spěšně ucukla. Oči měl upřené na její tvář, když si ji zamračeně prohlížel.

Dech se jí zadrhl, při potlačení bolestivého zasténání. Smaragdové oči hltaly ty jeho, jako by chtěla, jen na okamžik, aby viděly úplně všechno. Všechno z ní – to, co nikdo jiný nevidí. Ji...

„Jsem v pořádku, Dylane." Zašeptala s bolestí v hlase. "Opravdu." Ta náhlá chvíle zranitelnosti byla pryč.

Jenže Dylanovi po páteři přejel mráz a na těle mu vyskočila husí kůže, když vůbec poprvé vyslovila jeho jméno – bez dechu a v bolestivém stenu. A znělo to dobře. Uf, až tak moc dobře, že cítil, mravenčení tam, kde by ho v momentální situaci nečekal.

Co to se mnou je?

Odkašlal si.

„Nejsi v pořádku. Máš evidentně vykloubené rameno. Ale had jako ty tu bude stát a chovat se drsně... Právě teď jsi tvrdohlavá jako Hrabák, který se odmítá vzdát svého zlata...Vážně."

Podrážděně si povzdechl, ruku měl stále na jejím rameni, než ji jemně pohladil po paži.

U Helgy, proč tě to tak rozčiluje Dylane!  V duchu se pokáral za to, že ho to tolik zajímá.

„Dobře, dobře. Půjdu na ošetřovnu, ano?"

Déianeira se nejistě usmála a protočila panenky. Nadechovala se, aby mu řekla, jestli by ji nechtěl doprovodit.

„Hej Dee, všechno v pohodě? Pojď už, pomůžu ti na ošetřovnu."

Sebastian se k ní znovu vrátil a odměřeným pohledem přejel mrzimorského odražeče, než se podíval zpět na Déianeiru.

Dylan se instinktivně narovnal a tělo se mu lehce napnulo. Proč? Může ti to být přece jedno. Jenže nějaké jeho malé části se nelíbila představa, že ji Sallow povede sám na ošetřovnu, že se jí bude – dotýkat. Zatlačil tu nevysvětlitelnou, drobnou část, která se mu vzedmula v hrudi.

„Jo, radši ji tam vezmi. Je sama pro sebe zatraceně nebezpečná."

Sebastian stroze a letmo přikývnul, když ji sevřel jednou rukou kolem pasu a vedl ji ze hřiště.

Déianeira se otočila zpátky k Dylanovi a zazubila se na něj

„Díky za starost jezevče."

„Hmm. Jen se ujisti, že si z toho neuděláš zvyk."

Řekl až trochu moc podrážděně. Prohlédnul si Sebastiana znovu a v hrudi se mu nepatrně sevřel dech. Naprosto a kompletně proti jeho vůli.

„Kdo ví... Tak alespoň doufám, že jako poděkování přijdeš na náš večírek? Víš jak... Oslavit Zmijozelské vítězství. Budou tam všechny koleje."

Představa účasti na zmijozelském večírku je naprosto nemyslitelná. No to naprosto! Skepticky zvednul obočí, ale neubránil se úšklebku.

„To je pozvání, hade?"

„Možná, jezevče, možná."

Škádlivě se usmála, než se otočila směrem k hradu a odcházela ze hřiště se Sebastianem jako oporou.

Tentokrát to byl Dylan, který zůstal stát na hřišti a pozoroval její vzdalující se postavu se Sallowem po jejím boku. Lehce kulhala a předkláněla se kvůli bolesti. Svírala svého spoluhráče zdravou rukou a on ji zase držel u sebe. Možná až příliš blízko... V tom jejím přiléhavem dresu, který obepínal její boky.
Dylan zatnul čelist a prudce vydechl nosem. 

Zatraceně! 

I v tomhle stavu dokázala být namyšlená, tvrdohlavá, samolibá a... a taky krásná... Frustrovaně si povzdechl a zakroutil hlavou.

„Oh, sladký hade..."

Zamumlal si pro sebe s úsměvem, když se vydal směrem k šatnám.