Tajemná studna

Kapitola 1: Ozvěna z hlubin
Skotská vysočina v okolí jejich usedlosti byla jako moře zeleně a šedého kamene. Pro čtrnáctiletého Johna a jeho mladšího bratra Jerryho to bylo nejlepší hřiště na světě, i když jejich otec vždycky říkal, ať se nepouštějí příliš daleko za hranici pastvin. Toho odpoledne se ale hra na honěnou zvrhla v improvizovaný fotbalový zápas.
„Dívej se, Jery! Tohle do brány nedáš!“ křikl John a vší silou kopl do starého, ošoupaného míče.
Rána to byla pořádná, ale míč nabral opačnou rotaci, než John zamýšlel. Přeletěl nízkou zídku z naskládaných kamenů a zmizel v hustém, neprostupném křoví trnitého hlohu, kterému se místní vyhýbali.
„Skvělý, Johne. Teď pro něj jdeš ty,“ ucedil Jery a neochotně následoval bratra do pichlavého houští.
Prodírali se větvemi, které jim drásaly trička, když se před nimi nečekaně otevřela malá mýtina. Míč tam ležel, ale ani jeden z nich se pro něj nesehnul. Přímo uprostřed zarostlého plácku totiž stála konstrukce, která tam nepatřila. Byla to masivní, dokonale kulatá studna. Její okraje tvořil vybledlý beton a shora ji uzavíral těžký poklop s podivným vlysem, který připomínal technický nákres.
Ztracený míč byl v tu ránu zapomenut. Celý večer doma kluci nemluvili o ničem jiném, jen si šeptali v postelích, aby je rodiče neslyšeli.
Příští den se na místo vrátili vybavení dlouhou ocelovou tyčí, kterou tajně vzali z otcovy dílny. Slunce pálilo, ale vzduch kolem studny byl podivně chladný.
„Pořádně zaber, Jery! Na tři!“ zavelel John a oba se vší silou opřeli do páky zasunuté pod hranu poklopu.
Beton se nejdřív ani nepohnul, pak se ale ozvalo skřípění, ze kterého tuhla krev v žilách. S posledním vypětím sil se jim podařilo těžký disk posunout o několik desítek centimetrů stranou. Ze tmy pod nimi vydechl zatuchlý, kovově páchnoucí vzduch.
Jery se naklonil nad černou díru. „Je to hluboký. Strašně hluboký.“
„Zkus tam něco hodit,“ navrhl John.
Jery nahmatal v trávě kámen velikosti pěsti a pustil ho do prázdna. Oba zadrželi dech a začali v duchu počítat. Pět vteřin... deset... patnáct... Ticho bylo absolutní. Už se chtěli podívat jeden na druhého s úžasem, když vtom to přišlo.
Až po dlouhé půlminutě se z hlubin ozvalo tlumené, duté žblunknutí. Nebyl to zvuk vody v normální studni. Znělo to, jako by kámen dopadl do něčeho hustého, vazkého a nesmírně vzdáleného od povrchu země.