Potlouk, had a tichá prohra - Kapitola III.

 

https://open.spotify.com/playlist/6eeT6FuMPWVKYmQO31xKfk?si=HIoJolOJRJaKv0YkKKyKVA

 

„Slečna Douxová? Už zase?!"

Ostrý hlas madam Blaineyové, Bradavické sestřičky na ošetřovně, proříznul ticho, zatímco se Sebastian ušklíbl. Stále podpíral Déianeiru, aby se mohla posadit na prázdnou postel.

„Tentokrát to není moje chyba... tedy... ne tak docela."

Déianeira se snažila tvářit nevinně, i když u toho sykla bolestí a třela si levé rameno, které stále pulzovalo napětím.

„Víte slečno, začínám věřit, že váš talent dostat se na ošetřovnu, převyšuje veškeré vaše famfrpálové dovednosti."

Sestřička si přísně prohlížela její obličej plný škrábanců a modřin s výrazem „Jistě, že jste to zase vy...kdo jiný by tu opět byl...", ale pohled ji zjihl v okamžiku, kdy se zadívala níž.

„Vypadá to na vykloubené rameno, drahoušku." Povzdechla a mlaskla jazykem, když k ní přistoupila blíž. "Bude to trochu bolet."

„Jsem připravená."

Déianeira zatnula zuby a snažila se připravit na to, co přijde. Opřela se pravou rukou o okraj postele a zhluboka se nadechla. Sebastian se zamračil a zatnul čelist. Moc dobře tuhle část znal, sám ji několikrát zažil.

„Dobře."

Madam Blaineyová položila ruce na zraněné rameno. Chvíli ho zahřívala, než si nakonec pro sebe přikývla.

„Tak na tři? Jedna – dva –."

Ozval se Déianeiřin výkřik, když rameno dosedlo zpět do svého místa.

„Kurva, kurva, KURVA!"

Nadávala, a to hlasitě. Hlas měla protkaný chraplavým tónem, který prozrazoval bolest stejně jako její tvář. Debilní potlouk! Debilní odražeč? Debilní mrzičáci!

„Jazyk, slečno! Váš slovník je zápas od zápasu horší..."

Upozornila ji školní sestra, která se zároveň snažila zamaskovat malý pobavený úšklebek. Jako kdyby vzpomínala na svá mladá léta. 

Sebastian jen zvedl obočí a pobaveně sledoval svoji spoluhráčku zatímco postával opodál.

„Copak Dee? Konečně cítíš tu bolest?"

„P–promiňte madam Blaineyová."

Zamumlala. Zamračila se na něj, stále si rukou třela bolavé rameno a ústy mu naznačila „Sklapni!"

Sebastian se tiše zasmál a za zády školní sestry vztyčil na Déianeiru prostředníček.

Miláček jako vždycky.

„Víte, slečno Douxová, měla byste být opatrnější. Jste tu od začátku školního roku již po čtvrté."

Pronesla madam nyní o něco mírněji. Podala ji Rujovníkový lektvar proti bolesti a na zhmožděniny v obličeji. Poté vzala obvaz a začala ji uvazovat kolem krku závěs.

„Co můžu říct...Vždy Vás ráda vidím madam Blaineyová. A Zlatonka se sama nechytne..."

Školní sestra jen nevěřícně zavrtěla hlavou, dokončila úvaz kolem Déianeiřina krku a zahákla ji tam levou ruku.

„Přísahám děvče, že se jednou kvůli zlatonce zabiješ...Teď si odpočiň, a hlavně vypij ten lektvar. Zmírní bolest, dohojí rameno a vyléčí škrábance s modřinami na obličeji."

 

Byl zrovna čas oběda, když Dylan, teď už převlečený v ležerním tričku a kalhotách, vcházel do Velké síně. Jeho pohled samovolně sklouzl ke Zmijozelskému stolu, kde zahlédl jejich famfrpálový tým, ale osoba, kterou hledal, mezi nimi nebyla. Svraštil obočí a zastavil se nedaleko svého kolejního stolu. Nakonec zavrtěl hlavou a obrátil se k odchodu. Než po cestě stačil najít racionální důvod, proč by to dělal, jeho kroky ho zanesly na ošetřovnu, která byla téměř prázdná. Procházel kolem ustlaných postelí, zástěn přitisknutých ke zdi a namířil si to přesně k tomu místu, které bylo obsazené. Déianeira seděla opřená zády o polštář, přikrytá dekou až k pasu a soustředila se na knihu, kterou měla v pravé ruce. Rameno v závěsu si podložila bílým bulánkem z vedlejší postele a modřiny se škrábanci na jejím obličeji zmizely. Dlouhé, rozcuchané vlasy jí splývaly podél ramen v lehkých vlnách.

„Už neděláš potíže?"

Arogantně se ušklíbl a naklonil hlavu, když přistoupil k posteli a zkřížil si ruce na hrudi. Déianeira sebou mírně trhla, při zvuku jeho hlasu. Na okamžik se jí rozbušilo srdce a dech se zadrhl.

U Merlina! 

Její oči se upřely do jeho a v slunečním světle, které pronikalo okny, opět vypadaly jako zlaté. 

To je na něm moje neoblíbenější část. Počkat? Ne, není! Je to totiž vůl. Rozhodně je to vůl! Jo!

„Ale copak, copak, jezevče? Stýskalo se ti?"

„Pfff, prosím tě... Nelichoť si, hade."

Dylan svěsil paže k tělu, s úsměvem protočil panenky a sedl si na okraj postele a otočil se směrem k ní.

„Já? Lichotit si? To nemusím..."

Pronesla samolibě, s vyzývavým úsměvem zavřela knihu a prohlédla si ho. On na oplátku nad jejím prohlášením mlaskl jazykem, ale pobaveně si odfrkl.

„Wow, skromná jako vždycky... Nebudeš ty ze Zmijozelu?"

„Co můžu říct, jezevče. Musím mít nějaké způsoby."

Hravě pokrčila zdravým ramenem, odložila si knihu na noční stolek vedle postele a zastrčila si neposedné prameny za ucho.

Pfff... Blbka...

Dylan se neubránil dalšímu protočení očí. Dalo by se říct, že to byl nejoblíbenější komunikační nástroj, který nejlépe vystihoval to, co si o ní myslí. 

Nebo ne? 

Jeho pohled se zastavil na jejím rameni a něco ho píchlo na hrudi. Možná mírný pocit viny. 

Byl to zápas, mohla to čekat... Ale... 

Nakonec kývnul hlavou směrem k obvazům.

„Jak je na tom rameno? Bolí to hodně?"

„Je v pohodě...Ale ten tvůj zatracenej potlouk do mě narazil jako vlak. A pád to moc nezlepšil."

Navzdory mírné bolesti se zasmála -  vždycky si musela zachovat určitou masku. Skrývat bolest a nedávat ji najevo.

„Aha? Takže teď je to vlastně moje chyba?"

Pobaveně zvednul obočí a škádlil ji, než se jeho úsměv lehce vytratil, když si vzpomněl na její pád, při kterém stačila zachytit zlatonku. Nebyl to vůbec příjemný pohled.

„Musím přiznat, že ten pád byl docela drsnej okamžik. Vsadím se, že si vyděsila půlku tribun."

„Hm. A co tebe? Vyděsila jsem tě?"

Jo! Ani nevíš jak! 

„To sotva..."

Řekl nonšalantně, aniž by uhnul pohledem z jejích smaragdových očí. Déianeira se hravě usmála a naklonila hlavu do strany.

„Ale no tak, přiznej to, odražeči. Proto jsi tady, abys mě zkontroloval, ne?"

Koutek Dylanových úst se nepatrně zvedl nahoru. Tahle holka byla všechno, jen ne normální.

„To je pouze tvoje přání, Zmijozeli... Jsem tu pro škodolibou radost z tvýho zranění, to je všechno."

„Vážně? Tak proč se o moje bolavý rameno vůbec zajímáš?"

„Moc si o sobě nemysli. Chci se jen ujistit, jestli ti ten pád do tý tvý paličatý hlavy vrazil alespoň trochu rozumu."

A taky chci vědět, jestli jsi v pořádku...

Už nedokázal potlačit drzý úsměv, který se formoval na jeho rtech. Déianeira ze sebe vydala lehký smích a nakrčila při něm nos.

„A? Jaký je tvoje moudrý pozorování?"

Dylan si přejel rukou po bradě, předstíral, že opravdu přemýšlí. Chvíli ji pozoroval se zkoumavým výrazem, jako by chtěl říct spoustu jiných věcí, než nesouhlasně zamlaskal jazykem.

„No, jsi pořád stejně tvrdohlavá, vzdorovitá a nenormální... Takže ne, ten pád do tebe kus rozumu nevrazil, ale..."

Jeho pohled sklouzl k jejímu rameni, když se na okamžik odmlčel.

„Ale doslova tě srazil na kolena."

Bastard!

Déianeira protočila panenky, odfrkla si a nad jeho slovy mávla zdravou rukou.

„Ach... Zažila jsem i horší pády."

„Hmmm jo? A mluvíme tu stále o pádech ve famfrpálu? Nebo je to prostě tím, že jsi nešikovná?"

Ten zatracenej, mrzimorskej odražeč!

Malá rána na její ego. Tohle se jí dotklo. Jen trochu, ale přesto dotklo. Na svoje dovednosti ve famfrpálu byla velice citlivá. Našpulila pusu nad jeho troufalostí, přimhouřila oči a zašklebila se na něj, jako kdyby ho chtěla na místě proklít.

„Nešikovná? Jsem snad nějakej neschopnej prvák? Proč myslíš, že Zmijozel pořád vede? Protože chytám zlatonku, a to za každou cenu."

„O tom nepochybuji. Vy Zmijozelové byste pro vítězství udělali cokoliv...A tím myslím fakt cokoliv. I kdyby to znamenalo hrát nefér a podvádět."

Dylan si zkřížil ruce na hrudi. Spokojený sám ze sebou, že ji dokázal alespoň trochu vyprovokovat, i přesto se mu nelíbilo to, jak na něj spustila.

„Ale chytit zlatonku i za cenu zlomených kostí? Prosím tě. To je moc i na Zmijozela, nemyslíš?"

„Pokud vím, tak ty jsi byl první, kdo začal hrát nefér, Mrzimore."

Snažila se mu vrátit úder. A bylo to tu znovu. Soutěživá atmosféra se mezi nimi vznášela jako hustý opar bomby hnojůvky. Takový, který člověka nutil vystoupat až na vrchol, jen aby mu unikl.

„A ano, i kdyby to mělo znamenat zlomení kostí...To dělá Zmijozela Zmijozelem. Ctižádost, odhodlání, hrdost. Vždycky si jdeme tvrdě za tím, co chceme."

Och, teď ho rozhodně vyzývala!

Dylan přimhouřil oči nad její arogancí a drzostí.

Tahle holka je, u Merlina, tak moc nesnesitelná!

„Přesně proto jsou Zmijozelové nejhorší."

Prohlásil pevně s pohrdavým úsměvem. Položil si jednu nohu na postel, natočil se směrem k ní a rukama se opřel o koleno.

„Vždycky si myslí, že jsou nadřazení jen proto, že jsou něco víc, a že za každou cenu dosáhnou svých cílů. To fakt není působivý. To je jen – ubohý..."

Déianeira zvedla nevěřícně obočí. Věděla, že s její kolejí se pojí spoustu předsudků - už jen proto, že Salazar byl fanatik, co se týče čistokrevnosti. Nakonec svraštila obočí, když jí v hlavě vířily myšlenky.

Takhle to není. To teda ne! Spousta zmijozelů je jiných, prostě jiných...Třeba ona.... Ona je... Jaká vlastně vůbec je?

„Moc zmijozelů neznáš, viď?"

Odmlčela se a upřeně se dívala do jeho očí. Jako by tam hledala pochopení, které lidé z jiných kolejí nedokážou najít.

„Jinak bys totiž věděl, že to není jen o dosažení cílů."

„Vážně? Tak mě pouč. Co jinýho pohání zmijozelský studenty, když ne ctižádost a arogance?"

Blbeček!

Pomyslela si Déianeira a přesto, jejich tváře od sebe nebyly tak daleko jako předtím.

„Oddanost..." Hlesla tiše. "Oddanost k těm cílům. Jsme oddaní... možná skoro jako vy Mrzimorové, jen jiným způsobem. Uděláme cokoliv pro sebe, naše blízké, pro tým – i kdyby to mělo znamenat náš pád, porušení pravidel, zlomené kosti i srdce nebo –„

Na zlomek vteřiny, kdy se o kousek naklonila blíž k němu, sklouzl její pohled na jeho rty. A na kratičký okamžik se tam zdržel, než se opět zadívala do jeho jantarových očí.

„– nebo kdyby to mělo znamenat zlomení nás samotných."

Ticho.

To bylo to, co následovalo po jejích slovech. Dylan na ní zůstal zírat. Oči se mu mírně rozšířily. Když domluvila, něco se mezi nimi zlomilo a zároveň zapadlo. To něco, co mělo navždycky zůstat prázdné. Něco, co si ani jeden nedokázal vysvětlit.
Prozatím ty myšlenky zatlačil tam, odkud je nemohl vypustit na povrch.

Nechci.

„Nikdy jsem si nemyslel, že by Zmijozel upřednostnil věrnost před ambicemi. Na to jste příliš mocichtiví a zákeřní!"

„Protože jsi žádného pořádně nepoznal."

„Hm... A přitom ty mě taky neznáš. Netušíš jaký mám postoj k lidem z tvý koleje a vyprávíš mi to tady, jako bychom se znali už léta..."

Déianeira teď cítila jeho horký dech na tváři, když se k sobě dostali blízko. Srdce ji neúnavně bušilo v hrudi, že málem vyskočilo ven do jeho náruče. Chtěla zadupat ten nevysvětlitelný tah. Pocit, který byl pohřbený někde hodně hluboko, ale přesto znovu hledal cestu na povrch. Naklonila hlavu lehce do strany a povytáhla jedno obočí.

„Máš pravdu. Vůbec tě neznám. Vím jen, že jsi dobrý odražeč a dost protivný Mrzimor. Na to tě nepotřebuju znát léta."

Arogantní had!

Dylanovi se s každým jejím slovem zrychloval tep. Jeho rozum teď zamlžovala vůně jejího sladkého parfému smíchaná s jejím potem ze zápasu. Vanilka...

„Protivný, co? Ty jsi tu ta, co mě pořád otravuje."

„Ale přesto jsi tu..."

Její oči opět spadly na jeho rty, stačilo by se jen nahnout o něco víc a zjistila by, jestli chutnají tak sladce, jak vypadají.

„Užíváš si to, hade....To, že jsem tady."

Pohnul se. Ale jen nepatrně, aby se jejich dech prolnul a po těle jim oběma naskočila husí kůže. Merline, jak moc by jí chtěl zacpat pusu, aby konečně přestala mluvit.

„A co když ano?" 

Co se to se mnou sakra děje?

Podvědomě si špičkou jazyka olízla rty a jeho pohled tím směrem okamžitě sklouznul. Pozoroval ten nepatrný pohyb, který ho donutil mírně zalapat po dechu, ale i tak se snažil neztratit poslední zbytky rozumu a samolibosti.

„Takže přiznáváš, že mě máš ráda poblíž?"

Nafoukaný jezevec!

Usmála se pro sebe.

„Možná..."

Znovu nastalo ticho. Oba mohli slyšet rychlý tlukot jejích srdcí. Byli u sebe tak blízko. On se díval na její pootevřené rty, stejně jako ona koukala na ty jeho. Ani jeden z nich nedokázal vysvětlit tu nesmírnou a náhlou přitažlivost. Ten tah, který je k sobě přitahoval víc a víc...

Sakra vždyť se sotva známe.

„Jsi nesnesitelná, víš to?"

K zbláznění.

„Tak proč neodejdeš, jezevče?"

Oba se snažili odolat pokušení zmenšit už tak malou vzdálenost.

„Já...Upřímně...Nevím."

Fakt ksakru nevím!

Zamumlal skoro šeptem. Jeho sebevědomí se ztratilo. Puf! Jen tak lusknutím prstu někdo obrátil role a ona byla ta, která měla navrch. Had, který teď pomalu a jistě obtáčel jezevce a utahoval stisk kolem něj.

Nevydržela to a pohnula se dopředu. Rty se o sebe lehce otřely. Bylo to jako dotek toho nejjemnějšího peříčka. Jeho dech jí přejel po vlhkých rtech – letmý, vzdušný, mentolový.

 

„Slečno Douxová! Pokud chcete být propuštěna ještě dnes večer, měla byste odpočívat!"

Oba se od sebe odtrhli, když zaslechli známý ostrý hlas madam Blainyeové. Dylan polekaně vstal z postele a podíval se na školní sestru s poněkud frustrovaným pohledem. Srdce mu stále tlouklo – asi stejným tempem jako Déianeiře. Rychle, hlasitě, nekontrolovatelně, jako kdyby chtělo vyskočit z hrudi. Alespoň mu tahle malá chvilka vyrušení pomohla nabrat zpět jeho samolibý postoj - a taky dech.

Déianeira těžce polkla, než od něj odtrhla pohled a zadívala se na postarší paní v bílé lékařské zástěře.

„E-hm... A-ano madam, samozřejmě... Já..."

Kývla na sestru, která nyní kráčela ke svému stolu v čele velké ošetřovny. I když na ní neviděli, zvuky klapajících podpatků a hlasité řinčení lahviček prozrazovalo její přítomnost. Nakonec svou pozornost obrátila zpět k Dylanovi, který teď stál u nohou její postele.

„Uvidíme se tedy na večírku, jezevče."

Ušklíbla se na něj, když znovu sebrala svůj dech. Brala to jako hotovou věc.

„Pfff, sni dál... Hade."

Věnoval jí stejný arogantní úsměv jako na začátku. Otočil se a bez dalšího slova zamířil ven z ošetřovny a do své koleje.